Kapitán de Taale / 17. Kapitán de Taale

Cokoliv by Yacoub udělal raději, než aby se vzbudil. Jeho vědomí se ho však neptá. Mdloba skýtala příjemné útočiště, val bezpečí, kam nedosáhne bolest trýzněného těla, kam nedosáhne vůbec nic a vůbec nikdo. Ani rod d’Elzzbierppe nemá tak dlouhé prsty.

Jenomže mdloba pominula. Mladý aristokrat se proti své vůli vrací do reality plné bolesti. Těžce se mu dýchá, je celý propocený a všechny utržené rány – na zádech, na čele, na zápěstích, naboku i podlitiny v obličeji – ho okamžitě sevřou v medvědím objetí plném muk.

„Kde…?“ zachrčí slabě nazdařbůh, protože netuší, jestli u něj vůbec někdo je.

„Tiše, tiše…“ zapřede povědomý hlas.

„Kdo…?“

„Nemluvte, monsieur. Jmenuji se Tionas Soul, jsem lékař.“

„Co se mnou bude?“ slabě hlesne mladík.

Lékař váhá, zjevně uvažuje, jak to Yacoub myslí. „Mluvíte o vašem zajetí? Už vás nikdo vyslýchat nebude, nebojte se,“ chvatně říká chlácholivým tónem. „A vaše zranění… ale ne, zahojí se, to určitě. Provedli to čistě… jen ta rána na hlavě se mi nelíbí.“

Yacoub ho přestává vnímat. Při zmínce o tom, že se jeho rány jistě zahojí, se mu vybaví noha plukovníka Hänty. Bude i ona v pořádku? Bude v pořádku Hänta? Jak na tom asi je teď… leží pořád tam v trávě vedle mrtvého Leeky, nebo sebral síly a nějak se odplazil či odbelhal do bezpečí? Dostal se ke gonským vojákům? Do tábora? Nebo ho našli? A našli ho přátelé, nebo nepřátelé?

Soul ho zatím kontroluje. Rozkládá kolem sebe nádobky s mastmi a odběhne pro hrnek s heřmánkovým čajem. Namáčí do něj kousek nejčistšího plátna, jaké jen v ležení mohl sehnat, a jemně jím začíná přejíždět rány. „Zatím jsem je nechával na vzduchu, ale teď je obvážu. Čekal jsem jen, až se trochu proberete, protože k tomu potřebuji trochu vaší spolupráce.“

„Hm…“ zabručí nesoustředěně Yacoub.

„Heřmánek je samozřejmě sušený, doufám, že bude mít aspoň nějaký účinek,“ brebentí dál doktor a věnuje se mladíkovu čelu. Pozorně a nepřátelsky si ránu měří pohledem. „Teď se mi zkuste přetočit na bok, monsieur. Na ten nezraněný, samozřejmě!“ pousměje se, když na něj mladík útrpně pohlédne. „Ano, to je ono…“ mumlá a vymývá mu rány na zádech. „A nakonec ta zápěstí…“

„Monsieur le docteur, pořád prší?“

„Ano. Neslyšíte to?“

Slabě pokrčí rameny a tiše sykne, i tento pohyb ho zabolí. „Nějak to nezvládám vnímat.“

„Chápu… A co hlad, monsieur, nemáte?“

Yacoubovi se při pouhém poslechu slova „hlad“ a představě, že by měl něco dát do úst, žaludek nepříjemně zhoupne.

Soul pozorně sledující jeho tvář zjevně jeho výraz přečte a jen krátce přikývne. Jednou rukou mu nanáší na jednotlivé rány přinejmenším tři různé masti: jednu na zápěstí a ránu po šípu, odlišnou na popáleniny a ještě jinou na ránu na čele. Yacoubovi unikne bezděčné zasyknutí úlevy, když pocítí, jak mast na boku a zádech příjemně chladí. Po celou dobu mu lékař drží svou druhou ruku na hrudi. Pak rány opatrně obváže a přehodí přes zajatce teplou deku čpící potem. Hřbet ruky mu přiloží k čelu.

„Tak, a teď odpočívejte. Potřebujete to. Beztoho je skoro noc. Budu vás chodit kontrolovat, ale budu se snažit vás už nerušit a nebudit. Mezi námi,“ nápadně ztiší hlas, „ráno si pro vás asi přijedou vaši.“

„Cože?!“ zvolá tlumeně mladík a zvedne se na lokty.

„Klid, klid,“ napomíná ho Soul. „Musíte být v klidu…“

„V klidu! To už jsem slyšel tolikrát!“

„Tak se té rady zkuste držet, vaše srdce to jen uvítá. A ano, slyšel jsem, že se dohodla výměna zajatců. Vyměníme vás za našeho štábního důstojníka, kterého pro změnu zajali vaši.“

„Jaká pocta,“ zabručí ironicky Yacoub. „Mne, příslušníka jednoho z nejvýznamnějších a nejurozenějších rodů v zemi, vymění za nějakého… štábního důstojníka…“

„No, taky tu s námi můžete zůstat, že?“ nadhodí doktor na odchodu.

 

Když se probudí, první, co zaznamená, je zvuk kopyt a kol. Nad sebou spatří tvář, kterou obrovské zelené oči opticky extrémně zmenšují. Zlaté vlasy kolem té tváře jsou zmáčené deštěm, který studeně dopadá i na Yacoubův obličej.

„Charles Näüs,“ představuje se tiše muž. „Jsem syn vrchního chirurga.“

„Kde… jste se tu vzal?“

„Ten jejich lékař říkal, že vám o tom pověděl. Vyměnili jsme vás za toho důstojníka, kterého jsme zajali my. Jedete… málem jsem řekl, že domů,“ pousměje se.

Yacoub už se na nic víc neptá. Zdá se mu, že by odpovědi ani nevnímal, že by jen pluly a vznášely se kolem něj, jen vztáhnout ruku… a přeci zcela mimo dosah.

Aniž by si byl předtím uvědomil, že znovu usnul, náhle se probouzí na obvazišti. Hned vedle sebe uslyší žalostný sten. Mírně pootočí hlavu – má dojem, že ho to stojí veškeré síly – a upře pohled na černovlasého vojáka vedle sebe. Podle obrysu jeho těla rýsujícího se pod přikrývkou pochopí, že byla onomu muži amputována paže někde v okolí lokte. Voják po jeho pravici má ovázaný obličej a ani se nehne, nevydá ani hlásku, až Yacoub uvažuje, je-li vůbec ještě živ. Uvědomí si, že on sám bolestí bezděky sténá. Okamžitě se vynasnaží přestat. Z protější strany se k němu připlazí nějaký voják.

„Monsieur[1] d’Agoulle…“

„Co… co je…?“ hlesne Yacoub slabounce.

„Tady Konstantin,“ představí se voják.

Mladému šlechtici chvíli trvá, než si ke jménu přiřadí jeho nositele. „Konstantin…“ opakuje v Gonách nezvyklé jméno. „Ach, ano… z regimentu plukovníka Hänty, že…?“

„Tak jest, monsieur,“ přikývne voják. „Zranili mne na paži… ale můj plukovník je tu také, hned vedle mne. To by vás mohlo zajímat.“

„To mne zajímá!“

Konstantin se usměje.

„Co mu je?“ ptá se mladík a zvedá se na lokty. „Chci ho vidět!“

„Pak si pospěšte, monsieur,“ radí mu Konstantin dobromyslně. „Něco mi říká, že by vás u toho neměl nachytat Näüs.“

„To určitě ne…“ odtuší d’Agoulle. „Kde je váš plukovník?“

„Hned vedle mne,“ opakuje Konstantin. „Račte, monsieur.“

Yacoub jej následuje a plazí se na protější stranu obvaziště. Po obou stranách se nacházejí řady provizorních lůžek obsazených raněnými vojáky. Konrád Hänta leží mezi Konstantinem a jedním vojákem, který má zafačovanou hlavu. Zdá se, že spí. Yacoub nějak automaticky nadzvedne pokrývku a podívá se, jak vypadá Häntova noha, kterou naposledy viděl v nepříliš hezkém stavu.

 

[1] Jak již bylo možná patrno z předchozího textu, slovo „monsieur“ se v Gonách užívá (alespoň taková je tradice) při oslovení šlechtice. Již usus osmnáctého století však uvádí kontrast mezi „monsieur“ jako historické oslovení výhradně aristokrata a „monsieur“ jako synonymum francouzského „pane“, tedy coby oslovení kohokoli mužského pohlaví.