Kapitán de Taale / 17. Kapitán de Taale (část II)

Končetina je pevně obvázána a zpod pruhů plátna vykukují lístky bylin a line se pach léčiv. Plukovník sám však je bez sebe a nevnímá nic kolem.

„Bože…“ hlesne Yacoub bezděčně. Doufá, že mu Pán toto vzetí jeho ména nadarmo odpustí. „Konráde… musíte se uzdravit…“

„Klid,“ chlácholí ho Konstantin. „Vypadá to možná strašně, ale podle chirurga má slušné šance.“

„Bože, to doufám,“ hlesne vroucně Yacoub.

„Běžte si lehnout, monsieur,“ říká měkce Konstantin, když Yacoub zkřiví tvář poté, co přiložil hřbet ruky k Häntovu čelu a shledal, že plane horečkou. „ani vy nemáte normální teplotu. Odpočívejte. A vůvec, neměl by vás tu nachytat vrchní chirurg.“

„Jistě,“ ušklíbne se znechuceně mladík, odvleče se zpět na své místo a zachumlá se do pokrývky. Zvýšená teplota ho pomalu roztřese nepřirozenou zimou. Když zvedne ruku k bolavé hlavě, shledává, že má obvaz k ráně na čele přilepený hnisem.

Následujícího dne – druhého dne po jeho osvobození z nepřátelského ležení – povolají Yacouba k vrchnímu veliteli. Při sebemenším pohybu mladíka pekelně rozboí hlava… když kráčí ke generálu Hulaimé, pro bolest téměř nevidí. Generál sedí nad nějakými dokumenty, jakmile však Yacouba d’Agoulle ohlásí, zvedne k němu hlavu.

„Ach, vy… Dáte si víno?“

„Ne, děkuji,“ odpoví slabě, ale stroze Yacoub. „Není mi příliš dobře,“ přiznává.

„Chápu… nebudu vás dlouho zdržovat,“ pousměje se Damon Hugo Hulaimé. „Hovořil jsem s tím Turkem… Can se jmenuje? Mluvili jsme o té písni, kterou naučil vojáky.“

Yacoub těžce polyká. Živě si představuje, co teď nastane. Co asi Hulaimé s Canem udělal? A co udělá s ním? Potrestá ho, o tom není pochyb…

„Přiznal, že na ten nápad jste ho přivedl vy.“

„To je pravda,“ přikývne zdráhavě Yacoub. „On ale první přišel s tou písní… mehter či jak se jmenuje.“

„Vás ale napadlo ji aplikovat…“

„Ano, pane.“

„Bylo to… velmi netradiční,“ upozorní vrchní velitel. „Nicméně se to neminulo účinkem, mám dojem, že by Guillané nebyli víc ochromení, ani kdybychom je naházeli do jam plných obětí moru. Máte smysl pro strategii, monsieur. Příště bych byl ale rád, kdybyste se se mnou o své nápady podělil, přeci jen jsem tu vrchní velitel já.“

„Ano, pane,“ začervená se proti své vůli Yacoub.

„Jste v pořádku, monsieur?“ zamračí se velitel, když se mladík vzápětí chytí za obvaz na čele a zbledne jako stěna. Vyskočí od stolu, oběhne jej a chlapce podepře.

„Ta rána…“ sykne Yacoub vztekle. „Näüs říká, že tam mám infekci…“

„Jistě, jistě…“ drmolí generál. „Pojďte si lehnout, jistě, potřebujete odpočívat.“

„Odpočívám až dost,“ zaskřípá zuby d’Agoulle. „A nikdo za mnou během toho odpočinku nepřijde. Kolikrát se za mnou byl podívat můj poručník? Nebo Marcelus? Ani jednou…“

Damon Hulaimé se znenadání zastaví a vrhne po něm vážný pohled. Vzápětí jako by jej nejraději vzal zpátky, rychle pokračuje v chůzi, až se nemocnému mladíkovi zapletou nohy a on klopýtne. Zvedne se v něm vlna náhlého strachu.

„Pane generále, něco se stalo?“ šeptne bledými rty. „Ten váš pohled… Něco jsem zameškal, když mě zajali?“

Generál Hulaimé se opět zastaví a povzdechne si. Yacoub jako by najednou jeho dotek cítil více, skutečněji…

„Jsou snad také zraněni?“ rychle prohledává paměť a snaží se vybavit si, zda je někde v lazaretu neviděl.

„Plukovník de Taale… na tom je hodně špatně…“ Odmlčí se. „Není zraněn fyzicky, ale o to hůř mu asi je. Jeho syn… byl zabit.“

„Cože!?“ vyjekne Yacoub a nechápavě a nevěřícně na něj vytřeští oči. „Marcelus… Marcelus že je…“

Hulaimé na něj naléhavě upře pohled a sevře ho v rukou. „Klid, monsieur!“ vykřikne, když Yacoub začne lapat po dechu. „Musíte se teď soustředit na sebe! Do pekla, neměl jsem vám nic říkat, vaše srdce… do pekla!“

Yacoubovi se při plném vědomí toho, že toho zrzavého veselého mladíka už nikdy neuvidí, že už ho nikdy neuslyší se smát, že už nikdy nebude svědkem jeho drobných sporů s otcem… z vědomí, že je Marcelus tak náhle a nenávratně pryč se mu do očí nahrnou slzy.

Když mu generál pomůže až k jeho místu k ležení, svalí se mladík na tenkou matraci, pod kterou cítí každý hrbol, přetáhne si přes hlavu přikrývku a bolestí hlavy a rány na čele, ochromujícím steskem po mladém veselém Marcelovi a Bůh ví čím ještě se bezmocně křečovitě rozvzlyká, až se celý třese.

Teprve 15. dubna toho roku, den po jeho patnáctých narozeninách, dostane Yacoub d’Agoulle před celým vojskem vyznamenání a je za svůj skvělý nápad s osmanskou písní povýšen na kapitána. Když dá generál rozkaz a celé vojsko před ním slavnostně zvedá zbraň k poctě kapitána d’Agoulle, hlasitě vyprskne: „Ne!“ Všichni se po něm ohromeně podívají. Mladík se usměje svým charakteristickým, širokým, blaženým, samolibým, ale trochu jako by falešným směvem. Cítí pýchu, radost, zadostiučinění, že i když měří jen půl druhého metru, dokázal se tak rychle vyšplhat na důstojnickou hodnost. Jen jediná drobnost mu vadí. „Nejsem kapitán d’Agoulle,“ ohradí se ostře, ale jaksi prosebně přitom zašilhá po generálovi. „De Taale,“ oznámí. „Budu kapitán de Taale.“

Kdyby nebyl plukovník de Taale zase opilý, jako po Marcelově smrti býval v drtivé většině případů, kdy ho Yacoub viděl, nejspíš by byl poctěn a dojat. Takhle to však, zdá se, ani nezaznamená. Yacoub to ostatně nedělá pro něj, ale – jako naprostou většinu věcí – pro sebe. Beztoho už jméno „d’Agoulle“ nemohl delší dobu vystát, připomínalo mu jeho prvního poručníka a utrpení a ponižování, které zažíval v jeho domě. S plukovníkem de Taale je mu mnohem líp, s jeho jménem mu bude jistě ještě víc.