Kapitán de Taale / 9. Medvěd

Leeka uhání temnou bezhvězdnou nocí. Yacoub tmu mírně rozhání pochodní, kterou stále drží. Prudká jízda stáčí plameny směrem k němu. Snaží se držet ruku tak, aby se nepopálil a zároveň se neodíral o drsnou horninu kolem sebe. Je to namáhavý úkol, stejně jako pospíchat, jak mu nařídil plukovník, a zároveň se držet v takové vzdálenosti, aby ho důstojník mohl stále ještě vidět a držet se malého světélka, jež mu tak ukazuje cestu.

„Jeďte!!“ dolehne k němu plukovníkův hlas. Zní podivně slabě a Yacoub v něm vytuší bolest. Ani jedno se mu nelíbí. Pobídne koně, aby svou rychlost opravdu zvýšil. V hlavě mu hučí štiplavý ledový vítr. Je těžké soustředit se na všechny vjemy. Tma, zima, mráz, poletující vločky sněhu jako drobné útržky krajek… Svítit si na cestu, držet se v sedle, dbát o to, aby jel správným směrem, a za žádných okolností se ani trošičku neškrábnout zatraceně ostrým hrotem krátké šipky, kterou drží v ruce. V hlavě mu duní ostré údery Leekových kopyt na tvrdé skále a tlukot jeho vlastního splašeného srdce. Od úst se mu k nebi zdvihají obláčky sraženého zrychleného dechu.

Ví, že jde o každou vteřinu. S úzkostí se ohlédne. Plukovníka vidí už jen matně, přesto postřehne, jak se důstojník v sedle kymácí jako hadrová panenka. Před očima se mu mihne vzpomínka na krev, která ulpěla na prstech, jimiž si přejel za uchem. Překvapeně zaznamená, že ho představa plukovníkovy smrti děsí. Smrtelně se důstojníka bojí, jeho studené panství přímo nesnáší, ale přeci jen je mu tu příjemněji než na jihu. Jednají tu s ním s úctou, jak se patří, plukovník je vlastně svým osobitým způsobem skvělý učitel, s jeho synem Marcelem si Yacoub také rozumí a dokonce se spřátelil s Canem. Představa, že by měl o tohle všechno přijít a vrátit se na jih k princezně Saforovové…

Leeka prudce pohodí hlavou, až to Yacoubovi škubne rukou, v níž drží uzdu. Chlapec zamrká. Zatímco přemítal o možných variantách budoucnosti, dojeli k bráně hradu. Vzhlédne k ochozu vysoko nad sebou.

„Hej!“

„Co je?“ Strážný se nahne přes hradby. „To jste vy, monsieur? Hned vás pustíme.“

„Ne!“ ostře se ohradí Yacoub. Řve zplna hrdla a blahořečí plukovníkovu výcviku u vodopádu. Jeho hlas krájí ledové ovzduší na drobné kousky. „Sežeňte Medvěda, okamžitě! Plukovník je těžce zraněný!“

„A kde…“

„Medvěda! Hned!“

Tentokrát je požadavek v jeho hlase tak naléhavý, že voják srazí paty. „Rozkaz, pane!“

„Výborně,“ přikývne Yacoub, usměje se a spokojeně projede branou, kterou mu zatím otevřeli. Když přijede ke schodišti, Medvěd už sbíhá dolů, přičemž se snaží o co možná největší rovnováhu mezi spěchem a opatrností. „Co se stalo?“ volá z posledních pár schodů. „Kde máte plukovníka?“

Yacoub v duchu smekne před jeho francouzštinou. Na cizince dost dobré, zhodnotí. „Jede za mnou, ale raději bych mu jel v ústrety. Nevím, kam je stavu dojet.“

Medvěd na něj zvědavě pohlédne.

Yacoub mu podá šipku. „Zasáhla ho. Dám ruku do ohně za to, že je otrávená.“

„Vy jste se neporanil?“ Lékař si šipku pozorně prohlíží a obrací ji v prstech.

„Já ne.“

Medvěd přičichne k hrotu a překvapeně pozvedne obočí. Cosi nesrozumitelného si zabručí pod vousy – ano, pod vousy, tvář mu pokrývá udržované, přeci však poměrně dlouhé strniště.

„Co se děje?“ zbystří chlapec. „Víte, co je to za jed?“

Turek se zašklebí a strčí mu hrot pod nos. „Přivoňte si.“

Yacoub zmateně nakrčí obočí a nasaje vzduch do nozder. Do chřípí ho udeří omamná vůně. Zalapá po dechu. „Co…?“

„Přesně,“ přikývne Medvěd. „Musíme plukovníka najít a sehnat nějakého lékaře, který je rodilý Goňan. Rychle“ Sednu si za vás a jedeme!“

Yacoub si od něj vezme zpátky šipku a cestou ji tu a tam zvedne k nosu, přivoní a nevěřícně kroutí hlavou. Co to má znamenat? Máta…??

 

Plukovníka najdou asi po deseti minutách. Na to, v jakém je stavu, se dokázal sám dostat neuvěřitelně blízko hradu. Už mu však zjevně docházejí síly. Medvěd – který zatím zvědavému Yacoubovi prozradil, že se ve skutečnosti jmenuje Mehmed – se posadí za něj, provlékne paže pod jeho rameny a pomůže mu s otěžemi, Yacoub se zařadí po plukovníkově boku podle skalní stěny.

„Jak vám je?“ ptá se s napětím v hlase hoch, pozoruje pramínek krve, který de Taalemu zpoza ucha stéká dolů po krku. Po rudém provázku už se spouští nová krůpěj.

„Špatně…“ hlesne téměř sevřenými rty důstojník. „Všechno se se mnou točí… raději jsem zastavil, protože… už jsem dokonale ztratil přehled, kam vlastně jedu.“

„My vás doprovodíme,“ uklidňujícím tónem pronese Medvěd a usmívá se způsobem, který na pohled není tak patrný, ale na podvědomí funguje přímo dokonale. „Kdyby vám bylo hůř, řekněte.“

Gneus Marcelus pomalu kývne a zhluboka dýchá. Klouby na rukou svírajících otěže má úplně bílé.

Když zastaví pod schody do paláce, seskočí Medvěd pružně z koně a pomůže dolů také Gneu Marcelovi. Yacoub zatím křikne na podkoního, aby si hleděl své práce a obstaral jejích zvířata.

„Směl bych vás o něco požádat, monsieur?“ táže se Medvěd. Yacoub si pomyslí, že ta přezdívka je vlastně velice trefná. Osman je zarostlý jistě nejen na tváři, má o něco tmavší pleť a svou mohutnou postavou evokuje spíše tělesného strážce než lékaře.

„Smíte,“ souhlasí blahosklonně.

„Běžte prosím napřed a vzbuďte Banu. Její komnata je…“

„Vím, kde je její komnata,“ skočí mu do řeči Yacoub a už se hrne po zledovatělých schodech vzhůru. „Can mě na ni upozornil, když jsme šli kolem!“ houkne ještě přes rameno, aby lékaři ulevil od vrcholně překvapeného, ba nesouhlasného výrazu, který vmžiku osídlil jeho široký obličej.

Banu se probudí s jekem. Vytřeští na Yacouba tmavé oči, mrštně se odtáhne z dosahu jeho dlaně, která dosud spočívá na jejím rameni od toho, jak jí třásl, neomylně sáhne kamsi, kam již nedosahuje světlo Yacoubovy voskovice, a bleskurychle se zahalí hidžábem. Ve spěchu si překryje nejen nutné části, ale i polovinu obličeje. „Co tady proboha chceš?!“ oboří se na něj zostra a z očí jí šlehají blesky.

„Já… tvůj otec… mě poslal…“ koktá hoch a zoufale mrká. Proměna Banu ze spící dívky s řídkými, ale dokonale rovně ozastřiženými černými vlasy v rozzuřenou šelmu s pomačkaným hidžábem všude kolem hlavy proběhla na jeho vkus trochu příliš rychle a nečekaně.

„Aha,“ řekne jen Turkyně a přehodí nohy přes kraj lůžka. „Počítám, že mám vstát, když jsi mě jeho jménem vzbudil. Co mám dělat dál?“ zajímá se věcně, ale stále poněkud řezavým tónem.

 

Noc je zlá. Yacoub nemůže usnout a neustále musí myslet na plukovníka, na to, jak mu asi je, jak mu asi bude, jaké má šance přežít a jaký by mohly mít tyto šance dopad osobně na mladého d’Agoulleho. Střídavě upadá do lehké dřímoty a budí se z ošklivých snů a představ. Krátce po jednom takovém probuzení, kdy postřehne, že už nepatrně světlá obloha, někdo důrazně zaklepe na dveře.

„Ano?“ vyzvídá. Tentokrát dveře nezajišťoval židlí, tuší, že plukovníkova návštěva mu teď rozhodně nehrozí.

„Banu pro mě přišla,“ zní zpoza dveří Medvědův hlas. „Chcete jít za plukovníkem se mnou?“

„Rozhodně!“ Divoce odhodí přikrývku, až se sveze z postele, a vyskočí na nohy. Musí popobíhat, aby stačil dlouhým energickým krokům vysokého Turka. Nedočkavě se natáhne po vysoko umístěné klice a otevře dveře do plukovníkovy ložnice. Zatají se mu dech. Plukovník, bledý jako smrt, sedí vzpřímeně na lůžku a posmrkává. Kolem něj leží nejméně čtyři zmuchlané kapesníky, na nichž jsou patrné rudé stopy.

„Strašně mi teče krev z nosu,“ stěžuje si Gneus Marcelus malátně. „Už hrozně dlouho, asi dvacet minut…“ Vyhledá očima oči lékaře a umlká. Ticho, které zavládne, zní strašlivě.

„Nejen z nosu,“ zazní přímo hrozivě lékařův hlas s přízvukem.

„Co?“

V tichu, jež následuje, Medvěd hlasitě přejde k lůžku, přejede ukazovákem plukovníkovi v uchu a posléze mu jej s významným, mrazivým mlčením ukazuje. Na prstu se třpytí krev.

„Otevřete ústa,“ vybídne co nejklidnějším hlasem důstojníka.

De Taale mechanicky nechá spadnout dolní čelist.

„To jsem si mohl myslet…“ zabručí Medvěd.

„Taky krev?“ děsí se plukovník.

Přikývnutí.

Také on přikývne. „Ano, cítím tam její chuť,“ připustí sevřeně.

„Co to znamená?“ znepokojeně se ptá Yacoub, stále strnulý ve dveřích. „Vždyť ta šipka… byla cítit mátou! Tohle přece máta neudělá!“

„Samotná ne,“ souhlasí s náznakem sarkasmu v hlase Medvěd.

„Můžete mi někdo vysvětlit, o co jde?“ naléhá chlapec.

„Banu,“ osloví lékař dceru, která se k němu energicky otočí. Vymění si pohled očí opuchlých a zčervenalých nedostatkem spánku. „Běž se zeptat, jak to vypadá s tím gonským lékařem, a vyřiď, že jeho příjezd opravdu spěchá. A potom se běž pověnovat ranní modlitbě.“

„Ano, otče.“ Rozejde se ke dveřím s takovým elánem, že kolem sebe rozvíří vzduch a ten jí srazí z hlavy hidžáb. Yacoub se mechanicky sehne a podá jí ho. Usměje se na něj za to, úsměv jí nicméně vůbec nesluší. Když od ní odvrátí zrak, hrdlo se mu sevře. Medvěd zatím strhnul z de Taaleho přikrývku a nyní se nesouhlasně mračí na poměrně velkou krvavou skvrnu, která se na prostěradle objevila mezi důstojníkovýma nohama. Také plukovník k ní sklopí zrak, zbledne a hlasitě polkne. Zatváří se tak zděšeně, jako by spatřil ducha.

„Co… to…“ vydá ze sebe slabým hláskem Yacoub, který se bezděčně zachytil rámu dveří.

„Máta samotná to neudělá,“ potřese hlavou lékař a znovu přehodí přikrývku přes plukovníka, který to, zdá se, ani nezaznamená a strnule zírá na jedno místo. „Máta samotná ne,“ vrtí hlavou Turek. „Ale máta s goi[1]…“

 

[1] Patrně je namístě vysvětlit, že goi je gonská bylina. Při vnějším použití, zejména na otevřené rány, může být výtečným hojivým prostředkem, avšak při vnitřním použití je to prudký jed. Funguje také jako univerzální protijed. Její účinky coby jedu se liší v závislosti na tom, zda je užita samostatně, nebo v kombinaci s jinou, ne nutně jedovatou rostlinou.