Kapitán de Taale / 6. Pod okap

Konec dubna, severní Gony

Mezi kdysi čtyři nejmocnější rody v zemi patří rody d’Agoulle, d’Elzzbierppe, du Rån a de Taale, podle ne tak staré gonské pověsti rody zeleného, červeného, žlutého a modrého šípu. Rod d’Agoulle býval ještě před nějakými dvaceti lety druhým nejmocnějším v zemi, dnes ale klesl na samé dno a jeho pozici rychle zaujal právě rod de Taale, rod horalů ze severních Gon.

Hlava rodu, plukovníkův syn Marcelus de Taale, žije v rodovém sídle, jež dříve stálo na jižním okraji města, ovšem za téměř dvě stě let jej Taale postupně posunula téměř do svého centra. Budova je postavena ze stejného šedého kamene, z něhož jsou i taaleské měšťanské domy a okolní skaliska. Na první pohled se zdá být drsná, studená a na nic si nehraje; vítá návštěvníky přesně taková, jaká opravdu je. Působí jako jakýsi kříženec mezi zámkem a hradem, ačkoliv v době, kdy byla postavena, byly již v Gonách hrady poněkud z módy.

Gneus Marcelus přijede k masivní, kovem bohatě zdobené bráně ze světlého dřeva, uchopí jinovatkou pokryté klepadlo a několikrát mocně udeří. Téměř okamžitě je vpuštěn dále.

Yacouba z dřímoty vytrhne dloubnutí do žeber. „Jsme tady, monsieur d’Agoulle,“ slyší matně hlas plukovníka de Taale. „Yacoube, vnímáte mě? Jsme doma!“

Mladík ten hlas nemůže vystát, zní, jako by se plukovníkovi v hrdle přesypával štěrk… Pomalu zvedá těžkou hlavu. Připadá mu, že to stojí většinu sil, které ještě dokáže posbírat. Pohyb způsobí, že ho takřka okamžitě zase rozbolí hlava. Pokouší se zhluboka nadechnout, chladný horský vzduch mu dělá dobře… jenže to tak docela nedokáže. Plíce se urputně brání vpustit ledový vzduch. Chlapci na čele vyrazí pot, jak ho nádech zabolí, a propukne v kašel. Všechno jako by viděl přes nějaký závoj sotva postřehnutelné mlhy. Zatímco se otřásá v plukovníkově náruči, s nevelkým nadšením hledí na nudnou šedou budovu paláce po své levici a napadá ho, že už dobře ví, proč byli plukovník de Taale a plukovník d’Agoulle přátelé. Zjevně měli podobný vkus.

Na první pohled je znát, proč před pár lety byla dobyta Švédy Taale, ale zámek – či spíše hrad – rodu modrého šípu nikoliv. Za poměrně nenápadnou bránou se nachází nepříjemné, klaustrofobii vyvolávající místo sevřené po obou bocích skálou a ze třetí strany další bránou. Za tou stísněná, i když prostorná stezka pokračuje, po levici jsou do skály vytesané stáje, po pravici schody. Celou cestu provázejí dvojici pohledy očí z puklin a štěrbin ve skalní stěně. Hornina musí být provrtána sítí chodbiček, které do ní jako krtci vyhloubili lidé, aby získali kámen. Chodbičky nyní evidentně slouží jako cesty k přírodním střílnám, odkud vojáci dohlížejí na cestu k hlavnímu nádvoří. Nejstaršího muže rodu modrého šípu vítají salutací. Yacoub si není příliš jistý, ovšem odhadoval by, že jich míjejí okolo třiceti. U plukovníka d’Agoulle na panství bylo vojáků všehovšudy patnáct… možná dvacet… a plukovník d’Agoulle je povětšinou ignoroval a přenechával je pevné ruce svého přítele Näüse.

U schodiště stojí povoz, který do hradu patrně přivezl zásoby. Plukovník zastaví před ním a rozhlédne se. Yacoub ho bezděčně napodobí. Důstojníkův pohled se upírá nahoru k paláci. Do stolové hory jsou vytesány desítky schodů, Yacoub by odhadoval, že kolem padesáti jich bude určitě. U skalní římsy, kam se z nich dá v určitém místě sejít, je nahrazuje schodiště dřevěné.

„Bylo tam kamenné,“ prohodí plukovník, když postřehne, kam se chlapec dívá. Suše dodává: „Než vybuchl sklad munice…“

Yacoub těžce polyká. Jaký sklad to asi musel být, když jeho výbuch vyrval kus skály…

„Pozůstatky jsou jistě ještě někde dole v Ömsu,“ uvažuje nahlas de Taale. „Škoda těch vojáků, co tam tehdy byli…“ Zářivě se usměje. „Ale poskytlo to našim vězňům nádherný výhled. Kdyby se jim už nezamlouvalo mé pohostinství, mohou se kdykoli vrhnout dolů.“

„Nebojíte se, že ta skála spadne, když jí kus chybí?“

„Dívejte se dál,“ vybízí ho klidně de Taale.

Yacoub se dívá. Na vrcholku stolové hory stojí kvádrový palác, dle gonských zvyků dvoupatrový. Vchod je samozřejmě umístěn v patře druhém a z podlaží níže položeného vede dřevěná lávka k budově naproti. Pod lávkou může být nepochybně takových sto metrů hluboká propast, na jejímž dně peláší řeka Ömsu, rozzuřená vodopádem, který se nemůže nalézat tak daleko, protože jeho burácení je slyšet až sem. Lávka vede do druhé budovy paláce, postavené na ohromné skalní římse.

„Líbí?“ ptá se se zájmem plukovník.

Yacoubovi úžas slepil rty. Dokáže se jen dívat na šedou skálu a absolutně nestíhat vlastní myšlenky. Bleskne mu hlavou, že i když byli přátelé a zjevně měli jisté společné věci, umí si představit, jak moc musel občas plukovník de Taale plukovníkovi d’Agoulle lézt na nervy. Plukovník de Taale prvním dojmem působí jako drsný horal, kterýjediný, jak se Yacoubovi zdá, dokáže přežít na místě, jako je sídlo rodu modrého šípu… a přesto je svým způsobem neuvěřitelně štědrý a laskavý, uvědomí si hoch, když si připomene, co říkal o lidech, kteří by se ocitli v jeho žaláři. A že zdejší žalář působí jako ten nejhorší v celých Gonách. Musí tu být příšerná zima a jak fyzické, tak psychické nepohodlí. Yacoub si umí docela snadno představit, že by se našli lidé, již by se dobrovolně vrhli dolů do strže vstříc rozběsněné Ömsu a ostrým skaliskům.

„Marceli!“ křikne Gneus Marcelus.

Yacoub bleskově otáčí hlavu. Pod skalním převisem nalevo stojí v polostínu dvojice a věnuje se láskyplné kratochvíli. Chvíli mu trvá, než pochopí, na co se přesně dívá a že osoba, kterou muž objímá a líbá… je taky muž.

Mladší z dvojice, zrzavý ramenatý statný jinoch, se odtrhne od svého milence s neposednými černými kudrnami. V obličeji nepatrně zrůžoví a vykročí k plukovníkovi. Může mu být nejvýš dvacet let a na sobě má oblečení šlechtice. „Ano, otče?“ otáže se protáhle. Hovoří francouzštinou silně ovlivněnou gonštinou, a to ještě nejrozšířenějším z jejích – tedy gonských – severních nářečí, příkrých a drsných jako samy skály.

Plukovníkův hlas je příkřejší. „Nech laskavě našeho kuchaře na pokoji a nezdržuj ho od jeho povinností!“ Obrátí se k černovlasému muži, který sklopí pohled ke špičkám svých bot. „Nemáš co na práci, Octaviane? Rád ti nějakou seženu. Třeba bys mě mohl zbavit hladu, který jsem si přivezl, co tomu říkáš?“

Kuchař si nejistě odkašle.

„Ano?“ zajímá se starší de Taale.

„Ehm…“

„Jmenuje se Oscar[1]!“ vyštěkne popuzeně Marcelus de Taale.

„A já řekl co?“

„Octavianus.“

„To je jedno. Na tom, že si má hledět svých povinností, to nic nemění. A s tebou si ještě promluvím, Marceli.“

„O čem?“ vystrčí mladík bojovně bradu. „Já jsem tu přeci pánem, udělal jste ze mne hlavu rodu. Nehledě na to, nevidím nic špatného na tom, že… jaksi… uspokojuji svoje potřeby.“

„Dost pozoruhodné potřeby, ne?“

„Ne pozoruhodnější než ty vaše. Moje potřeby jsou v porovnání s těmi vašimi úplně normální!“ Mladík se otočí na podpatku a začne vystupovat schody k paláci.

„Marceli!“

„Co ještě?“ otáčí se mladý pán domu.

„Tady vracím.“ Plukovník mu k nohám hází obroučku a pečetní prsten. „Mimochodem, děkuji za zapůjčení.“

Marcelus pokrčí rameny, zdvihne předměty a nasadí si je. Vypadal by s nimi jistě působivě, nnebýt jeho mládí a nasupeného výrazu. Pokračuje v pochodu nahoru, když kolem něj nebezpečnou rychlostí proletí mladá žena. Věkem se nachází někde napůl cesty mezi jeho matkou a sestrou, nejspíše však nebude ani jedno z toho. Macecha, napadne Yacouba matně.

„Gnee!“

Jásavý výkřik div neroztrhne okolní skaliska. Žena střední postavy v překvapivě lehkých šatech růžové a modré barvy s rubínovými náušnicemi a neuvěřitelně hustou záplavou blonďatých kadeří v zajímavém účesu seběhne poslední nebezpečné schody a vrhne se plukovníkovi, který sotva slezl z koně, kolem krku. „Vrátil jste se se štítem!“

„Ovšemže,“ pousměje se slabě on a snaží se ochránit Yacouba před tím, aby ho ona umačkala. „Čekala jste, že se vrátím na něm?“

Dychtivě na něj pohlédne. „Víte, co jste mi slíbil!“

Náznak úsměvu z jeho hlasu i tváře beze stopy zmizí.

„Gnee Marceli de Taale,“ osloví ho vzpurně ona. „Mám dojít nahoru pro smlouvu?!“

„Není třeba,“ hlesne odevzdaně. „Až příliš dobře si pamatuji, co jsem při svatbě podepsal.“

„Že pokaždé, když se mi vrátíte domů, budete si mě hledět coby své manželky,“ přikývne spokojeně blondýnka. „Nuže?“ Významně ho uchopí za ruku.

„Nevidíte, že máme hosta?“ pokárá ji manžel. Třebaže poznámku nejspíše myslí v žertu, na hlase to nedá příliš znát.

„Kdo to je?“ Překvapená žena jako by si přítomnost chlapce v manželově náručí opravdu uvědomila teprve nyní, když se o něm zmínil.

„Monsieur Yacoub d’Agoulle, krev rodu zeleného šípu. Moc vzácná návštěva. A dlouhodobá. Bude tu s námi žít. Marceli!“ křikne plukovník nahoru na syna. „Vrať se pro něj a doprovoď ho nahoru! Můžeš ho klidně nést, uneseš ho snadno a bude to bezpečnější. Zavolej k němu lékaře, moc se mi nelíbí. A zatop!“

„A my půjdeme také nahoru, ne, můj pane?“ sladce říká blondýnka, když je plukovník od svého živého zavazadla osvobozen.

„Ano, Elle,“ odpovídá důstojník dutě. Yacoub si dovede představit, že právě horečně uvažuje, jak by osudnou smlouvu nadobro zničil… ať už v ní stojí cokoliv.

„Takhle to bude lepší,“ zamumlá Marcelus de Taale, když si chlapce posadí za krk. „Hm… pěkně žhnete, to měl otec pravdu…“

„Nějak jsem myslel,“ zabručí Yacoub unaveně, „že má plukovník mladší děti.“

„Má,“ přitaká mladík. „Já jsem nejstarší. Mám ještě bratra a sestru. Hm… přísně vzato nevlastní. To by mi bylo jedno, ale… stejně si s nimi nerozumím.“

„Jak to?“

Marcelus se trpce rozesměje. I jeho smích připomíná smích jeho otce. „Jsou jim tři roky!“

Super, vzdychne v duchu Yacoub. Takže tady nebudou už vůbec žádné děti mého věku.

„No jo, otec je trochu podivín,“ vykládá dál mladík. „Udělá mezi mnou a mými sourozenci patnáctiletý věkový rozptyl… co nadělám. Nerozumíme si i ve spoustě jiných věcí. Hlavně že mi zrovna on káže o tom, co je normální… Co je vám, monsieur?“ ptá se napjatě. Kráčejí přes dřevěnou lávku nad přehlubokou strží a Yacoub se mu na ramenou povážlivě zakymácí a chytí se ho pevněji. Marcelus se dá do smíchu. „Ne! Vy se bojíte výšek?!“

„Nebojím!“ ohradí se ostře, až z toho dostane nový záchvat kašle. Tišeji dodává: „Když stojím na pevné zemi. Za tu tuhle lávku rozhodně nepovažuju!“

Tímto svým prohlášením po zbytek cesty Marcela tuze baví.

 

[1] V gonštině se ve jméně Oscar „s“ nevyslovuje.