Kapitán de Taale / 3. Zoufalé činy

Yacoub seběhne asi do dvou třetin schodiště, když za sebou uslyší těžké kročeje. Ohlédne se. Za ním se se schody potýká ruská princezna. Opravdu toho vypila dost, uvědomí si hoch, zpozorovav, kterak opatrně klade nejisté nohy na níže položené schody. V duchu ji už vidí rozpláclou jak dlouhou, tak širokou, dole na podlaze… což by vzhledem k jejímu požehnanému stavu věru nebylo dobré. Na okamžik se zahloubá nad tím, je-li její stav skutečně požehnaný, není-li spíše prokletý, když se vezme v úvahu fakt, že čeká pohrobka. Vzápětí si rychle pospíší ze zbývajících schůdků, protože se k němu princezna pomalu blíží a on rozhodně netouží po tom, aby do něj vrazila a odsoudila je k pádu oba dva. Sama ať se pro mě za mě zřítí, myslí si, co je mi vlastně vůbec po ní. Ať už v požehnaném, nebo prokletém stavu, je to pořád manželka mého poručníka – vlastně vdova po něm, usmívá se při tom opětovném zjištění – a nemám ji rád o nic víc, než jsem měl jeho… ovšem proboha, MNĚ přitom zlámat kosti nemusí!!

Zavírá se ve své komnatě, padá na postel, zatáhne kolem sebe závěsy a zůstává hledět do stropu. Pokouší se srovnat s novými fakty. Uvažuje, jak se to vlastně vůbec dělá.

Jeho rodina pochází odsud z jihu Gon, on se nicméně narodil na severu. Víc než tři a půl roku života strávil tam, teprve potom se s otcem a macechou přestěhovali na tento zámek. V rodinné pohodě zde prožili přesně jedenáct dní. Pak byl jeho otec zabit a on… Yacoub si zhluboka, maximálně frustrovaně povzdechne. On byl poslán k plukovníkovi d’Agoulle, jemuž byl svěřen také veškerý majetek jeho otce. Chlapec se záhy doslechl nejen to, že onen majetek nikdy nezdědí, ale i tu paradoxní skutečnost, že jeho otec byl zabit právě plukovníkem d’Agoulle. Jaká náhoda! Až se tomu nechce věřit! Král – a on po princezniných slovech nepochybuje, že za tím stojí král – ho odtrhne od jeho rodiny a strčí ho vlastnímu synovi, nadto aniž by plukovníka potrestal! Jistě, byl to jeho syn, ovšem Yacoub by svého syna, udělat něco takového, zabít člověka, ztrestal víc než přísně.

Plukovníka nemusel už dřív, vlastně od samého začátku té nové etapy svého života, která se měla odehrávat v plukovníkově domě. Ještě víc ho popudilo, zmátlo a frustrovalo, když se tři a půl roku zpátky jeho poručník s celou rodinou, jakož i s Ilsou a jím, Yacoubem, přestěhoval sem, na zámek rodu zeleného šípu, respektive na zámek, který rodu zeleného šípu patříval do roku Páně 1711… Ale teď… TEĎ, KDYŽ SE DOZVĚDĚL, ŽE TO VŠECHNO ZAKOUŠEL, ŽE MUSEL SNÁŠET TAKOVOU POTUPU A TAKOVÉ UTRPENÍ, PŘESTOŽE JEHO PŘÍBUZNÝ, JEHO DĚD, ŽIJE A ON U NĚJ CELOU TU DOBU MOHL KLIDNĚ VYRŮSTAT!!!??? Yacoub má na oba dva – na plukovníka i jeho otce – takový vztek…! Jedním slovem nepopsatelný! Kdyby tušili, jaká muka mu působí, když musí žít s cizí rodinou pod touž střechou, jež dříve skýtala domov jeho vlastní, opravdové rodině! A nejsou to jen moje muka, uvědomuje si chlapec, vždyť Philippa s Annou se musejí cítit úplně stejně! Uznává, že to asi dovedou skrývat lépe než on, ale… on má nakonec opravdu možná největší důvod zuřit. Jeho sestry vždy více tíhly k jejich maceše – a nyní pro změnu bezmezně obdivují zdejší paní – zatímco Yacoub primárně věnoval pozornost vlastnímu otci a stejně tomu bylo i naopak; vévoda zase – nejspíš bezděky – upřednostňoval Yacouba, když jeho druhý syn zemřel.

ZRADA. Konečně připadne na to správné slovo, které tím nejvěrnějším způsobem popisuje pocit, který se ho tam u dveří salonku zmocnil. Zradili ho, všichni. Jeho děd, podle všeho dost mocný šlechtic, aby si mohl najmout armádu a dobýt si vnuka zpět, ovšem neudělal to. Jeho macecha, která ho bez skrupulí vydala vrahovi jeho otce, třebaže i ona měla na to děti svého zesnulého manžela vychovávat větší právo než plukovník, jehož zásluhou byl její manžel zesnulý. Plukovník sám, který nejen že mu zabil otce, ale dokonce se pak zabydlel na jeho zámku a přivlastnil si ho i s Yacoubem a jeho sestrami! Král, který… Proč?? Proč byl odsouzen k tomuhle životu, kdy nepatří tam, kam by patřit měl!? Z jaké proklaté pitomé příčiny… Samou hořkostí se zajíkne dokonce i v myšlenkách. Cítí se neúnosně naštvaný, připadá si malinký, ztracený, sám, všemi zrazený a naprosto bezmocný… Na nic a nikoho se nemůže spolehnout, ničemu a nikomu nemůže věřit… Počkat!

Počkat! Vrací se v myšlenkách zpátky. Někde tam v proudu trpké vášně – neboť i hněv je vášní – si pomyslel něco, o čem si nyní uvědomuje, že to není tak docela pravda. Co to jen bylo… Ovšem! Že je bezmocný? Že s nastalou mizernou situací nic nezmůže? Což je to opravdu tak? Ovšemže nikoli! Jednu věc udělat může: teď, když ví, že žije jeho děd, může za ním jet!

Prudce se na posteli posadí a věnuje nadšený pohled zataženým sametovým závěsům, jež ho obklopují. Ano, to je ono! Uteče odsud! Uteče od uměle milé plukovníkovy vdovy, od zdejšího ironického velitele Näüse, který ho uráží, od všech Rusů a Švédů, kteří si tu žijí jako v bavlnce a mají – anebo se tváří, že mají – vyšší postavení než on, rodilý Goňan. Od skutečných rodilých Goňanů, kteří jsou – anebo se tváří, že jsou – jen jejich služebnictvem. Uteče i od svých sester, které jako by zapomněly, kým jsou, jaký je jejich původ; od svých sester, které se tu… ale ano: které se tu zabydlely.

 

Štěstěna jako by mu byla nakloněna. Jen o pár dní později přijede na zámek kupec s povozem naloženým rozmanitým výběrem látek. Yacoub se mezi nimi v duchu spatří ukrytý, jakmile na ně poprvé bez většího zájmu upře pohled. Zbývá jen zvolit správný okamžik... Kupec vybere některé exempláře svého zboží a vesele je odchází dát na odiv princezně, Ilse, Yacoubovým sestrám a jednomu vojákovi, kteří se kolem nich shluknou, potěžkávají je, hladí je a zvažují, zda je mezi možností jejich užití a jejich cenou přímá, či nepřímá úměrnost.

„A ty tady děláš co?“ táže se jedna Yacoubova sestra vedle stojícího vojáka a zatahá ho za rukáv uniformy. Muž, kterému je trpěn malý knírek, drží v ruce modrý samet, ale když uslyší požadovanou sumu, nechá jej proklouznout mezi prsty zase zpátky na stůl, jako by mu ruka zničehonic ochrnula.

„Chci něco pěkného pro Bahru, budeme se brát.“

„A jsi si jistý,“ zajímá se druhá ze sester – Yacoubovi se absolutně nikdy nedaří poznat, která je Anna a která Philippa – a upírá na vojáka neviňoučký pohled, „že si ji chceš vážně vzít, a ne upéct?“

„Cože?!“ Kroužky vojákových zřítelnic získají náhle nový, pozoruhodně zvětšený průměr.

„Jde o to,“ pustí se nevinným dětským hláskem s trpělivostí toho nejlaskavějšího učitele jedna ze sester do vysvětlování, „že teď, v dusném a horkém srpnu, saháš zrovna po teplém a těžkém sametu…“

Muž se začne srdečně smát, až se musí opřít o stůl a v očích se mu zatřpytí slzičky.

„Yacoube, pojď sem!“ zvolá opět jedna sestra, ale vzápětí sebere kus stříbřitě šedé látky a sama se rozběhne k bratrovi, jemuž ji přehodila přes ramena. „Podívej, plášť z ní by ti slušel!“ usmívá se na sourozence bezelstně.

Mladík jí úsměv nuceně opětuje a co nejméně nápadně si látku z ramen setřese. Zalétne posledním zkoumavým pohledem k princezně a kupci. Světlana Nikitovna od něj akorát odvrací zrak a zaměří se na Ilsu, jíž přiloží na její zelené šaty červené hedvábí. Šlechtična ucouvne a Yacoub, který s ní naprosto souhlasí, rychle od palčivé kombinace červeně s Ilsinýma zelenýma očima odvrátí pro jistotu rovnou celou hlavu.

Odplíží se k vratům, vyjde na pavlač a sedá si na schody. Přimhouřenýma očima sleduje kupecký vůz. Rozhlíží se po nádvoří. Podkoní Vincent nabírá u studny vodu, z paláce k němu míří jakási děvečka s šátkem na kaštanových vlasech. Poručík Näüs má kolem sebe shromážděné své muže a jednoho z nich zrovna za nějaký prohřešek vyplácí bičíkem s uzlíky. Yacoub by se vsadil, že se dotyčný zdaleka nepotí jen dusným počasím a gonskými letními teplotami zdánlivě usilujícími o zdecimování lidského plemene. Obrátí hlavu k bráně. Vojáka, který u ní hlídá, nejspíš za okamžik stihne stejný trest jako jeho bičovaného druha. Na první pohled vypadá muž sice úplně normálně, ale poté, co jej pozoruje delší chvíli, si chlapec všimne, že ani když pár metrů od brány projede nějaký jezdec na žluťákovi, mužovy oči se ani nepohnou. Zjevně ovládl umění zkušených vojáků nenápadně si na stráži zdřímnout s otevřenýma očima. Yacoubova domněnka se potvrzuje o chvilinku později, kdy se na mužovo rameno snese holub. Když se ho dotkne, voják málem vyletí z kůže.

Mladičký aristokrat se na unavenou stráž zaměří. Netrvá dlouho a muži opět téměř nepostřehnutelně poklesne brada a jeho oči získají zase ten netečný výraz. V tom okamžiku se rychle přemístí pod schody, podél budovy paláce se přikrade k rohu, kde stojí povoz, a…

Ztuhne s jednou nohou mírně ve vzduchu, připravený ke kroku. Za vozem postává Axel Fössr u svého hnědáka. Zvíře je osedlané a Švéd studuje jeden ze třmenů. Yacoub pomalu přešlápne a horečně zvažuje možnosti. Kupec už je v paláci dost dlouho, každou chvíli musí skončit a k povozu se vrátit. I jeho doprovod už bude mít ředěné víno, kterým byl občerstven, vypité. Jestli to neudělá teď… Jedná se o tak skvělou příležitost!

Umiňuje si, že se jí nesmí vzdát. Naposledy pohledem překontroluje situaci ve svém okolí. Bičovaný voják omdlel a Näüs řve na jeho kolegy a sám běží k podkonímu, kterému vytrhne vědro vody, aby vojáka vzkřísil. Podkoní se za ním mračí tak, že ten výraz vidí nebo přinejmenším cítí nejspíš i lidé za zdmi paláce. Voják na stráži u brány se zrovna ohlíží za něčím, čeho si všiml na místě jsoucím od jeho stanoviště takovým směrem, že je současně odvrácen od Yacouba a kupeckého povozu. Švéd stojí zády k chlapci u svého hnědáka a studuje třmen. Srdce Yacoubovi buší jako zvon, když se svižným krokem vydává od paláce, skrčí se u povozu, nadzvedne plachtu a několik látek a mrštně si vleze mezi ně. Zavrtává se co nejhlouběji a zoufale si přeje, aby se přestal klepat.

V látkách a kožešinách mu velmi záhy začíná být horko. Cítí, že se potí. Leží přitisknutý, vahou všech těch látek div ne přimáčknutý k prknům vespod. Hlavu má tak blízko kraje, aby mu malý otvůrek mezi prkny a plachtou umožňoval alespoň mělce dýchat. Připadá si naprosto opojený svým úspěchem. přesto je mu jasné, že ještě nemá zcela vyhráno: pořád je na zámku.

Konečně pociťuje, jak na opačném konci mírně nadzvedají plachtu, strkají pod ni nejspíš dost velký měšec s utrženými penězi – slyší cinkání mincí – a vzápětí se dává povoz do pohybu. Mladík se toužebně nadechuje. Svoboda, sladká, omamná svoboda, myslí si s pocitem zadostiučinění.

Slyší kopyta a kola. Škvírkou před sebou se mu dostává pohledu na to, jak za nimi ubíhá cesta. Připadá mu, jako by s tou cestou mizelo v dáli i vše, co jim jen mohlo překážet. Už se nemusí bát, to nejtěžší má za sebou. Je mu sice strašné horko a za tu dobu, co se tu ukrývá, stačil již propotit oblečení, ale to je jen nepatrná daň za to, že právě unikl od svých trýznitelů…

Srdce se mu v těle rozbuší – přísahal by – desetinásobnou rychlostí, když si s maximálním možným šokem uvědomí, že vůz zpomaluje, ba co hůř: ZASTAVUJE!!

Na cestě, na kterou se mu naskýtá omezený výhled, spatří hustě propletené stíny stromů. Svírá se mu žaludek a hrdlo. Nemůže polknout, má dojem, že nemůže ani dýchat, a udělá se mu ještě o stupeň hůř, když zřetelně uslyší rázný, ale tlumený hlas:

„Stát! Peníze, nebo život!“

„Vezměte si všechno, jen nám neubližujte!“ vykvikne jako vepřík kupec. „Nebraňme se, je jich přesila,“ promluví stísněně ke svému doprovodu.

Yacoub zaslechne to poslední, čeho by se byl nadál: smích. určitě se smějí ti lapkové, pomyslí si. Něco mu přijde divné, slyšel přeci, že plukovník zde s lapky zatočil! Asi se již i spodina doslechla o jeho smrti a nyní dobývá zpět své rajóny.

Zazní kovový střet zbraní, ale rychle skončí.

„Ještě někdo?!“ téměř se chlubí zvonivý hlas. Stejně jako ten předtím zní i on nějak zdušeně.

„Odstupte od vozu!“ velí první hlas.

Ačkoliv si předtím stěžoval na přílišné horko, které mu kožešiny způsobovaly, nyní Yacoubovi je tak, jako by k povozu přimrzl. Co s ním jen bude, až ho v látkách objeví? Co mu mohou udělat? A… co mu udělají?

Uslyší, jak v nastalém tichu někdo tasí. Podle délky toho zvuku musí jít o rapír či šavli… ale určitě to je šavle, vždyť kde by přišel lapka ke zbrani šlechty…

Na druhém konci povozu někdo odhrne plachtu a provede výpad proti látkám. Ozve se zacinkání, když čepel poruší měšec a zavadí o kupcovu tržbu. Škubne sebou, když se odhrne plachta těsně vedle něj, zbožím projede ostrá čepel a hrot rapíru ho škrábne do boku. Hoch se rozklepe. Něco mu tu nehraje, cítí, že něco není, jak by vzhledem k situaci být mělo. Dochází mu to v okamžení: když už lapkové narazili na peníze, proč do látek bodají dál? Jistě, chtěli se přesvědčit, zda jsou v povoze i peníze, nebo jen látky, ale když už odpověď poznali, proč v činnosti pokračují?!

Pokusí se nenápadně zavrtat hlouběji do vozu, když vtom se plachta odhrne přímo nad ním a další výpad mu roztrhne kůži na hlavě. Černé vlasy Yacoubovi polévá nepříjemně horká krev. Někdo rozhrnuje kusy látek tvořící jeho skrýš.

„Kohopak to tu máme?!“ zapřede tlumený hlas.

Yacoub zvedá pohled a překvapením mu spadne čelist. Okamžitě muže poznává. Ten, koho měl ještě před okamžikem za lapku, ho chytá za ucho a vytahuje ho z vozu. Chlapec zavřískne bolestí a nevolí. Lupič má hlavu zabalenou do vetchého roztřepeného hadru, ale na bradě je malé odhalené místo skýtající pohled na kůži přeříznutou růžovou jizvou.

„Monsieur Fössr vás viděl.“ Yacoub ví, že se může šklebit člověk, že hlas se šklebit nemůže, ovšem tenhle hlas to nějakým způsobem dokázal: šklebí se od ucha k uchu.

„Pokazil jsi zábavu!“ vyčte mu jeden z jeho druhů. Je jich jedenáct, dohromady tedy dvakrát víc než členů kupcova doprovodu.

„Poznal mě, viděl jsem mu to na očích,“ brání se voják omluvným tónem.

„To máte jedno,“ ozývá se hlas, který se tehdy smál. Třetí muž si strhne z hlavy hadr a odhaluje rozesmátou tvář s rozcuchanými světlými vlasy, ledově modrýma očima a bílými plochami. Axel Fössr věnuje krátký pohled Yacoubovi a chlapci se zazdá, že se v jeho očích blýskne uznání. Pak se otočí ke kupci a lehýnce se v sedle svého hnědáka ukloní. „Omlouvám se, monsieur, za to divadlo. Řekli jsme si, že tady našeho mladého uprchlíka pořádně vystrašíme. Domnívám se, že se nám to povedlo, nemyslíte? Nuže, můžete se uklidnit a své věci si samozřejmě ponechejte.“

Yacouba posadí na volného grošáka a zařadí po bok Axela Fössra. Chlapci to není vůbec příjemné, protože ho navedli z takové strany, že pokaždé, když zavane vítr a strhne Švédovi vlasy dozadu, naskýtá se Yacoubovi pohled na díru zející v místě, kde ještě před pár lety bývalo mužovo ucho.

„Vy… vy jste mě opravdu viděl?“ odváží se po hodné chvíli zeptat. Připadne mu, že cesta zpátky na zámek svou délkou mnohonásobně předčí cestu, kterou před několika minutami absolvoval ve voze.

„Nebuďte hloupý!“ usměje se Axel Fössr a blýskne po něm pohledem. „Byl jsem k vám zády, samozřejmě, že jsem vás neviděl.“

„Tak jak jste na mě přišel?“ zeptá se chlapec dotčeně.

„Prostě jsem o vás věděl.“

„Vy teda musíte mít smysly…“

„Musím mít, když příští rok vstupuji ke královské gardě. Zbystřuji si je.“

„Hm…“

„Mezi námi,“ prohodí se slabým, překvapivě milým úsměvem Fössr, „nebyl to úplně špatný plán.“ Vzápětí se pokusí zvednout ukazovák na levé ruce, i když ho již pět let nemá. „Ale monsieur d’Agoulle, musím vás varovat. Podruhé už něco takového raději rozhodně nezkoušejte!“