Kapitán de Taale / 14. Před bitvou

Ráno je zahalené mléčnou mlhou. Yacoub se spěšně oblékne a vyleze ze stanu. Do tváře ho udeří chladný vítr. Rychle si sváže již zase povyrostlé kadeře za krkem temně modrou stužkou. Po jeho pravici zazní zašustění. Ze svého stanu vychází plukovník de Taale a protahuje se. Přibližně na dvě minuty se oba zadívají tomu druhému do očí. Po letech společného soužití a výcviku spolu dokáží komunikovat beze slov. Oba dva si vymění stejnou sérii sdělení:

Nervózní? – Ano, strašlivě. Mám pocit, že se strachem nemůžu ani pohnout. – To zvládnete. Určitě přežijete. – Vážně si to myslíte? – Vážně. – Děkuji. – Tak hodně štěstí.

Plukovník odchází někam pryč a Yacoub se po jeho odchodu cítí neuvěřitelně sám. Dívá se kolem sebe a snaží se všechno si zapamatovat. Možná to už nikdy neuvidí… a co jestli opravdu ne, pronese v duchu. Co jestli mne opravdu zabijí? Ale jestli ano… jestli ano, nedám svou krev lacino. Na to je příliš vzácná. O posledním muži rodu zeleného šípu se nebude říkat, že padl v první bitvě hned po pěti minutách! Jestli mám zemřít, něco předtím dokážu! Co by ovšem měl dokázat, na to už jeho fantazie nestačí.

Vzpomene si na svého děda na severu Gon. Starého hrdého vévodu d’Agoulle, připraveného o domov, uvězněného v šedých skalách, připraveného o nejcennější rodový majetek, odsunutého stranou, nenáviděného, mlčky snášeného. Ví, že má vnuka, ale nikdy už ho neuvidí. Nikdy neuvidí to, co mu zbylo po jeho jediném synovi, jediném potomkovi.

Vzpomene si na své sestry. Nikdy si s nimi příliš nerozuměl a od chvíle, kdy byli společně poručeni plukovníkovi d’Agoulle, je téměř nesnášel. Jenže… přeci jen s nimi nějaké pouto má, koneckonců by bylo divné, kdyby ne. Když nic jiného, několik měsíců spolu sdíleli těsný prostor matčina lůna, a to už něco musí znamenat (i když si toto období pochopitelně nepamatuje)… je asi škoda, napadne ho, že jsem si to uvědomil až nyní. Až nyní… před smrtí… Už se s nimi nejspíš nikdy neshledám.

Po jeho levici sedí před stanem tři vojáci, které zná od vidění. Jedná se o dva bratry a jejich dobrého přítele. Starší z bratrů sedí pohodlně rozložený a hraje na loutnu. Tiše prozpěvuje píseň o nějaké vítězné bitvě. Mladší bratr dřepí v trávě a otírá a kontroluje šavli. Jejich druh kouří dýmku a koutkem úst si pobrukuje náznaky slov písně. Yacoub dostane na okamžik chuť se ke zpěvu přidat. Možná, že když si před bojem zazpívá o vítězství, skutečně přežije… a tedy zvítězí. Užuž by byl vykročil k nerozlučné trojici, když tu koutkem oka postřehne pohyb.

„Monsieur d’Agoulle!“

Energicky se otočí a vykročí ke známému pomalému hlasu s bídnou výslovností. Konrád Hänta sedí na Gawainovi u vchodu do sekce de Taaleho regimentu. Vypadá nevyspale. Když k němu Yacoub přejde, pružně seskočí z vraníka a Yacoub ucítí známé lehtání jeho pohledu na svých rtech.

„Meulle,“ pozdraví ho s napjatou bodrostí důstojník.

„Bon jour,“ odpoví Yacoub rezervovaně. Přistihne se, že hladí Gawaina po nozdrách. Provinile ruku stahuje.

Hänta si pohybu zjevně všimne a laskavě se usměje. „Vidím, že se vám Gawain líbí. To je dobře, je to totiž jeden z důvodů, proč jsem za vámi přijel. Mně se zase líbí váš kůň, tak mě napadlo, že bychom si je mohli pro dnešek vyměnit, kdyby vám to nebylo proti mysli.“

Yacoub věnuje nádhernému vraníkovi s hustou lesklou srstí téměř zamilovaný pohled. „Bude mi potěšením.“

„Prosím, přiveďte tedy svého koně. Zrovna jedu od generála, mám své úkoly a… docela dost spěchám.“

„Samozřejmě.“ Yacoub rychle odběhne. „Jinému bych ho nepůjčil,“ upozorňuje Häntu, když se plukovník vyšvihne do sedla.

„Ani já bych Gawaina jinému nesvěřil,“ zasměje se horal, pohodlně se uvelebí a prsty mne Leekovu hřívu. „Děkuji, monsieur.“

Yacoub velkomyslně přikývne. „Máte svůj úkol?“ vrátí se k jeho předchozím slovům. „Takže vy nebudete bojovat s námi?“

„Ne, doufám, že bojovat nebudu.“

„Jak to?!“ rozčílí se mladík. V očích mu hoří vztek a opovržení.

„Měl byste si možná pečlivěji prohlédnout uniformy mne a mých mužů,“ říká důstojník s lehkým smíchem, který jeho slova ještě víc zkreslí. Jako by mimochodem si dlaní začne uhlazovat lem kabátce na třísle.

Yacoub si ho zmateně prohlédne. Najednou to spatří. V duchu žasne a spílá si, že to dosud přehlížel. V úrovni klíčních kostí se na Häntově černém kabátci leskne stříbrná výšivka. Okamžik mu trvá, než si ji spojí s jejím významem.

„Ženista…?“

„Tak jest,“ zazubí se na něj muž.

„Proto můžete mít naději, že bojovat nebudete,“ přikývne mladík.

„Doufám v to ještě z jiného důvodu,“ hlesne takřka nesrozumitelně ženijní plukovník. „Možná jste o tom slyšel, ale… poprvé nebojuji proti Švédům. Bojuji… de iure proti vlastním lidem. Vždyť jsou to guilleští Goňané…“ A trpce vzdychne.

„To nechápu,“ zamyšleně říká Yacoub. „Guillané, nebo Švédi, je to jedno, nezáleží na tom, ne? Je to prostě nepřítel.“

„Jste mladý,“ zakroutí hlavou Hänta.

„Možná,“ vyprskne dotčeně aristokrat. „Ale na rozdíl od vás pošetile nepolemizuju o zbytečnostech! My jsme tady, v tomhle ležení, naproti leží nepřítel. Je jedno, jakou má uniformu, je to nepřítel a my máme rozkazem zničit ho, to je jediné, na čem skutečně záleží!“

Plukovník s vážným výrazem potřese hlavou. „Jste charakter. Já to tak černobíle vnímat nedokážu. Svět není černobílý, naopak, existuje velice rozsáhlá šedá zóna.“

„Svět je černobílý. Mám rozkaz bojovat, ať už se zve nepřítelem, kdo chce. Jsem voják a rozkaz musím uposlechnout, takhle jednoduché to je!“

„Skoro vám přeju, aby vám tenhle názor vydržel,“ špitne Hänta jako by sám pro sebe. Pohodí náshernou zlatou hřívou. „No nic. Už opravdu musím jet. Zvědové ohlásili početné guilleské zálohy, je jediná cesta, kudy se sem mohou dostat. Jedeme ji zneprůchodnit.“

„Hodně štěstí.“

„Nápodobně,“ přikývne důstojník. „A kdybychom se už neviděli… rád jsem vás poznal, monsieur.“

Yacoub se hrdě usměje.

„Ještě jedna věc. Kdybyste si na mne náhodou vzpomněl a my se už neviděli, neznamená to, že bych byl zabit. Pravděpodobně se už k vám do ležení nevrátím a budu se svými muži plnit další úkoly.“

„Díky,“ zamumlá mladík. Nevěděl, proč, ale cítil se docela pohnut. Divoký horal, který působil mladě a staře zároveň, mu přirostl k srdci, Bůh ví, proč.

S hlasitým pohvizdováním ho mine vrchní chirurg Michel Näüs. Yacouba náhle napadá, že ani tenhle důstojník pravděpodobně bojovat nebude. Bude trpělivě čekat, až bude zahlcen přívalem raněných a rázem nebude vědět, kam dřív skočit. Možná bude jedním z těch raněných i Hänta. Možná bude jedním z nich i on sám…

„Ahoj, vojáčku,“ uslyší nad sebou hedvábný hlas. Vzhlédne. Tmavovlasá markytánka by možná byla i hezká, kdyby nebyla tak vysoké postavy. Dřepne si před něj a jemně ho políbí. „Nechtěl byste se ještě před bitvou potěšit?“ ptá se vláčně a přejede si jazykem rty. „Třeba vám to přinese štěstí…“

Nebo francouzskou nemoc, pomyslí si znechuceně Yacoub. Obryně se mu vůbec nelíbí, i průměrně vysocí lidé ho převyšují a tahle žena se zdá být vyšší než on o dobrého půl metru.

„Rozhodně ne,“ zavrtí hlavou.

„Škoda…“ zamumlá lítostivě. „Jste moc hezký…“

Yacoub se usměje způsobem, který říká, že si toho samozřejmě je vědom. „Můžeme se líbat, jestli chceš,“ navrhuje po chvíli úvah.

„Dobře,“ vyhrkne dychtivě, nakloní se k němu a zkušeně přitiskne své rty na jeho.

Kolem nich proběhne uplakaná blondýnka s copem a vrhne se do náruče mohutnému vojákovi s rozcuchanými černými kudrnami. Sevře ji v medvědím objetí, skloní hlavu a líbá ji do vlasů na temeni.

„To bude dobré,“ konejší ji silným hlasem.

Dívka si mlčky rozváže stuhu, která drží její cop, a znova ji zaváže, tentokrát na jeho nadloktí.

„Díky,“ pousměje se na ni neupřímně muž. „Neboj, Alexandro, vrátím se…“ Hlas mu selže.

„To bych ti radila.“

Působí křehce a zranitelně, pomyslí si Yacoub, ale zjevně dovede být pěkně rázná.

Zazní zvuk trubky. Je čas. Mladík se líně vydá ke generálovu stanu, aby se zúčastnil nástupu. Proslov vrchního velitele Damona Huga Hulaimé téměř nevnímá. Naproti tomu vnímá až palčivě vojáky kolem sebe. Kolik jich bude za hodinu, za pár hodin naživu? Bude mezi nimi on? Plukovník de Taale? Marcelus? Can? Hänta? Bude mezi nimi mohutný silný voják, který se loučil se svou dívkou?

Zničehonic se mu v hlavě vynoří Häntova slova. Bojují proti vlastním lidem, proti Goňanům, třebaže guilleským. Vnímají to tak i jiní vojáci? Kolik z nich? Vnímá to tak i generál? A jiní velitelé? A jak to vidí Hugo d’Elzzbierppe? Ten opravdu bojuje proti vlastním, spousta mužů na nepřátelské straně jsou jeho příbuzní a dávní přátelé… jak s nimi bude bojovat? Yacoub najednou pocítí obrovský vděk za to, že jeho se to netýká, že on takové dilema řešit nemusí. Pro něj to jsou jednoduše nepřátelé, nikdy ty muže neviděl, nemá s nimi nic společného, naopak mají oni něco společného se Švédy: modrou barvu na uniformách.