Kapitán de Taale / 8. Dostat za uši

LÉTA PÁNĚ 1720

 

A takový je styl de Taaleho výuky. Yacoub má zpočátku z vyjížděk obavy, neví, co od plukovníka očekávat. Po tom, co o něm slyšel, se bojí, jestli ho důstojník cestou nezatáhne do křovin a… co vlastně? Čeho se vlastně bojí? Nedovede to definovat, ale čím víc o tom přemýšlí, tím víc se utvrzuje v názoru, že to rozhodně nechce zjistit. Gneus Marcelus se ho nicméně jedinkrát prstem nedotkne, což chlapce postupně uklidní.

Nejezdí spolu jen k vodopádu. Důstojník Yacoubovi ukazuje čím dál širší okolí svého panství, samotnou Taale, na skalnatých hřebenech společně prohání koně a trénují šerm s šavlemi. Když je plukovník v boji, jezdívá s Yacoubem Marcelus, a když je ten ve válce po otcově boku, dělá hochovi společnost Can. Přesněji řečeno dělá Yacoub společnost Canovi, protože lékařovu synovi je ještě o dva roky méně než budoucímu vévodovi d’Agoulle. Je to hezký chlapec snědé tváře, jiskřivých černých očí a hrubých hustých havraních vlasů, které mu při rychlé jízdě čechrá vítr. A rychlou jízdu Can zbožňuje.

„Počkej na mě!“ volá jednoho jarního dne na Yacouba, když ho uvidí vyvádět Leeku ze stájí.

Chlapec se ohlédne. Turek už je pryč. Povzdechne si. Ať dělá, co dělá, lékařův syn mu pořád tyká. Asi za to nemůže, přizná trpce, docela chápu, že mu rozdíl mezi „tu“ a „vous“ dělá potíže… ale stejně mě to štve.

„Byl jsem se zeptat Banu, jestli nepojede taky,“ vyhrkne Can nadšeně, když se přižene zpátky.

„Předpokládám, že nechtěla.“

„Je vidět, že už mou sestru znáš. Ano, prý bude raději v knihovně. Tak já jdu pro svého koně.“

Yacoub ho chytí za rukáv. „Cane, promiň, ale dneska se mnou nejedeš. Pojedu s Magdalénou.“

V tmavých očích se zaleskne zklamání.

„Pojedeme příště,“ poklepe mu na rameno Yacoub.

Can se mu vrhne kolem krku. Yacoub o krok ustoupí a drží si Turka od těla napřaženou paží. Ubohý chlapec, běží mu hlavou. Je vlastně svým podivným způsobem hrozně milý…

Když k němu Magdaléna přijde, uchopí ji Yacoub nečekaně kolem pasu a zvedne ji před sebe na Leeku. Dívka vypískne. Mladík jí rychle rukou zakryje ústa. „Tiše!“ zašeptá důrazně a pobídne Leeku patou. Když projíždějí branami, jsou dívčiny oči velké jako talíře.

„Pojď!“ volá rozjařeně a tahá komornou za ruku. Téměř ji vleče loukou a posledními úseky krkolomné cesty nahoru po skále. Pod rukama, kterýma se zachytává keřů, už vnímá vlhkost.

„Já už dál nejdu, monsieur, prosím, nenuťte mě!“ kroutí hlavou. Zůstala několik metrů pod ním a odmítá udělat byť jen jediný krok blíž. Dlaní si přejíždí místo, kde si o ostrý kámen natrhla červenou suknici.

„Jak chceš,“ krčí rameny Yacoub. Pyšně se usměje. „Určitě mě uslyšíš až tam!“ Za řadu měsíců tréninku už přiměl svůj hlas, aby vzdoroval hluku vodopádu, a i plukovník ho chválil, že ho již jasně slyší. Zatím však schovanci neprozradil, k čemu je to dobré. Tomu se ovšem zdá, že přinejmenším pro tuto chvíli výhodu objevil sám. Dává se do zpěvu.

Nakonec se odváží až k němu. Sedí na tvrdé skále vedle sebe, a takřka aniž by si to uvědomovali, drží se za ruce. „Líbilo se ti to?“ sebere konečně Yacoub odvahu se jí zeptat. Vnímá, jak se na něj dívá.

Dlouho neodpovídá.

„Madeleine?“ osloví ji opatrně. Zamává jí rukou před obličejem. „Jsi tady, nebo kde se touláš?!“ směje se napjatě.

„Promiňte,“ hlesne a okamžitě sklopí pohled. „To jen… promiňte, já… pořád musím…“

„Co?“

„Hrozně mě přitahují vaše oči,“ špitne téměř provinile.

„Moje oči?“ opakuje zmateně.

Přikývne, a jak sevře pěsti, stiskne i jeho ruku. Yacoubovi to není nijak nepříjemné… „Víte, vaše oči… ony mě přímo fascinují. Jste jediný, koho znám, kdo je má modré.“

Několik minut oba mlčí. Potom se dívka zvedne a přejde ke skalní stěně. Yacoub se za ní otočí. Lehký vánek jí cuchá temné kadeře a škube jasně zbarvenou suknicí. Vstane také a zastoupí jí cestu. „Tak se dívejte,“ vybízí ji jemně. Chce zvednout pohled k jejím očím, ovšem nenadále zjišťuje, že je to velmi obtížné. Mimo jiné také proto, že když tak stojí naproti ní, nacházejí se jeho oči přesně v úrovni velice zajímavých tvarů, které se jí zvolna formují na hrudi. Cosi mu napovídá, že jednou tam bude něco opravdu moc příjemného…

 

Zpátky pospíchají, a tak Yacoub nedbá jejích nářků a znovu ji usadí před sebe na svého hnědáka. Magdaléna se zajíká, třese se, mrská sebou jako ryba na suchu a všelijak se ho snaží přimět, aby mohla jít po svých. Na koňském hřbetě se cítí značně nejistá a vůbec ne bezpečně. Mladík je ale neoblomný.

Po návratu Magdalénu opatrně spustí na zem a ta si okamžitě podkasá suknici a prchá po schodech nahoru k paláci. Yacoub se za ní dívá, a když posléze sklopí oči k zemi, s nepříjemným pocitem v žaludku sezná, že se kolem něj shlukli vojáci. Chopí se ho a vedou ho také po schodech nahoru, ovšem nikoliv až do paláce. Odbočují na skalní římsu a zavírají ho do jedné kobky.

„Pusťte mě!“ soptí samým vztekem mladík. „Hej! Víte, kdo já jsem?!!“

„Schovanec našeho pána,“ odpovídá voják. Mladík uvažuje, jestli se mu to jen zdá, nebo ten muž mluví opravdu tak škodolibě. „Takže tady hezky počkáte, monsieur, až přijede pan plukovník a rozhodne o vás.“

„Můžu aspoň vědět, za co jsem zavřený?“

„Ach tak, myslel jsem, že to víte… unesl jste přeci to děvče.“

„Cože!!?“ Yacoub zacloumá mřížemi. „Nikoho jsem neunesl!!“

„Ne? Z hradeb to vypadalo jinak, jak se vám ta holka snažila vykroutit, ale vy jste ji držel před sebou, hm…“

„Nikoho – jsem – neunesl!!“

„Nemlaťte do těch mříží, monsieur. Budou vás hrozně bolet ruce…“

Yacoub do mříže kopne, až kov zarachotí.