Kapitán de Taale / 1. Cizí neštěstí…

Léta Páně 1717, červenec

 

Zima bývá zde na jihu Gon obyčejně velmi mírná, to však rozhodně neplatí o létu. To zde Goňany sužuje úplně stejně jako kdekoli jinde v zemi.

Yacoub se zdánlivě nekonečnou trpělivostí již nejméně podesáté povytáhne rukávy košile, aby mu nezavazely, když si ukazovákem hlídá řádky v rozečtené knize. Tu košili nenávidí, je mu velká a nadto de facto ani není jeho; jako většinu oblečení ji před ním oblékal již Alexandr Sall. Nejstarší syn jeho poručníka má toho roku oslavit jedenácté narozeniny, je o necelé čtyři měsíce starší než Yacoub a po svém otci je na svůj věk nadprůměrně vysoký. Jeho košile je podprůměrně vysokému Yacoubovi přímo obrovská a rukávy mu neustále sjíždějí dolů. Je to nepříjemné ze dvou důvodů: jednak mu je díky tomu ještě větší horko, jednak ho to otravuje při četbě, respektive studiu. Kniha před ním je učebnicí, konkrétně učebnicí francouzštiny. Hoch hltá očima složitý text a tu a tam zalétne pohledem k menší knížce vedle, která obsahuje sloupečky francouzských a gonských slovíček. Yacoub nenávidí gonské slovníky: bez výjimky jsou řazeny neobyčejně matoucím způsobem, slova sice následují v abecedním pořádku, nicméně bez ohledu na jazyk. Díky tomu například heslo „la maison (F., f.) = la maison (g., f.)“[1] odkazuje samo na sebe.

„Monsieur d’Agoulle!“

Chlapec hlasitě vypustí z úst vzduch skrz zaťaté zuby a ohlédne se. „Monsieur Näüsi!“ zvolá užasle. „Vy už jste se vrátili?“

Richarda Näüse, už od pohledu drsného vojáka kolem padesátého roku života se zářivě zlatými vlasy a bradkou, má možná nejraději ze všech obyvatel panství. Je velitelem zdejší ozbrojené posádky.

„Co se vám stalo?“ užasne, když si všimne, že muž napadá na levou nohu.

Důstojník velkoryse přehlédne, že ho mladík dvakrát zapomněl oslovit jeho hodností poručíka. Napije se ze džbánku vína, který drží, a promluví skleslým hlasem: „Nic to není, jen jsem v jednom hostinci šel v noci vyprázdnit měchýř a vynechal jsem cestou zpátky do jizby jeden schod, tak mě teď otravuje kotník. Jinak ano, je myslím zjevné, že už jsme se vrátili... jen je škoda, že do hlavního města nás odjíždělo víc.“ Tiše vzdychne a opět se napije. „No nic, to je prostě koloběh života. Ale vám, urozený pane, jsem přišel říct, že vás volá moje paní.“

„Princezna Saforovová?“

„Ne, kdepak, přijela s námi z hlavního města králova manželka,“ ironicky se ušklíbne poručík Näüs. „Ovšemže princezna Saforovová, dneska teda nejste moc bystrý, monsieur d’Agoulle.“

„Zato vy dnes máte ostrý jazyk,“ zpraží ho on a vyskočí na nohy. „Budu si princezně stěžovat na vaše chování,“ osopí se, když se důstojník zase napije ze džbánu. „V hlavním městě jste nějak přivykl vínu, ne? Neměl byste se opíjet, když jste tu velitel a my jsme ve válce!“

„Bojuje se na severu,“ pokrčí Näüs statnými rameny. „A po tom, co se stalo, se napít vážně můžu a musím.“ Když ho Yacoub míjí, ohlédne se za ním. „Monsieur d’Agoulle!“ křikne.

Mladík se otočí.

„Za to předtím se vám omlouvám, to už bylo moc, uznávám.“

Ušklíbne se. „Myslíte, že omluva stačí?“

Näüs rozhodí rukama, až trochu vína ze džbánu vyšplíchne na pěšinu. „Dáte mě snad zbičovat, nebo co?“ pousměje se pobaveně. Vzápětí mu úsměv zmrzne na rtech, protože Yacoub d’Agoulle se na něj vážně podívá, usměje se neobyčejně nepříjemným způsobem a bez zaváhání odvětí:

„Být to jen na mně, ano.“

Důstojník se zachmuřeně dívá, jak odchází, a znovu si přihne ze džbánu. „Celý otec, jen co je pravda,“ zakroutí hlavou.

 

Světlana Nikitovna Saforovová stojí u okna v zeleném salonku ve druhém patře zámku (Goňané nemají přízemí, naše přízemí je pro ně již prvním patrem). Yacoub si okamžitě všímá, že paní domu má na sobě bílé šaty. Vybaví si předchozí poznámky hrubého poručíka, narážky na to, že se v hlavním městě asi něco stalo. Bílé šaty, smutek v očích ruské šlechtičny... Yacoubovi pořád zcela nedochází, co se mohlo přihodit.

Místnost v něm probouzí vzpomínky na minulost, na dobu, kdy v tomto zámku ještě žil s otcem a macechou. První tři roky svého života tu vyrůstal coby dědic rodu d’Agoulle, rodu zeleného šípu. Proto se salonu říká „zelený“ a skutečně je vybaven v této barvě. Jsou to mlhavé vzpomínky, ale o to krásnější, když dnes už nemá ani otce, ani macechu. Světlana Nikitovna, manželka jeho poručníka, mu přesto jaksi podivně přirostla k srdci více než jeho macecha, je vznešenější, úctyhodnější než ta zrzavá vévodkyně, která měřila stěží půl druhého metru... i když já, přizná si popravdě v duchu Yacoub d’Agoulle, co se týče výšky nemám co mluvit.

Ruska se otočí k chlapci. Yacoub se v duchu připravuje na rozhovor ve francouzštině, s velitelem ozbrojené posádky při panství totiž mluvil rodnou řečí, gonsky. Pohled mu bezděky padne na místo, kde smuteční šat nadzvedává a krabatí zvětšené břicho.

„Plukovník bude mít další dítě?“ Položí tu otázku jako by bez zájmu, ve skutečnosti ho to však zajímá velice. Každé další vlastní dítě jeho poručníka snižuje jeho postavení zde, paradoxně v jeho rodném zámku. V zámku, který kdysi patřil jeho rodině, ale teď jej obývá rodina cizí a on na něj nemá žádná dědická práva.

Světlaně Nikitovně se zachvějí rty. Zhluboka se nadechne a zavře oči, ve kterých Yacoub neomylně poznává lesk slz. „Ano...“ odvětí váhavě, „... a ne,“ dodává vzápětí.

„Tomu nerozumím,“ zakroutí hlavou mladík.

Ruska přikývne. „Vím. I proto jsem vás nechala zavolat. Byl jste svěřen do poručnictví mého manžela, máte tedy právo vědět, že...“ Hlas jí odumírá.

Yacoub na ni zvědavě hledí. Cítí, jak se v něm zvolna, pomaličku zažíhá jiskřička naděje.

„Plukovník d’Agoulle zemřel.“

Yacoub schová ruce za zády a zaryje si nehty do dlaní, pevně scvakne zuby, celou svou bytostí se usilovně soustředí, aby ani náznakem nedal nic najevo. „Jak...? Chci říct... co bude se mnou?“

Pohled šedých očí krásné Rusky na okamžik ztvrdne. Yacoub ví, že udělal chybu, ale ani za nic by ji nezměnil, i když tak tvrdý výraz u princezny vídá jen velmi, velmi zřídka. Ani si teď nedokáže vzpomenout, kdy se tak stalo naposledy.

„Zůstanete zde,“ sykne krátce a... Yacoub dlouho váhá, protože užít takové slovo ve spojitosti se Světlanou Nikitovnou Saforovovou mu připadá téměř úsměvné... nebezpečně.

„Proč?“ vypálí okamžitě v protiútoku, nedá jí čas vydechnout.

„Protože mi Jeho Veličenstvo nedalo jiné pokyny.“ Nepatrně – ale Yacoub si toho přesto všímá a přeběhne mu mráz po zádech – se usměje. „A vy jste tu přeci doma, monsieur d’Agoulle.“

Ten téměř potutelný způsob – alespoň tak to Yacoub vnímá – jakým ho oslovila, připomíná mladíkovi jeho setkání s Richardem Näüsem. Soustředí se na tu vzpomínku celou svou myslí, raději prozradí hněv na poručíka než emoce, které v něm vyvolal skon jeho poručníka.

„Chci si stěžovat na monsieur Näüse,“ vyhrkne.

„Poručíka Näüse,“ opraví ho věcně. „Opravdu považujete tuto dobu za vhodnou?“

„Vzhledem k jeho chování v zahradě za víc než vhodnou,“ vzpurně odpoví chlapec.

„Co vám udělal?“

„Urazil mne, významného šlechtice, jak doufám víte, a ještě u toho notně pil, přímo přede mnou.“

„V tomhle horku?“ pozvedne kráska tmavá obočí. „To je opravdu podivné, že člověk pije.“

„Co to dneska všichni máte s tou ironií? Já bych se nad tím samozřejmě nepohoršoval, kdyby ten voják nepil víno! Měla byste si ho postavit do latě, princezno. Měl by dbát o své povinnosti, zvlášť teď, ne se starat o to, aby měl zítra co možná nejhorší kocovinu!“

„Zemřel náš pán,“ připomíná tiše a dlaněmi si přejíždí masivní tmavý dlouhý cop, který si přehodila přes rameno. „Sama bych si na zítra obstarala kocovinu, kdybych mohla. Já se mohla hroutit, to bylo jedno, ale pan poručík musel zůstat silný a dohlédnout na náš bezpečný návrat. Zaslouží si teď trochu času. S mým manželem se znali dlouhá léta, byli spolu i v Rusku a... ale proč vám to vůbec povídám,“ mávne rukou. „Ostatně jestli chcete, můžete se napít také.“

„A ta urážka? Tu také necháte nepotrestanou?“ chvěje se Yacoubovi hlas hněvem.

„Chcete ho snad vyzvat na duel?“ ušklíbne se lehce žena a v očích se jí mihne mírné pobavení, patrně při té představě.

„Vlastně výborný nápad,“ přikývne Yacoub. „Děkuji.“ Otočí se a kráčí ke dveřím. Na prahu se ještě pro jistotu ohlédne. „Ještě něco, má paní, nebo smím odejít?“

„Smíte odejít,“ odpovídá vyčerpaně.

 

Teprve venku na nádvoří si mladík dovolí úsměv. Má chuť tančit a zpívat si, skutečně by si nejraději na místě poskočil a zahvízdl radostí. Dnešní den je vlastně skvělý! Nejen, že si vzápětí vyřídí účet s tím drzým zlatovláskem, ale co víc: zemřel plukovník d’Agoulle! Od chvíle, kdy se Yacoub dozvěděl, že žije pod střechou muže, který mu zabil otce, si nic jiného nepřál. Kolikrát si jen přál, aby se plukovník polil horkým bylinným odvarem a rány se mu zanítily, aby ho shodila jeho hnědá klisna, aby... a teď je skutečně v pánu! Yacoubovi je vlastně úplně jedno, jak plukovník skonal, ale vrah jeho otce je mrtvý, a to jediné je pro něj podstatné, to jediné mu stačí k oslazení... hned několika příštích dní. Spokojeně si zamne ruce. Boží mlýny melou...

Cítí se o to spokojenější, když o půl hodiny později přiměje poručíka Näüse, aby mu urážku splatil vlastní krví, a ono se tak skutečně stane: po asi tříminutovém souboji ho Yacoub trefí špičkou lehkého fleretu do stehna. Důstojník tak má už dvojnásobný důvod, proč na nohu napadat.

 

[1] Do závorek se umisťuje nejprve zkratka jazyka (f jako francouzština, g jako gonština) a poté zkratka gramatického rodu. Toto je nezbytné i přes uvádění členu před slovem, neboť člen „le“ označuje ve francouzštině masculinum, zatímco v gonštině neutrum (také proto, že gonština masculinum postrádá).