Kapitán de Taale / 7. Ömsuský vodopád

De Taale sedí u lůžka, jednou rukou drží poodhrnutý závěs a druhou jemně přejíždí po kousku kůže na Yacoubově čele, který zůstal odhalen mezi první linií hustých černých vlasů a obkladem, který dostal za úkol přinejmenším zmírnit horkost. Působí tak zamyšleně, že si pohyb svých prstů na chlapcově hlavě možná ani neuvědomuje. Komnata je tmavá a – navzdory ohni hučícímu v krbu – chladná. Ačkoliv je spíše menší než nějak okázale prostorná, působí prázdně. Krb se nachází napravo ode dveří, naproti posteli. Na jeho hrubé kamenné římse stojí šachové figurky. Naproti dveřím narušují zeď dvě nebývale velká okna s rudými závěsy, zdobená olovem. Na širokém parapetu jednoho z nich leží nepříliš pohodlně vyhlížející polštářek, na kterém je umně vyšitá liška. Před druhým stojí psací stůl, na němž stojí baňka duběnkového inkoustu a leží několik brků a perořízek. Na stěně vedle dveří visí překrásné zrcadlo, které v kombinaci s neomítnutými stěnami působí téměř nepatřičně a navíc směřuje na postel. Ta je široká, poněkud tvrdá, s šedavými nebesy a do jejích sloupků jsou – Bůh ví proč – vyřezány výjevy z jedné z nesčetných – v tomto případě námořních – bitev s Angličany. Ironií budiž fakt, že se zdá, že tuhle bitvu národ vlastnící onu postel prohrál. Pod zrcadlem a u vedlejší stěny stojí dvě truhlice s masivními zámky. Na každé z nich leží klíč a na té pod zrcadlem také Yacoubův rapír. Na druhé truhlici je odloženo velké glazované umyvadlo, na které někdo velice šikovně z nějakého neznámého důvodu namaloval lesní jahody. Umyvadlo běžně stává na stoličce u lůžka, tu však obsadil de Taale, a tak porcelán přenesl na truhlici. Noční nádoba zůstala na svém místě pod stoličkou.

„Jak mu je?“

Plukovník sebou prudce škubne, když se mu za zády ozve hlas jeho staršího syna. Mladík otci nahlíží přes rameno.

„Myslím, že líp,“ šeptá (což v případě plukovníka de Taale znamená, že vlastně mluví docela normálně). Pokusí se hlas ještě víc ztišit, to má ovšem za následek, že jeho běžný hrdelní chrapot ještě zhrubne a jeho mluvený projev by klidně mohly pronášet kousky kamene, byvše odlomené ze skály, valící se po skalní stěně dolů do údolí. Plukovník tím víc zní, jako by ho opravdu nesnesitelně bolelo v krku a jeho hlasivky o sebe s námahou bolestivě dřely. Tento orgán jako by mu takřka celoživotním pobytem ve skalách prostě zkameněl. „Spí, potřebuje odpočinek. Horkost trochu polevila, ale pořád dost ošklivě kašle.“

„Chtěl jste se mnou mluvit,“ říká, o poznání tišeji než předtím, Marcelus.

„Ano.“ Otec mu věnuje dlouhý vážný pohled. „Musím zpátky do ležení. Už se tam po mně shánějí. Znáš to, když kočka není doma...“

„Vy nejste kočka, drahý otče. To by vás vůbec nevystihovalo. Člověk si představí takovou tu malou kočičku, která vám loví myši a občas se přijde pomazlit, tím spíše, pokud na ni pomyslíte s miskou mléka. Vy, otče, jste učiněný rys.“

Plukovník se upřímně usměje. „To mléko na mne ovšem taky platí...“ Zahledí se na Yacouba. „Zvládnete to tu?“

„Beze všeho,“ bezstarostně míní mladík. „Za pár týdnů snad i přestane sněžit a nastanou obvyklé tři měsíce relativního oteplení. A on vypadá každou hodinkou lépe a lépe. Jistě již brzy vstane a já mu ukážu okolí.“

„Máš to vlastně jako takový trénink, viď? Až bude Marcelus větší.“

„Zajisté,“ souhlasí až příliš bezbarvým hlasem syn.

„Hleďme,“ žoviálně pronese plukovník. „Mladý pán se nám vzbudil!“ Energicky mu přisune ke rtům hrnek vychladlého bylinného odvaru.

Chlapec se bez protestů napije. Ve skutečnosti nespal již hodnou chvíli a dvojici vedle sebe bezmyšlenkovitě poslouchal. „Díky, monsieur,“ natáhne k plukovníkovi ruku s hrnkem.

„Pane plukovníku,“ opraví ho Gneus Marcelus s úsměvem, který jako by mu jaksi pomačkal celý obličej. „A jen to hezky vypijte celé. Nic, omluvte mě,“ povzdechne si vzápětí a otočí se k oknu. Oranžový západ slunečního kotouče ozařuje sněhové vločky líně se snášející k zemi. „Půjdu spát. Zítra abych vyrazil opravdu časně, v tomhle počasí přes hory a skály nelze pospíchat.“ Ještě se otočí k Yacoubovi. „Jo a...“ Skloní se k němu a jeho rty zašimrají chlapce na ušním boltci, když co nejtišeji zašeptá: „Ne aby vás napadla nějaká podobná hloupost jako tehdy na jihu. Nedělejte, že nerozumíte, poručík Fössr mi o tom řekl. A já dal zdejším strážím rozkaz, aby vás v případě pokusu o útěk zastřelily.“

Yacoub se za ním vyjeveně dívá. Nezněl, jako by si dělal legraci, ale... copak by něco takového opravdu udělal??

 

De Taale byl pryč necelý měsíc. Na konci května už nesněžilo a Yacoub už po panství normálně běhal, když důstojníka přivezli s mnoha ranami. Protože tehdy z určitého důvodu pobývala v sídle rodu modrého šípu i králova manželka, hraběnka Tërrová, dovolil jí plukovník, aby se o něj starala. Většinou si dal Yacouba zavolat, aby byl také přítomen. Chlapec dokázal vydržet pohled na rány bez mrknutí oka a na svém poručníkovi viděl, že ho to těší.

„Až mi bude líp,“ slíbil mu jednou důstojník, „vezmu vás k ömsuským vodopádům.“

„Hm...“ byla jediná reakce, na niž se chlapec zmohl. V duchu si ironicky myslel: Jako bych se vás o to někdy prosil. Připadalo mu, že plukovník to prohlásil tak blahosklonně, jako by Yacoub nikdy netoužil po ničem jiném a on mu tím plnil životní sen.

Trvalo to však ještě dlouho, než mohl důstojník vůbec opustit lůžko. Yacoub zatím objevoval nová a nová zákoutí obou paláců.

„Víte, už dlouho bych se chtěl na něco zeptat, Marceli,“ nadhodil, když jednoho letního slunečného dne stáli s plukovníkovým nejstarším synem na nedůvěryhodné lávce mezi paláci. Díky gonské architektuře byla lávka v ještě větší výšce, než by tomu bylo v Čechách.

„Na co?“ laskavě se dotazuje pán domu.

„Co je vlastně támhle?“ ukazuje chlapec paží směr. Míní rozlehlý vchod do jeskyně vedle paláce. Nebylo by na něm nic zvláštního... kdyby nebyl zamřížovaný.

Marcelus de Taale se provokativně usmál. „Co myslíte?“

„Napadlo mě vězení,“ přiznal hoch. „Jenže tam by snad musely být stráže, ne?“

„To dá rozum,“ přikývl s úsměvem Marcelus.

Chvíli bylo ticho.

„Tak prozradíte mi, co tam je doopravdy?!“ vyhrkne nedočkavě Yacoub. Vzápětí opatrně dodává: „Monsieur.“

Marcelus mu položí ruku na rameno. „Pokladnice.“

„Cože?!“ vytřeští na něj Yacoub oči. „Pokladnice?“ Málem se dá do smíchu. „A tam stráže být nemusejí?!“

„Ne,“ vážně míní mladý pán domu.

Yacoub se na něj zmateně a především nevěřícně, skepticky zadívá. „Děláte si legraci?“

„Ani v nejmenším.“

„Jak to?!“ zvolá s krajním úžasem.

„Stráž je jeskyně sama,“ vysvětluje Marcelus a z jeho tónu prosvítá varování. „Kdyby se tam vydal někdo, kdo to tam důkladně nezná a neví, kam jít, snadno, opravdu velice snadno by ho zabila, to mi věřte. Nástrah je tam víc než dost, je ozbrojená mnohem lépe než nějaký voják, a ani jednu ze zbraní jí neposkytl člověk.“

Výraz, že Yacoub „nenacházel slov“, by situaci nastalou po těchto slovech vůbec nevystihoval.

„Možná se ptáte,“ bodrým tónem pokračuje Marcelus, „jak může jeskyně zahubit člověka. Pravda je taková, že to jde skutečně lehce. Je tam tma, člověk nic nevidí, některé jeskynní síně jsou tak rozlehlé, že se ani světlo voskovice nedostane do všech koutů. Práštíš se do hlavy o nějaký krápník nebo prudce snížený strop, zakopnete a upadnete do nějaké propasti – a že tam jsou opravdu hluboké – nebo prostě a jednoduše zabloudíte a už se nikdy nevymotáte zpátky ven. I kdyby se nějaký zloděj dostal přes brány, stráže a schody i tuhle lávku, které lze v případě nebezpečí samozřejmě spálit, vstup do té jeskyně by byl pravděpodobně to poslední, co by v životě udělal. Ostatně, i kdyby náhodou našel, co hledal, asi by se nedopátral cesty ven. A pokud by mu Štěstěna přála natolik, že by se dostal s lupem z jeskyně, nikdy by se nedostal z téhle terasy.“

„Chápu...“ přikývne Yacoub, stísněný všemi těmi představami.

„Občas, když jdeme pro něco do pokladnice, cestou najdeme pozůstatky někoho, kdo proklouzl strážím. Tomu poslednímu strážci, tedy jeskyni, ale neunikne nikdo,“ konstatuje Marcelus drsně.