Kapitán de Taale / 12. Milé chvíle

Chlapec ztěžka otevírá oči. Poznává, že leží na lůžku ve své komnatě. Připadá si podivně slabý. Vnímá, že je trochu zpocený. Okamžitě se mu vybaví předešlé události. Ještě že mě Marcelus držel stranou, pomyslí si, to, co jsem viděl, mi bohatě stačilo. Znova pocítí, že ho Magdalénina smrt jako závaží tíží na hrudi, že se šok z té náhlé ztráty mění přímo ve fyzickou bolest, pro kterou jako by se nedokázal ani nadechnout…

„Yacoube!“ Závěs u postele se rozhoupe, když takřka skrze něj proskočí Marcelus. „Yacoube, klid, klid! Napijte se,“ vtiskne mu do ruky sklenici vody.

„Klid!“ zasípá mladík. „Jak můžu být v klidu?!“ Roztřeseně se napije.

„Musíte to zkusit,“ pronese měkce Marcelus. „Je to nařízení Medvěda.“

„Aha, Medvěda…“ protáhne. „No jo, to je hned jiná…“

„Je nám to všem hrozně líto,“ vyhrkne zoufale pán domu a zatěká pohledem mezi Yacoubem a Marion, která sedí na kraji lůžka. Jeho pohled se nakonec zastaví na mladém šlechtici. „Pojďte, položte se zase, pomalu…“

Marion chlapce ihned přikryje až k bradě. Rty se jí bezhlesně chvějí, oči má opuchlé a na lících jasně patrné cestičky, kudy běžely slzy. Yacoub položí svou ruku přes její, dosud držící lem pokrývky. Oči se jí zalesknou. „Děkuji,“ hlesne sotva slyšitelně. „Můžu pro vás něco udělat, monsieur? Prosím vás. Potřebuju něco dělat… Ukažte, spravím vám polštáře, ať jste výš, třeba se vám bude líp dýchat.“

Yacoub se s její pomocí pomaličku posadí.

„Půjdu pro Medvěda,“ utrousí Marcelus. „Ať se na vás podívá, když jste vzhůru.“

„Monsieur, já… směla bych být tak troufalá a… o něco vás požádat?“ vzlykne Marion.

Yacoub se ztěžka opře o polštáře a věnuje jí pohled. Někde hluboko v jeho očích se zjeví jiskřička zvědavosti. „Nic neslibuji,“ varuje ji. „Ale povídej.“

„Nemohl byste… se přimluvit u monsieur de Taale?“

„Za co?“ nechápe absolutně Yacoub.

„Víte… nezdá se mi to. Znám… znala jsem svou dceru. Nedovolila bych jí jít na tu tancovačku, kdybych si nebyla jistá, že se jí nic nestane. Už několikrát takhle byla venku, vracela se v noci, vždycky… se vrátila v pořádku. Vždycky, víte. Znala skály velmi dobře, znala tu cestu! Nikdy by takhle nespadla… Ne, nevěřím, že to byla nehoda. Musí za tím stát někdo… vážně nevím, kdo, ale musí v tom být cizí vina! Magdaléna by tu cestu zvládla se zavázanýma očima, věděla, kam může stoupnout, znala v okolí každý kámen, každou puklinu ve skalní stěně…“

Yacoub chvíli váhá, ale čím víc o tom přemýšlí, tím víc si uvědomuje, že stejné myšlenky běží hlavou vlastně i jemu samotnému. Ano, Magdaléna skály znala a její matka by jí přeci nedovolila vracet se v noci tou drsnou krajinou, kdyby si nebyla absolutně jistá, že to dívka zvládne. Od začátku bylo tohle Yacoubovou nadějí a Yacoubovým strachem. Už v hodovní síni, když ho u oběda Marion odchytila. Magdaléna přece skály zná, tak co se mohlo stát, že ještě není doma ani v poledne, když se měla vrátit již za tmy… Uklouznout může každý, ozývá se slabý hlásek kdesi v jeho hlavě. Špatně došlápneš a… ale na té římse nebylo kam špatně došlápnout, byla dokonale hladká, leda by Magdaléna prostě šlápla přes okraj, a to je nesmysl. Yacoub by se vsadil, že i zkušený horal by se v noci bez měsíce držel hezky při skalní stěně a rozhodně by nelezl k okraji strže.

„Monsieur, prosím vás, aspoň se pokuste…“ Marion klečí u lůžka a vroucně svírá jeho ruku.

„Zkusím,“ přikývne unaveně. „Taky se mi to nezdá…“

„Merci! Merci, monsieur!“

„Marion,“ osloví ji mdle, když už je na odchodu a ve dveřích se srazí s Marcelem a Medvědem.

„Ano, monsieur?“ otočí k němu hlavu.

„Pohřbím ji sám.“

„Monsieur!“ vyjekne zdušeně, protože si ústa přikryje rukama.

„To tedy v žádném případě!“ zahřmí Medvěd. Tak strohý tón z jeho úst Yacoub ještě nikdy předtím neslyšel. „Vy se zadýcháte, jenom se posadíte, v žádném případě vám nedám do ruky rýč! Budete ležet tady a já na vás dohlédnu. Potřebujete rozptýlení.“

„Rozptýlení!“ vyprskne opovržlivě.

„Pohřbím ji já,“ zazní ode dveří plukovníkův hlas. „Byla to moje poddaná.“

„Pane plukovníku… děkuji,“ hlesne Marion a sveze se mu na kolena k nohám.

„Tak, a už je tu trochu moc lidí,“ ošije se Medvěd. „Potřebuji se na mladého pána podívat a potřebuji na to klid a ticho. Nechte nás, prosím.“

„Jistě,“ souhlasí tiše Marcelus a první komnatu opustí, jda příkladem svému otci a Yacoubově komorné.

Medvěd Yacoubovi sáhne na ruku, na čelo a poslechne si jeho srdce. Nespokojeně zamručí.

 

Značně neochotně dovolí Yacoubovi opustit lože po téměř osmi dnech, kdy z postele mladík nesměl ani na krok – s výjimkou jedné kratinké procházky. Třetího dne svého postelového vězení se totiž Yacoub rezolutně ohradil: „Medvěde, tohle vážně nepomáhá! Latina mě vůbec nerozptyluje!“

„Nerozptýlí vás vůbec nic, když nebudete chtít, monsieur,“ přísně na něj pohlédl temnýma očima Turek zpoza latinské učebnice, s jejíž pomocí ho zkoušel ze slovíček.

„Malá procházka by mě třeba rozptýlila,“ namítl vzpurně mladík. „Jen na chvíli vypadnout z těchhle čtyř stěn…“

Lékař dlouho váhá. „No dobrá. Opravdu malá, maličká procházka. A půjdu s vámi! Stejně si myslím, že vám na lávce dojde dech.“

Hoch cestu přes lávku vydržel, na schodech se sice často zastavoval, nicméně statečně sešel až dolů. I když přitom lapal po dechu, vymínil si, že navštíví Magdalénin hrob. Byla pohřbena vedle svého otce. Když Yacoub složil k náhrobku hrst polních květin, které za něj musel natrhat lékař, pohled se mu zamlžil slzami. Tupě zíral na data na náhrobku: 1705-1720. Zpátky ho musel Medvěd odnést.

Přestože za Medvědova dozoru si hoch nepřál nic jiného než moci opustit lůžko a komnatu, nyní, když je zase svobodný, zůstává zavřený u sebe a první dva dny ani nevyleze zpod přikrývky. Najednou se mu nikam nechce, nechce nikoho potkat, s nikým se bavit. Někdo se chce ovšem bavit s ním. Gneus Marcelus ho nechává na pokoji, protože chápe, jak mu asi je, on sám by se také nechtěl s nikým bavit, tak se mu nebude vnucovat. Patrně přiměl i Marcela, aby nechal Yacouba na pokoji. Medvěd ho stále chodívá kontrolovat, ale Yacoub ho vždy rychle vykáže. Ester, tu ovšem vyhodit nedokáže.

„Co tady děláš?!“ vyhrkne překvapeně a posadí se, když dívka vejde k němu do pokoje.

„Otec mě poslal. Prý jsme spolu dlouho nebyli na vyjížďce. A mě se taky stýskalo,“ přizná tišeji a pousměje se na něj tenkými rtíky. Má oválný, trochu tučný obličej, mohla by něco ze své váhy shodit, ale Yacoubovi se přesto nezdá nepřitažlivá. Má krásné vysoké čelo, tenké měsíčky černého obočí, štíhlý, i když trošku dlouhý nos, dlouhé černé divoké vlasy, jiskřivé šedé oči. Bývá oblečená prostě, většinou do nebarveného plátna, ale je přepásaná stříbrným pásem. Na krku se jí na kožené šňůrce houpá přívěsek, Davidova hvězda.

Jezdili spolu na vyjížďky již od února, ona na otcově klisně, on na Leekovi. Seznamovali se jejich koně i oni sami. Yacoub se od ní nedá dlouho přemlouvat. Znovu vyrážejí do skal, závodí a on ji nechává vyhrát. Nejen, že nějak nedokáže jednat jinak, ale také se mu líbí pohled na její vlasy rozevláté větrem. Ještě raději má však pohled na její tvář. Zastavují na nádherných rozkvetlých loukách, nechávají koně koňmi, povídají si a on, jakmile začnou v létě kvést, jí trhá náruče slunečnic. Nějak mu připadá, že se k ní hodí.

„Nevěděl jsem, že je Yanna Žid,“ prohodí jednou, když se slunce bolestivě zaleskne na její hvězdě.

„Není…“ Na okamžik nasadí zmatený výraz. „Matka je Židovka.“

Yacoub by si byl nejraději ukousl jazyk.

„Nechte už toho!“ rozesměje se dívka, když jí složí do klína další květiny. „Už je jich plný dům, pomalu tam není k hnutí!“

Leží vedle sebe v trávě, ovívají se slunečnicemi jako vějíři, rozprávějí a smějí se.

Vyjíždějí i v zimě, Yacoub se balí do svého šedavého pláště, Ester mívá krásný kožich, tu mívá vlasy rozpuštěné, tu spletené do copu.

Za rok, když několikátým dnem dívka nepřichází, shledává i Yacoub, že se mu po vyjížďkách s ní stýská. Rozhodne se, že jí návštěvu oplatí. Lékařův dům nachází snadno, už zde párkrát byl a je to navíc výstavná budova prakticky pár kroků za branou Taale. Dům je tichý. Yacoub chvíli otálí přede dveřmi, nakonec však přeci jen zvedne ruku a zaklepá. Čeká několik minut a klepe už potřetí, když se dveře otevřou. Na prahu stojí dívka, mladší, štíhlejší a s plnějšími rty než Ester. Zlaté vlasy v copu přehozeném přes rameno pableskují na chladném slunci.

„Je tu Ester?“ ptá se Yacoub trochu stísněně.

„Jistě,“ přikývne dívka a usměje se na něj. „Já jsem René, sestra Ester.“ Rozpačitě si prsty pročísne ofinu. „Ehm… vy asi budete ten mladík, se kterým jezdí ven, viďte?“

„Yacoub d’Agoulle,“ upřesní upjatě.

René přešlápne. „No… teď spolu každopádně pár týdnů nikam nepojedete.“

„Jak to? Stalo se Ester něco?“

Pobaveně se pousměje. „Ne. Narodilo se nám hříbě a jiného koně než tu klisnu nemáme. Promiňte, už musím jít.“ Tiše dveře přibouchne.

 

S Ester se znovu setká o dva měsíce později, v květnu. Dá si ho přivolat k bráně Marcelova hradu, stojí na skále, opodál stojí kůň, ona má na sobě pěkné červené šaty, ve vlasech věnec z bílých květin a v ruce drží džbánek. Tajuplně se na Yacouba usmívá. Yacoub se nedá dlouho přemlouvat, aby jel s ní.

„chyběla jsi mi,“ přizná, když vyjedou. Tentokrát nezávodí, Ester jede pomalu a opatrně a Yacoub klidně jede za ní a sleduje, jak si s jejím copem hraje vítr. Na louce zastaví, sesednou a posadí se do trávy zalité sluncem. Je odpoledne, není ani horko, ani chladno, kolem nich voní kvítí. Zelená tráva, modré nebe… červené šaty.

„Slavím,“ spustí náhle Ester. „Připijeme si? Bylo mi patnáct, jsem plnoletá!“

„Nejsi,“ namítne mechanicky. „To budeš až v šest…“

Ester mu zacpe dlaní ústa. „Nekažme si to. Počítám, že víte stejně dobře jako já, že ta hranice není pevná. Patnáct, šestnáct, žijeme přeci ve stejné zemi, a v té je to jedno! Jsem dospělá a hodlám to oslavit, s vámi, abyste věděl.“

Usměje se, nějak si nemůže pomoct.

„Připijeme si?“ navrhne znova a pozvedne džbán. Sevře jej oběma rukama, mírně zakloní hlavu a upije. Olízne si rty a oči jí zajiskří. Podá nádobu Yacoubovi.

Ten opatrně přičichne. „Co to je?“ zalapá po dechu a zkusmo se špičkou jazyka dotkne okraje nádoby.

„Medovina. Od otcova známého, je to nějaký horal, žije… někde nedaleko. Do města ale moc často nezavítá. Poznali se, když otec studoval, ten horal jednou zabloudil někam blízko univerzity a otec mu pomohl vymotat se odtamtud.“

Yacoub se napije. Nápoj ho přivítá medovou sladkostí, pak na jazyku zaštípe, a když klouže do krku, jako by se táhl. Yacoubovi zaslzí oči a on si olízne rty.

„Chutná?“ ptá se Ester. Usmívá se, dychtivě ho pozoruje a vítr jí hladí vlasy.

„Ano.“

„A…“ nakloní se k němu „… jak vám chutná tohle?“ Opatrně přiloží své rty na jeho a pomalu ho začne líbat.

Yacoubovi se zatočí hlava.

 

Když se probudí, hlasitě zasténá. V hlavě mu pulsuje, jako by se měla každou chvíli rozskočit, v ústech má sucho a zvedá se mu žaludek. První, co si vybaví, je, že vypili celý džbán a on na tom měl lví podíl. Když ztěžka pohne rukou, poodhrne závěs u postele a zamžourá na hodiny, shledá, že několik hodin zpátky ví jen černou prázdnotu. Vůbec si nepamatuje, jak se dostal domů. Ester, Ester si ovšem pamatuje dokonale. Uvažuje, jestli to nebyl jen sen, když si evidentní skutečnost není stavu vybavit ani tou nejmenší podrobností a na Ester si vzpomíná se všemi detaily. Skutečně to bylo jako sen… a současně až neuvěřitelně skutečné. Bylo to plné kontrastů: tvrdá zem, pichlavá tráva, chladná rosa a husí kůže, měkké tělo, hebká pokožka, lidské teplo a lepkavý pot. Vjemy, které se mu ostře vryly do smyslových orgánů, zejména hmatem. Měkká pevná malá ňadra pod jeho dlaněmi, její zuby na jeho rameni, její ruce šátrající a hladící jeho záda, jejich propletené nohy, její stehna svírající jeho stehna… jejich zrychlený dech prosycený medovinou… Prstem si přejede po šíji a seškrábne si stroupek z místa, kam ho zasáhl její nehet.

Plukovník de Taale skoro jako by něco věděl a jako by za to Yacouba trestal. Nedá mu chvíli pokoj, neustále s ním jezdí ven, cvičí šerm, chválí ho u vodopádu. Učí ho také zacházet s ošidnou křesadlovou pistolí. Až do listopadu nemá mladík na Ester vůbec čas. V listopadu však plukovník odcestuje do hlavního města a Yacoub okamžitě využije volné chvíle a jede do Taale k lékařovu domu a už klepe na dveře. Opět trvá velmi dlouho, než se pohnou. Otevřou se jen na maličkou škvíru a z ní zazní lékařův hlas:

„Kdo je to?“

„Monsieur d’Agoulle,“ oznámí Yacoub hrdě, jak se to naučil. „Mohu vidět Ester?“ Neví, proč, ale najednou se ho zmocní podivná tíseň, jako by z jeho slov mohl její otec vytušit, k čemu mezi nimi došlo tehdy na louce… Rychle dodává: „Taky mne napadlo, že bych mohl vidět to hříbě, které Leeka zplodil, ne?“

„Běžte pryč, monsieur,“ zazní tlumeně lékařův hlas.

„Proč?“

„Řádí nám tu nějaká nemoc, šíří se dost rychle, už leží v podstatě celá rodina, jen já a má prostřední dcera René jsme ještě na nohou a mně už taky není zcela dobře. Nepotřebujete se nakazit také.“

Yacoub polkne. Lékařova slova poslouchá jen napůl, jedno vyrozumněl okamžitě: nemocná je i Ester. Jak ví, je Ester nejstarší z lékařových pěti dětí, má dvě sestry a dva bratry. Ten nejmladší je ještě batole… Jeho myšlenky přeruší hlas Larse Yanny:

„Běžte už!“

Yacoubovi je jasné, že nic nezmůže. Tiše popřeje hodně štěstí a brzké uzdravení a loudá se zpátky na hrad.

Plukovník de Taale z hlavního města přiveze zprávu, že se začátkem příštího roku bude zahájena invaze na vzpurný ostrov Guille, osídlený především mocným, bohatým, ale nepříliš loajálním rodem d’Elzzbierppe. Už řadu let se s ním válčí a nyní nadešel čas, aby Gony Guille ukázaly, že i ony umějí řádně přitvrdit, když už opovážlivost rodu d’Elzzbierppe přesáhne únosnou mez.

Celou zimu se konají přípravy a zbrojení a Yacoub na Ester opět absolutně nemá čas. Setkají se až po Novém roce. Leden obalil skály vrstvou ledu a sněhovými nánosy. Dvojice se schází nápůl cesty mezi svými domovy.

„Možná se vidíme naposled,“ pohřebně začne Yacoub. Nemá z odjezdu vůbec radost, když bude odtržen od krásné Židovky. „Odjíždím s plukovníkem de Taale na Guille… slyšela jsi, co se bude dít na Guille?“

„Něco málo jsem zaslechla… a stačilo mi to,“ hlesne tiše.

Chvíli jen stojí naproti sobě a hledí si do očí. Nemluví o svém posledním setkání před dobrým půl rokem, ale oba na něj vzpomínají.

„Kéž se vrátíte v pořádku,“ špitne pak dívka.

„Budu se snažit,“ odtuší on.

Opět je chvíli ticho.

„Možná se vidíme naposled,“ promluví pak rozechvěle Ester.

„To jsem říkal.“

„Teď… to říkám já.“

Zmateně na ni pohlédne. „O čem to mluvíš?“

Olízne si zmrzlé rty. „Yacoube… v květnu… se vdávám.“

„Cože?“ Chytí ji za ramena. „Za koho?!“

Ester si tiše odkašle. „Ehm… no… za toho horala, o kterém jsem mluvila. Za toho otcova známého.“ Pokrčí rameny. „Je mi to líto, neplánovala jsem to. Ti dva se dohodli a… mně to oznámili někdy kolem Vánoc.“

Mladík tiše trpce vzdychne.

„O čem přemýšlíte?“ zeptá se nejistě Ester, když dlouho mlčí.

„Že už se možná ani nechci vrátit…“