Kdo zabil vévodu? / První den, třetí kapitola. Světlana

Třetí kapitola – Světlana

 

Ruská princezna ještě setrvala v jídelně a dopíjela víno ze své číše. „Smíš odejít, děvče,“ propustila ochutnavačku, která dál tiše stála na svém obvyklém místě vedle skříní. „Obsloužím se sama.“

Dívka, které mohlo být asi šestnáct let, se rychle uklonila a ke Světlanině úlevě se vzdálila. Plukovníkova choť ji neměla ráda. Proč jen nesejme ten svůj šátek, uvažovala. Naprosto rozuměla vévodovu rozhořčení.

Když dopila, řekla si, že už jsou její manžel a hosté venku nějak dlouho, a protože na svém choti pozorovala dnes jakési nechutenství a vyrozuměla, že není ve své kůži, dostala náhle strach, aby se nenachladil. I vstala tedy a odebrala se rovněž do zahrad. Proti ní klusal vyšlapanou cestou vévoda d’Agoulle.

„Neviděla jste moji ženu?“ ptal se, lehce zadýchaný.

„Sotva jsem přišla,“ omlouvala se francouzsky a vrtěla hlavou.

„Kam se mohla podít?!“ Ve vévodově hlase zněl hněv a absolutní nevěřícnost.

„Jistě se najde,“ těšila ho Světlana trpělivě.

„Jak si vůbec může dovolit takhle zmizet?!“ pěnil dál velmož.

„Kde je můj…“ Princezna se chtěla zeptat, kde je její manžel, v tu chvíli však zdálky zazněl jeho hlas:

„Pojďte, monsieur, ještě jsme nehledali tady!“

Světlana Nikitovna si mírně podkasala dlouhou suknici a po boku urozeného hosta spěšně vykročila za hlasem svého muže. Netrvalo dlouho a vévodkyni uzřeli. Seděla na lavičce pod jedním holým stromem a mačkala si ruce. Světlana by nedokázala povědět, co ji k tomu pohnulo, ale cosi ji přimělo podívat se na vévodu. Monsieur d’Agoulle se zúženými zornicemi díval směrem jakoby pod svou manželku. Světlana přejela scénu pohledem ještě jednou a všimla si, že drobná dívka nesedí přímo na lavičce, nýbrž že někdo položil mezi ni a dřevo nějakou látku.

„Co to má znamenat, Elso?“ zeptal se stroze vévoda a pánovitě na ni mávl, ať se okamžitě sebere a jde k němu. Dívka bez váhání poslechla.

„Líbilo se mi tu a už mě unavilo chodit sem a tam… na chvíli jsem se tu posadila…“

„Nelži!“ zahřměl aristokrat. „A co je tohle?!“ Vykročil k lavičce, aby zvedl látku, jež tu zůstala položena. Plukovník byl ale rychlejší. Za rukáv zvedl do vzduchu kabátec, ve kterém Světlana okamžitě poznala pastelově růžový kus oděvu Axela Fössra. Obr obloukem hodil oblečení ke stromu, o který se Švéd opíral, jako by do něj chtěl vrůst.

„Co – to – má – zna…“ Francouzská slova, byť pronesená vévodovým hlasem s libozvučným pronikavým gonským „l“, zněla, jako by aristokrat štěkal.

„Sotva jsme se pozdravili,“ nenechal ho zopakovat otázku Švéd a v jeho hlase jako by zněla rozmrzelost. Díval se na Peera d’Agoulle skoro odbojně, jako by ho vyzýval, ať mu zkusí dokázat, že neříká pravdu.

Světlana by byla věřila tomu, že gonský šlechtic na Švéda skočí, ale ten namísto toho zaryl prsty do nadloktí své ženy, jako by ve skoku chtěl zabránit jí. „Měli bychom jít,“ pronesl, jako by místo jazyka měl kus ledu.

Princeznu zarazilo, když její manžel okamžitě přikývl. Z jeho pohledu čišel chlad.

„Není to nic proti vám, pane plukovníku. Opravdu jsme se tu již zdrželi až až a já spěchám za monsieur Symem. Byl schovancem mého zesnulého strýce, chceme mimo jiné zavzpomínat na staré časy ještě za života bývalého zdejšího vévody d’Agoulle.“

Manželce majitele tvrze Hulé bylo okamžitě jasné, že úsměv, který její muž vyloudil na svých úzkých rtech, ho stál obrovské úsilí. „Chápu. Děkuji za… vpravdě zajímavé odpoledne, rád vás tu někdy v budoucnu opět uvidím.“ Pohled jeho očí ale dával jasně na srozuměnou, že skutečný význam jeho slov je přesně opačný.

Vévoda předvedl tu nejdrobnější úklonu, na jakou zjevně našel odvahu. „I my děkujeme za příjemné chvíle. A omlouvám se za svoji choť. Bude mi potěšením někdy opět přijmout vaše pozvání, jídlo bylo vynikající.“ Bylo jasné, že pravdu sděluje pouze v poslední části souvětí.

„Běžte prosím naše hosty doprovodit, aby tu madame d’Agoulle třeba opět nezabloudila,“ o poznání laskavěji pronesl plukovník ke Světlaně. Ta se lehce uklonila a zamířila s manželským párem zpátky k domu, aby si tam vévoda mohl vyzvednout svůj plášť. Za sebou slyšela, jak plukovník začal hulákat na Axela. Nekřičel často, když ale hlas zvýšil, zdálo se jí, že se v paláci drolí kamenné zdi. Přidala do kroku, aby umožnila hostům uniknout nadcházejícímu hluku. Pár okamžiků bylo slyšet jen hlasy, potom zřetelně zazněl hlas – Axela Fössra.

„Mně se líbí, jak vypadám. Chci mít strniště!“

Plukovník na něj cosi zasyčel a pak se rozkřikl: „Dej už mi svátek, Axeli! Lezeš mi dneska na nervy od samého rána a já už toho mám plné zuby! Zalez do své komnaty, a dokud se neoholíš, opovaž se mi přijít na oči! A zapomeň, že by ses jel v noci tajně projet! Buď té dobroty a ušetři mě těchto svých výrazů strojeného šoku, znám tě a vím, že jsi beztoho něco takového měl v úmyslu, když jsem ti vyjížďku zakázal během dne. Ale na Vánoce má být rodina pohromadě! Teď běž splnit rozkaz, vojáku! A varuji tě, v noci nevystrčíš nos z paláce, ideálně ani z komnaty ne!“

Švéd něco odpověděl, ale Světlana, jsouc už téměř u paláce, mu již nerozuměla jediné slovo. Zato odpověď svého chotě slyšela dokonale:

„Nepotřebuješ! V komnatě máš noční nádobu a okno, jak s těmito dvěma věcmi zacházet, ti snad vysvětlovat nemusím!“

Princezna opět zrychlila, protože tušila, že by neudělalo dobrotu, kdyby se tu ještě urození manželé z rodu d’Agoulle s jejím mužem nebo jeho schovancem potkali. Peer d’Agoulle zdvihl ze židle svůj plášť a přehodil si jej přes rameno. Když se k ní otočil, napadlo Světlanu nikitovnu, že je to vlastně docela pohledný muž. Byl asi o něco mladší než ona, také nepatrně menší, měl ale uhrančivé modré oči a záplavu černých… jednoduše krásných kadeří. „I vám, urozená princezno, bych rád poděkoval za příjemné odpoledne. Bylo takové i vaší zásluhou,“ usmál se na ni.

Opětovala jeho úsměv a nepatrně se mu hlavou uklonila. „Jistě nás ještě budete mít možnost navštívit.“

„Tím si popravdě nejsem jist.“ Jeho hlas náhle zněl jaksi smutně.

 

Pána domu zastihla později ještě stále v zahradě. Seděl na tomtéž místě, kde objevili vévodkyni, opíral se o opěradlo lavičky a podpíral si bradu. Zamyšleně hleděl do neznáma. Stanula naproti němu. „Pojďte dovnitř, můj pane,“ domlouvala mu jemně.

„Je mi tady dobře.“

Sevřela ve svých jeho ruku. „Vždyť mrzne.“ Když na něj takto hovořila ještě chvíli, přiměla ho konečně vstát. Přivinul ji k sobě a zamířili do jídelny.

„Tak dobře. Něco si zahrajeme.“

Ochotně souhlasila. Kostky hrála tak zaujatě, že úplně ztratila pojem o čase.

„Šest set,“ usmála se spokojeně a plukovník přičetl právě vyřčené číslo k jejím dosavadním úspěchům. Nato sám roztržitě uchopil kostky do hrsti a hodil.

„Hm, nic,“ zhodnotil rychlým pohledem situaci a přisunul kostky Světlaně.

Ta přes ně položila dlaně a zadívala se na svého manžela. „Co je s vámi, můj pane? Vůbec se nesoustředíte, pokud navíc dobře vidím, přičetl jste mi sedm set, ne šest set.“

Rychle výpočet opravil.

Dál na něj hleděla. „Něco se stalo v té zahradě, Ariane?“ vyzvídala něžně. „Byl jste pak takový… skoro bych řekla rozzlobený, když jste se loučil s našimi hosty. Nepřipadalo mi, že to bylo jen tou scénou s vaším schovancem.“

„Byl jsem rozzlobený,“ přitakal unaveným tónem. „Kdybyste byla slyšela, co mi ten člověk v zahradě vykládal…“ Zachvěl se. „Ubohá vévodkyně,“ špitl. „Pořád na to musím myslet… skoro ji odsud vlekl, ví Bůh, co jí pak udělá doma…“

„Ne každý má štěstí jako já,“ usmála se na něj Světlana. „Měla jsem veliké štěstí. Každý den děkuji Bohu a generálu Laškinovi, že jsem si mohla vzít právě vás.“

Opětoval její úsměv. Viděla a věděla, že ji upřímně miluje, a o to větší lásku k němu cítila ona. Byl ještě mladý, rád a něžně ji miloval, nikdy na ni nevztáhl ruku a prstem se jí nedotkl, jestliže nedala najevo, že o to má také zájem, a byl to navzdory svému vzhledu silný rytíř, o němž si byla jistá, že ji v případě nutnosti ubrání. Ano, mohla dopadnout mnohonásobně hůř…

„Nechci už hrát,“ řekl nyní. „Stejně jste mne na hlavu porazila. Půjdu pro Axela a předáme si dárky. A třeba mne můj schovanec rozptýlí.“

Přikývla. Z jeho tónu vyrozuměla, že vzal monsieur Fössra na milost a přinejmenším pro tento večer je ochoten mu jeho drzost ještě prominout. Vybavila si jeho slova ze zahrady: Na Vánoce má být podle něj rodina pohromadě... Kousla se do rtu. Jak to řekl před chvílí? Třeba mne on rozptýlí? Jako by to ona, Světlana, dokázat nemohla...

Plukovník se vrátil – a ne že by to jeho ženu mrzelo – bez Axela Fössra. „Nechce za námi. Dárek vám posílá po mně.“ Předal jí nějakou úhledně složenou látku.

„Co dal vám?“

„Nic. Přesněji řečeno... prohlásil, že je to dárek i pro mne...“

Pozvedla obočí, když nahlédla, že drží šaty z jemné, teplé látky. S úsměvem na něj pohlédla. „Půjdu si je zkusit. Dáte zatím prosím monsieur Fössrovi můj dárek?“

Přikývl a v očích mu zvědavě zablikalo. Přijal od ní číši ze zeleného skla. „Světlano Nikitovno, když už se budete strojit, vezměte si k těm šatům i můj dárek,“ pravil a podal jí zlaté náušnice. Přijala je s úsměvem a pukrletem.

Otáčela se k zrcadlu ve své komnatě hned bokem, hned čelem, hned druhým bokem. Nevěděla, jestli se usmívat, nebo se mračit. Důkazem, že jí šaty daroval skutečně Axel Fössr, nesporně byl výstřih tak hluboký, že se vlastně divila, že neodhaluje i dvorce jejích bradavek. Na živůtek, jenž jí obepínal trup, navazovala bohatě skládaná suknice až na zem. Krajkami bohatě zdobené rukávy jí hladily paže a zápěstí. Kolik peněz jen toho Švéda musely stát, uvažovala.

Když ji uviděl její manžel, mírně mu poklesla čelist, zalétl očima na jejím vzezření tam a onam, přistoupil k ní a jemně jí stiskl ruku. „Axel neotvírá,“ pokrčil rameny. „Zamkl se. Asi trucuje, nevím. Nechal jsem mu dárky přede dveřmi.“

„Teď už tam nejsou,“ konstatovala, když tam zalétla pohledem.

Lehce pokrčil rameny a dychtivě na ni hleděl. „Už rozumím, proč je to dárek i pro mě. Co kdybychom se tam vrátili, a když jste si svůj dárek oblékla, já z vás ten svůj svlékl?“

Musela se zasmát. „Ovšem, můj pane.“

Toužil po ní tak prudce, že ze sebe shodil jen to nejnutnější, bandalír s rapírem hodil na zem, vystoupil z nohavic, punčoch a spodků, které si nechal spadnout ke kotníkům, a v košili a fiží za ní skočil na lůžko, kde jí pomohl z nových šatů. Nato se s ní jal mazlit a držel ji u sebe, odhrnuv jí tmavý cop na rameno, aby mohl pohodlněji hladit její záda a hýždě. Navzájem drtili své rty nesčetnými polibky. Když pak po činu leželi vedle sebe, zpozoroval zjevně plukovník, jak si Světlana klade jeden z polštářů pod pánev, protože se tomu podivil.

Usmála se na něj. „Slyšela jsem, že to pomáhá ženě obtěžkat, můj pane.“

Lehce se ušklíbl a pak se dokonce mírně zamračil.

„Co se děje?“ užasla.

„Nic,“ lehce si odkašlal. „Jen...“ Znova se ušklíbl, tentokrát pobaveně. „Jen si prostě ještě nepřipadám tak stár, abychom se museli uchylovat k... takovým praktikám... Prostě bych tomu nechal volný průběh.“

„Váš otec...“

„Nemluvte mi o mém otci!“ utrhl se na ni, až sebou škubla a přiblížila si dlaně k uším. Dotkl se jejího ramene. „Promiňte,“ zamumlal. „Můj otec mi zrovna touhle věcí hýbe žlučí. Nemá mi co kázat, sám měl všehovšudy dvě děti a syna – jediného.“ Odmlčel se, a skloniv se k ní, políbil ji na temeno. „Odskočím si a... pak se k vám vrátím?“

Přikývla. Překvapeně však postřehla, že se v rozporu se svými předchozími slovy obléká. „Pane,“ vyhrkla poznenáhlu a vyskočila. „Ještě jsem vám nedala svůj dárek!“ Vytáhla předmět z truhlice. Věděla, že se po něm její manžel shání už měsíce, ne-li celá léta. Jí se podařilo jej v Agoulle sehnat a nechala zhotovit překrásnou novou vazbu.

Plukovník uchopil knihu do ruky, přelétl očima titul vyvedený zlatými literami a dojatě na svou ženu pohlédl. Usmívala se, potěšena tím, že mu způsobila radost. Sama rozuměla jen dvěma slovům z celé knihy: jménu autora François Villon.

Plukovník si odnesl svůj rapír a Malý a velký testament v gonském překladu do své ložnice a nechal na sebe svou choť čekat. Připadalo jí, že je pryč hodiny a hodiny... Konečně stanul ve dveřích a oči mu plály. Přilehl k ní do lůžka a ona ho objala, zhrozivši se, jak je studený. „Kde jste byl tak dlouho?“ divila se.

Dlouho trvalo, než odpověděl. Hovořil pomalu a jaksi podivně. „V kapli... byl jsem se... za vaše... za naše snažení přimluvit u našeho Pána.“ Usmál se na ni.

Nenacházela slov, a tak ho namísto odpovědi začala líbat. přitáhl si ji pod sebe a oba se sobě navzájem počali oddávat. Stulili se potom k sobě a ona složila hlavu na jeho hrudi a poslouchala, jak se jeho srdce po prožitých milých chvílích zvolna zklidňuje. Tu ji však ze sebe manžel prudce strhl a posadil se.

„Pane?“

Když vstal, uklouzl na jednom z polštářků, jež během radovánek postupně vystrnadili z postele, a zapotácel se. Chytil se sloupku postele a shýbl se pro své oblečení.

„Půjdu spát,“ zamumlal, aniž by jí věnoval pohled. „Bonne nuit.“

Užaslýma měkce šedýma očima se dívala, jak spojovacími dveřmi, jež nechal umístit mezi svou komnatou a ložnicí její, svou bývalou pracovnou, mizí pryč.