Kapitán de Taale / 2. Jobova zvěst

Potěšení způsobené smrtí pána domu, jemuž ho v necelých čtyřech letech poručili, vydrží Yacoubovi přibližně měsíc. V Srpnu, kdy – pokud to tedy vůbec ještě je možné – horka ještě zesílí, se na zámku objeví Axel Fössr. Už od pohledu to není Goňan, kombinace světlých vlasů a modrých očí je v u rodilých Goňanů nesmírně vzácná. Buď mají světlé vlasy, nebo modré oči, daleko častější ale je první možnost.

Zjev třicetiletého vojáka je vůbec nezvyklý: navzdory módě nosí strniště vousů, jeho modré oči jsou přímo ledově bledé, kůži mu pokrývají dokonale bílé plochy a bílý pramen se táhne i jeho kadeřemi. Navíc má teď v létě vykasané rukávy a dává na odiv odpornou, rudofialovou velkou jizvu plazící se po jeho předloktí. Yacoub netuší, kde k ní voják přišel… a ani to tušit nechce. Považuje ji za památku na nějakou bitvu, která se musela odehrát ještě předtím, než se poznali. Zdaleka by nebyla jediná: Fössrovi chybí jedno ucho, z levé ruky mu zbývá prakticky jen dlaň a nedávno musel být zraněný znovu, protože má ovázané čelo.

„Hej, Vincente, postarej se mi o koně!“ houkne voják unaveně na podkoního, který zrovna míří ke stájím s okovy čerstvé vody.

Jeho švagr za ním otočí hlavu, kývne a postaví vědra na zem.

„Kde je princezna Saforovová?“ táže se Švéd sebevědomě Yacouba, když kolem něj prochází do paláce.

„Myslím, že je s mademoiselle d’Elzzbierppe v Zeleném salonku…“ broukne chlapec. Neobtěžuje se s oslovením „monsieur“, na to dezertéra postavením příliš převyšuje.

Odběhne se podívat na to, jak Vincent Aers obstarává Švédova koně, a když je zvíře odsedlané a otřené ve svém stání a hltavě pije, vrátí se do haly v paláci. Ze Zeleného salonku právě vychází tmavovlasá dívka. Yacoubovi připadá nevýrazná, ale líbí se mu její zelené oči.

„Princezna s Fössrem tam ještě jsou?“ zajímá se hoch.

Tmavovláska se k němu otočí. „Ano,“ odpoví zamyšleným tónem. „Neřekla bych ovšem, že si přejí být rušeni.“

Ilsa d’Elzzbierppe na tom je vlastně podobně jako já, uvědomuje si chlapec, i ona je zde – jak to v duchu nazývám – „v zajetí“. Příslušnice mocného rodu poslaná – Bůh ví proč – do výchovy k rodině korunního prince… Ve tváři má nadšený výraz, když začíná opatrně sestupovat po schodišti dolů[1] ke komnatám.

Jeho myšlenky o tom, proč se spolu s Ilsou vlastně prakticky nebaví, i když mají tak podobné osudy, přeruší hlasy ze salonku. Yacoub zvědavě přiloží ucho ke klíčové dírce, zajímá ho situace na severu, kde strávil první roky života a kde se nyní válčí. Co když byl válkou poškozen majetek, který by mu měl po právu náležet!? Pocítí slabý proud vzduchu, který otvůrkem pro klíč táhne.

„Nikoho nevolejte, obsloužím nás sám,“ doléhá k němu Fössrův hlas. Yacoubovi se zdá rozladěný.

Ozve se nalévání tekutiny do dvou sklenic a tiché klapnutí, když je džbán postaven zpátky na stůl. Dvojice si přiťukne.

„No, jestli tohle budu muset pít u gardy…“ Axel Fössr se patrně hrozně šklebí.

Chvíli je ticho.

„Je mi to strašně líto, Julie.“ Voják zní náhle sklesle, unaveně a jakoby rezignovaně.

„Přestanete mi někdy říkat podle té hry?“ Její hlas má naprosto totožný tón.

„Nevím,“ říká jeho hlas rozmarně a zdá se být téměř hmatatelné, že mluví naprostou pravdu. „Pořád vidím jistou podobnost.“

Opět se na okamžik rozhostí ticho.

„Co pohřeb? Už proběhl?“

Chvíli trvá, než paní domu pohnutým hlasem odpoví: „Ne.“ Mezi jednotlivými větami dělá pauzy. „Není co pohřbít. Jeho tělo… zetlí někde na dně Severního ledového oceánu.“ Yacoub okouzleně naslouchá jejímu přízvuku. „V Agoulle jsem slyšela, že ho moře vyplavilo kousek od města. Našel ho nějaký tulák, ale než tu zprávu donesl do Agoulle, příliv ho spláchl zase zpátky. Možná…“ Hlas se jí roztřese. „Možná je to dobře… Vypadal prý… nepoznali bychom ho…“

„Je mi to líto,“ zopakuje téměř neslyšně Švéd. Po delší odmlce dodává: „Osud nás obou je nejistý…“

„Můj přeci ne! Nosím jeho dítě, co když porodím dalšího prince!“

„Když už jsme u dětí,“ odkašle si posléze lehce Fössr. Chvilinku opět mlčí, jako by čekal na nějaký její náznak, že smí myšlenku dokončit. „Co bude s tím chlapcem?“

„S Yacoubem d’Agoulle?“

Yacoub zpozorní a zatají se mu dech.

„Netuším,“ pokračuje náhle poněkud tvrdě Světlana Nikitovna. „Abych pravdu řekla… úplně se mi nelíbí ho tu mít. Já… Ach, ano, vychovávám mademoiselle d’Elzzbierppe, ale… to je dcera zesnulého přítele mého…“ Hlas jí odumře. Téměř vysíleně zašeptá: „… manžela… také… zesnulého…“

Dvojice za dveřmi si dolije.

„Vychovávám ta dvojčata, ale… to jsou jeho synové, synové muže, jehož jsem si z vůle našeho Pána vzala, je to… něco jiného. Starat se o tohohle chlapce, o Yacouba d’Agoulle…“ při vyslovení jména Yacoub zazní její ruský přízvuk obzvlášť výrazně „… starat se o něj… se mi příčí! Neměl by být tady, měl by být u svého děda. Vždyť vévoda toho chce také docílit!“

Yacoubovi bije srdce jako splašené. Má dojem, že zapomněl, jak se dýchá, že se prostě nemůže nadechnout, že ho ta informace dusí a rdousí… Jeho děd žije??! Co potom dělá tady?! Proč není s ním!? Jak… Co…?? Ne, ani v duchu se mu nedostává slov.

Rád by se odtrhl ode dveří, přestal riskovat a poslouchat a někde v klidu a o samotě vstřebal tu novou, takřka děsivou skutečnost. Jenže to nedokáže. Není s to od klíčové dírky odlepit ucho.

„Víte, kolik dopisů jen napsal panu plukovníkovi? Je to jeho krev, chce ji také mít u sebe… ale ne, mladý vévoda musí vyrůstat u nás, pod naší střechou, my ho máme živit, zatímco jeho děda to nestojí ani jednu morru[2]!“

Mladík tajně vyslechne ještě i zbytek hovoru dvou cizinců – Rusky a Švéda – ale příliš mu už nerozumí. Rozhovor se evidentně týká něčeho, co zaznělo ještě dřív, než Yacoub začal poslouchat. Posléze se někdo zvedne z křesla.

„Omluvte mne. Už jsem toho asi vypila víc než dost. Doufám, že ještě nejsem příliš opilá, v tomhle horku víno stoupne do hlavy opravdu rychle. Měli jsme si jej naředit.“

Švédův hlas zazní velice tiše: „Julie, nevadilo by Vám, kdybych tu dnes přenocoval?“

„Vaše komnata je vám samozřejmě plně k dispozici…“ Její hlas vyzní do ztracena. Z jeho tónu je jasně patrné, že z žádosti není vůbec nadšená. A Yacoub uslyší kroky… ten fakt mu dochází zoufale pomalu a přímo úměrně tomu v něm narůstá hrůza. Kroky se blíží směrem k němu.

 

[1] S přihlédnutím k tomu, že – jak již bylo uvedeno – v Gonách nemají přízemí, nýbrž hned první patro, jsou budovy ctící tradiční gonskou architekturu stavěny následovně: vchod do budovy je umístěn ve druhém patře a soukromé pokoje bývají často v patře prvním.

[2] Morra je nejnižší gonské platidlo. Je poměrně málo užívaná. Morrami se platí jen za ty opravdu nejlevnější věci.

1 morra = 1,5 Kč