Kapitán de Taale / 13. Na Guille

Na ostrov Guille na východ od pevninských Gon dorazí Yacoub ve společnosti plukovníka de Taale, Marcela, de Taaleho regimentu a přibližně dvou tisíc dalších mužů ze severu 29. ledna. O pouhý den později dospějí gonského ležení.

„Meulle!“ haleká univerzální gonský pozdrav Marcelus zvesela do všech stran, když jedou hledat místo, kde rozbije svůj tábor jejich oddíl. „To jste se teda moc daleko nedostali!“

„To víte,“ nevinně krčí rameny několik mužů. „Guillané jsou tu na domácí půdě.“

„A byl advent! A Vánoce!“ protáhne jakýsi poručík.

„Tak jste přece přijel!“ zastoupí jim cestu jakýsi voják s nádhernými černými dlouhými vlasy a vzhlíží k plukovníkovi de Taale. „Už jsem si myslel, že si ze mě Axel dělal blázny!“

„Zdržel jsem se,“ pokývá hlavou Gneus Marcelus a seskočí z koně. „Vezu posilu. Další šlechtickou krev.“ Mávne paží směrem k Yacoubovi. „Monsieur Yacoub d’Agoulle. Yacoube, to je Hugo…“

„My se známe,“ přeruší ho s lehkým úsměvem Yacoub. „Hugo d’Elzzbierppe byl lékařem na Hulé, panství mého prvního poručníka.“

„Teď už jsem tam správcem,“ pousměje se velmož.

„Ještě nám tu chybí někdo z rodu žlutého šípu!“ zasměje se Marcelus. „Hej, kde je nějaký du Rån!?? Ať se sejdou příslušníci všech čtyř nejmocnějších rodů!“ zahaleká mocně. Yacoub uvažuje, jestli ho to jeho otec také naučil u vodopádu. Nejspíš ano…

Jeden z mužů, kteří je doprovázejí, popojede kupředu a ruku svírá na jílci šavle. „D’Elzzbierppe, říkáte?“ zavrčí a v šedých očích mu zablýskne. „S těmi přeci válčíme!“

„S tímhle ne,“ usměje se Yacoub. „Je na naší straně.“

Jako člen jednoho z nejmocnějších rodů v zemi se Hugo neobtěžuje uklonit, jen nepatrně, opravdu takřka nepostřehnutelně skloní hlavu. Pohled obrovských hnědých očí ale zůstane upřený na vojáka. „Nuže, pánové, pojeďte, ukážu vám, kde se můžete ubytovat!“

„Marceli,“ kývne plukovník na syna, „máš velení. Dohlédni na ně. Já jedu za generálem. Představím mu naši mladou posilu.“ Nepatrným pohybem hlavy dá najevo, že myslí Yacouba. „Monsieur d’Agoulle, následujte mě.“

Generálův stan stojí osamocen. Ostatní stany se od tohoto rozlehlého provizorního obydlí drží v uctivé vzdálenosti, jako když v lese na mýtině roste letitý mohutný strom a ostatní stromy stojí opodál, jako by se mu z povzdálí obdivovaly. Zelená látka šumí v lehkém vánku. Yacoub dorazí sám, protože plukovník někam odběhl. Nejistě se zastaví před vchodem. Překvapeně si uvědomuje, že se mu tají dech. Uvidí skutečného generála, a navíc přímo v ležení! Vyvolává to v něm jaksi slavnostní náladu.

Před nosem se mu zkříží halapartny. „Tam nesmíš,“ oznamuje věcně jeden z vojáků hlídajících před stanem.

„Odpusť si to tykání!“ naježí se Yacoub. „Nevíš, s kým mluvíš!“

„Je tu se mnou,“ ozývá se za ním plukovníkův hlas. „Mně snad pustíte, co, pánové?“

„Jistě,“ přikývne trochu zaraženě muž. „Pan generál bude rád.“

„O tom nepochybuji,“ zabručí tiše Gneus Marcelus a stiskne Yacoubovi rameno, když vcházejí dále.

Ocitají se tváří v tvář vrchnímu veliteli. Yacoub k němu okamžitě pocítí vřelé sympatie, protože na první pohled postřehne, že důstojník nemůže být o víc než takové půl hlavy vyšší než on, a setkání s někým takovým se mu poštěstí opravdu zřídka. Generál sedí pohodlně uvelebený v čele dlouhého stolu vzniklého tak, že k sobě byly přiraženy tři menší. V kožichu, který má oděn přes uniformu, se málem ztrácí. Má strohou tvář s milými ústy a hnědýma očima, které se v drobném obličeji zdají být nepřiměřeně veliké. Tenounká stříbrná obroučka, která mu běží přes čelo, na něj prozrazuje, že pochází z rodu Hulaimé. Kolem ní spadají řídké, ale dlouhé vlasy barvy zralého obilí a mezi kadeřemi se v jednom místě blýská zářivě modrý drahokam zasazený v náušnici, kterou má muž v levém uchu. Yacoubův první dojem je takový, že mužíkovi může být sotva třicet let, něco mu ale našeptává, že když je generál a na uniformě má sbírku vyznamenání, třicítku už má dávno za sebou. Ve skutečnosti je vrchnímu veliteli téměř třiačtyřicet.

„Vítejte,“ promluví ironicky. „Mnohokrát děkujeme, že jste vážil cestu a poctil nás svou přítomností. Musela to být krásná cesta, že trvala tak dlouho.“

„Omlouvám se, pane generále. Kiera… totiž moje kobyla ztratila podkovu…“

„Posaďte se u nás,“ téměř nepříjemně se usměje generál. „Kdo je ten chlapec, kterého jste vzal s sebou? Máte nějakého syna, o kterém jsem neslyšel?“

„Ne,“ s náznakem smíchu prohlásí Gneus Marcelus. „Není můj, chraň Bůh. Je ale také z rodu šípu, konkrétně zeleného.“

„Yacoub d’Agoulle?“ užasne generál. „Jsem opravdu potěšen, že pode mnou bude bojovat taková… řekl bych… elita, třebaže toho slova se u nás používá v jiném významu.“

Plukovník de Taale se usměje. Yacouba generálova slova zmatou.

„Víno?“

„Non, merci.“ Gneus Marcelus semkne rty. „Nesmím.“

„Posaďte se támhle,“ ukazuje generál Yacoubovi na několik přikrývek ležících v koutě. Vypadají, že jinak tvoří místo k ležení. Yacoub se mu na okamžik vzdorovitě zahledí do očí. Tak významný šlechtic a oni mu ani nenabídnou místo u stolu!? Vzápětí si však odchází sednout. „Vy si dáte víno, monsieur?“ ptá se laskavě velitel.

„Ano, prosím.“

„Kolik vám vlastně je?“ zajímá se jeden z důstojníků u stolu, kterého generál pověřil, aby nápoj chlapci donesl, a nalévá přitom víno z konvice do cínového poháru.

„Patnáct,“ odpoví klidně mladý aristokrat, když si pohár přebírá. V duchu dodává: za nějaké dva měsíce…

U stolu sedí včetně generála deset důstojníků: vrchní velitel, šest plukovníků, dva kapitáni a jeden, kterému Yacoub nevidí na rukávy a neuhodne proto jeho hodnost. Sedí naproti generálovi a jeho uniforma se od uniforem ostatních mužů liší tím, že na ní je kromě černé a zelené ještě i modrá barva. Yacoub si v první chvíli myslí, že je to Hugo d’Elzzbierppe, podoba obou mužů je nepopiratelná. Tento voják však má vlasy o trochu kratší a víc vlnité než Hugo. Na ruce má masivní pečetní prsten.

„Knížecí princ Albert d’Elzzbierppe,“ představí muže generál. „Právě spolu jednáme o odsunutí bitvy. Byli byste přijeli už do boje, kdyby nebylo…“ generál si odkašle „… jistých problémů na obou stranách.“

„Problémů?“ zvedne se de Taaleho obočí.

„Jistých… zažívacích problémů,“ dodává vrchní velitel. „Ale o tom později. Teď nám jde o termín, na nějž můžeme bitvu přesunout.“

„Obě strany se už potřebují někam pohnout,“ zabručí knížecí syn. Lehce bubnuje prsty do stolu před číší vína, které se očividně dosud nedotkl. Směs podivně umisťovaných guilleských přízvuků dodává jeho hlasu na jakési zvláštní zpěvnosti. Rty sebou však nervózně škubají a šlechtic dává všemi možnými prostředky najevo, že už by byl nejraději zpátky v mateřském ležení.

Bitva je po krátké debatě stanovena na začátek února. Budoucí kníže d’Elzzbierppe se okamžitě zvedá a odchází. Generál se obrací na jednoho z kapitánů, trochu tělnatého muže se zlatými vlasy, jehož věk už určitě překročil padesátku. „Jak to vypadá, pane kapitáne?“

Dotázaný zjevně okamžitě pochopí, nač se generál ptá, a sklesle říká: „Nic moc, pane. Už onemocněli i moji vlastní synové, takže mi tím odpadli i pomocníci.“ Hovoří dokonalou, uhlazenou gonštinou svého rodiště, oblasti na západ od hlavního města, Ykkhó[1].

„Kolika už je zle?“ ptá se úzkostlivě jiný z důstojníků.

„Hodně přes pět set.“

„V našem táboře kolem dvou set,“ dodává věcně jeden z plukovníků, kteří sem na poradu přijeli ze dvou dalších ležení.

„V našem to sklátilo mnoho mužů, například z mého pluku je kromě mne zdrávo přesně dvaadvacet vojáků.“

„A onemocněli nám i naši chirurgové, jak už říkal tady kapitán Näüs.“

„Ano, Alexandr i Charles Näüsovi už také leží.“

„Důstojníkům… se to taky nevyhýbá…“ třaslavě vyhrkne zrzavý pihovatý kapitán vedle Näüse. Je bledý a na čele se mu perlí pot.

„Promiňte,“ otočí se k němu de Taale. „Vás asi neznám…“

„Nedivím se, byl jsem povýšen nedávno,“ přikývne s drobným, ale velmi milým úsměvem zrzek. „Kapitán Martin de Iille, k vašim službám, můj pane. Jsem si vědom toho, že jsem vaším leníkem. Můj meč je vám kdykoli k dispozici.“

„To rád slyším,“ přikývne de Taale a v hlase mu opravdu zní upřímné potěšení.

Kapitán okamžik strnule sedí, pak střelí rychlým pohledem plným paniky po generálovi a s rukou na ústech vystřelí ze stanu, až přitom převrhne svou židli a vrazí do kapitána Näüse, jenž díky tomu potřísní mapy na stole červeným vínem.

„Zdá se, kapitáne Näüsi,“ ponuře zabručí další z plukovníků měkkým příjemným hlasem vůbec nekorespondujícím s jeho vzezřením, „že si k nemocným můžete připočítat jednoho dalšího.“

„V guilleském ležení to musí být mnohem horší,“ podotkne generál. Zamyšleně si mne bradu a hledí k východu ze stanu, jako by vyhlížel návrat zrzavého kapitána. „A tam to zjevně důstojníky kosí pořádně, jinak by k nám jako posel nejel sám princ d’Elzzbierppe.“

„Ale jeho návštěva nebyla zbytečná,“ opáčí mdlým hlasem Martin de Iille, který stane bledý jako smrt ve vchodu. Ačkoliv vypadá příšerně, lehce se pousměje. „Moc hezky se na něj kouká…“

„Mohli byste si notovat s mým synem,“ ušklíbne se de Taale. „Ten je zase celý pryč z Huga d’Elzzbierppe, může na něm oči nechat.“

„A ti dva jsou příbuzní?“ nevydrží to už Yacoub. „Myslím prince d’Elzzbierppe a Huga…“

„Princ Albert je Hugův starší bratr.“

„To ještě nic není,“ usměje se kapitán Näüs, když postřehne Yacoubův udivený výraz. „Dohromady je jich sedm sourozenců. Mají ještě dva mladší bratry a tři sestry.“

„Tomu říkám velká rodina…“

„Ano, a to je jen hlavní linie rodu. Kdepak, červeného šípu se jen tak nezbavíme,“ zamumlá generál. „Když už jsme u toho, kdy dorazí plukovník Hänta[2]?“ obrátí se k plukovníkovi de Taale.

„Měl by mi být v patách, pane generále. Počítám, že tu bude každým dnem, ačkoliv… je otázkou, v jakém stavu. Známe vztah jeho žaludku k pobytu na moři.“

 

 

[1] Takzvaný „standardní jazyk“ je obecně používán, jestliže chce někdo znít vzdělaně a kultivovaně v rodné řeči, nikoli s využitím latiny nebo francouzštiny. Je obecnou dovedností všech, kteří prošli gonským vzdělávacím systémem zakončeným absolvováním věhlasné taaleské, agoulleské nebo üttëhské univerzity. Jmenovány jsou tři nejprestižnější, dále ještě stojí Univerzita rodu červeného šípu v Öölle, nedávno založená Univerzita Larse Taavettiho v Ykkhó (vznikla teprve roku 1703) nebo Univerzita na Yrse na Edtraggu, která má tu zvláštnost, že jako jediná gonská univerzita nabízí studium anglického jazyka.

Z výše uvedeného paradoxně vyplývá, že gonský takzvaný „standardní jazyk“ vlastně vůbec standardní není.

[2] Příjmení Hänta je jedna z ne tak mála výjimek, kdy se v gonštině „h“ čte