Kapitán de Taale / 5. Zelený... a modrý

Duben

Gneus Marcelus de Taale se vrací za dva týdny, opět po boku Axela Fössra. Tentokrát však jsou oba v civilu.

„Na jak dlouho jste si vzal Pruh?“ táže se Ilsa d’Elzzbierppe svého manžela – loni v srpnu si ji byl Axel Fössr nucen vzít – když na nádvoří sesedá ze své gardové kobylky, kterou po jedné ze svých dcer pojmenoval Agrippina.

„Na dva týdny.“

To znamená, spočítá si rychle v duchu opodál stojící Yacoub, že má na svou ženu čas tak den dva.

Zatímco Švéd stojí u Agrippiny a hladí ji po hřívě, hodí mu plukovník de Taale otěže svého ryzáka a sám začne stoupat po schodech na pavlač, odkud na něj trochu překvapeně hledí paní domu. Yacoubovi se nelíbil už při své první návštěvě, přesto mu však podle chlapcova názoru slušela uniforma podstatně víc než oděv, který si na sebe vzal tentokrát. Je oblečen v šedé barvě, na rukou má bílé rukavice a na krku bílé fiží. Přes ramena má dle chlapcova mínění odporný křiklavý modrý plášť a na hlavě mu sedí velký třírohý klobouk s pérem. Podobné odění by se hodilo spíše k někomu o dvacet let mladšímu, míní v duchu hoch. Plukovníkovi, kterému již musí být takových pětačtyřicet, nesluší ani v nejmenším, toho si dovedu představit spíše ve staromódní černi.

Světlana Nikitovna se na návštěvníka mírně mračí. Když se důstojník dostane až k ní, udělá před ním sice pokorné pukrle, nicméně mu cosi říká dost rázným tónem. Příslušník rodu modrého šípu se jí lehce uklání, odkašláním si pročistí hrdlo a přehluší její výtky vůči jeho návštěvě dvěma ráznými slovy, která z pavlače zaslechne i Yacoub zcela zřetelně:

„Jsem posel!“

Světlana Nikitovna zaraženě zmlkne a vytřeští na něj šedé oči. Studený vítr škube pramenem kaštanových kadeří uvolněným z jejího obvyklého copu. Třicátnice stojí jako obyčejně rovná jako svíčka, na sobě má červené šaty a v náručí svírá malé dítě. „Mikuláš Arianovič,“ hlesne trochu sevřeně, když se na jejího syna upírá pohled plukovníka de Taale na její poměry až příliš dlouho. „Narodil se loni v listopadu.“

„Doufám, že je zdráv.“ Yacoub teď už slyší mužova slova bez obtíží, neboť ke dvojici pomalu stoupá po schodišti.

„Ano. Co vaše děti?“

Na důstojníkových rtech se mihne letmý úsměv. „I ony jsou zdrávy, děkuji. Jak se máte vy, se asi nemá smysl ptát, viďte, madame?“

Ruska energicky zavrtí hlavou. Výraz v její tváři jako by změkl.

Na okamžik je ticho.

„Říkal jste, že jste posel. Jaké zprávy mi přinášíte? A od koho?“

„Od Jeho Veli…“

Yacoub, zaposlouchaný do jejich hovoru, vrazí přímo do služebné se dvěma zrzavými cůpky, která proti němu schází dolů a nese popel. Na mladém šlechtici přistane řádná dávka. Chlapec se na poslední chvíli zachytí zábradlí, aby nespadl zpátky na nádvoří.

„Kam koukáš, huso hloupá!“ oboří se popuzeně na ženu kymácející se na kraji schodu.

„Ex… e-excu…“

„Takhle se se služebnictvem nejedná, monsieur d’Agoulle!“ zpraží ho plukovník de Taale.

Yacoub k němu zvedne pohled a vzpurně na něj hledí.

„Paní domu je tu kromě toho princezna Saforovová,“ důrazně pokračuje plukovník.

„To nic,“ ozývá se tiše a konejšivě hlas Axela Fössra. Švéd se jemně dotýká ruky zrzavé služebné. „To nic, Thereso…“

Vytrhne se mu. „Neříkej mi Thereso!“ vyhrkne téměř plačtivě a rychle seběhne dolů.

„Co je jí?“ ptá se zmateně plukovník de Taale.

„Od té doby, co přišla o syna, je trochu na klíček,“ potřese hlavou Fössr.

„Byl to i váš syn,“ připomíná chladně Světlana Nikitovna.

„Já se z toho dostal, jak vidíte,“ chladnokrevně pokrčí rameny on. „Uběhly od toho už skoro čtyři roky!“

Yacoub si pospíší na pavlač.

„Kampak?“ Plukovník de Taale ho propaluje pohledem.

„Jdu se umýt!“ Neví, co, ale něco ho nutí dodat: „Pane.“

„Nejdete.“

Teď je výraz v chlapcových očích vrcholně šokovaný. „Ne...?“ hlesne opatrně.

„Ne. Od nynějška jste v mé moci.“ Velmož se otáčí k princezně, která se tváří napůl stejně šokovaně jako chlapec, napůl nadějeplně, a vytahuje ze záňadří dopis. Yacoub okamžitě poznává přivěšenou pečeť: květ goi. Pečeť, která se přivěšuje k oficiálním dokumentům, jako jsou mezinárodní smlouvy, glejty nebo královské rozkazy. Vedle spatří šavli, pečeť vládnoucího rodu Hulaimé. Princezně Saforovové se, když od plukovníka dopis přebírá, třesou ruce.

„Jeho Veličenstvo tímto poručuje monsieur d’Agoulle mně,“ shrne obsah listiny Gneus Marcelus de Taale. „Odjede se mnou.“

„Cože?!“ vyhrkne chlapec vedle nich, ovšem nikdo si ho nevšímá.

Princezna po hodné chvíli, kdy upírá zrak na dokument a Gneus Marcelus hledí na ni, stočí pohled k mladičkému aristokratovi. Yacoub nedokáže odhadnout, co se v něm vlastně zračí. „Slyšel jste. Odjíždíte.“

„Zabalte si jen to nejnutnější!“ volá za ním ještě plukovník, když už chlapec sbíhá ze schodů uvnitř paláce.

Yacoub si ve své komnatě klekne před truhlici a nadzvedne její víko. Zůstane strnule hledět do kusu nábytku. Víří v něm emoce, hlavně šok, překvapení, euforie. Usmívá se. Dostane se odsud! Dostane se odsud, ba co víc: pojede na sever, takřka na dosah svého děda! HURÁ!!

Do brašny si nacpe především oblečení, brky na psaní, pár lahviček duběnkového inkoustu, hřeben, a dokonce se mu podaří vměstnat tam i jeden pár střevíců, i když zavazadlo málem praská. Na vrch přidává malého dřevěného houpacího koníka, kterého dostal od Vladimíra Nikitiče. Vnuk Ruského lékaře mu byl z obyvatel zámku nejvíce sympatický, měli toho mnoho společného. Yacoub ho navíc několikrát pomstil, když byl zbit Alexandrem Sallem. Mladý gonský aristokrat je mnohonásobně lepším rváčem než hubený vytáhlý pihatý zrzek, kterého s sebou z Petrohradu přivezl bývalý lékař zdejšího pána. Škoda, že musel Vladimír odjet do Itálie, vzdychne nyní v duchu.

Když vyjde z paláce zpátky na pavlač a táhne těžké zavazadlo a loutnu, plukovník de Taale se zvláštně, štěkavě rozesměje.

„Už se mi tam nevešly učebnice francouzštiny,“ stěžuje si hoch.

„Nebojte,“ stále pobaveně odpovídá de Taale. „Můj domov jimi samozřejmě také disponuje. Kromě toho nemám dojem, že by vám francouzština nešla,“ mrkne na něj a Yacoub pochopí, že plukovník prohlédl jeho tajný záměr odnést si ze zámku tolik věcí, kolik jen bude moci. Zatváří se zarputile a pokrčí rameny. Loutny se nevzdá, stejně na ni v životě neviděl Světlanu Nikitovnu hrát.

„Pojedeme sami dva, pane?“

Gneus Marcelus přikývne. „To mi připomíná,“ obrací se na princeznu, „zda byste nám, respektive tady mému novému schovanci, nedala ještě jeden rapír.“

Žena zaváhá.

„Klidně ho zaplatím,“ nabízí se okamžitě plukovník de Taale. „Chci ale, aby mi tenhle mladý zázrak dělal cestou ochránce. A kromě toho, alespoň takovou drobnou památku by na svůj domov mít mohl, co říkáte, madame Saforovová? Tak co kdybych si odskočil a vy jej zatím obstarala?“

 

Opouštěje bývalý zámek rodu zeleného šípu, své vězení, připadá si Yacoub jako ve snu. Když klusem projede na svém hnědákovi jménem Leeka[1] bránou, jako by z něj spadlo ohromné závaží. Ani se neohlédne.

Cesta na sever má trvat nejméně deset dní, spíše však až dva týdny s ohledem na zpomalení, jež jim udělí skály. Yacoub se dychtivě rozhlíží kolem sebe, jako by jakživ nebyl venku. Vychutnává pocit svobody a uvažuje, jak se mu asi bude s plukovníkem de Taale žít. Svého prvního poručníka nenáviděl, protože zabil jeho otce, ovšem z tohoto muže má vyložený strach. Důstojník ho nutí jet před sebou, ale držet se mu na dohled. Platí za ubytování v hostincích, ale vždy musejí spát ve stejné jizbě. Po tom, co o tom muži Yacoub slyšel, raději spává oblečený, také proto, že čím severněji se nacházejí, tím je větší chladno. Vůbec v noci špatně spí a potom podřimuje za jízdy v sedle. Ví, že si to může dovolit, s Leekou se znají celý život.

Mraky, které v okolí Agoulle clonily již několik dní oblohu, se konečně rozestoupí a nechají krajinu okusit zlatavé doteky slunečních paprsků, jež v jednom budí pocit jara a tepla. Omyl. Zpočátku se ochlazuje téměř nepostřehnutelně, Yacoub si to pořádně uvědomí až nějaký pátý den cesty. Tempo chladnutí okolního vzduchu se ale zrychluje, a když se kolem nich sevřou skály, teplota jako by klesla o několik stupňů za pouhý jeden den. Brzy začíná dokonce sněžit. Yacoub sleduje, jak mu několik sněhových vloček taje na hřbetu ruky. Jak dlouho jen sníh neviděl! Připadá mu to jako nádherný sen a trochu se začíná bát, kdy se asi probudí.

Stane se tak asi o tři dny později. Yacoub už se v sedle celý třese, pravdou je, že na takovéto počasí vůbec není připravený. Agoulle a její okolí jako by zapomínaly, kde leží, a tamní počasí jako by si žilo svým vlastním nepochopitelným životem, obzvláště v zimě. Drsný sever představuje krutou změnu. Úzkými skalními stezkami se divoce prohání ledový vítr, který teplotu snižuje pod bod mrazu. Každý nádech Yacouba bodá v krku a plicích malinkými ostrými ledovými střípky.

De Taale se zařadí Yacoubovi po bok, aby ho trochu více kryl před nápory větru, a dokonce mu půjčí svůj klobouk. Odhalí tak širší zlatou obroučku běžící mu přes čelo a vlasy. Spolu s pečetním prstenem se znakem jeho rodu se blýská na slabém slunci. V nejbližším městečku koupí plukovník chlapci teplý plášť. Rovnou zde i přenocují.

Ráno má Yacoub dojem, že nemůže polykat, v hlavě mu hučí, jako by byl stále na ledovém větru, špatně se mu dýchá a pobolívá ho hlava. Přesto jede dvojice dál. Téhož dne večer toho oba trpce litují, chlapec totiž začal kašlat, bolest hlavy se ztrojnásobila a – jak se Gneus Marcelus ujistí přiložením hřbetu ruky na jeho čelo – má horkost. Od Taale a plukovníkova zámku modrého šípu je však stále dělí dva dny jízdy. Důstojníkovi je jasné, že bude muset schovance vzít před sebe na koně a Leeku vést, protože mladík už se sám v sedle rozhodně neudrží. Odmotá si z krku fiží, namočí jej ve vodě a klade takto vytvořený chladný obklad na čím dál víc rozpálené Yacoubovo čelo. Yacoub tak poprvé zblízka spatří odpornou, velkou rudofialovou jizvu na straně plukovníkova krku. Zranění, které mu ji způsobilo, muselo být zatraceně vážné a zdá se být zázrak, že jej muž vůbec přežil.

 

[1] leeka = leknín