Kdo zabil vévodu? / První den, druhá kapitola. Peer

Druhá kapitola – Peer

 

Mladý vévoda Peer d’Agoulle seděl v kočáře a mračil se na svou choť. Každý pohled na ni ho teď rozzlobil. Zase se předvedla, zase ukázala svou naprostou neschopnost… Přejel kritickým pohledem její řídké zrzavé vlasy spletené do šikmého francouzského copu spadajícího přes rameno.

„Okamžitě se převlečte!“ vyštěkl na ni netrpělivě, když před odjezdem vyšla ven v zelených šatech, které se k ní podle jeho názoru absolutně nehodily. Pohled na ně mu v kombinaci s jejíma modrýma očima působil téměř fyzickou bolest. Poslechla ho a převlékla se do róby krémové barvy s vlečkou. Jenže pak se ukázalo, že doma (odkud se teprve 13. prosince přestěhovali na zdejší zámek) zapomněla své paruky. Peer nepředstavitelně zuřil, měl pocit, že samým vztekem praskne. Ne, jeho manželka byla prostě úplně k ničemu!

„Ehm…“ Dívka si nyní lehkým odkašláním pročistila hrdlo. „Můj pane… je to moudré? Obtěžovat pana plukovníka takhle na Štědrý den?“

„Obtěžovat? Kdeže!“ zpražil ji Peer. „Sám nás pozval! Kdyby nechtěl, nepřijme nás.“ Otočil tvář k okénku a zahleděl se na ubíhající krajinu jihu země. Zdejší zima se mu líbila. Jen kdyby nevál tak ledový a prudký vítr… Otřásl se při pouhém pomyšlení na to, až bude muset z kočáru vystoupit. Naštěstí venku bude muset udělat jen pár kroků a pak hned hurá do příjemného tepla jídelny plukovníka d’Agoulle! Tedy přesněji, jak si vévoda velmi dobře uvědomoval, Ariana Hulaimé, syna samotného krále. Plukovníkův původ byl jeden z důvodů, proč mu vévoda napsal a vychytrale ho zmanipuloval, aby neměl jinou možnost než pozvat nového souseda na návštěvu. Peer žasl, že vydržel dopis nenapsat až do dnešního rána; vždyť s tímto mužem se toužil setkat už dávno a teď ho měl téměř na dosah ruky. Kdo by mohl odolat příležitosti vetřít se do přízně samotného korunního prince! Zvláště pak teď, v časech války! On, Peer d’Agoulle, tedy rozhodně ne! To je ovšem něco, co moje hloupá manželka nikdy nemůže chápat, konstatoval v duchu.

Opustiv les, vjel kočár na pohodlnější, upravenou silnici. Vévoda si nechal od jednoho ze svých mužů podat dřevěnou desku, pergamen a seříznutý brk, již namočený v inkoustu. Jako jeden ze čtyř, respektive dvou nejbohatších a nejvznešenějších rodů v zemi směl rod vévody d’Agoulle požívat jistých výsad, z nichž konkrétně v případě vévodova rodu stojí za zmínku používání zeleného inkoustu. Druhý rod, rod d’Elzzbierppe, zase používal inkoust červený. Vévoda to věděl, neboť s ním udržoval kontakty.

Když dopis dopsal – chlubil se v něm svým úspěchem, tedy tím, že přiměl plukovníka d’Agoulle, aby jej přijal, a že je nyní na cestě k němu – přivěsil k listu svou pečeť. Pečetil zeleným voskem, který byl přinucen získat svou barvu měděnkou, a otiskl do něj svůj prsten, na kterém byl rodový erb, šíp s osmi pery. Protože měly všechny čtyři nejmocnější rody v zemi v erbu šíp, odlišily se jejich pečeti počtem per – rod d’Elzzbierppe měl per deset, rod d’Agoulle osm, rod de Taale šest a rod du Rån čtyři. Peer podal list poslovi. „Do rukou vévody d’Agoulle ve Weh,“ přikázal ostře. Posel se uklonil a cvalem družinu předjel.

Mladý muž se zahleděl z okénka a pozoroval záda odjíždějící postavy. Potom se obrátil na svou ženu. Myšlenkami na blížící se návštěvu se mu zlepšila nálada. Usmál se na svoji choť. Z toho úsměvu mrazilo. „Večer pojedu za Symem, má drahá,“ řekl a bodal do ní modrýma očima. „Sepíšu u něj testament.“

Vévodkyni se zachvěly rty.

Její choť rozčileně pohlédl na krajinu. „Tak kde to je…“ zabručel. „Podle mapy by to mělo být někde tady…“

Jako by mu četl myšlenky, přijel ke kočáru jezdec z jeho družiny a hlásil: „Blížíme se k panství, monsieur d’Agoulle.“

„Panství plukovníka!“

Jezdec se pochybovačně zamračil. „To… není zcela jisté, monsieur. Je to nějaká stará tvrz…“

„Jeďme tam,“ přikývl vévoda pevně. „Alespoň se tam zeptáme. Někde jsme zjevně museli špatně odbočit.“

 

Stráže vévodovi a jeho doprovodu samy otevřely bránu, jakmile je spatřily. Vévoda spokojeně vjel na nádvoří a nedočkavě vystoupil z kočáru. Okamžitě se do něj opřel štiplavý vítr. Aristokrat se zabalil do tmavého zeleného pláště pošitého smaragdy. Rozhlédl se. Za ním drkotali zuby a cvičili vojáci, bylo jich asi pět. Zdálky slyšel slepice a prasata. Palác, který se tyčil před ním, nebyl postaven podle gonské architektury, nad čímž muž pohrdavě ohrnul ret, než si uvědomil, že v gonském stylu není postaven dokonce ani královský zámek. Naopak, šlechtická sídla, jež by ctila stavitelství vlasti, tu Peer d’Agoulle nevídal skoro vůbec. Dokonce i jeho strýc přestavěl své sídlo, kde nyní žil Peer, podle architektury ostatních evropských zemí. Mladý vévoda si umínil, že jej musí dát přestavět zpátky do původní podoby, ostatně nejspíš i to byl jeden z důvodů, proč ho sem jeho otec poslal.

Kolem něj proběhli s výskotem tři chlapci, dva zrzaví a jeden tmavovlasý, nápadně vyšší než jeho druhové. Jeden ze zrzků uklouzl na břečce na zemi, upadl a rozbil si koleno. Začal pofňukávat.

Otevřely se vstupní dveře do paláce a před vévodou se objevil obr, alespoň takový z něj měl Peer dojem. Muž byl skutečně nebývale vysoký, když procházel dveřmi, musel sklonit hlavu. Na té hlavě seděla kaštanová paruka, muž měl na sobě trochu staromódní černý oděv a vévoda si povšiml, že zpod rukávů mu vyčuhují zelené stužky, jimiž měl přivázané krajkové manžety k rukávům košile. Oblečen byl téměř lehce, na krku měl jednoduché fiží a u pasu se mu na slavnostním bandalíru pohupoval jednoduše, přeci však precizně vykovaný rapír. Na levé mužově ruce se blýskaly prsteny. Navzdory tomu, v jakém nuzném sídle žije, bude zdejší pán bohatý, pomyslel si Peer, který ani na okamžik nezapochyboval, že před ním stojí právě pán domu.

„Jsem vévoda d’Agoulle,“ představil se co možná nejuctivěji. „Mám namířeno k Jeho Výsosti, leč, jak se zdá, zabloudil jsem…“ Rozpačitě umlkl, když viděl koutky mužových úst, které se chvěly, když střídaly množství výrazů. Při zmínce o „Jeho Výsosti“ se nápadně zamračily, nyní jimi však zaškubal lehký úsměv.

„Nezabloudili jste,“ řekl obr a v hlase mu znělo pobavení. „Já jsem Jeho Výsost, Arian Hulaimé.“ Lehce, ale významně nadzvedl jedno z huňatých obočí. „Nicméně mi uděláte radost, když mne budete oslovovat pane plukovníku.“

Vévoda jen slabě přikývl, oněmělý odporem. Byl přímý muž, a nevěda, že plukovník je v jádru stejný, opovrhoval jeho přetvářkou a hrou na obyčejného člověka. Ukázal na svou ženu. „Má choť, vévodkyně Elsa d’Agoulle.“

Mladá žena, takřka ještě dívka, právě vystoupila z kočáru. Byla velmi drobná, urostlému plukovníkovi dosahovala hluboko pod ramena. Pán domu se musel ohnout v pase, aby jí vůbec mohl políbit ruku.

 

Vyzval je, aby ho následovali do jídelny. Vedl je dlouhou, zprvu velmi tmavou chodbou, která se však posléze rozjasnila. Když míjeli zrcadlo, Peer se na okamžik zastavil, protože si všiml, že mu ledový vítr odvál krajkové fiží k rameni skvostného bělostného oděvu. Pečlivě jej urovnal a přejel svůj odraz pohledem. Nejvíce se mu na sobě samém vždy líbily jeho husté černé hedvábné vlasy, které měl nyní v malém culíku za krkem. Usmál se. Jako bych byl gardista… Gardistou ale samozřejmě nejsem. Stuha, která mi vlasy svazuje, není zelená, nýbrž černá.

Do jídelny vešel jako poslední. Musel uznat, že je to roztomilá, i když stísněná místnost. Od stolu z tmavého dřeva se zvedla tmavovlasá žena s mohutným copem, oděná v pastelově modrých šatech. Způsobně se uklonila.

„Tohle je moje manželka,“ představil ji plukovník a v hlase mu zněla jakási něha.

Peer by s hostitelem okamžitě měnil. Žena byla nepatrně vyšší než mladý návštěvník, příjemně se usmívala a její oči měly barvu mraků, které za francouzskými dveřmi clonily šerou oblohu. „Je mi potěšením, madame,“ zamumlal se rty přiloženými k hřbetu její ruky.

„Mně rovněž, monsieur d’Agoulle,“ promluvila s cizím přízvukem. Rozhodně to nebyla Goňanka ani Francouzka.

Když se host odvrátil, aby se vydal k místu u stolu, jež mu plukovník vykázal po své pravici, zahlédl u jednoho z malých stolků u stěny sedět jakéhosi muže. Nedovedl odhadnout jeho věk, mohl být zhruba stejně starý jako on nebo starší, na první pohled k němu však Peer pocítil antipatie. Strniště na mužově tváři z něj na pohled dělalo trhana a pobudu. Každý normální člověk, myslel si host rázující ke své židli, o sebe přece dbá a holí se! Co tu dělá tohle individuum… ví Bůh…

„Toho si nevšímejte, monsieur,“ pravil plukovník, který zjevně postřehl jeho pohled, který předtím spočinul na neznámém. „A ty, Agrippino, pojď ochutnat víno!“

Ani Agrippina se vévodovi nezamlouvala. Měla na sobě volné červené šaty, zpod nichž trčely široké rukávy bílé spodní košile, a na hlavě měla růžový šátek, který jí skrýval tvář, takže byly vidět jen jasné veselé zelené oči. „Trpíte tu zvláštní způsoby,“ nevydržel to už, aby se neozval. „Co to je za maškaru? Je snad muslimka, nebo proč má zahalený obličej?“

Ochutnavačka, která si zrovna pečlivě odkryla nejnutnější plochu tváře a okusila jak bílé, tak červené víno, jichž stály na stole dva plné džbány, si tekutinu vyprskla do dlaně, když propukla v tichý smích.

„Ovšemže ne!“ Plukovník dívce pokynul, aby víno rozlila do připravených číší pocházejících ze sklářských dílen nedaleké Agoulle. Naplnila víny, jaké si kdo přál, pět číší a jednu z nich donesla také vousatému muži u malého stolku. Vévoda se za ní mračil.

Když jim přinesli oběd, připili si na zdraví, na zdraví krále a na brzký konec války se Švédskem. Poté se věnovali jídlu. Protože jim byly předloženy ryby, mnoho nemluvili a soustředili se, aby nespolkli kost. Goňané obecně milují ryby a Peer nebyl výjimkou. Soustředil se podstatně méně než ostatní a pokrm v něm zmizel během pár minut. Dívka s šátkem na obličeji vzala do ruky již rovněž prázdný talíř mladého muže sedícího stranou a chvíli si spolu něco špitali, oba poněkud nejistou francouzštinou. Očividně si vzájemně rozumněli, vévodu však zaujala místy velmi špatná výslovnost vousatého mladíka. Bilingvní společnost, nebo ne, tenhle člověk není Goňan, pomyslel si.

„Chcete také přidat, monsieur?“ zazněl mu u ucha hlas ochutnavačky Agrippiny.

„Ano, prosím.“ Prohlédl si talíře ostatních tří stolovníků. Světlana… nemohl si vzpomenout, jak dál… jedla opatrně, ale s chutí, zato jeho manželka se v rybě nimrala. Plukovník pro změnu otočil talíř rybou od sebe a pozornost věnoval jedině bramborám, jež hojně zapíjel bílým vínem, požité množství nápoje na něm nicméně nezanechávalo žádné stopy.

„Smím se zeptat, monsieur d’Agoulle, co vás přivedlo sem na jih?“ ozvala se plukovníkova manželka se svým zajímavým cizím přízvukem, který dodával její francouzštině na lahodnosti.

Nemohl se na ni neusmát. Pane nejvyšší, jak ji jen plukovníkovi závidím, běželo mu hlavou. Krásná, zdvořilá, sebevědomá… pravý opak mé manželky, ve všech ohledech! Letmým zašilháním si prohlédl její bujná ňadra napínající modrou látku šatů. Má žena není v této oblasti příliš obdařena, hrudník má plochý, jako by jí bylo dvanáct, nikoli dvacet, vzdychl v duchu. Evidentní rozdíly mezi oběma ženami ho doháněly málem k šílenství. „Samozřejmě, madame,“ naznačil úklonu. Vnímal, jak ho zaujatě poslouchala, zatímco žvýkala sousto. „Na podzim zemřel Alexandr d’Agoulle, můj strýc. Otec mne sem vyslal, abych hospodařil na našich zdejších statcích.“

Zájem o hovor mu dodal odvahy, aby se obrátil k samotnému hostiteli a začal se zajímat o válečnou situaci, o niž se nějaký čas neměl kvůli stěhování příležitost starat. Jako plukovník, notabene syn Jeho Veličenstva, přeci musí mít přehled o nejnovějším vývoji situace na frontě, hodnotil. Po několika maximálně dvouslovných odpovědích však vzdal další snahu z něj něco vymámit; buď se snaží stručností zakrýt svou nevědomost, nebo si nepřeje být vyrušován u jídla, usoudil. Zaposlouchal se tedy raději do hovoru, který zapředly jejich paní.

„Máte děti?“ ptala se právě jeho té plukovníkovy.

„Ano. Ano,“ pokračovala po krátké pauze, během níž usrkla vína, Světlana. „Máme dceru, jsou jí čtyři měsíce. A můj pán má ještě tři děti z prvního manželství.“ Na okamžik jako by se zamyslela. „A také tu máme Ilsu… A vy? Vy děti máte?“

„My děti nemáme. Ani po třech letech.“ V hlase mladé vévodkyně zněla trpkost.

Čí je to asi tak vina, moje snad, myslel si zlostně Peer a propaloval ji pohledem.

„Určitě budete,“ věnovala jí laskavý úsměv cizinka. „Náš Pán vaši trpělivost jistě odmění.“

„Děkuji.“

Zvolna dojedli, sloužící sklidili ze stolu, odnesli i plukovníkův talíř s naprosto netknutou rybou. Byly přineseny mísy křížal, oříšků, sušených plátků hrušek s nánosem zkrystalizovaného medu, gonských medových extrémně drobivých koláčků, část z nichž obsahovala hruškové povidlí. Kolem stolu se omžil ten blonďatý vousáč a vzal si po trošce z každé mísy. Plukovník se natáhl pro jeden ořech a unaveným hlasem vyzval ochutnavačku, aby něco zahrála. Ta poslušně sňala ze skříně s vystaveným porcelánem loutnu. Peer požádal o tanec spanilou tmavovlásku naproti sobě. Světlana se pohledem otázala svého manžela, a teprve když přikývl, usmála se na souseda a k tanci svolila. Jídelna byla sice poněkud stísněná, přeci jen si však tanečníci našli kousek volného prostoru u rohu stolu před hodinami.

Jakmile se opět usadili na svá místa, přestal vévoda hudbu poslouchat. Jak si získám plukovníka na svou stranu, lámal si hlavu. Jak se mu přiblížím? Zoufale prosil Pána o nějaké vnuknutí, protože téma války, jež se zjevně nesetkalo s ohlasem, znovu otevírat nechtěl.

Nakonec dospěl k názoru, že mu inspiraci jistě poskytne dýmka. Vytáhl ji, vtom však na sobě ucítil pohled plukovníkovy choti. Po jeho levici zazněl hlas jejího manžela: „Co byste, vzácní hosté, řekli malé procházce zahradami?“

„Proč ne,“ pokrčil Peer rameny a vstal.

Hostitel se zvedl jakbysmet a natáhl ruku ke své ženě, ta však, majíc ústa plná medového koláčku, energicky zavrtěla hlavou. Povytáhl obočí, ale mlčky přešel k vévodkyni a pomohl vstát jí. Trojice prošla francouzskými dveřmi na nádvoří a o pár kroků později již přibyla do zahrad… Zahrad? Vévodovi to nepřipadalo jako zahrady, spíše jako nějaká nepříliš udržovaná louka. Náš princ si tedy žije, odfrkl v duchu pohrdavě. Já mít takové zahrady, nechám zahradníka poslat na galeje! Já mít takové zahrady, v životě by mě nenapadlo vodit tam hosty… Být synem krále, vůbec bych žil na podstatně reprezentativnějším místě.

Kráčeli vyšlapanou pěšinkou a plukovník ukazoval hned nalevo, hned napravo, hned zase před sebe, komentuje na dohled rostoucí flóru. Elsa d’Agoulle hbitě jeho pohyby sledovala, otáčela za jeho rukou hlavu a hltala každé jeho slovo. Peer přejel kritickým pohledem unavenou, jako by našedlou trávu, tu a tam pokrytou ostrůvky jakési břečky, výsledku to snahy přírody utvořit zde sníh. Že si se zdejším pánem nebudou nikdy rozumnět, pochopil v okamžiku, kdy se mu obr představil. Plukovník d’Agoulle… Peer by se byl nejraději znechuceně ušklíbl. Vždyť ten člověk mu vlastně ukradl jméno! Začal si tak říkat sám, zatímco vévodovu rodu bylo přiřknuto králem před takřka dvěma sty lety!

Přidal do kroku, aby stačil dlouhým kročejím dvoumetrového pána domu. Ať už se chová sebevíc podivně, jednou je to korunní princ, tak se musím snažit s ním mít co nejlepší vztah a zapůsobit na něj, dokud mám příležitost, připomínal si. Zařadil se po jeho bok a ležérně nadhodil: „Ten mladík v jídelně, to byl ten váš švédský schovanec, mám pravdu?“

Pohled smaragdově zelených očí se do něj zavrtal téměř bolestivě. „Ano…“ přitakal plukovník zdráhavě. „Vy jste o něm slyšel?“

„Eh, kdo by neslyšel o tom, že si v době války se Švédy náš korunní princ jednoho přivedl domů…“ Věnoval maximální úsilí tomu, aby úšklebek, který nedokázal zadržet, co možná nejvíce připomínal úsměv.

Plukovník nehnul brvou.

Peer, který z něj přesto vycítil jisté podráždění, nechtěl pokoušet jeho hněv. Přestože by se byl rád dozvěděl plukovníkovy pohnutky, raději se rozhodl obrátit list. „Zaslechl jsem od vaší ženy jméno Ilsa,“ vzpomněl si. „Zmínila se, že máte děti, o Ilse ale jako o vašem dítěti nemluvila…“

„Ilsa není moje dcera,“ přisvědčil plukovník. „Je to dcera jednoho mého… přítele.“

Dobře postřehl zaváhání před posledním slovem. „A proč se o ni staráte vy?“ žasl. Vzápětí ho napadla odpověď: „Zemřel snad?“

Chvíli trvalo, než jeho společník hloubavě a s jistou dávkou smutku odvětil: „Ano. Ano, zemřel…“ Jeho výpověď působila podivně neukončeně, jako by původně měla pokračovat, ale on už ji zapomněl či spíše z nějakého náhlého vnitřního popudu nechtěl dopovědět.

Odmlčeli se.

„Jak se vám líbí zde na jihu? Přijel jste sem z drsného severu… musí to být pro vás značný rozdíl.“

„Teď v zimě moc rozdíl nepozoruji,“ pousmál se vévoda. „Vítr je tu stejně prudký a ledový.“ Přitáhl si plášť těsněji k tělu.

„Za okamžik se vrátíme dovnitř.“

„Těším se, až začnu své nové panství spravovat,“ svěřil se mladý vévoda. „Ze všeho nejdříve dám upravit silnice.“

Plukovník se poprvé za krátkou dobu, co jej Peer znal, upřímně usmál.

Host se teatrálně rozhlédl kolem sebe. „Máte to tu hezké,“ zalhal. Na plukovníkově sídle se mu nelíbilo vůbec nic – že nebylo postaveno tak, aby respektovalo gonskou architekturu, že bylo, jak zatím viděl, plné cizinců a podivných mravů, které zdejší pán okázale ignoroval…

„Děkuji. Měl byste to ovšem povědět mé ženě, zahrada i ostatní úpravy jsou především její práce.“

„Vy necháte svou ženu hospodařit se svým majetkem?“ skoro vyjekl překvapením Peer. „To já bych nikdy neudělal!“

„Mně jaksi nic jiného nezbývá. Mnoho času doma netrávím, letos jsem navíc přišel k panství na severu, cesta tam, kontrola a cesta zpátky mi vždy vezme přes dva týdny. Kromě toho jezdím za svým regimentem… jsem zkrátka rád, když jsem doma tři týdny v kuse. Kdybych nenechal alespoň část péče o Hulé na Světlaniných bedrech, už by mi sem střechou zatékalo, pole by ležela ladem a hradby by vypadaly stále tak, jak je tu kdysi nechali Ang… ehm, dnes už vlastně Britové, kteří to tu kdysi, když jsem ještě ani nebyl na světě, dobyli. Kromě toho, má žena tu přeci bydlí také, tak ať se jí tu líbí, ne?“ Překvapeně na vévodu hleděl, zaskočen jeho vlastním úžasem.

„Kdybych měl starost o vlastní panství přenechat ženě, za chvíli bych žádné nevlastnil! Ženy mají rodit děti, to je jejich jediná úloha!“ Zaskřípal zuby. „Jen moje manželka to nedokáže…“

Jeho průvodce se zastavil. „To myslíte vážně?“

„No ovšem! My muži máme rozum a sílu, ony krásu, proč asi? Náš Pán ví, proč věci uspořádal takhle. Ještě řekněte, že se mnou nesouhlasíte!“

Plukovník, který si říkal d’Agoulle, zvolna zakroutil hlavou. „Nesouhlasím, monsieur. Žijeme přeci v zemi, kde i žena může usednout na trůn a vládnout, spravovat celou zemi, nikoli jen jedno malé panství.“

Peer na něj hleděl s vykulenýma očima. „Ano, to je náš zákon, ale lidské zákony se nemohou srovnávat se zákony Božími,“ řekl pomalu a důstojně.

Plukovníkův pohled zůstal namířen někam za vévodovo rameno. „Když už jsme u žen, kde je ta vaše?“

Peer se ohlédl. S krajním překvapením zaznamenal, že vévodkyně už za nimi není. Kam jen mohla zmizet?