Kapitán de Taale / 7. Ömsuský vodopád (část II)

Ještě téhož roku se plukovníkův syn k Yacoubovu náramnému překvapení ožení. Jeho chotí se stane dcera hraběnky Tërrové, Philippa. Chlapci připadá překvapivě podobná Marcelově maceše Elle. Sňatek ho opravdu zaráží, protože plukovníkova syna do té doby vídal potulovat se po panství tu s kuchařem Oscarem, tu s nějakým jiným mládencem, tu zase – ano, bylo tomu i tak – ruku v ruce s některou z děveček. První zápal pro opačné pohlaví nemine ostatně ani samotného Yacouba.

Jmenuje se Magdaléna. Je dcerou jeho komorné Marion a – jak se doslechl – jakéhosi vojáka, který padl za oběť výbuchu muničního skladu před pár lety. Dívce je třináct let a má bohaté kaštanové vlasy a nádherné černé oči. Má pravda na tvářích roztroušených něco pih, ovšem… nikdo není dokonalý, že. Nebo… že by byl? Yacoub chvílemi propadá podivným myšlenkám o tom, zda právě díky této nedokonalosti není Magdaléna vlastně dokonalá.

Často jezdívá s Marcelem nebo Elle na vyjížďky po okolí. Jedná se svým způsobem o potenciálně velice nebezpečné kratochvíle, nicméně Marcelus i Elle, již druhá manželka plukovníka de Taale, skály znají, jak se Yacoubovi zdá, dokonale. Vodopádu, kam mu slíbil výlet sám plukovník, se nicméně vyhýbají. Elle se Yacoubovi líbí. Něčím mu připomíná princeznu Saforovovou a občas mladík uvažuje, jestli se ty dvě mohou znát. Je to poměrně krásná žena krátce po třicítce, v jejímž vzezření jako by v určitých okamžicích bylo cosi vílího. Víla to ovšem je smutná. Když o tom tak Yacoub uvažuje, dochází mu, že ji vlastně asi nikdy neviděl smát se. Podle jistých náznaků vytušil, co ji trápí. Láska k vlastnímu manželovi, jenž tento cit nechce, nebo hůř: nedokáže opětovat.

Magdaléna se mu ale líbí daleko, daleko víc než Elle. Setkávají se přinejmenším jednou týdně a ještě častěji na ni hoch více či méně vědomě myslí. Rád s ní tráví čas, dokonce si nenápadně vymínil, aby to byla jen a pouze ona, kdo mu bude česat vlasy. Svoje vlasy Yacoub přímo zbožňuje a obyčejně na ně nenechá sáhnout jiného než sebe, Magdaléně ale důvěřuje a… Nedokáže to vysvětlit, ale z nějakého důvodu mu je dokonce příjemné, když ji má tak blízko a když se mu její prsty jemně probírají kadeřemi.

„Smím se na něco zeptat, monsieur?“ ptá se dívenka jednoho sychravého skalního odpoledne, kdy zase stojí s Yacoubem u zrcadla v jeho komnatě – v tom zrcadle lze vidět celou postavu – a trpělivě mu rozčesává zacuchané černočerné kadeře.

„Hm… ano,“ svolí mladičký aristokrat velkoryse.

„Kam se chystáte, že chcete být tak nastrojený?“ pobaveně se usmívá Magdaléna.

Yacoub pozoruje její odraz v zrcadle. Odpřisáhl by, že její oči pozorují odraz těch jeho. Dívenka dokončí malý cůpek, který mu pletla, a vezme z truhlice flakónek drahého francouzského parfému…

„Co jsi to udělala?!“ vyjekne mladý d’Agoulle popuzeně, vyškubne se jí a ustoupí k posteli. „Dávej sakra pozor! Ukaž ten flakón… no jistě, vylila jsi ho na mě málem polovinu!“

„Promiňte,“ špitne slabounce a sklopí poohled.

„To bych prosil,“ kývne trochu klidněji on. Z druhé druhlice vezme bandalír s rapírem a pověsí si jej přes rameno. „Utáhni mi to,“ přikáže komorné. Magdaléna k němu pomalu přistoupí. „Jedu s plukovníkem de Taale k vodopádu,“ svěří se Yacoub tajemným tónem. „Když mi o tom říkal, zněl dost slavnostně, tak se na to jako na slavnost připravuji.“

Magdaléna s mírně našpulenými rty krátce přikývne a prudkým pohybem hlavy si odhodí dozadu temné kadeře. Yacoub si všímá, že má trochu zarudlé oči. Má také hezkou okrouhlou tvář s malou pusinkou a její rty tvarem nápadně připomínají srdce… Hoch zamrká.

„Potřebujete ještě něco, monsieur?“

„Hm… prosím? Ach, ne, můžeš jít, Madeleine.“

Vidí a přímo palčivě cítí, jak se na něj po tom oslovení usměje. Lehce se uklání a odchází.

Plukovník de Taale čeká na mladíka přede dveřmi komnaty. Přejede Yacouba kritickým pohledem, zavětří a hnědá očka mu zaslzí. Obezřetně se nadechne a zakašle.

„Nehoda s parfémem,“ pokrčí rameny hoch a jeho poručník bleskurychle odvrátí obličej, protože kolem sebe tím pohybem koncentrovanou „vůni“ ještě víc rozšířil.

„Nemusel jste se tak parádit,“ zalapá po molekulách vzduchu, které se snad ještě nestačily dostat do obklíčení těch molekul, které byly přivezeny ve flakonu z Provence. „A ještě jedna rada: ostříhal bych se, být vámi.“

„Ale… pane…“ zajíkne se Yacoub a bezděčně sevře cůpek v pěsti. Vyděšeně na svého poručníka zírá.

„Tak jinak,“ kývne plukovník a pokouší se nasadit přísný tón, ovšem přes působení parfému strohost jeho hlasu proniká jen velmi obtížně. „Ostříhal bych se, být vámi!“

Yacoub už je natolik zkušený a rychle prohlédne, že pokud to neudělá, plukovník mu prsty, které odmítly vzít nůžky, bez okolků zláme. To poslední, co si hoch přeje, je znovu se dostat do rukou zdejšího lékaře. Ten sice hovoří francouzsky, ale jeho výrazný přízvuk napovídá, že Francouz v žádném případě není. Několikrát během dne se najednou sebere a záhadně zmizí. Odkudsi se pak vždy ozývá cosi, co mladíkovi zní jako nádherný zpěv, ovšem něco mu napovídá, že to rozhodně není ledajaký zpěv. Lékařovo jméno vlastně nikdy neslyšel, všichni mu říkají „Medvěd“ a zdá se, že si na to „Medvěd“ již dávno zvykl.

„Pane plukovníku,“ vyhrkne chlapec, „Proč prosím říkáte lékaři Medvěd?“

Plukovník se usměje. „Kdysi jsem slyšel, jak se jmenuje doopravdy, ale nejsem schopný si to zapamatovat. Medvěd zní hrozně podobně.“

Celou cestu pak mladíkovi táhne myslí, jak se asi lékař ve skutečnosti jmenuje. Jaké jméno může být podobné slovu medvěd…?? Při úvahách se neustále ohlížel a patřil na svého poručníka. Po zásahu šavlí v květnu mu zůstala na hlavě jizva, jejíž část vybíhá až na čelo.

„Dívejte se před sebe na cestu!“ napomíná ho důstojník podrážděně, když sjedou níž do malého údolíčka a klusají smrčinou. „A pokračujte dál, jeďte po sluchu. Vodopád vás navede sám. Já vás brzy dohoním.“

„Ano, plukovníku…“

 

Koně musejí nechat pást se na louce plné horských květin. Dál je cesta schůdná jen pěšky. Yacoub se malýma rukama zoufale snaží najít vhodný úchyt, aby se vytáhl výš. Těžce se sune přes velké balvany, než se dostanou na trochu pohodlnější stezku. Zachytává se větviček keříků, jež se tu uchytily a svými kořeny pomalu rozrušují celistvost horniny pod sebou. Yacoub už ví, že cesta trvající hodinu ve skalách překonává mnohem kratší vzdálenost než v jižních rovinách, je však překvapen, jak ho i ten zlomek, který z ní musejí absolvovat po svých, vyčerpává. Navíc se mu jednou smekne noha a on si sedře levou dlaň.

Nedostanou se až na úplný vrchol. Už tady je skála kluzká a částečně ohlodaná vodní tříští a výš je to ještě horší. Poslední krátký úsek nechá plukovník Yacouba jít samotného a teď se zjeví na protější straně. Po jedné straně má Yacoub skalní stěnu, po druhé straně hrozivé nic. Za sebou nechal krkolomnou stezičku zarostlou křovím, kterou se sem dostal, před ním visí ve vzduchu takřka nehybná stěna vodního proudu. Vodopád hrozivě hučí jako přibližně sto tisíc včelích úlů. Chlapec by si nejraději zacpal uši, ale něco mu říká, že proto ho sem plukovník nevzal. Hledí na modrostříbřitou průsvitnou clonu. Tuší, že se ta clona pohybuje ohromnou rychlostí, ale přesto se nemůže ubránit dojmu, že se jako by nehýbá vůbec. Jako by to byla jen lesklá stěna, lesknoucí se závoj, kterým nepohne vítr. Natahuje ruku…

„Ne!! Nedělejte to!“

Ten hlas zazní takovým tónem, že chlapec nejen okamžitě stáhne ruku, která se bezděky začala třást, od proudu, ale ještě udělá dva kroky dozadu. Neví, co ho šokovalo víc; zda neodkladné varování v plukovníkově hlase, nebo to, že přes hukot vodopádu ten hlas vůbec slyšel.

„Víte, jakou sílu má ta voda??!!“ ječí téměř nepříčetně de Taale. „Tu ruku by vám to urvalo, možná aniž byste si toho všiml!“

Yacoub na něj užasle hledí a mimoděk zatíná a rozevírá prsty, aby se ujistil, že ruku skutečně ještě má.

„Tak, a teď k tomu, proč jsem vás sem vzal. Slyšíte mě?“

„Ano, monsieur,“ odpovídá Yacoub, stále tím faktem ohromený.

„Také já chci slyšet vás!“

„Cože?!“ zvolá ohromeně hoch a vytřeští na muže oči.

„Cože?!“ zavolá z druhé strany plukovník.

Yacoub obrací oči v sloup a chvilku se odhodlává takhle pokoušet síly svých hlasivek, přičemž pozoruje kapky vodní tříště odletující od hlavního proudu vodopádu. Skákají na skaliska okolo jako droboučké průhledné žabky. Vsadím se, že už vím, pomyslí si, kde vzal plukovník svůj charakteristický hlas: vyřval si ho tady u Ömsu…