Kapitán de Taale / 15. Tři zmizení

Bitva u elzzbierppeského lesa je zahájena brzy dopoledne. V Gawainově sedle bojuje Yacoub po boku Marcela de Taale a Huga d’Elzzbierppe v řadách čtvrtého jízdního regimentu. Je velmi chladno, ovšem nikdo nemá čas to vnímat. Všichni se soustředí na boj. Yacoub mžourá dopředu na úhledné útvary pěchoty a hledá v řadách vojáků Cana, ale jeho snědou tvář, jiskřivé oči a hrubé černé vlasy nikde nezahlédne. Mlha se mísí s dýmem střelného prachu, všude kolem je hluk a mnoho jiných skutečností, které se naléhavě hlásí o Yacoubovu pozornost.

Regiment lehké jízdy pod velením plukovníka de Taale se ještě ani nestačí do bitvy pořádně zapojit, když k jeho veliteli přijíždí voják v hodnosti poručíka s krvavým šrámem na tváři. „Pane plukovníku,“ přeřvává ryk bitvy, „generál Hulaimé vám nařizuje přesunout se míli na jih. Objevily se guilleské posily, o kterých naši zvědové netušili, a směřují k našemu táboru.“

„Kolik jich je?“

„Dva tisíce pěších plus asi čtyři sta jezdců, pane.“

Gneus Marcelus de Taale sprostě zakleje. „Do pekla, já nemůžu vzít celý pluk, počítají tu s námi!“

„Co tedy uděláme?“ táže se směle Marcelus.

„Nic jiného nezbývá,“ semkne rty a pokrčí rameny jeho otec. „Rozkaz je rozkaz. Nějaké muže tu ale přeci jen nechám a jim budeš velet ty, Marceli.“

„Cože?!“ Mladý voják se vzpurně zadívá otci do očí. „To ne! Pojedu na jih, otče!“

„Nepojedeš,“ procedí důstojník. „Ti muži, kteří se odvažují napadnout tábor, budou zvlášť dobří. Já mám větší zkušenosti, já tam pojedu, to je mé poslední slovo!“

„Rozkaz, pane,“ hlesne zbledlými rty Marcelus, ale dál na otci zoufale visí pohledem.

Plukovník si vymění krátký pohled s poručíkem. Obrátí se zpět na Marcela. „Na chvíli se vzdálím. Až se vrátím, chci, aby byl pluk rozdělen na dvě části. Ta větší čítající dvě třetiny mužů pojede se mnou.“

„Rozkaz, pane.“

„Monsieur d’Agoulle,“ kývne plukovník na Yacouba. „Pojeďte s námi!“

Trojice jezdců poodjede na kraj bitevního pole. Poručík vytáhne zpod uniformy mapu a rozloží ji. Zkušeně ukazuje prstem a přitom energicky hovoří: „Tady je Guilleská Yrsa. Přes ni vedou tři mosty: na severu, východě a jihovýchodě. Ten na východě můžeme klidně vypustit, momentálně je nám naprosto nepřístupný. Na jihovýchod a sever byly dnes vyslány poloviny druhého ženijního pluku pod velením plukovníka Hänty. Víme, že sever je již zajištěný, ale na jihovýchodě se, zdá se, něco zkomplikovalo. Nevíme, se kterým oddílem je plukovník Hänta, jestli se severním, nebo jihovýchodním. Přes jihovýchodní most se na náš břeh dostal nepřítel. Podle toho, co naši zvědové vyslechli, se má někde cestou k našim ležením setkat s dalším oddílem Guillanů. Není vyloučeno, že cestou narazí také na naše ženisty. Jsou to dobří muži, ale zrovna v jejich řadách je mnoho čerstvých rekrutů. Kromě toho, je-li s tímto oddílem Hänta, je obzvlášť zranitelný. Vaším úkolem je tedy nejen překřížit guilleským vojskům cestu a zabránit jim dospět našich táborů, ale i, pokud to půjde, zachránit ženijní pluk. Momentálně je to náš jediný a potřebujeme jej tím víc, že nepřítel má ženisty početnější a – přiznejme si – lepší. Nesmíme dovolit, aby měl také ženisty jediné. Mně osobně se tenhle druh boje sice nelíbí, ale… co naplat, jednou už je součástí války, tak bychom se rádi také účastnili. Přijít o ženisty by bylo jako přijít o námořnictvo.“

„Úplně v tom slyším generála Hulaimé,“ usměje se plukovník. „Tedy až na tu kritiku způsobu boje ženistů. A zvlášť Hänta je skvělý voják. Kde vzal obyčejný samotářský horal takové nadání na práci se střelným prachem…“

„někdy je zajímavé, jakými přednostmi obdaří náš Pán některé lidi,“ říká poručík.

„V něčem jim dá vyniknout, v něčem pak zase zaostávají,“ zabručí Yacoub a tupě hledí na mapu. Jak je skvělý šermíř, tak je mizerný ve čtení map. Vůbec je rád, když na mapě najde Gony a Francii. Kdyby po něm chtěli, aby našel třeba Rusko… asi by zabloudil až do Afriky (aniž by tušil, že je to Afrika). I ve vlastní zemi je ztracený a na mapách si plete Ykkhó s Eljuupe a Me s Weh.

„Muži jsou připravení, pane,“ hlásí salutující Marcelus, klusající k nim na své grošované kobyle.

„Výborně,“ přikývne Gneus Marcelus. „Díky za zprávu, vrať… Co to do pekla je!?“ vytřeští oči. Marcelus otáčí hlavu a sleduje jeho pohled. Také Yacoub s poručíkem zaměří zrak tím směrem. Nepřátelská linie ustupuje. Plukovník si přikládá k oku dalekohled. „Jsou strachem bez sebe,“ vydechne překvapeně, když zhlédne smrtelnou hrůzu vepsanou do tváří ustupujících mužů v černo-zeleno-modrých uniformách.

„Pst!“ sykne najednou ostře Marcelus a klade si prst na rty. „Poslouchejte,“ vydechne. Bubny změnily rytmus a v okamžiku, kdy se čtveřice zaposlouchá, přidává se k nim i vysoký hlas trubek.

„On to provedl!“ zvolá Yacoub a bezděky popojede několik kroků vpřed. Ve tváři se mu rozhostí bláhový, blažený šílený úsměv div ne od ucha k uchu. „Provedl svůj plán!“ volá jásavě.

„Nemyslel jsem, že mu to generál dovolí,“ zamumlá Marcelus, stanuv po Yacoubově boku. Jeho oči hledí s nadšením na zmatek a šok v nepřátelských řadách.

„Toho bych se byl také nenadál,“ hlesne plukovník s úplně bílými rty. Přimhouřenýma očima se zúženými zřítelnicemi patří na scénu. „Bože na nebi… ještě že odsud jedu pryč.“

„Copak vy nemáte radost?“ obrátí se k němu nadšený Yacoub, kterému neunikne nesouhlas v plukovníkově tónu. „Funguje to, oni ustupují! Náš plán funguje! Měl jsem pravdu, Canovi to vychází!“

Marcelus se okamžik mlčky dívá na otce a pak se obrátí k Yacoubovi. „Otec tu hudbu zná,“ špitne. „Ví o časech, kdy děsila Evropu i naše vojska. V bojích s Osmanskou říší padl jeho otec i strýc.“

„Víte jistě, že o tom generál ví?“ táže se přiškrceně plukovník. Nervózně škube za uzdu svého koně.

„Musí o tom vědět,“ míní Marcelus. „Podívejte, jak jsou sladění. Can to musel s hugebníky cvičit, a protože nikdo z nás nic nezaslechl, museli to cvičit hezky daleko. Bez generálova svolení by se z tábora jen tak nedostali, ne v tak početné skupině.“

„Hm… na tom něco je,“ zabručí plukovník. „Ale my už jsme ztratili dost času. Jedeme!“

„A já se svou částí regimentu na nepřítele zaútočím, dokud je paralyzovaný šokem,“ rozjede se Marcelus zpátky na bojiště.

„Monsieur, pojeďte!“ houkne na Yacouba plukovník, cválající k vojákům čekajícím na jeho rozkazy. Yacoub neochotně pobídne Gawaina, který se líně rozejde za plukovníkem. Ve tváři má stále ten nadšený úsměv, když prudce pohodí krásnou havraní hřívou. Zvolna tasí šavli. Cválá na hřbetě nádherného, lesklého vraníka, v ruce cítí chladný kov zbraně, ve vlasech ledový ostrý vítr. V uších stále slyší tóny písně, která nepřátelům mění nohy v rosol, přiková jim je k zemi a přiměje krev opustit drobné kapiláry. V srdci mu náhle nebuší strach a vidina takřka jisté smrti, odhodlání sice padnout, ale hrdinsky, vzít přitom s sebou řadu nepřátel; náhle ho celého plní neočekávaná naděje. Naděje na vítězství, na přežití. Je to přímo kouzelný pocit.

V uších mu pulsuje zvuk kopyt měkce dusajících v trávě a blátě. Vítr ve vlnách naráží do jeho zbožňovaných vlasů. Rozevlává i Gawainovu hřívu, která mladíka pleská po tvářích. Cítí sedlo, na němž sedí, třmeny, v nichž má nohy ve vysokých vojenských holínkách, otěže v levé a šavli v pravé ruce. Kůň pod ním jen letí, jeho kopyta bijí do země, je plný energie a jakési lehkosti. Yacoub skoro zapomíná, že je v bitvě. Připadá mu, jako by to byla jen další vyjížďka s plukovníkem ve skalách severních Gon. Jistě, teď jsou v nějakém údolí, ale určitě se co nevidět na obzoru vynoří hradba tvrdé šedi, skal erodovaných větrem a vodami divokých horských řek, zejména Ttrav a Ömsu…

Jenže namísto skal se před nimi vynoří nepřítel. Srážka s realitou je poněkud překvapivá a velmi náhlá. Yacoub sevře zuby a tiše sykne, když vynaloží veškerou sílu na to, aby odrazil výpady hned dvou nepřátel naráz. Šavle o sebe hlasitě a nepříjemně, pronikavě zaskřípějí. Vtom jedna z nepřátelských zbraní uhne, její majitel se prudce rozmáchne a zasáhne něco vedle Yacouba. Mladík se bezděky ohlédne a do obličeje ho zasáhne silný proud krve, která stříká z krku vojáka z de Taaleho regimentu. Yacoub se rychle zase odvrátí, vyplivne krev, která se mu dostala do úst, a máchne vlastní šavlí. Voják proti němu se toho nenadál. V jeho šedých očích se objeví vrcholný úžas, když si začne prohlížet zápěstí ruky, již mu Yacoub uťal. Yacoub rychle odvrátí tvář, protože je mu jasné, že by mu záhy začalo být vojáka líto, a to si nemůže dovolit.

Pěchota tvořící převážnou část nepřátel, s nimiž se střetli, by pro kavalerii představovala docela snadnou kořist, kdyby nebylo nemilého překvapení, jehož se Goňanům dostalo: součástí oddílů je i baterie. Šest děl, která je uvítají kartáčovou palbou, některé vojáky značně vyvede z míry.

„Jedeme!“ řve Gneus Marcelus de Taale odhodlaným a zkušeným hlasem. „Následujte mě! Stihnou nabít ještě jednou, možná dvakrát, a pak k nim dojedeme a děl se zmocníme!“

„Ano! Sebereme jim je!“ volají jezdci. Celým oddílem proběhne slabé pousmání, když příští kartáč zasáhne sice šest mužů z pluku, ale kromě toho také dva Guillany.

„Jen do toho, jen tak dál!“ volá rozjařeně jeden z vojáků na baterii. „Jen si střílejte do vlastních, a příště jich můžete zasáhnout víc!“

Mladý d’Agoulle se s několika muži oddělí od hlavního proudu vojáků. Děla ho nezajímají, připadají mu příliš velká, hlučná a neohrabaná. Raději se pustí do dalšího boje s ostatními vojáky. Poprvé si všimne, že mnoho jezdců z řad Guillanů sedí na bělouších. Další důkaz arogance těch zpupných neřádů, pomyslí si, v Gonách – a mělo by tomu tedy být stejně i zde – smí na bělouších jezdit pouze gardisté. Hned šavlí jednoho jezdce z hřbetu bílého koně srazí tvrdou ranou. Ve stejném okamžiku pocítí prudkou bolest v zádech. Slabě vyhekne a zamrká. Co to má do pekla být?! Vzápětí si připomene poučku plukovníka de Taale. „Jestli budete zraněn, nikdy nesmíte ztuhnout. Pokud toho budete schopen, musíte se okamžitě začít hýbat a dál bojovat. Jinak vás bolest zcela ovládne. Musíte se soustředit na jakoukoli jinou věc.“ Zuřivě zasáhne šavlí do obličeje prvního Guillana, kterého spatří. Ten, zatímco se jednou rukou snaží bláhově zakrýt dlouhou krvácející ránu, mávne druhou rukou, v níž svírá vlastní šavli. Yacoub se prudce zakloní v sedle, přesto ho špička zbraně škrábne na čele a z rány se okamžitě vyřine krev, která mu steče do oka.

A právě tehdy přijedou guilleské posily. Plukovník de Taale, který se zmocnil baterie, stačí nařídit jediný výstřel, než si nepřítel děla vybojuje zpět. Plukovník zoufale ustupuje a Yacoub se s další části pluku ocitne v sevření mezi dvěma oddíly Guillanů. Podaří se mu probojovat si cestičku k okraji linie vojáků – a tu spatří, že podél lesa několik desítek metrů od nich cválá trojstup vojáků v gonských barvách. Když přijede blíž, postřehne na jejich kabátcích v úrovni klíčních kostí stříbrné výšivky. Ženisté, zajásá v duchu a nahlas na ně zavolá.

„Kde je váš velitel?“ ptá se, jeda podle jejich řady. „Kde je plukovník Hänta?“

„Nevíme, ztratili jsme ho už před dobrou hodinou.“

Yacoub ukazuje přes rameno. „Zaútočili na nás Guillané, je jich velká přesila. Pomozte, nebo nás pobijí!“

Voják jedoucí v čele, který na sebe evidentně v nepřítomnosti plukovníka vzal roli velitele, si zacloní oči a pohlédne za Yacouba. Krátce přikývne. „Alfréde, Michelové… a vy ostatní,“ ohlédne se na své muže, „Zůstaňte tady, odpočiňte si. Nebo, jste-li toho bez pomoci schopni, pokračujte dál. Nezranění muži za mnou!“ Rozjede se k bojujícím postavám.

„Já zvládnu bojovat!“ rozkřikne se ostře zrzavý starší voják, který si levou rukou podpírá pravou, evidentně zlomenou.

„Když myslíš, Micheli…“ zabručí voják vedle něj. Z hnědých hustých vlasů mu vystupuje velká boule, je bledý a ve tváři má poněkud nepřítomný výraz. Náhle se napůl spustí ze sedla, pootočí hlavu a dávivě se rozkašle.

„No, ty bys tu měl rozhodně zůstat, Alfréde,“ míní vesele Michel a pobídne svého hnědáka za dočasným velitelem.

„Kde jste naposledy viděli svého plukovníka?“ doráží Yacoub.

„Támhle,“ ukazuje směr zarostlý, přesto však hezký muž kolem třiceti let s opálenou pletí, hnědými hladkými vlasy a jasnýma modrýma očima. Ležérně si přitom rukou odhrne kadeře za poněkud velké ucho.

„Díky,“ kývne na něj vděčně mladík.

„Ztratili jsme ho, když nás napadli Guillani,“ vykládá mdlým, zastřeným hlasem voják s boulí na hlavě.

„Nemluv, Alfréde. Nevysiluj se,“ napomíná ho mírně hezký modrooký brunet.

„Ty drž hubu, Konstantine, jak to, že nebojuješ s ostatními zdravými muži?!“

„Protože nejsem zdravý, zapomněl jsi?“ pousměje se nepatrně on. „Mám zlámaná žebra,“ oznamuje skoro hrdě.

Když Yacoub opouští jejich přátelskou při, bezděky se ohlédne k bojujícím. S náznakem úlevy postřehne, že Goňanům na pomoc přijel také zbytek de čtvrtého jízdního regimentu v čele s Marcelem, po jehož boku jede na koni s neuvěřitelně dlouhou hřívou Hugo d’Elzzbierppe, příslušník rodu červeného šípu, který má být na jejich straně.

Sotva Yacoub projede řídkým lesíkem a pohlédne přes travnatou, mírně se svažující stráň, úlekem div že neupustí šavli. V trávě leží nehybné tělo jeho milovaného Leeky. Ne, pomyslí si, to přece nemůže být on! Nevěřícně seskočí z Gawaina – prudce ho přitom zabolí poraněné místo na zádech – a rozběhne se ke koňskému tělu. V prvních chvílích se jen snaží ovládnout zmatek, který se v něm rozhostil, a rozmrkává slzy, vzpomínaje na vše, co s Leekou prožil. Vždyť ho měl odmalička, byl mu věrným přítelem celá léta ve skalách… a teď… bez života tu spočívá v namrzlé trávě…

Najednou si vzpomene na jezdce, kterého Leeka nesl. Zřetelně se mu v mysli vynoří Häntova slova, jeho prosba, aby si koně vyměnili, protože se oběma líbilo zvíře toho druhého. S děsem v srdci si uvědomí, že Hänta leží u Leeky. Jedna noha zůstala pokrčená v koleni, druhá patrně pohřbená pod koněm. Raže rozhozené v trávě, pravá ruka dosud spočívá na jílci zlomené šavle.

„To ne… Hänto!“ zvolá Yacoub, přestože ví, že ho důstojník nemůže slyšet. „Konráde!“ Zoufale pátrá po těle pohledem, ale nevidí žádné zranění. Možná se udeřil do hlavy, napadá ho posléze, možná je jen v bezvědomí… Pomalu obchází padlého Leeku.

Zničehonic sevřou prsty šavli pevněji, paže se pohne a zlomená zbraň se rychle vrhne na Yacouba. Ten je ale rychlejší a zablokuje ji vlastní zbraní. Tu teprve otevírá Hänta oči, a když pozná mladého aristokrata, srdečně se usměje a spustí šavli.

„Probůh, monsieur, ani nevíte, jak rád vás vidím,“ pronese svým těžkopádným způsobem.

„Nápodobně,“ usměje se Yacoub a klekne k němu. Kolem Hänty je krev a vedle něj leží dva vojáci, jeden přítel a jeden nepřítel, oba mrtví. Přítel dostal takovou ránu do krku, že mu hlava visí jen na pár vláknech tkáně a je vzhledem k poloze těla ve víc než nepřirozeném úhlu. Nepřítel se dosud drží za břicho.

„Zlomil mi šavli, zlosyn,“ ucedí Hänta, sleduje Yacoubův pohled.

„Co je vám?“ zajímá se mladík, obrátiv se zpět k ženijnímu důstojníkovi. „Jste zraněn?“

Pomalu přikývne. „Noha… uvízla mi pod koněm… byl bych se třeba i osvobodil, jenže nebylo, kdy. Prakticky hned na mě zaútočil ten panchart, zabil mého muže, který mi přišel na pomoc, a dal mi pěkně zabrat. Zbavil jsem se ho vlastně před chvílí. Vzal mi dost sil, tak jsem si řekl, že bude nejlepší dělat mrtvého.“

„Chytré,“ usmál se lehce Yacoub. „Konráde, co je vám?“ Úsměv mu zmizí ze rtů, když Hänta zaskučí, zakousne se do rukávu uniformy a do očí mu stoupnou slzy bolesti.

„To… ta noha…“ zalapá po dechu. „Tohle je ale příšerné! Monsieur, nic takového jsem v životě necítil…“

„Musíme vás dostat zpod Leeky,“ pevně říká Yacoub, i když v nitru rozhodně tak klidný, jak musí vypadat na pohled, není.

Společnými silami – na nichž se valnou většinou podílí Hänta – se jim po chvíli podaří tělo odvalit. Když Hänta spatří na první pohled zlomenou nohu, obličej mu zpopelaví. „Zujte mi, prosím vás, botu,“ zašeptá sotva slyšitelně.

Yacoub přikývne, myslí, že to bude snadná práce. Opak se ale ukazuje být pravdou. Po namáhavém tahání se holínka pohne jen možná o centimetr, a i to stačí k tomu, aby se Hänta válel v trávě, lapal po dechu a vyrážel ze sebe srdceryvné zvuky.

„Prosím vás, rychle…“ žadoní tence.

„Nejde to!“ okřikne ho nervózně mladík. „Vydržte.“ Rozváže si šátek a podá jej plukovníkovi. „Nate, zakousněte se.“

Jakmile je bota zutá, Yacoub bleskově odvrací tvář. Normálně mu pohled na zranění nedělá zle, ale zahlédnout jen koutkem oka změť živého masa, krve a cáry kůže, to mu teď bohatě stačí. Možná je to tím, napadá ho, že to svým způsobem zavinil můj Leeka. Hänta je bílý jako smrt a vytřeštěně zírá na nohu.

„Konráde…“

„Je pozdě, do pekla!“ ucedí.

„Konráde!“ vykřikne Yacoub znenadání. „Dělejte zase mrtvého, honem!“ Nečeká, až ho plukovník poslechne, ale vstane a odchází od něj. Míří podél lesa, kde se zpoza stromů vynořilo pět Guillanů. Yacoub si pozdě uvědomí, že nechal šavli u Konráda, stejně si není jistý, zda by se, být ozbrojen, odvážil na přesilu pěti na jednoho. Rychle zaběhne mezi stromy, ale je příliš pozdě. Guillané si ho už všimli a brzy ho chytí, také proto, že mladíka zpomaluje bolest zranění na zádech. Když ho uchopí za zápěstí, bezděky se ohlédne. Mezi stromy spatří pár vojáků, poznává dva z de Taaleho regimentu. Nešťastně na něj hledí. Chvíli uvažuje, proč nezaútočí, proč se ho nepokusí zachránit, a pak si všimne, že jeden z nich za sebou těžce vleče levou nohu. Je jasné, že se druhý voják sám nepostaví pěti, pomyslí si truchlivě. Já ostatně před chvílí došel ke stejnému závěru. Kde je ale sám plukovník?

„Výborně,“ libuje si vysokánský guilleský poručík. „Krásnou kořist jsme získali, jen co je pravda. Tak pojďte s námi, monsieur.“

Oslovení „monsieur“ vyvolá v Yacoubovi nepříjemný pocit, že vědí, koho zajali. Je mu jasné, že nemá cenu odporovat.

„Nebojte,“ posměšně utrousí voják kráčející po jeho pravici. „Budete se u nás mít jako v bavlnce, monsieur. Například vás ošetříme, co vy na to?“ A aniž by čekal na odpověď, prudce vytrhne Yacoubovi něco ze zad. Mladík zalapá po dechu a upadne na kolena, ale oni ho donutí zase rychle vstát. Mladíkovi se udělá mírně nevolno, když spatří ve vojákově ruce zakrvácený šíp.