Kapitán de Taale / 4. Plukovník de Taale

Léta Páně 1718, únor

V polovině měsíce přijíždí na zámek dvojice jezdců. Nesouce se na hřbetech svých koní, skýtají muži pozoruhodnou podívanou. Yacoub z hradeb sleduje, kterak se lehkým cvalem zvolna blíží. Jedou bok po boku, tak blízko u sebe, že se nohama téměř dotýkají. Jeden z nich s dlouhými vlasy v culíku za krkem sedí na bělouši, druhý s krátce přistřiženými kaštanovými kadeřemi, které jsou na skráních již značně prošedivělé, jede na ryzákovi. Nejpozoruhodnější jsou na obou jejich vojenské uniformy, obzvlášť pozorované takto jedna hned vedle druhé. Obě se vyznačují kombinací černě a zeleně, jen tam, kde jedna je zelená, je druhá černá, a naopak. Jinak se liší pouhými dvěma detaily: muž, na jehož uniformě převažuje černá, má na knoflících vyraženou číslici 4 (zatímco jeho společník 2) a na jeho rukávech jsou až u zápěstí tři černé proužky (zatímco jeho společník nosí proužek zelený a jen jeden).

Čím jsou blíž, tím větších podrobností si chlapec všímá. V mladším z obou jezdců, kterého nese v sedle bělouš, poznává Axela Fössra, ovšem jeho společníka zdá se nikdy předtím neviděl. Tenhle voják zdobený číslicemi 4 je nepatrně menší nežli Švéd, má štíhlou postavu s úzkým pasem a – kupodivu stejně jako Švéd, který k tomu musel být nějak dotlačen – je hladce oholený. Jeho oči jsou hnědé a malé a ruce se zdají být v poměru ke zbytku těla neúměrně velké.

„Monsieur d’Agoulle!“

Chlapec zaslechne hlas poručíka Näüse, právě když jezdci projíždějí bránou.

„Co je?“ zahučí otráveně.

„Výcvik!“ houkne přísně důstojník.

Yacoub se zvolna otočí a pohlédne dolů na nádvoří. Jezdci sesedají ze svých zvířat naproti vchodu do paláce. Richard Näüs stojí pár metrů za nimi, dlaně má stočené do kornoutku u rtů a vzhlíží k vrcholku hradeb.

„Vždyť už jsem vás nejmíň dvakrát porazil.“

Näüs se krátce usměje. „Nebudete cvičit se mnou, monsieur! Přijel poručík Fössr!“

Yacoub se jakoby uraženě odvrátí, ovšem jenom proto, aby si dopřál okamžik škodolibého úsměvu. Fössr je skvělý protivník. Na jednu stranu ho přeci jen cvičil sám plukovník, o němž se říkalo, že je to šermíř nad šermíře, na stranu druhou ze Švéda jeho četná zranění dělají vlastně snadný cíl.

„Kdo to přijel s Fös… ehm… s poručíkem Fössrem?“ zajímá se, když sejde dolů a stane po boku zdejšího vojenského velitele.

„Plukovník de Taale.“

Hoch se zamračí. O plukovníkovi de Taale slyšel různé věci, asi nejtradovanější bylo to, že plukovník má chlapce jako on… v oblibě. Sice tak docela nechápe, co to znamená a proč mu pokaždé, když to zaslechne, přeběhne mráz po zádech, každopádně když nyní toho muže vidí na vlastní oči… má z něj dost velký strach.

„Jú, vy už na mě čekáte? To mě těší!“ roztáhne Fössr rty ve svém charakteristickém úsměvu. „Chtěl jsem se sice ještě převléknout do civilu, ale když vidím vaše nadšení…“

Yacoub jen pokrčí rameny.

„Richarde, podej nám meče!“ požádá s vervou Švéd.

Näüs odběhne a za okamžik se vrátí a nabízí oběma rapíry.

„Opravdové?“ pozvedne chlapec v úžasu jedno obočí. Bez okolků však sáhne po bližší zbrani.

„Proč ne?“ opáčí Axel Fössr a zamyšleně potěžkává rapír, který na něj zbyl. „Jste už přeci velký kluk, ne?“

Odhodlaně sevře rapír a vystrčí bradu. „O tom ví své tady Näüs, řekl bych.“ Před očima se mu mihne vzpomínka na to, jak veliteli zdejších vojáků probodl nohu. „Do střehu!“

„Už v něm jsem,“ pousměje se spíš očima než ústy Fössr.

Yacoub okamžitě poznává, že jeho učitel během uplynulých měsíců nabyl nových zkušeností. I když je v řadách gardy převzácnou výjimkou, nějak jej prostředí zjevně poznamenalo. Mladík by neřekl, že se Fössr zlepšil, ba ne; naučil se nové techniky. Hoch však po prvních pár výpadech zpozoruje, že novopečený gardista dělá i jednu podstatnou chybu. Dává své umění na odiv, pyšní se před Yacoubem tím, co ho garda naučila. Občas se Yacoubovi dokonce zazdá, jako by si rapír pletl s šavlí. Budiž mu to odpuštěno, pomyslí si, však taky v poslední době třímá šavli daleko častěji. A kromě toho, pousměje se, výhoda pro mě.

Švéd se svou vysokou postavou je o dvacet let starší než Yacoub, ovšem on, i na svůj věk dost malý, se toho velmi rychle naučil využívat ve svůj prospěch a útočit na nejbližší místo ve svém dosahu: na nohy. Fössra plukovník zjevně učil chránit si nejdůležitější části těla, nohy nepočítaje. Yacoub použije proti novopečenému druhému poručíkovi gonské královské gardy svou techniku. Zachytí svým rapírem Švédův výpad, sjede hrotem k jeho záštitě, jako by ho chtěl odzbrojit, zvedá si jeho ruku i s rapírem nad hlavu a rychlou otočkou se ocitá pod ní, jako by tančil. Periferním viděním zachytí mírně překvapený výraz v obličeji mladého vojáka, který evidentně očekával, že mu bude chlapec rapír páčit z ruky. Namísto toho Yacoub povolí a bleskurychle sjede zbraní dolů. Škrábne špičkou protivníka do stehna a lýtka, zatímco se už stahuje z dosahu jeho rapíru.

Pohledy dvou párů modrých očí se setkají. Yacoub trpělivě čeká a zoufale nutí mimické svalstvo, aby se ani nepohnulo. Konečně! Druhý poručík gardy spojí ruce na prsou, až se zdá, že mu čepel rapíru vertikálně roztíná obličej na dvě ne zcela symetrické poloviny, a lehce se uklání. Teprve teď se Yacoub nepatrně pousměje a na okamžik skloní hlavu, aby tím úklonu opětoval. Nato se ohlédne. Plukovník de Taale stojí u svého koně, ruku zkamenělou v jeho hřívě, a malými hnědými očky hledí přímo na Yacouba. Chlapci jako by se do srdce zabodl ledový šíp.

V tu chvíli se na pavlači objeví Světlana Nikitovna. Na sobě má modré šaty a vlasy si spletla do charakteristického objemného copu přes záda.

„Gnee!“ zvolá, podkasá si suknici a už sbíhá po schodech dolů.

Plukovník de Taale odtrhne pohled od Yacouba, rukou provede složité gesto, ukloní se princezně a políbí jí ruku. „Madame.“

Zahledí se na něj šedýma očima. „Dlouho jsme se neviděli.“ Rty se jí zachvějí.

„Ano,“ přisvědčí tiše. „Naposledy… když ještě žil.“

Okamžik stojí bez hnutí, potom ona sklopí pohled k ruce, kterou on stále drží. Plukovník de Taale stáhne ruku zpět a mírně poodstoupí. Jeho pohled se na okamžik stočí nazpět k Yacoubovi. Chlapec zaslechne své jméno a bezděčně udělá krok vpřed.

„Je to syn zesnulého vévody d’Agoulle, toho nejmladšího, jak zemřel tehdy na Vánoce, určitě jste o tom slyšel. Jen se mne prosím vás neptejte, proč ho tu máme, pane plukovníku. Můj manžel měl nařízeno se o něj starat.“ Světlana Nikitovna bezradně krčí rameny.

„Syn vévody d’Agoulle…“ opakuje si pro sebe plukovník hlasem, který zní, jako když se přesypává štěrk. „Kdo ho učí šerm?“

„Kdo je zrovna po ruce,“ zaraženě odvětí žena a střelí po Yacoubovi pohledem, který se dotazuje, co chlapec ztropil za vylomeninu. „Občas se mu věnoval Arian, když měl čas…“ tišeji dodává: „… a náladu…“ Lehce si odkašle a běžným hlasem plynule pokračuje: „Teď ho trénují střídavě monsieur… totiž poručík Fössr a poručík Näüs.“

„Poručík Näüs?“

Tmavovláska půvabným pohybem zvedá paži a ukazuje plukovníkovi přes rameno.

Muž se otočí, chvilinku si zlatovlasého Näüse zamyšleně prohlíží a posléze poněkud nepřítomně požádá: „Směl bych být tak troufalý a poprosit vás o rapír?“

Oči paní domu jako by se zvětšily do rozměrů celého jejího obličeje a ocitly se přibližně třicet centimetrů před její tváří. „Ehm… samo… samozřejmě…“ zablekotá. „Pane poručíku, přineste ještě jeden rapír!“

„A druhý sobě!“ houkne za vzdalujícím se Näüsem de Taale.

Vrhnou se na Yacouba všichni tři: oba poručíci i plukovník. Cvičná potyčka trvá přibližně deset minut. Po prvních pěti minutách, kdy chlapec mrštně odráží výpady, odzbrojí náhle nečekaným lehkým pohybem poručíka Näüse a ještě přitom stihne bolestivě zasáhnout plukovníka de Taale do ruky, naštěstí do té, ve které nedrží zbraň. Následně stejnou ranou mířenou na zadní část nohou Axela Fössra srazí Švéda na kolena, i když přitom sám utrží lehké škrábnutí do boku od plukovníka.

„Dost!“ zavelí de Taale.

Yacoub se zuřivě ožene zbraní.

„Dost!“ Důstojník přitlačí jeho rapír ke stěně, ke které chlapce zahnali. Pozorně se mu dívá do očí. Yacoub na něj vytrvale zírá, nehodlá být první, kdo pohled sklopí. „Slož zbraně,“ vyzývá ho trpělivě de Taale.

Ani se nehne.

„Slož zbraně!“

Neochotně upustí rapír, který se zazvoněním dopadá na dláždění.

„I ten druhý,“ požádá dost rozkazovačným tónem voják.

Chlapec uvolní sevření zbraně třímané v levé ruce. Rapír předtím sebral poručíku Näüsovi. Ještě pořád ale upřeně hledí na svého přemožitele. Hrot rapíru, který se mu nenuceně opírá o ohryzek, mu není ani v nejmenším příjemný. Koutkem oka zpozoruje, že Švéd se teprve těžce zvedá ze země.

„To je ono,“ pochválí ho muž a přejíždí ho hodnotícím pohledem. „To je ono… No… ještě tě naučit prohrávat a budeš docela skvělý. Jsi opravdu dobrý, hochu.“ mumlá si pro sebe.

Nutno podotknout, že Yacoubovi by jeho lichotky zněly daleko lahodněji, kdyby přitom necítil zbraň na svém hrdle.