Kapitán de Taale / 11. Sülvrassa tanëdyd

Duben

Sedí v jídelně, respektive hodovní síni. Rozlehlá místnost je bezesporu nejvíce reprezentativní prostorou v sídle rodu modrého šípu, je nicméně velmi tmavá, i když na stolech hoří voskovice. Stolů je zde rozmístěno osm. Naproti dveřím stojí na konci síně na vyvýšené plošině dva, jeden před druhým, překryté bílými dlouhými ubrusy, na jejichž lemech jsou vyšiti drobní, pestrobarevní ptáčci. Zbylých šest se nalézá níže, jsou rozmístěny ve dvou řadách po celé síni kolmo k plošině. Na nich ubrusy nejsou. Zatímco u nich stojí jen obyčejné lavice, u stolů na plošině jsou překrásná vyřezávaná křesla jako v královské radě, jež se tváří, že pamatují ještě vládu dynastie de Lammiere (která vymřela roku 1526). Řezba je tvořena nesčetnými, umně a hladce provedenými šípy s náznaky šesti per. Řezba musí být mladší než nábytek sám.

Yacoub na okamžik stane ve velkých, vysokých dvoukřídlých dveřích a podle svého zvyku se rozhlédne po místnosti. Oddechne si, když zaregistruje, že zdaleka nepřichází poslední. Pár míst u nízkých stolů ještě zeje prázdnotou, třeba hned na kraji místo Medovo. Vykročí k plošině, za níž vyhlížejí ven do slunečného, ale stále velmi sychravého dne dvě okna s modrými závěsy. Najednou koutkem oka postřehne pohyb. Není ani v polovině síně, když se od stolu prudce zdvihne a dožene ho Marion, jeho komorná. Překvapeně se zarazí.

„Odpusťte, monsieur,“ vyhrkne žena nervózně, „ale neviděl jste Madeleine?“

„Ano, včera…“ Při té vzpomínce se letmo usměje. Ach ano, viděl ji… Potkal ji na chodbě, kde se smála, točila kolem své osy a oči jí zářily. Byla nádherná, měla na sobě gonský kroj, dlouhá černá bohatě skládaná suknice jí vířila kolem kolem, zelená vestička přiléhavě obepínala její trup, v pase měla ohromnou zelenou mašli, paže byly holé, jen na ramenou krátké rukávy bílé košilky. Kaštanové vlasy rozpuštěné a na pár místech střídmě propletené drobnými barevnými pentličkami.

„Kam ses tak vystrojila?“ ptal se jí pobaveně, okouzleně a hltal ji rozzářenýma očima.

Pohlédla na něj, na tváři omámený úsměv, v očích radostné opojení. „Do vesnice do údolí, na tancovačku! Jé, monsieur, nechcete jít se mnou? Tedy… to asi… promiňte, to se asi nehodí, viďte?“

Zachmuřil se. „Ne, nepůjdu, Madeleine. Mám už jiný program… ale ty si to užij.“

„Užiju!“ slíbila rozjařeně a zatočila se před ním. Jemu se z toho zatočila hlava.

Magdalénina veselá tvář se mu před očima rozplyne a nahradí ji ustaraný výraz v obličeji její matky. „Nezlobte se, že jsem vás obtěžovala, monsieur, prosím. Jsem matka plná starostí. Měla se vrátit v noci, teď je poledne a…“

Yacoub zachmuřeně přikývne. Pomalu se odvrátí a pokračuje v cestě, vnímaje náhlý a podivný chlad. Když dospěje k vyvýšené ploše, získá si jeho pozornost prázdné místo naproti Marcelovi, sedícímu v čele stolu. „Kde je plukovník?“ ptá se udiveně, když si sedá po Marcelově levici naproti Bernardovi. Vedle Bernarda sedí Ada, vedle Yacouba Marcelus, syn pána domu. Chlapec je stejně starý jako Marcelovi sourozenci a vzezřením se nápadně podobá svému strýci Bernardovi.

Pán domu se rozhlédne, polkne sousto a kývne směrem ke dveřím. „Přeci támhle.“

Yacoub sleduje jeho pohled. Skutečně: plukovník sedí hned na kraji jedné z lavic blízko dveří, u něj sedí Medvěd, Can a Banu…

„Proč ale nejí tady s námi jako obyčejně?“ diví se.

„Je ještě slabý,“ ztiší hlas Marcelus. „On sice říká, že v květnu už pojede ke svému regimentu, ale Medvěd by ho tu nejradši zdržel až do července. A jezte, už to určitě máte studené. Kde jste se vlastně zdržel vy?“

„S Ester.“ Honem si hledí oběda, aby nemusel nic dalšího vysvětlovat. Absence krbu či kamen v síni mu náhle vůbec nevadí; teplo čerstvých pokrmů a horkých nápojů místnost zahřívá dle jeho názoru zcela dostatečně. Oběd si užívá. Jako všichni u stolu pije i on jablečnou šťávu, ovšem on a pán domu si ji ředí vodou. K jídlu mají jakési kapsičky neurčitého tvaru a různých velikostí z křupavého těsta, plněné přiměřeně velkými kousky skopového, které předtím strávilo určitou dobu s kořením na pánvi, cibulí, kysaným zelím a petrželkou. Některé se dají rovnou vložit do úst, jiné je třeba pozřít více sousty. Pán domu si pokrm ještě smáčí v nějaké studené smetanové omáčce, Yacoubovi to ovšem připadá nechutné.

Něco ho pod stolem šťouchne do nohy. Cosi měkkého a studeného se mu opře o koleno. Pomalu a nenápadně zajede rukou pod ubrus a jeho natažené prsty zavadí o jemnou Loviisinu srst. Pousměje se. Jako by nic sáhne po dalším kousku pokrmu, odkousne rožek, pečlivě vyjí zelí a opět nenápadně zajede rukou pod stůl. Když ji vytáhne, je prázdná a leskne se psími slinami.

Lapne po dechu, když ho Bernard pod stolem silně nakopne. Zvedá k němu pohled a vidí, že se plukovníkův mladší syn tváří vrcholně nesouhlasně a přísně. Zle se na něj usměje a vztáhne ruku po dalším soustu tak rázně, že přitom převrhne Bernardovu sklenici se šťávou. Ta se převrhne a její obsah vyteče do Bernardovy misky se smetanovou omáčkou a potřísní mu růžové nohavice. Bernard vztekle mrští nakousnutým masovým polštářkem do misky, až její odporný obsah vystříkne na Yacoubův obličej…

„Tak dost!“ zaječí rozzlobeně Marcelus. „Co to vy dva vymýšlíte?!“

„Kopal mě!“

„Vylil mi šťávu!“ Bernard se zachvěje nevolí. „A krmil Loviisu!“

„Celého mě postříkal!“ zaječí do toho Yacoub, takže Bernardova slova o Loviise zcela zaniknou. „Jean-Baptiste, vodu!“

Ke stolu okamžitě přikluše sloužící s velkou mísou teplé vody a mladý aristokrat si opláchne tvář.

V té chvíli síní přiběhne k jejich stolu strážný. Má sinalou tvář a vlasy rozcuchané větrem. Skloní se k uchu pána domu a zašeptá tak nahlas, že to stejně přinejmenším Bernard s Yacoubem slyší také: „Promiňte, monsieur, že vás ruším u oběda, ale…“ roztřeseně se nadechne. „Sülvra tanëdyd!“ Jeho oči jsou obrovské hrůzou.

S Bernardem ta slova ani nhnou, je příliš malý, než aby si uvědomoval, co znamenají. Ale Jean-Baptiste, který stále stojí vedle Yacouba a také evidentně slyšel vojákovo sdělení, zbledne a bezděky o krok ustoupí. Yacoub ztuhne se sklenicí jablečné šťávy u rtů a střelí pohledem po Marcelovi. Ten se tváří, jako by se mu sousto v ústech proměnilo v hroudu hlíny. Se sebezapřením ztěžka polkne a rty mu zblednou, jako by na něj sáhla smrt. Tu totiž ta dvě zlá slova značí.[1]

„Sülvra tanëdyd[2]…“ opakuje téměř neslyšně. Vzápětí vyskočí. „Jedu tam. Monsieur d’Agoulle, vy jedete se mnou! A s sebou vezmeme ještě některého z lékařů, Medvěda nebo Yannu.“

„Monsieur, to nebude třeba,“ opáčí voják tónem tak mrazivým, že se pod jeho mocí zachvěje dokonce i mladý pán domu.

Už jsou skoro u dveří, když se od stolu prudce zvedne plukovník de Taale. „Marceli! Marceli, co se děje?“ volá.

Marcelus jen rozčileně mávne rukou a dlouhými kroky rázuje dál.

Gneus Marcelus se ošklivě zapotácí, chňapne po kraji stolu, ale to už se vymrští Banu, přiskočí k němu a podepře ho.

Yacoub si všimne, že za nimi běží Loviisa. Počká na ni a pak klusají za pánem domu bok po boku. Loviisina krémová srst se ve světle voskovic téměř duhově třpytí.

 

Nejedou příliš daleko, i když rozhodně dál než tehdy před třemi měsíci s plukovníkem. Je jich pět: Marcelus de Taale, Yacoub, voják, který zlá slova přinesl do síně a jakási hubená žena kolem šedesátky s šedými vlasy, které připomínají chmýří na pampeliškách. Za nimi tiše ťape Loviisa. Pohybují se pomalu, protože stará žena nemá koně a rezolutně odmítá se na jakéhokoli posadit. „Koně si mají svobodně pobíhat po lukách, ne být zavření ve stájích nebo sténat pod sedlem člověka,“ tvrdí. Yacoub se mimoděk podívá na Leeku. Nezdá se mu, že by zvíře mělo jakkoli trpět.

Konečně se zastaví u skalního převisu. Napravo od nich se skály otevírají do hluboké rokle a poskytují výhled na zelené údolí o kus dál. Tři muži sesednou z koní. „Tady to je.“ Žena ukazuje do rokle, aniž by se tím směrem podívala. Evidentně toho už viděla víc než dost. To ona smrt objevila.

„Co teď?“ rozhlédne se Yacoub po ostatních. „Slezeme dolů?“

„Vy ne,“ okamžitě tu myšlenku zamítne Marcelus. „Já a tady Laurent sešplháme po laně. Ty,“ otočí se k ženě, „můžeš jít.“

Stařenka vypadá, že se jí ulevilo.

V jednom místě vystupuje ze skály celkem prostorný výčnělek jako šedý jazyk ochutnávající vzduch. Tam se trojice bez větších obtíží sešplhá, jen pro Yacouba je to namáhavější než pro ostatní, protože je mnohem menšího vzrůstu. Na výčnělek kdysi dopadl obrovský balvan, který zde uvízl. Muži kolem něj upevní lano. Marcelus pak Yacoubovi pomůže zpátky nahoru na římsu.

„Zůstaňte tady.“

Yacoub mrzutě přikývne a snaží se přivolat k sobě Loviisu, která sedí na samém nejistém, hladkém kraji, hlasitě dýchá, z tlamy jí visí světlý jazyk a často hlasitě štěkne. Její hlas se rozléhá tichou krajinou a měří čas. Zaštěká dvaadvacetkrát, než se Marcelus s Laurentem vrátí. Mladík se vrhne k okraji, aby slezl níž k balvanu, ale výhled mu zacloní statná Marcelova postava. De Taale, bledší než když lezl dolů, se vytáhne za Yacoubem a pevně ho sevře v náručí. „Ne,“ říká měkce, ale důrazně. „Nedívejte se. Tohle vidět nepotřebujete.“ Hlas má podivně napjatý. Mladík pohlédne na jeho ruce, které ho svírají. Jsou pokryté krví a kousky jakési slizké hmoty, o které Yacoub raději víc nepřemýšlí. V místech, kde se ho dotýkají, přenášejí ohavné nečistoty na jeho oděv. Prudce otočí hlavu a pokusí se zahlédnout tělo. Proč mu Marcelus brání? Vždyť proto ho sem přeci bral, tak co se změnilo? Postřehne obrys těla zakrytého plachtou, které Laurent ukládá na máry. I voják je ušpiněný krví, možná víc nežli Marcelus… Vtom pán domu Yacoubovi násilím otočí hlavu zpátky k sobě a přitlačí si ji na prsa. V jeho mlčení je cítit napětí.

„Monsieur, pomohl byste mi, prosím?“ ozývá se náhle Laurent. Marcelus pustí Yacouba a společně s vojákem dostanou máry na římsu. Loviisa k nim přiběhne a začne je očichávat. Čumákem nadzvedne plachtu a zpod té vypadne pár kaštanových kadeří, z nichž některé slepila krev. Yacoub zahlédne část paže s ramenem zpola zakrytým krátkým, kdysi bílým a nyní natrženým rukávem… Žaludek se mu zhoupne. Skála se s ním zatočí. Ne, zoufale zaječí slabý hlásek v jeho hlavě, ne, to nemůže být pravda! Nalslepo se otočí a tápe podél skalní stěny pryč, těžce klopýtá na slabých, jako by měkkých nohou. Opět ji vidí před sebou točit se v kole, tmavé vlasy propletené stužkami jí víří kolem hlavy, černá bohatě skládaná suknice kolem kolen, je veselá, rozesmátá… slyší její hlas, dívka kolem něj víří v gonském kroji… a náhle ji pohltí tma. Yacoub na okamžik slyší tlukot vlastního, nic nechápajícího a zmateného srdce a zdálky k němu doléhá nějaký hlas, ale už ne Magdalénin. Vnímá, že se navzdory zimě potí. Pak ho tvrdá skála udeří do obličeje a on definitivně ztrácí vědomí.

 

[1] Sülvra tanëdyd, česky „šedá smrt“, je termín užívaný především severními Goňany – což neznamená, že by jej někde jinde nemohl užít někdo jiný. Označuje smrt způsobenou nebo aspoň zdánlivě způsobenou skalami, tedy zejména pádem do nějaké strže.

[2] Za povšimnutí jistě stojí dva zajímavé aspekty gonštiny vyplývající z těchto dvou slůvek: za prvé mají Goňané pro „smrt“ ve zvyku používat tvar slova pro množné číslo „ly tanëdyd“ (jednotné číslo, „la tanë“, se užívá jen pro konkrétní smrt, respektive smrt konkrétní osoby). Za druhé z těchto slov tak, jak byla vyřčena v síni, vyplývá pozoruhodná vlastnost severních nářečí jazyka, a sice že vypouštějí koncovky aprepositivu (jednoho z gonských gramatických pádů), přinejmenším tam, kde jim to zvyk umožňuje. Pro zajímavost je spisovná podoba této fráze uvedena v názvu této kapitoly.