Kapitán de Taale / 8. Dostat za uši (část II)

Druhý den ráno ho naštěstí osvobodí Marcelus se svým otcem, kteří se vrátili z bojů s rodem d’Elzzbierppe. Oba se pobaveně usmívají.

„Co je tu k smíchu?!“ popuzeně pohodí hlavou Yacoub, kterému do smíchu v žádném případě není. Noc ve vězení byla protivně studená, vlhká… a vůbec ne hodná aristokrata. Chlapec tak nějak naivně očekává, že se mu za ni třeba jeden či druhý omluví, ovšem nedočká se. „už si nemyslíte, že jsem ji unesl?“ ptá se uraženým tónem. „Už vám to Madeleine vysvětlila?“

„Vysvětlila,“ přikývne Marcelus a v očích i hlase se mu odráží smích.

Plukovník de Taale Yacouba obejme kolem ramen. „S ženskými je kříž,“ pronese důvěrným tónem.

Yacoub se od něj zhnuseně odtáhne.

„Příště ji nechte jít pěšky,“ radí mu Marcelus, když stoupají po dřevěných schodech.

„Hm…“ pronese mladý aristokrat a mne si prokřehlé ruce. Zdá se mu, že zdejší vězení zřejmě zná jen jediné roční období: zimu.

„Nesmíte to mít nikomu za zlé,“ vemlouvavě říká zrzavý de Taale. „Jen si vezměte, jak to muselo z pohledu stráží vypadat.“

„Jak?“ nechápe.

„No, ta holka se před vámi na koni svíjela a mrskala sebou, to opravdu mohlo působit dojmem, že s vámi jede proti své vůli. A něco málo pravdy na tom je, to musíte uznat.“

„Hm… fajn, příště ji nechám jít pěšky. Já z toho taky neměl kdovíjaký požitek, jen jsem se obával, aby nám nezavřeli brány před nosem. Mimochodem, on tak hrozně píše?“ Ohlédne se po plukovníkovi, který kráčí pár kroků za nimi.

„Co tím myslíte?“ zmateně sleduje jeho pohled Marcelus.

„Zahlédl jsem podpis na dopisu, který držel otevřený. Že by mu jej psal nějaký Gnaeus Martelus de Taalle?“

„No jo, to je můj otec,“ přikývne pán domu. „Pravopis není jeho silnou stránkou a… bohužel ano, většinou nedokáže správně napsat ani svoje vlastní jméno. Přitom – když nic jiného – kdyby se město i náš rod psaly Taalle – tedy se dvěma ‚l‘ – vyslovovaly by se podstatně jinak, že,“ ušklíbne se.

Vstoupí do paláce.

„A vám se líbí Magdaléna?“ zajímá se náhle Marcelus.

Yacoub zarytě mlčí.

„Takže ano,“ zazubí se pán domu. „proč ne, i když… já bych dal přednost Banu.“

„Banu?!“ zvolá šokovaně mladý d’Agoulle. „Banu? Co se vám líbí na Banu? Vždyť je… má ten svůj šátek a… tak…“

„Právě. Je to takové tajemné, vzrušující,“ mrkne na něj Marcelus. „A je vzdělaná… vsadím se, že jednou bude kráčet v lékařských šlépějích svého otce. Na rozdíl od… jak se jmenuje ten její bratr?“

„Can,“ zamumlá bez přemýšlení Yacoub.

„Jo toho myslím. Víte mimochodem, že mi ke dni mé plnoletosti dal Medvěd korán?“

„Cože?“

„Ano, opravdu. Jo, ale… že jsem si pomocí něj zatopil, Medvědovi říkat nemusíte.“

Konec roku se přiblíží oslnivou rychlostí. K Vánocům dostane Yacoub od Elle světle šedý plášť a od plukovníka obraz, na němž je namalován zámek u Agoulle, kde chlapec strávil poslední dny s otcem a macechou. Yacoub si povzdechne. Šedá bbarva sice asi ve skalách bude poskytovat jistý druh maskování, Yacoubovi ale podle jeho názoru vůbec nesluší. Nadšení nebo aspoň dojetí, které v něm svým darem patrně zamýšlel vyvolat plukovník, také vůbec necítí. Na jižní zámek nemá mnoho šťastných vzpomínek. Když už, raději by obdržel obraz severního panství své rodiny, tedy panství, kde žije jeho děd. Chlapec rychle pochopil, že se k němu hned tak nedostane.

Naproti tomu dárek od plukovníkova syna mu udělá nezměrnou radost. Ryšavý pán domu mu daruje krásnou dýku se štíhlou, elegantní čepelí a průzračným křišťálem na konci rukojeti. Hoch si daru cení tím víc, že věří, že se křišťál opravdu zakalí, bude-li jeho majiteli hrozit nebezpečí.

„A ještě něco,“ špitne mu Marcelus spiklenecky do ucha. „Při nejbližší příležitosti vás zasvětím do tajemství… jistých zákoutí lidských těl. Myslím, že podle toho, jak pokukujete po té komorné, je načase. Už vám ostatně bude za pár týdnů třináct let. A otec není ta správná osoba, od níž byste měl takové věci poslouchat,“ mrkne na něj.

Plukovník je už tak ostatně celkem protivný, protože před pouhými několika málo týdny se od Medvěda dozvěděl nemilou zprávu: nesmí pít víno ani jiný alkohol. Možná by ho to nerozladilo takovou měrou, kdyby ho Medvěd ještě ke všemu nebyl popichoval, že když už stejně nesmí pít, mohl by se přidat k jeho, tedy Medvědově, zvláštní víře. Marcelus, který se u tohoto sdělení náhodou nachomýtl, přísahal, že věřil, že jeho otec Turka prohodí oknem do propasti.

O týden později se čas přehoupne do roku Páně 1720. Ten nezačíná vůbec hezky. Hned 1. ledna vyruší plukovníka od tréninku šermu s Yacoubem strážný. „Promiňte, monsieur, ale… někdo se podezřele motá kolem hradeb a vypadá, jako že by nejraději viděl skrz zdi až do paláců.“

„Marceli,“ kývne plukovník na syna, který se opírá o stěnu vedle dveří a cvičný souboj bystře pozoruje. Yacoub očekává, že mu nařídí, aby šel věc vyřídit, koneckonců to je právě Marcelus, kdo tu je de jure pánem, a je chyba většiny strážných, že automaticky předpokládají, že v přítomnosti jeho otce tomu je jinak. Plukovník ovšem nyní synovi říká, aby převzal Yacoubovu výuku, a odchází s vojákem sám. Yacoub za ním chvíli ohromeně zírá a Marcelus ho díky tomu škrábne šavlí do paže. Když se důstojník vrátí, snaží se sice tvářit normálně a zařadí se ve cvičném duelu Marcelovi po bok – takže Yacoub musí čelit oběma najednou – jde z něj nicméně vycítit jisté napětí a evidentně o čemsi horečně uvažuje.

23. ledna probudí Yacouba jeho noční můra. Není to ovšem tak, že by se mu noční můra zdála, on procitl a ona tím pádem zmizela; naopak. Chlapec se z normálního klidného spánku do noční můry probudí. Zburcují ho prudké rány na dveře jeho komnaty a hlas plukovníka de Taale.

„Yacoube!“

Mladík co nejtišeji zasune ruku pod polštáře a nahmatá jílec dýky, již dostal od Marcela.

„Yacoube!“

Usměje se, když uslyší, jak plukovník lomcuje klikou. Jistěže se Yacoub zamyká, bojí se však, že plukovník má pravděpodobně náhradní klíč, a tak ke dveřím s námahou přesunul těžkou židli.

„Yacoube, nevím, co jste s těmi dveřmi udělal, ale dejte je do pořádku a otevřete mi!“

Tohoto okamžiku se mladík bál od první chvíle, kdy vyšlo najevo, že bude s plukovníkem de Taale žít. Už cestou sem na sever si s hrůzou v srdci představoval, jak v noci spí, jak se k němu plukovník blíží, usedá na kraj jeho postele… přiléhá si k němu… objímá ho a… Dál Yacoubova fantazie naštěstí nesahala. Už tak mu ostatně přišlo, že ji neblahá pověst provázející jeho druhého poručníka podněcuje až až.

„Yacoube!!“ Dveře se zatřesou. „Vstávejte! Oblečte se a pojďte se mnou.“

Yacoub nefalšovaně zívne. Na okamžik zapálí voskovici, aby se podíval na hodiny v rohu místnosti vedle dveří. Je jen pár minut po půlnoci. „Teď?“ žasne. „Vážně?“

„Vážně!“ štěkne plukovník a obzvlášť silně znovu praští do dveří.

„Kam jedeme?“ zívá chlapec o deset minut v sedle Leeky, když drží pochodeň, svítí sobě i plukovníkovi na cestu a oba klusají skalní stezkou směrem od Taale.

„Nepojedeme daleko,“ sykne plukovník nervózně. „A buďte zticha. Doufám, že ještě není pozdě…“

„Být v těch skalách takhle v noci… potmě… nemám z toho dobrý pocit, pa…“

„Říkám buďte zticha!“

„Co tu děláme, pa…“

Plukovník mu zacpe ústa. „Pst!“ téměř mu zařve do ucha. „Podívejte se kousek níž. Vidíte tu malou oranžovou tečku? Tu stíháme. A držte konečně jazyk za zuby!“

Mladík pomalu přikývne. Ano, už budu zticha, myslí si vztekle. I Budu držet jazyk za zuby, i když mě napadají mraky otázek. Například proč to světýlko stíháme sami dva.

„Hej!“

Asi mám umlčet i myšlenky, zaskřípe Yacoub v duchu zuby.

„Hej, stůjte!“ volá mocným hlasem Gneus Marcelus de Taale. „Stůjte, monsieur! Nedělejte, že neslyšíte!“

Pomalu oranžovou tečku doženou. Oranžová tečka je také světlo pochodně, tu drží v ruce muž se světlou parukou a křivým nosem. Dotyčný sedí na vraníkovi, stejně jako jeho druh. Ten je oblečen v červené barvě, jeho šat je na první pohled nákladný a nad ostře řezanou tváří se mu bělají jeho vlastní stále poměrně husté, ale dost zacuchané vlasy. Může být tak o dvacet let starší než muž s pochodní a parukou. Jeho velké šedé oči se na plukovníka dívají zúženými zornicemi.

„Co chcete, horale?“ prskne a jeho kůň zahrabe kopytem po šedém kameni.

„A to je mi náhoda,“ usměje se skoro laskavě, ale o to nebezpečněji plukovník. „Zrovna jsem se chtěl optat na totéž.“

„Nevíte, horale?“

Chřestivé odkašlání, které se plukovníkovi vydere z hrdla, muselo být vyvinuto za stejným účelem jako velice podobné zvuky, které vydává konec ocasu chřestýše. Naznačuje, že důstojník vnímá, jak a jakým tónem ho starý muž oslovuje, a že se mu to vůbec nezamlouvá. Konečně promluví nahlas: „Co chcete?“ Z jeho tónu vyzařuje trpělivost skal.

„Vidět ho. Netvařte se jako neviňátko, dobře vím, že ho máte u sebe! Mám právo ho vidět! Mám právo ho vychovávat, u vás nemá co dělat!“

„Jeho Veličenstvo je zjevně odlišného názoru,“ oponuje tvrdě de Taale.

„Co on o tom má co rozhodovat!“

„Žijeme v absolutistické monarchii, monsieur. Jeho Veličenstvo,“ pronese plukovníkův hlas ještě o stupeň nebezpečněji, „může rozhodovat o čem chce.“

„To taky s oblibou dělá,“ kysele konstatuje šedovlasý muž.

„Nemám na vás celou noc, monsieur. Vraťme se k tomu, co jste říkal prve: chtěl jste ho vidět. Nuže jste ho viděl, mám ostatně pocit, že nikoli poprvé, viďte? Můžete spokojeně odjet a už mi dát svatý pokoj!“

Muž ztuhne. Nejprve nepříčetně zazírá na de Taaleho, pak jeho oči najdou Yacouba a spočinou na něm neobyčejně něžným pohledem. Yacoub ho chvilinku opětuje a pak svůj zrak sklopí k Leekově hřívě. Když opět vzhlédne, hledí muž už zase na plukovníka. Pomalu kývne a plukovník se na něj k Yacoubovu ohromnému údivu usměje. Téměř neznatelně, ale přece.

„Jedeme!“ zavelí starý velmož na svého druha a otočí koně. Plukovník udělá totéž. Yacoub se dívá za pomalu se vzdalujícím světlem pochodně a za šedovlasým mužem. Co to mělo znamenat? Koho ten muž chtěl tak zoufale spatřit? Někoho z plukovníkova panství? Zjevně ano… Co před Yacoubem plukovník tají…?

„Pozor!“ vyjekne sevřeně. Muž se světlou parukou se nečekaně otočil a něco drží u úst. Hoch netuší, co to je, co ale tuší až příliš palčivě, je nebezpečí. Najednou mu to dochází. „Hlava!“ vzkřikne, ochromen hrůzou a šokem.

Ruka Gnea Marcela de Taale se vymrští k jeho hlavě. Svírá šipku téměř v poslední chvíli a pomalu a nevěřícně ji oddálí od své kůže. Yacoub přijede blíž.

„Díky, Yacoube,“ hlesne důstojník a v jeho hlase zaznívá upřímná, nezměrná vděčnost. A také pýcha, uvědomí si mladík. Pýcha na to, jak mi zbystřil smysly.

Jejich pohledy se setkají znovu. Zděšeně. Oba to spatří ve stejnou chvíli. Na hrotu šipky, už na pohled ostřejším než břitva, ulpívá trošinka tmavé krve. Plukovník si prsty zajede za ušní boltec. „Do pekla…“ Je to ten nejtišší zvuk, jaký dosud Yacoub slyšel důstojníka vydat. „Musíme zpátky. Jeďte napřed a sežeňte Medvěda!“