Kapitán de Taale / 13. Na Guille (část II)

O týden později je stav většiny vojáků již natolik zlepšený, že se velení rozhodne bitvu dále neodkládat. Jak ostatně poznamenal princ Albert d’Elzzbierppe, obě strany již potřebují, aby situace přestala stagnovat. Dva dny po poradě, na níž byl Yacoub představen generálovi Hulaimé – tedy 2. února – přibudou do ležení poslední posily před bitvou, muži ze severovýchodních Gon vedeni plukovníkem Häntou. Podle toho, co Yacoub za ty dva dny vyslechl, je Hänta obávaný důstojník z řad pravých gonských horalů.

Hodnost plukovníka obdržel po jedné bitvě se Švédy roku 1713, kdy se vyznamenal odvážným manévrem a na vlastní pěst osvobodil ze zajetí generála de Montefailles a především jednoho gardistu. Tuze se tím proslavil. Že gardista podobně zachrání nějakého obyčejného vojáka, je prakticky na denním pořádku, ale obráceně… to je učiněná rarita. Při zpáteční cestě je však dohonil hlouček nepřátel. Hänta byl těžce zraněn a najednou se situace obrátila a byli to dva bývalí zajatci, kteří zachránili Häntu a dopravili ho do mateřského ležení. Tam byl horal krutě potrestán za to, že se svévolně vydal pryč z tábora. I když ho všichni obdivovali, že se mu kousek podařil, podstatným faktem zůstalo, že se vzepřel rozkazu. Jizvy na zádech má patrné ještě dnes.

V té době čtyřiadvacetiletému Häntovi zbývaly ještě dva z povinných devíti let vojenské služby. Gardista, kterého zachránil, si však dobře uvědomoval, že následky utrženého zranění Häntovy šance tuto dobu přežít srážejí téměř na nulu. Využil svých kontaktů – především pak toho, že byl milencem králova komorníka – a zařídil svému zachránci povýšení na plukovníka. Hänta také od panovníka dostal jako jediný z horalů svobodu a navrch týden volna. Nikdy nepřivykl městům a během toho týdne se mu podařilo zabloudit v Taale, kde se díky tomu seznámil s jistým lékařem, jenž právě odcházel po úspěšném složení závěrečných zkoušek z věhlasné taaleské univerzity[1].

Poté, co Hänta dovršil devíti let vojenské služby, stáhl se zpátky do hor a několik měsíců o něm nikdo neslyšel, ani ostatní horalé ne. Potom se začal pravidelně objevovat v okolních vsích, městečkách a několikrát ho viděli i v Taale. Stranou lidí se plukovník živí lovem, rybolovem a včelařením. Loví však jen pro svou vlastní obživu. Na trzích prodává med, voskovice, ryby a bylinky. S něčím se mu daří lépe, s něčím hůře. Za utržené peníze okamžitě kupuje mouku a žrádlo pro své tři koně: ryzáka Faidru a dva vraníky Lucianne a svého oblíbence Gawaina. V zimě hory pochopitelně neopouští vůbec. Příležitostně vytáhl s pár muži proti Švédům, vždy se však vrátil zpátky domů do svého dřevěného srubu, který často obměňuje, protože mu vždy po pár letech lehne popelem. Žije sám, s nikým se nedruží, nemá ženu ani děti, milenku ani milence. Jak se zdá, nemá ostatně ani přátele.

Tohle má být poprvé, kdy nebude bojovat se Švédy. Všichni ho očekávají s netrpělivostí, vědí, že přes své zranění bude tenhle plukovník výtečná posila. Hänta proslul fyzickou silou, také svou krutostí a tím, že nezná slitování, a pokud se mu to nedá rozkazem, zásadně nebere zajatce.

„A jaké zranění tehdy utržil, že ho to tak omezuje?“ zajímá se Yacoub, když mu Marcelus vypráví Häntův příběh.

„To nikdo neví. Ví to Hänta a věděli to ti dva, kteří byli s ním, když se mu to stalo, jenže generála de Montefailles zabili v bitvě u Taale roku 1715 a ten gardista prý zemřel roku 1717 na zápal plic. Häntu jsem viděl jednou, zdálky…“ zamyslí se. „Ne, nevím, jaké zranění mu mohli způsobit. Není na něm nic vidět, pokud mu teda nepřerazili páteř…“

„Cože?“

„Támhle jedou, podívejte,“ ukazuje Marcelus před sebe.

Mladík se otáčí. Ležením se táhne jako had trojstup vojáků na grošácích, plavácích, žluťácích a hnědácích. Jeden sedí na vraníkovi. Yacoub se k nim zvědavě přiblíží. „Kde je váš plukovník?“ ptá se se zatajeným dechem.

Jeden z vojáků otočí hlavu. „Hej, plukovníku, někdo se po vás shání!“ zavolá. Z nějakého důvodu se všichni dají do smíchu. Jezdec vedle muže na vraníkovi do svého druha dloubne. Když ten zvedne hlavu, voják vepředu svá slova s úsměvem zopakuje s naprosto stejným elánem.

„Jájsem plukovník Hänta,“ přijede muž na vraníkovi k Yacoubovi. „Co si přejete?“ Jakýmsi lenivým pohybem sklopí pohled ke koni, který frká a hrabe kopytem. „Co se ti zase nelíbí, Gawaine, zvíře pitomé?!“ křikne na něj zostra a udeří ho nohou. Kůň udělá pohyb, jako by se chtěl vzepnout, ale jen jaksi podivně poskočí a zprudka pohodí hlavou, až svého jezdce na oplátku praští dlouhou nádhernou černou hřívou.

Yacoub se usměje. „Byl jsem na vás zvědavý. Hodně jsem toho o vás slyšel, chtěl jsem vidět původce těch velkých činů. Zachránit gardistu, to se jen tak někomu nepoštěstí.“

„Nepoštěstí… zaplatil jsem za to…“ zamumlá tichounce Hänta. Je to ramenatý muž průměrné postavy s dlouhými zlatými vlasy, které se duhově třpytí na slunci, velice hezkou oválnou opálenou tváří, nízkým čelem a krutými rty. Na pravém spánku má hnízdo bílých jizev. Tvář mu pokrývá jako všem několikadenní strniště a kolem očí má drobné, ale nápadné vějířky vrásek. Navzdory tomu, že mu může být nejvýš čtyřicet let, má shrbenou postavu. „Nuže poklonu jste mi už složil. Ještě něco, nebo můžu jet se svými muži rozbít tábor?“

„Nejednal bych tak arogantně, být vámi,“ nasadí chladný tón Yacoub a tvrdě se mu zadívá do očí. „Zjevně nevíte, s kým máte tu čest.“

„To nevím,“ připustí trochu váhavě Hänta. Má zvláštní, pomalý způsob výslovnosti. Trochu působí dojemem, že se téměř bojí slabiky vypustit z úst. Navzdory tomu se mu často slova zapletou do sebe a Yacoub musí okamžik přemítat o tom, kde jedno končí a druhé začíná a co chtěl důstojník ve skutečnosti říct.

„Jsem Yacoub d’Agoulle, budoucí vévoda rodu zeleného šípu.“

Hänta na něj pohlédne s novým zájmem, na vteřinku mu povolí spodní čelist, ale okamžitě nad ní opět získává kontrolu. Rychle seskočí z vraníka, klesne před Yacoubem do trávy a přitiskne si klouby jeho ruky ke rtům. „To jsem opravdu netušil, prosím za prominutí, monsieur!“ vyhrkne překotně. „Po generace byla moje rodina ve službách té vaší a vaši předci byli laskavými pány. Prosím o laskavost i vás… Třebas jsem dnes svobodný, na ochranu vaší rodiny zvednu šavli kdykoli rád.“

„Cením si toho,“ sdělí mu Yacoub věcně. Lehce se zachvěje. Pomalu mu dochází, že se mu plukovník nedívá do očí, ale na rty. Přímo fyzicky na nich ten pohled cítil, není mu to vůbec příjemné…

Plukovník vstane. „Je mi opravdu nesmírnou ctí, monsieur. Teď mne však omluvte, povinnosti volají.“ Otočí se a vyšvihne se na svého koně. „Jedeme!“ zahřmí jeho hlas nad jeho vojáky.

 

Aby alespoň na chvíli opustil vojenský tábor, vyjížděl Yacoub pravidelně s některými vojáky lovit ryby k nedaleké řece. Původně se ta řeka nazývala Ohos (to je gonské slovo pro vodu), ovšem na konci patnáctého století jistý kartograf původem z Guille přišel na to, že kdyby se ostrovy Guille na východě a Edtragg na severu spojily v jeden, Ohos by splynula s jednou řekou na Edtraggu. Tamní řeka nesla jméno Yrsa, a tak byla Ohos přejmenována na Guilleskou Yrsu. Obyvatelé ostrova Edtragg na to zareagovali tím, že své řece název rozšířili na „Gonskou Yrsu“.

Na Guilleské Yrse stojí mlýn, poháněný jejími zběsilými vodami. Ve mlýně, jak se Yacoub přesvědčil na vlastní oči záhy po příjezdu na ostrov, žije překrásná vdova Élisabeth se světlými vlasy, černýma očima a rty k zulíbání. Je jí sice už přes čtyřicet, v tom by ale Yacoub neviděl žádnou překážku. Stále je pevná, půvabná a dva porody, kterými si prošla, by jí taky nikdo nehádal. Potíž tkví jinde: v jejím synovi. Ten jednou Yacouba přistihne při pozorování své matky koupající se v řece. Zvedne ho z křoví za vlasy a podrží si ho tak, aby byly jejich oči ve stejné výšce.

„Ještě jednou tě tady nachytám, vojáčku, a zatočím s tebou, je ti to jasné?!“ zavrčí.

„Odvažuješ se vyhrožovat královskému vojákovi?!“ sykne Yacoub a bezbázně opětuje jeho pohled.

„Král? Tady? Hošánku, tady není žádný král, tady vládne kníže d’Elzzbierppe!“

„Proto jsme přijeli. Abychom vás vyléčili z tohohle bludu.“

„Zmiz odsud, než z tebe nadělám čtyři!“

Yacoub se pohrdavě ušklíbne, ale odejde, protože se už stejně musí vrátit do tábora.

 

Noc před bitvou má Yacoub hlídku s Marcelem. Sedí u ohníčku spolu s plukovníkem Häntou a šeptem rozmlouvají.

„Na co myslíte?“ zajímá se mladý vikomt de Taale.

„Na zítřek,“ zamumlá Yacoub. „Je to moje první bitva… když pak půjdu do další a další, bude ta tíseň menší?“

„Ne. Alespoň mně je pokaždé stejně hrozně.“

„To jste mě uklidnil,“ ušklíbne se Yacoub. „Ale to je jedno. Stejně možná ani žádná další bitva nebude, aspoň pro mne ne.“

„To neříkejte,“ nabádá ho celkem přísně Marcelus. „Vím, jak skvělý jste šermíř. Jestli vy pochybujete, zda zítřek přežijete, měl bych se já choulit a třást strachy. Jestli se vy bojíte, mám já smrt jistou.“

„Tak nemluvte zase vy, monsieur,“ zamumlá tiše mladík. „Musíme se oba pokusit přežít, nic jiného nezbývá. Stejně je to ale hrozný pocit… a já se nebojím jen o sebe.“

„O koho ještě?“ Marcelus zvedne obočí. „O mne snad? Nebo o otce?“

„Trochu,“ přisvědčí opatrně a olízne si rty. „Ale vy jste vojáci, už jste bojovali, máte zkušenosti, to musí něco znamenat, ne? Jenže Can… pořád nechápu, kde se tu vůbec vzal, jak se tu mohl ocitnout! To nikoho nezajímá, že je mu jen třináct? Nejvíc mě na tom děsí, že říká, že sem přijel kvůli mně. Cítím… se za něj odpovědný, jako bych ho sem sám dovlekl. Kdyby se mu něco stalo… Vždyť je to ještě dítě!“

„Je to jeho volba. Jednou je tady, ve válečné zóně, tak už nemá mnoho možností couvnout. Nemyslím, že by měl na výběr, teď už ne. Teď už musí zítra bojovat. Kéž je mu Štěstěna nakloněna. Kéž je nám všem nakloněna.“

„Co si myslíte o tom jeho plánu, monsieur?“ upřeně na něj hledí Yacoub. „Myslíte, že může vyjít?“

„Rozhodně je to zajímavá inovace, která dosud nikoho nenapadla.“ Vikomt pozvedá ruku v obranném gestu. „Což není žádná kritika, naprosto tomu rozumím, nebyly… řekněme podmínky, aby to někoho napadlo.“ Zamyslí se. „Ale možná to má něco do sebe. Pokud jde o mne, za pokus to rozhodně stojí. My ale nerozhodujeme, na to nezapomínejte. Konečné slovo má generál Hulaimé. A jemu se to, řekl bych, líbit nebude.“

„Myslíte?“

„Působí tak na mě. Mohu se mýlit. Doufám, že se mýlím.“ Ztiší hlas. „Upřímně, docela rád bych ten nápad viděl v praxi.“

„Možná jej skutečně uvidíte. Řekl bych, že Can svůj plán provede, ať už mu to generál oficiálně povolí, nebo ne. Nemyslím, že si z něj něco dělá. Vlastně mi připadá, že Can jako by sem vůbec nepatřil… chápete, jak to myslím?“

„Asi ne…“ Marcelus jako by se probíral z nějakého zamyšlení. Upře pohled přes oheň na Häntu. „Co vy, pane plukovníku? Neřeknete k tomu nic? Nebo jste o tom plánu neslyšel?“

Hänta se ani nepohne.

„Co je mu?“ zamračí se Marcelus. Zvykl si už na svou pozici a přestávalo se mu líbit být přehlížen a ignorován, zejména, když s někým navazoval kontakt.

„Připadá mi jako nějaký strojek,“ prohodí Yacoub a vstane. „Musíte ho nějak… spustit. Jeden jeho voják to dělal takhle, jestli si dobře vzpomínám.“ Přejde k Häntovi a dotkne se jeho paže.

Plukovník okamžitě zvedne hlavu a upře na něj pohled.

„Asi se jen zamyslel,“ prohodí Yacoub k Marcelovi a obrátí se zpět k plukovníkovi. „Jste v pořádku?“

„Ano… ano, jsem,“ přisvědčí svým pomalým způsobem Hänta. „Mohu vám nějak pomoci, monsieur?“

Na okamžik zavládne ticho rušené jen praskáním ohníčku.

„Nepůjdete spát, pane plukovníku? My máme hlídku, od nás se očekává, že budeme vzhůru, ale vy… měl byste si odpočinout.“

Hänta mírně zavrtí hlavou a chvíli těká očima mezi Yacoubem a zívajícím Marcelem. „Monsieur de Taale, že?“ zastaví se nakonec jeho pohled na mladém vikomtovi. „Jestli chcete, běžte spát, budu držet stráž místo vás.“

„To se nehodí…“

„Ale kdeže,“ mávne plukovník rukou. „Jen běžte. Já bych stejně neusnul. Na to mám příliš mnoho myšlenek.“

„Já zase mám takové množství únavy, že to veškeré moje myšlenky přehluší,“ ušklíbne se Marcelus. „Tak díky. Jsem vaším dlužníkem, pane plukovníku.“

Hänta hledí do ohně a už zase nereaguje.

„Hej, jste hluchý, nebo co?!“ vykřikne Marcelus ve chvíli, kdy se k němu zvědavě otočí. „Říkám, že vám děkuji, a bonne nuit.“

„Bonne nuit,“ přikývne mírně Hänta.

Yacoub se přehrabuje klacíkem v popelu na okraji ohniště.

„Váš urozený přítel už odešel,“ hlásí mu svou pomalou řečí plukovník.

Yacoub líně přikývne. „Omlouvám se za něj, plukovníku. Není takový vždycky, to jen… tahle situace… však víte, nemám pravdu? Všichni jsme nervózní a podráždění kvůli zítřku.“

„Ovšem, nic mu nevyčítám, na to nemám právo. Kromě toho…“ Na okamžik se odmlčí. „Kromě toho měl pravdu.“

Yacoub na něj upře pohled. „Cože? Jakou pravdu… v čem?“

Chvíli je ticho.

„Že jsem hluchý.“

Několik vteřin trvá, než Yacoubovi dochází plný význam jeho slov. Bezděky se odtáhne. „Cože?!“ zalapá po dechu. „Jak…?“

„Je to už skoro deset let. Byl jsem zraněn při jedné akci.“

„To osvobození generála de Montefailles a toho gardisty,“ dovtípí se Yacoub.

„Ano.“ Opět upírá zrak do plamenů.

„Ruším vás?“ Yacoub se jemně dotkne jeho paže a trpělivě vyčká, až se k němu otočí jeho tvář.

„Ne…“ pronese tiše, hloubavě Hänta.

Yacoub se rozhoduje změnit téma. „Slyšel jsem, že musíte často znovu stavět dům. Kdy naposledy?“

Hänta se nejistě usměje. Ve tváři se mu mihne potěšení ze zájmu, který o něj Yacoub projevil. „Na podzim. Ale teď od toho mám, zdá se, pokoj. Mám opravdu nový dům, kamenný.“

„Ne!“ zvolá ohromeně Yacoub. Nějak si to vůbec nedovede představit v kombinaci s obrázkem, který si o plukovníkovi udělal během uplynulých dní.

„Je to tak. Musel jsem to udělat.“ Pousměje se. „Ne. Pro svou ženu bych udělal leccos.“

„Vy máte ženu?“

„Brali jsme se narychlo, v lednu, těsně před mým odjezdem.“ Häntova tvář vypadá v záři plamenů starší, vrásky jako by se mu prohloubily, rozmnožily… Náhle se důstojník blaženě usměje. „Řekla mi, že nosí moje dítě. Proto věřím, že zítra ze všeho vyváznu živ.“ Podívá se na Yacouba. Z jeho tváře čiší absolutní radost, z hlasu dětská naivita, ale někde na pozadí je přeci jen drobná jehlička pochybností, když říká: „Musím vyváznout. Vždyť proč by mi jinak Bůh dával dítě, kdybych je neměl nikdy poznat?“

Yacoub mlčí. Nenapadá ho, co říct.

„Vy si nepotřebujete nebo nechcete nic zařídit?“ ozve se posléze plukovníkův pomalý, těžkopádný hlas.

„Prosím?“

„Však víte, před tou bitvou… všichni tu dnes dlouho slavili, ale vy jste se moc nebavil, pokud si vzpomínám. Nechcete si ještě… povyrazit?“

„A co vy?“ oplácí mu Yacoub.

„Už se stalo,“ odpovídá tónem, jako by o nic nešlo. „Měl jsem víno a měl jsem taky jednu docela dost hezkou holku, i když… jistě, ten nos mohla mít trochu kratší.“ Usmáli se na sebe. „Ale já si nemám co vybírat, si asi teď myslíte, že?“ dloubne do Yacouba plukovník prstem. „No tak. Já jsem v rámci možností spokojen, a jestli hlídám za jednoho, nebo dva vojáky, v tom už takový rozdíl nevidím. Běžte si po svém, monsieur.“

„Opravdu to zvládnete?“ zdráhal se Yacoub.

„Jistě,“ srdečně se usměje Hänta. „Běžte. Abyste neřekl, že vás zrazuji od povinností, budu rád, když se vrátíte… řekněme za dvě hodiny?“

„Klidně za hodinu,“ usměje se Yacoub. „Díky, plukovníku, máte to u mě.“

„Konráde.“

„promiňte?“

„Jmenuji se Konrád. Konrád Lars Hänta.“

„Tak díky. Konráde. Za tohle budu zítra bojovat po vašem boku a dohlížet na tu vaši Štěstěnu. Oběma nám to dá větší motivaci.“

Hänta přikývne. „Bude mi ctí, monsieur.“

Yacoub proklouzne na Leekovi ven z tábora a uhání k mlýnu. Je hluboká noc, ale když se chvíli dobývá dovnitř, otevře mu mladý mlynář. Hrubému muži je kolem dvaceti let. Teď je ostražitý a v ruce drží vidle.

„Zase ty?!“ zavrčí a napřáhne nástroj před sebe. „Vypadni odsud, než do tebe tohle vrazím, holomku!“

„To neuděláš,“ sebejistě pronese Yacoub a tasí šavli. „Na mě si dovolovat nebudeš, jsem mocný šlechtic.“

„Buď si klidně král, mou matku necháš na pokoji, zmetku. Je třikrát starší než ty!“

„O to je krásnější. A já ji dostanu. Nebo si opravdu myslíš, že ji ubráníš, naivní hňupe?“

„Ty…!“

Vidle se s třeskem srazí se šavlí. Yacoub půvabně odtančí do strany a úsporným švihem lehce zraní mlynáře na rameni. Ten se po něm vztekle ožene.

„Dost!“ Ve dveřích stavení stane Élisabeth v plátěné noční košilce. V ruce drží misku s voskovicí a v jejím slabém světle se Yacoubovi zdá ještě krásnější a víc žádoucí.

„Matko, schovej se!“ hekne vztekle mladý muž a jako býk opět zaútočí.

„Nicolasi, nech ho. Nestojí to za to.“

„Cože?!“ soptí Nicolas. „Přišel si pro tebe, matko! Je to jenom hrubý namyšlený voják, co si myslí, že když má uniformu a šavli, všichni před ním padnou na zem!“

„A já to udělám.“ Élisabeth pomalu přejde mezi oba mladíky. Na pohled působí klidně, ale v očích má strach. Trochu roztřeseně podá voskovici synovi. „Běž spát, Nicolasi. Spi a na nic nemysli. Bude to dobré, slibuju.“

Chvíli se měří pohledy.

„Ano, máti,“ prkenně hlesne syn, otočí se na podpatku a s vidlemi a svíčkou zamíří pryč.

Jde s Yacoubem jako ovce. Na louce si lehne, kam jí ukáže, a sama si vyhrnuje košilku k pasu. To mu nezabrání, aby jí ji neroztrhl na prsou. Vezme si ji, jak nejněžněji umí, ale náruživě, několikrát. Leží pod ním, ani se nepohne, zavřené oči. Nebrání se jeho polibkům, jen otáčí tvář, aby jí žádný nepřistál na rtech.

Odchází spokojen. Měl tu, která se mu líbí, a s tímto vědomím zítra možná zemře o něco klidnější. Jestli zítra zemře, pak s vědomím, že si poslední chvíle opravdu užil. Někde v hloubi přesto vnímá lehkou výčitku, protože se s Élisabeth zdržel déle, než původně plánoval, a k Häntovi se vrací o něco později, než mu slíbil. Mrzí ho, že upřímně míněný slib, možná poslední slib, který kdy komu dal, nedodržel.

 

[1] Taaleská univerzita má čtyři fakulty: lékařskou, právnickou, teologickou a nevyřčenou. Nevyřčená fakulta je nejmladší a svůj název si vysloužila tím, že o ní sice kdekdo ví, ale nahlas o ní nikdo nemluví. Je ze všech nejmenší, trochu stranou ostatních a je nejméně užívaná, protože je nejdražší. Oficiálně se jmenuje „vyšší vojenská fakulta zaměřená na gardu“. Těm, kteří mají dost peněz a zájem stát se gardisty, nabízí jakousi předpřípravu. Několika mála praktickými předměty zdatně vyřazuje nevhodné jedince, hlavními předměty zde však jsou němčina, která bývá otevřená všem zájemcům z celé univerzity, střelba, šerm, lukostřelba a – světe div se – tanec, etiketa a hra na hudební nástroj dle vlastního výběru. Všichni studenti také musejí paralelně jeden rok chodit na lékařskou fakultu – i proto je lékařská fakulta nejslavnější a nejvyužívanější – a musejí splnění této své povinnosti stvrdit speciální zkouškou. Od svého vzniku roku 1660 měla nevyřčená fakulta přesně šest studentů.