Kapitán de Taale / 10. Netradiční cena

Taaleský lékař, Lars Yanna – který soudě podle jeho jména na takových 85-90% rozhodně nepochází z Taale, ale z Edtraggu – se dostaví přibližně o tři hodiny později. Zatím se krvavé skvrny na plukovníkově polštáři a pod jeho pokrývkou pomalu zvětšují. Dobu, po kterou Taaleťan prodlévá u jeho otce, tráví pán domu s Yacoubem na hradbách, bezcílně zírá na skály a spílá strážnému.

„Proč to s tím lékařem trvalo tak dlouho?!“ rozčiluje se. „Víc než tři hodiny, proboha! Vždyť město je hned pod námi!“

„Ehm… prosím za prominutí, monsieur, ale… nechtělo se mi cestu zkracovat rovnou z hradeb…“ nejistě hlesne voják.

Yacoub se ušklíbne, ovšem Marcelus je tak dobrý pán, že nehne brvou.

„Lékař nebydlí v každém třetím domě, monsieur,“ pokračuje voják. „Přeci jen jsem ho musel nějakou chvíli hledat…“

„Ovšem, ovšem,“ bručí Marcelus a pohybem paže ho umlčí.

Yacoub stojí zachumlaný do svého světle šedého pláště a shlíží dolů z hradeb, ale ne ven do skal, na město a okolí; dívá se na prostor uvnitř panství. Kousek od brány sedí a dřepí Marcelovi sourozenci a hrají si s Loviisou. Bernard jí hází vysokým obloukem kousky masa, které mu evidentně dal kuchař Oscar. Ada ji objímá malýma ručičkama.

Mladý d’Agoulle už viděl dvojčata. Jeho sestry jsou ostatně svým způsobem taky dvojčata, ačkoliv skutečnost je trochu problematičtější. I tak však vedle Yacouba vyrůstali nemanželští synové jeho prvního poručníka, dva absolutně neodlišitelní chlapci s poněkud exoticky znějícími jmény Helmut a Horst. Na pohled byli úplně stejní, lišili se jen tím, že mladší Horst si musel stříhat vlasy. Jeho otec mu to nařídil právě proto, aby ho všichni – jeho otce nevyjímaje – dokázali rozeznat od jeho bratra. Potomci plukovníka de Taale tvoří s těmito napůl pruskými bratry pozoruhodný kontrast. Nejsou si podobní ani v nejmenším. Starší Ada se trochu podobá matce, má její vlasy, jen ty Adiny jsou temně rudé. Má trochu ostrou bradu, ale jednou to určitě zakryje líčení. Už nyní, v pouhých čtyřech letech, má smysl pro krásu a módu a dokonale odhaduje, jaká barva a střih jí budou nejvíce slušet. Je energická, ráda se směje a v očích jí jiskří něco, co naznačuje, že s ní bude mít plukovník de Taale jednou velký kříž. Naproti tomu mladší Bernard má řídké kaštanové vlasy, otcova malá hnědá očka a na svůj věk široká ramena. Stejně jako jeho otec by byl s to vzít si na sebe klidně oranžové nohavice a zelený kabátec a bylo by mu to srdečně jedno. Má vysoké aristokratické čelo, inteligentní pohled a je vážný. I když si hrává, působí dojmem, že přitom usilovně přemýšlí o něčem jiném a jistě ne zcela přiměřeném jeho věku. Je také nesmírně zásadový a morální, nikdy nezazlobí a naopak kárá každého, kdo se jakkoli prohřeší proti zvyku, konvenci či – nedej Bůh – mravům.

„Yacoube.“

„Co?“ zvedá mladík hlavu. Marcelus stojí po jeho boku a klepe mu na rameno. Jeho dotyk připadá Yacoubovi jako dotyk kusu ledu. Ruka se pánovi domu chvěje.

„Pojďme dolů,“ kývne Marcelus směrem k osamělé postavě, která se potýká s namrzlými schody z paláce. „Lékař už zjevně skončil.“ Rychlým tempem se rozejde ke schodům z hradeb. Yacoub musí běžet, aby mu stačil.

„Můžu se zeptat, monsieur?“

Marcelus se ušklíbne. „už jste to udělal. Ale ptejte se dál. Na co jen chcete.“

Yacoub ještě okamžik váhá, ale povzbuzen Marcelovým přívětivým tónem se nakonec přeci jenom osmělí: „Proč… proč vlastně Medvěd zakázal plukovníkovi pít? Tedy… myslím samozřejmě alkohol.“

Marcelus se na okamžik zastaví a zamyslí. „Ani nevím… a nic nám do toho není, nemyslíte?“

„Ale stejně,“ vede si svou mladík a lehce lapá po dechu. Stačit Marcelovým dlouhým nohám dá práci. „Muselo to mít nějaký důvod, počítám, že zdravotní. Vy jste si opravdu ničeho nevšiml? Jste jeho syn, znáte ho lépe než já.“

„Nevím…“ pronese tiše, spíš k sobě, pán domu. „Možná jednou… tedy… byl chvíli takový opravdu divný. Jednou, bude to asi pět měsíců, jsme zase odjížděli na frontu. Něco jsme probírali u něj v komnatě a on přitom stál a zrovna si oblékal uniformu… najednou se přitom zarazil a na vteřinku se zatvářil… nevím, tak zvláštně… jako by měl snad korzet či co… ale hned to přešlo, dooblékl se…“ Pokrčí rameny. „Pojďme!“ zavelí energicky a znovu vykročí kupředu.

„A on pil nějak přes míru?“ vyhrkne překvapeně Yacoub, který si nikdy ničeho takového nepovšiml, a vyrazí za Marcelem.

Ten už mu však neodpoví. Cílevědomě kráčí ke schodišti do paláce, u jehož úpatí již čeká lékař z Taale. Je jen o asi deset let starší než Marcelus, tělnatý, s tučnou tváří a splihlými černými vlasy.

„Jak je na tom?“ ptá se Marcelus a usilovně se snaží smazat ze svého hlasu veškeré stopy úzkosti.

Mladý lékař potřese hlavou. Yacoubovi neunikne, že je oblečen jen lehce – tedy na to, že by měl odjet – a nemá u sebe své věci, které přivezl. „Měli jste pro mne poslat dřív,“ vyčte Marcelovi. „Ale nemějte obavy. Sice ztratil dost krve, ale má slušné šance. Jistě toho zvládne hodně. Přesto je jeho stav vážný a převoz by mu neulehčil. Rád bych požádal, zda bych tu směl zůstat během doby, po kterou o něj budu nadále pečovat.“

„Samozřejmě,“ přikývne s ulehčením pán domu. „Místo tu máme. Jezdit sem denně by bylo pochopitelně nebezpečné, skály a led nejsou příjemná kombinace.“

„Mluvíte mi z duše. Vašemu otci bych mnoho platný nebyl, kdybych si cestou sám někde zlomil nohu.“

„To věru ne. A co váš honorář? Přejete si platby postupně, nebo to sečteme, až bude mému otci zcela dobře?“

Naiva, proběhne Yacoubovi hlavou.

„Věru nemám nic proti tomu, aby mi bylo zaplaceno až na konci léčby.“

„to zní rozumně. Ehm… mohl bych požádat jen o nějaký odhad, kolik to bude stát? Rád bych to započítal do předpokládaných výdajů.“

Lékař pozvedne v odmítavém gestu ruce. „Nechci peníze,“ pronese a letmo se ušklíbne.

Marcelus s Yacoubem překvapeně pozvednou obočí. „Aha… a… jakou platbu byste si představoval?“

Yanna se opatrně ukloní. „Že jsem tak smělý… rád bych… víte, monsieur, miluji koně. Jsou to opravdu nádherná zvířata, vznešená… ale k věci: vídávám občas jistého mládence – domnívám se, že právě stojí vedle vás – projíždět se na… skutečně překrásném zvířeti.“ Odmlčí se, aby v mrazivém štiplavém vzduchu popadl dech.

Yacoubovi se svírají vnitřnosti. Pevně stiskne Marcelovi nadloktí. Téměř neznatelně vrtí hlavou. „To ne!“ vyrazí z něho náhle. „To ne, nezlobte se, ale Leeku vám nikdy nedám! Je můj, vyrůstal se mnou… je můj, monsieur de Taale vám jej nemůže dát!“

Lékař se zatváří tak nějak laskavě a hluboce se Yacoubovi ukloní. „Smím vědět, kdo jste, mladý muži?“

Yacoub pyšně zvedne bradu. „Yacoub d’Agoulle, budoucí vévoda Zeleného šípu,“ oznámí důležitě.

Lékaři se rozšíří zřítelnice úžasem. „Nevěděl jsem…“ hlesne tiše a opět se hluboce ukloní. „Pak je mi opravdu nesmírnou ctí, monsieur.“

Ještě aby nebylo, říká chlapcův výraz.

„Nedovolil bych si žádat o vašeho koně, tím spíše ne, když nyní vím, kým jste. Nenechal jste mne prve domluvit, monsieur.“ Na jeho rtech se mihne mechanické pousmání. „Prominete-li mi však mou troufalost, rád bych přednesl svůj požadavek… ehm, prosbu, prosbu, chtěl jsem samozřejmě říct svoji prosbu.“ Nedopřeje Yacoubovi čas souhlasit nebo nesouhlasit, ihned chvatně pokračuje: „Jak jsem říkal, neměl jsem v úmyslu ochudit vás o vaše skvělé zvíře. Je-li ovšem váš kůň hřebec – a já upřímně doufám, že je – bylo by mi nesmírnou ctí, kdyby zplodil hříbě s mou klisnou. Ehm… s vaším laskavým souhlasem, pochopitelně…“ S nadějí pohlédne na mladého aristokrata.

Ten přimhouří oči. Marcelus na něj zoufale pohlédne. „Tak dobrá,“ přikývne blahosklonně.