Kapitán de Taale / 16. Zkouška ohněm

Ihned poté, co Yacouba odvlečou přes východní most do svého ležení, dostrkají ho do jednoho stanu a tam jej přivážou k židli. Nechávají ho o samotě, Yacoub ale nepochybuje, že před stanem stojí několik stráží. Proč vlastně, uvažuje, vždyť jsem tu spoutaný, nikam neuteču. Snaží se ignorovat roubík v ústech a mimoděk se pokouší houpat nohama – židle je jako obvykle příliš vysoká pro jeho malou postavičku – a pohrávat si s provazy, které mu za opěradlem židle poutají ruce. Jediným výsledkem je, že si o ně za okamžik bolestivě rozedře zápěstí. Je mu podivně špatně, těžce se mu dýchá, i když to v duchu svádí na roubík, ale kvůli roubíku se asi navzdory zimě nepotí. Zimou se slabě třese, s každým okamžikem ho jeho rány víc a víc pálí… Srdce mu splašeně buší. Soustřeď se, vnímej okolí, nabádá se v duchu. Zaposlouchá se do větru šustícího látkou stanu. Zvuk se zvolna mění, pomaličku se do něj vkrádá příměs něčeho jiného. Déšť, uvědomí si mladík zaraženě. Dešťové kapky bubnují do napjaté látky…

Ozve se břinkot ostruh a do stanu vpochodují čtyři vojáci. Jednoho z nich, vysokého důstojníka s epoletami, poněkud opičí tváří a krásnými, lehce zvlněnými černými vlasy Yacoub už viděl. Princ Albert d’Elzzbierppe ho přejede pohledem, v němž se nezračí žádná emoce, tiše mlaskne a uvelebí se naproti Yacoubovi do tureckého sedu. Prohrábne si rukou kadeře a v nich zůstanou rýhy po jeho prstech, má je totiž přeci jen trochu zvlhlé deštěm.

„Povedený úlovek, jen co je pravda,“ pokývá princ hlavou.

„Co se mnou uděláte?“ zeptá se Yacoub, ale roubík jeho slova znetvořuje a pohlcuje.

„Vyndejte mu to!“ nařídí rozmarně knížecí syn. Když přidá na hlasitosti, stane se jeho hlas podivně pisklavým, jako by již téměř čtyřicetiletý muž ještě stále mutoval.

„Co se mnou uděláte?“ ptá se Yacoub, když mu uvolní ústa. Přejede si jazykem po půnebí, v ústech má sucho a byl by přísahal, že v nich cítí vlákna roubíku. „Budete chtít výkupné? Můžete za mě dostat hodně, jsem mocný šlechtic!“

„Vzácného ptáčka jste ukořistili,“ podivně na něj naváže princ, ač se zdá, že jeho slova vůbec nezaznamenal. „Určitě nám moc hezky zazpívá.“

„Je zraněný, Vaše Jasnosti,“ osmělí se promluvit jeden z vojáků, kteří cosi dělají po Yacoubově pravici.

„Nevadí,“ pronese klidně aristokrat. „I ošetřování často dost bolí, možná stejně jako mučení.“

Yacoubovi přeběhne po zádech mráz, až se zachvěje.

Čas se vleče. Jako by jej v přesýpacích hodinách neměřil písek, nýbrž nějaká tekutina, jejíž kapky se jen neochotně spouštějí do dolní baňky, zoufale se drží vší silou nahoře a stékají pomalounku jako med.

Princi donesou pohár horkého vína a bělostný kapesník, evidentně navoněný. Albert d’Elzzbierppe si chvíli se zaujetím prohlíží sklenici, pak ji opře o rty a upije. Náhle vstane a přejde k Yacoubovi.

„Kolik vám je, monsieur?“ zajímá se podmanivým tónem.

Yacoub na něj ostražitě pohlédne. Přemítá, zda má říct pravdu. Že by ho potom nechali na pokoji? Musí to alespoň zkusit…

„Čtrnáct.“

„Čtrnáct, MONSIEUR,“ opraví ho důrazně knížecí syn. „Nebo: čtrnáct, VAŠE JASNOSTI.“ Vpaluje se do mladíka pohledem, jako by ho chtěl přimět, aby po něm slova zopakoval. Pokud to skutečně zamýšlel, minula se jeho metoda účinkem. Mladík dál mlčí. „No, to je koneckonců jedno,“ zabručí téměř neslyšně, evidentně jen pro sebe příslušník rodu červeného šípu. „Stejně vám nevěřím. Jste sice malý, ale…“ natáhne ruku s kapesníčkem a prstem přejede Yacoubovi po hraně dolní čelisti, „… odhadoval bych vás nejmíň na šestnáct, tedy plnoletost.“

Yacoub v duchu prokleje černé strniště, které mu v ležení pokrylo tvář a které neměl příležitost a možnost oholit. Svým způsobem si je vlastně užívá, připadá mu opravdu jako první znak skutečné dospělosti… teď jako by se mu tiše pochechtávalo. Ke všemu ho dráždí navoněný kapesníček. Proč jej princi přinesli? Něco mu sevřením jeho nitra napovídá, že to nebude jen parádní módní doplněk, ale že ten kus látky má nějaký jiný, hrůzný účel. Bude jím snad kníže mladíka dusit? Stane se z něj jeho nový roubík, aby cítil jistě odpornou chuť parfému přímo na jazyku?

Mimoděk se zaměří na pohár v ruce mladého prince. Při pohledu na jeho obsah si tím palčivěji uvědomuje sucho v ústech a nepříjemnou látkovou chuť, která mu zůstala po zmuchlaném hadru, kterým ho předtím umlčeli. Je to ironie, pomyslí si, protože když mi ho do úst strkali, měl jsem naopak dojem, že jsem za celý dosavadní život nevyprodukoval tolik slin jako v tu chvíli.

„Chcete napít?“ téměř nepostřehnutelně, ale velice sugestivně se usměje d’Elzzbierppe.

Yacoub na něj jen nevěřícně zazírá.

„Prosím,“ laskavě zapřede muž a přiloží mu okraj poháru ke rtům. Yacoub uvažuje, jestli to není past, jestli víno není otrávené, ale… vždyť jej princ sám předtím pil… D’Elzzbierppe pohár nahýbá a mladík rychle pootevře ústa, aby mu víno pouze nesteklo po bradě. Zakucká se. Knížecí syn líně natáhne ruku a s na první pohled předstíranou účastí ve tváři začne zajatce pleskat do zad. To, že si vybral zrovna místo, kam Yacouba zasáhl šíp, je evidentně skutečně náhoda, protože když zajatec hekne bolestí, princ se teprve s odporem zadívá na ruku, na které ulpěla mladíkova krev, a tiše zakleje. Pochopitelně se však neomluví, pouze křikne ven ze stanu, aby mu přinesli vodu, že se potřebuje umýt.

„Nechcete si ušetřit zbytečné utrpení?“ zeptá se téměř bez zájmu, jako by mimochodem, Yacouba, když už zase sedí v tureckém sedu na předchozím místě a suší si ruce.

„Nic nevím,“ vydechne mladík. Srdce mu prudce a rychle buší v hrudi, jako by vědělo, že brzy bít přestane, a snažilo se splnit jakýsi předem stanovený konstantní počet úderů za Yacoubův život. Mladíkovi se po předchozím zalknutí stále trochu těžce dýchá.

„Škoda…“ řekne jen princ mnohoznačně.

Minuty se vlekou. Potom náhle Yacouba uchopí obrovské ruce jednoho vojáka, který podle mladíka musí měřit přes dva metry, a někdo mu patrně nožem rozřízne oblečení na zádech a obnaží jeho kůži, jako by ho připravovali na bičování. O několik vteřin později si Yacoub přeje, aby ho byli skutečně bičovali. Bolest, která mu exploduje v ráně na zádech, mu vžene slzy do očí a až na líce. Zalapá po vzduchu, protože má dojem, že patrně s úspěchem zapomněl, jak se dýchá, a vzápětí prudce scvakne čelisti, aby křik, který se chystá vyrazit z jeho hrdla, spoutal a utlumil jen na dlouhé bolestné syknutí.

„Zatím vás jen ošetřujeme,“ upozorní laskavě princ s kapesníkem před obličejem.

„Mnohokrát vám děkuji.“ Zamýšlenou ironii z mladíkova hlasu zcela vysaje akutní vyčerpání. Cítí pach spáleného masa – ze všech sil se brání připustit si, že jde o maso jeho – a zachvěje se náhlou zimou, i když v ráně ho nesnesitelně pálí.

„Ještě pořád nic nevíte, monsieur?“ zeptá se takřka škodolibě jeden z vojáků a strčí cosi kovového zpět do železného koše se žhavým uhlím.

„Ne!“

„Hm…“ pronese voják způsobem, který říká: „No jo, no, co naplat, v tom případě budeme muset začít s opravdovým mučením.“

„Já – Nic – ne…“ hlasitě se začne ohrazovat Yacoub, ale vtom ho udeří do lícní kosti tvrdá pěst. Neví, jak dlouho ho bijí, ale vlastně to ani nevnímá. Pro mučivou bolest v ráně na zádech, horší, než jakou si uměl vůbec představit, mu to připadá, jako by ho tloukli prachovými polštáři. Začíná se ho zmocňovat pocit podivného neskutečna, jako by současně seděl připoutaný k židli, ale také se na celou scénu díval odněkud zpovzdálí. Možná ani nebijí jeho… Není to náhodou umírání, napadne ho zničehonic.

Do reality ho vrací ostrá bolest, když ho zasáhnou do místa, kam ho na čele předtím trefila šavle. „Nevím…“ blekotá a třese se rostoucím pocitem zimy. „Nic… nevím…“

„Kolik máte sil? Byly v bitvě všechny vaše síly? Musíte mít někde zálohy!“ doráží něčí hlas.

„Ne-vím!“ slabikuje už ze samého zoufalství Yacoub.

„Bl-bost!“ hekne úsilím voják, když mu zasadí zvlášť tvrdou ránu někam k obočí. „Zrovna vy, monsieur! Musíte toho vědět spoustu, někoho takového by nenechali bez informací!“

„Třeba jsem se o ně neprosil…“ zamumlá ztěžka, omámený.

„Přestaňte,“ nařídí hlas prince. „To nemá smysl. Musíme přitvrdit, jak je naše kořist vzácná, tak je prolhaná.“

Haná… haná… rezonuje v ozvěnách Yacoubovi v hlavě. Když okrajem vědomí zaregistruje, že ho odvazují od židle a někam vlekou, zaplane v něm nejasná naděje. Že by pochopili, že opravdu nic neví?

Pokládají ho na něco tvrdého… vlastně si ani není jistý, zda břichem, či zády… Ačkoliv má otevřené oči, jeho vědomí je již tak zamžené bolestí a děsivou, jako by nepřirozenou zimou, že stejně nic nevidí. Něco mu dělají s končetinami… Poutají je, ale každou zvlášť… Velice pomaličku mu dochází hrůzné podezření, že ho přivazují na skřipec. Bude vůbec vnímat, až ho začnou opravdu natahovat? Dokáže ještě vůbec vnímat další bolest? Musí přece existovat nějaká hranice, za kterou už nelze jít, za kterou už nelze vnímat…

Bolest, která mu vzplane v boku, ho ubezpečí o tom, že – ač je to s podivem – on té hranice zjevně ještě nedosáhl. Popis, že mu bolest v boku vzplane, je vlastně velmi přiléhavý, protože mu zvolna a nejasně dochází, že mu bok pálí. Samy jeho svaly jako by se nezávisle na něm chtěly od plamenů odsunout, přestěhovat se někam jinam, třeba na druhý bok nebo do stehna… Všechno se s ním točí, houpá, problém nadechnout se vygraduje tím, že už nepokrytě sípá, v uších mu hučí, polévá ho nesnesitelné horko a nesnesitelná zima…

„Nic nevím!“ zaječí. „Nevím! Nevím! Nevím! Vůbec – “ Jeho slova se promění v táhlé zaskučení, když se přidá další spalující bolest, tentokrát někde u lopatky.

„Strčte mu něco, ať si neukousne jazyk,“ poručí bezcitně hlas Alberta d’Elzzbierppe. „Potřebuji ho schopného mluvit.“

Musím omdlít, říká si Yacoub, přeci každou chvíli musím omdlít… nemůžu vydržet… prosím…

„Nevím… nic nevím… nevím… nic… nevím…“ blekotá slábnoucím hlasem, přerývaným prudkými, štěkavými nádechy.

„Dost!“ ozve se rázně a nesmlouvavě nějaký hlas, který dosud mlčel. „Okamžitě přestaňte, jestli ho nechcete zabít! Vaše Jasnosti, říkám, že musíte neprodleně pře…“

Yacoub má pocit, že se někam propadá, noří… že se noří pod hladinu, že se nemůže nadechnout… vždyť je pod hladinou, nemůže se nadechnout, jinak by přece vdechl vodu…

„Monsieur!“ zazní přímo u něj ten cizí hlas. Někdo se ho dotýká na hrudi a… nadzvedává mu hlavu? Není si jistý… tak moc by se chtěl nadechnout… „Srdce,“ konstatuje ten hlas. Musí to být lékař… Cítí, jako by mu na prsou leželo těžké závaží a ztěžovalo jeho srdci činnost… cítí dotyk na svém zápěstí a náhle si uvědomí, že má od něčeho mokrou ruku. Pokusí se promnout si prsty… dlaň je vlhká, skoro mokrá, trochu lepkavá… asi potem… Záblesk reality náhle zhasne. Má pocit, že omdléval asi tři hodiny, ale konečně opravdu ztrácí vědomí.