Kapitán de Taale / 18. Suvenýr z dovolené

Léto

Konrád se během března také zcela zotaví a v dubnu už je zase takový, jak ho Yacoub poznal před bitvou u elzzbierppeského lesa. Bitev se svede ještě celá řada, ukazuje se však, že ona velká únorová bitva byla s vítězstvím na straně Goňanů spíše výjimkou, než pravidlem. Guillané nezapřou, že tady jsou na domácí půdě oni.

V červenci se Yacoub po mnoha týdnech opět setkává s ženijním plukovníkem. Konrád Hänta na něj už zdálky mává a klusá k němu na grošákovi, kterého ukořistil Guillanům. Koně si Goňané všechny nechávají a většinu guilleských běloušů jedí. Yacoub po prvních soustech shledal, že koně nejsou zdaleka dobří jen pod sedlem.

„Meulle!“ pozdraví se s Häntou, když se konečně ocitnou tváří v tvář. Po plukovníkově boku jede Konstantin na lesklé kaštanové klisně s jasnýma očima. Mladý aristokrat si všímá, že oproti poslednímu setkání v květnu vojákovi s netypickým jménem přibyla jizva na tváři a chybí mu kousek ucha. „Co se ti stalo?“ diví se.

„Setkání na bojišti s knížetem, respektive knížecím princem,“ zaskřípá zuby Konstantin. „Pitomec namyšlený! Už se těším, až mu podobně zohavím tu jeho krásnou tvářičku!“

Yacoub se usměje. Jak si všímá při bližším pohledu, Konstantin nebyl ani před zraněním žádný krasavec, má velké nápadné rty, hrbatý nos, překvapivě řídké krátké vlasy a hranatý obličej.

„A jak jinak žijete?“ zajímá se mladý velmož.

Oba ženisté si vymění pohled. „Normálně,“ krčí Konstantin úzkými rameny. „A co vy, monsieur?“

„Všechno při starém.“

„Jak se vede plukovníkovi de Taale?“ ptá se Konstantin na svého lenního pána.

„Nic moc. Pořád pije… všechny odhání, skoro nemluví… a v boji je úplně šílený. Generál ho musel v poslední bitvě dokonce dočasně zbavit velení pluku, navzdory rozkazu odmítl brát zajatce, zabil, koho potkal… a jednou se rozmáchl šavlí tak, že přitom skalpoval vojáka vedle sebe…“

Konstantin se zasměje. „Jo, generál musel zuřit.“

„Taky že ano. Nevím, co plukovníkovi nechal udělat, ale čtyři dny jsem ho potom neviděl.“

„A generál Hulaimé už se vrátil z dovolené?“ zajímá se náhle Hänta.

„Myslím… myslím, že ano,“ zauvažuje Yacoub. „Ale je taky nějaký divný. A na Huga d’Elzzbierppe, který na dovolenou odjel s ním, je po návratu jako pes.“

„A jak se u vás má Gawain?“ táže se dobromyslně plukovník Hänta. Po bitvě u elzzbierppeského lesa Yacoubovi svého vraníka daroval.

„Pojďte se na něj podívat,“ vyzývavě se usměje Yacoub.

„Až později,“ odmítavě zakroutí zápěstím on. „Teď musím k vrchnímu veliteli. Taky si chci domluvit dovolenou.“

Yacoub na něj pohlédne.

„Moje žena, vzpomínáte?“ poklepe mu na rameno důstojník, zastaviv se po jeho pravici. „Čeká dítě. Blíží se den jejího slehnutí. Chci své dítě vidět. Až se vrátím od generála, dáme si spolu něco dobrého a vy mi budete vyprávět, jak se máte coby kapitán, platí?“

Yacoub se ješitně usměje a přikývne.

„A co ten Turek?“ ptá se ženijní plukovník asi o půl hodiny později, když už spolu s Yacoubem vypili půl džbánku vína a mladý aristokrat mu vypráví, kterak se dostal k důstojnické hodnosti. „Říkáte, že to byl i jeho nápad. Generálovi jste to také přiznal, ne? Tak taky dostal hodnost kapitána?“

„Ne,“ zakroutí hlavou mladík a pobaveně se usměje při vzpomínce. „Však on se Can taky rozčiloval… Can, to je onen Turek… Jenže Generál mu řekl, že nevěřícím hodnosti ve své armádě rozdávat nebude. Nabídl mu, že jestli přijme katolickou víru, rád ho mezi důstojníky povýší. Can rezolutně odmítl. Myslím, že se zlobí ještě teď.“

Hänta odvrátí tvář a zamumlá něco o náboženské svobodě.

 

V rámci své dovolené odjede ženijní plukovník domů do severních Gon v doprovodu Yacouba de Taale. Mladík hodlá splnit nepříjemnou povinnost sdělit rodině plukovníka de Taale, že Marcelus padl, a plánuje se také vidět s Ester. Neviděl ji půl roku. Se směsí pocitů vzpomíná na jejich poslední setkání v lednu a žasne, co všechno se od té doby stihlo stát. Marcelus je mrtev… on sám je kapitánem… připadá mu, že na Guille jaksi opravdu dospěl, zmužněl… Změnila se Ester také tak?

Druhý den po příjezdu domů se Yacoub sebere a odjede za Konrádem. Dle domluvy se setkávají na louce pod rozložitým bukem. Konrád mu důkladně popíše cestu k sobě domů, kde na něj má mladík počkat. On sám míří do Taale, vzdáleného, přeci však pořád nejbližšího města, aby sehnal porodní bábu. Yacoub ho do města nakonec doprovodí a zaklepe na dveře lékaře Yanny.

„Je tu Ester?“ zopakuje otázku, kterou mu položil před téměř tři čtvrtě rokem.

„Ne,“ praví laskavě lékař. „Je doma, tedy v domě svého muže.“

Yacoub se kousne do rtu. Málem by zapomněl, že se vlastně vdala. Požádá lékaře alespoň, aby směl vidět hříbě, jež zplodil jeho milovaný Leeka, a když se jím pokochá, rozjede se prudkým a nebezpečným cvalem k Häntovi domů.

Jede podle jakési řeky a občas nechá Gawaina dole a sám vyšplhá na nějaký zelený kopec, aby se rozhlédl po okolí. Jede odhadem asi tři hodiny, když už si začíná opravdu zoufat. Zabloudil jsem, kleje v duchu, Hänta mě nikdy nenajde a já se k němu taky nedostanu… Bezradně se zahlledí na řeku, jako by jí chtěl vyčíst, že to ona ho zavedla špatným směrem. Náhle asi deset metrů před sebou spatří mladou dívku, která klečí na břehu a pere prádlo. Neví, jak, ale ke svému ohromení v ní okamžitě pozná Ester.

Seskočí z Gawaina a rozběhne se k ní. Okamžitě poznává její vůni, přiskočí těsně k ní, políbí ji do vlasů a na šíji a zezadu ji obejme… Překvapeně, doslova ochromeně a téměř zděšeně odskočí. Ester se k němu prudce otočí s vyděšenou a rozezlenou tváří, zvedne se od řeky a on uvidí, co předtím ucítily jeho ruce.

„Ty…“ zalapá po dechu, omámený šokem. „Ester, ty jsi… ty čekáš…“ Hlas mu selže. Znovu přejede nevěřícným, jako by nechápavým pohledem její oteklou postavu s obrovským břichem. Udělá se mu mírně nevolno.

Ester nic neříká, jen se na něj dívá, také si ho prohlíží a ruku si bezděčně položí na břicho, jako by se Yacoub hotovil dítěti v jejím lůně nějak ublížit a ona se je snažila ochránit.

Yacoub si v duchu rve svoje nádherné, zbožňované vlasy. V první vteřině mu hlavou proletí bláznivý nápad, že dítě je jeho, ale v tom případě by musela být těhotná už patnáct měsíců. Pak se mu ovšem v hlavě vynoří série vzpomínek, které nyní dokonale zapadají do téměř děsivé mozaiky. Konrád sedí v předvečer bitvy u elzzbierppeského lesa u ohně a svěřuje se Yacoubovi, že v boji nezemře, že prostě nemůže zemřít, když jeho žena čeká dítě… rozloučení s Ester tehdy v lednu, kdy mu řekla, že si bere horala… radostná poznámka ženijního plukovníka, že si bere dovolenou, protože jeho žena má již brzy porodit… Probůh, jak jsem mohl být tak pitomý, duní mu v hlavě. Jak to, že jsem si to nespojil hned?!

Před očima mu zatančí černé jiskřičky. Má pocit, že se nemůže nadechnout, travnatý břeh se s ním pohupuje… Dopotácí se k nejbližšímu osamocenému stromu, rostoucímu jako předsunutá hlídka nedaleké smrčiny, a opře se o něj. „Tvým manželem je… Konrád Hänta?“ zasípá s pěnou u úst.

„Ano,“ hlesne po chvíli ticha. „Jsem teď Yannová-Häntová.“

„Hän…tová…“ opakuje přiškrceně, jako by se měl každou chvíli pozvracet. Sesune se podle kmene stromu na zem a strnule civí do prázdna. V uších mu hučí.

„Yacoube,“ splyne jí jemně ze rtů div ne soucitným tónem. Přistoupí k němu a rukou vlhkou od praní mu přejede po tváři. „Vždyť jsem ti říkala, že se vdávám.“

„Jen jsi mi nějak neřekla, za koho!“ zasípá.

„Nepřišlo mi to důležité. A co se vůbec změnilo?“

„Řekni mi… jsi s ním aspoň šťastná?“

„Znám horší manželství, mnohem horší,“ odtuší. „Nenutí mě konvertovat, nebije mě… jistě, asi dvakrát mi dal políček, ale… komu se to nikdy nestalo, že.“

„Je o dvacet let starší než ty,“ podotkne příkře Yacoub.

„No a? Ani to moc není vidět,“ zasměje se Ester.

„Ale jsi s ním šťastná?“ naléhá Yacoub, ale tiše, jako by mluvil k sobě.

„Nejsem s ním nešťastná,“ odvětí tvrdě Ester. „Co chceš slyšet? Že bych s tebou byla šťastnější? Kdo to může vědět? Yacoube, my dva… byl to jen sen. Nikdy se nemohl uskutečnit.“

Její racionální, téměř výsměšný postoj mladého velmože v první chvíli pohněvá, vzápětí si však musí připustit, že má dívka pravdu. Tak mocný šlechtic a lékařova dcera… to by plukovník de Taale nepřipustil. A ani Yacoub by to vlastně nechtěl. Ano, byl to jen sen, třebaže krásný. Pominul. Co naplat. Beztoho se za dobu odloučení oba změnili… odcizili…

Sotva se trochu vzpamatuje, usednou spolu na břeh, a zatímco Ester pere zbytek prádla, vyprávějí si, co kdo z nich za toho půl roku prožil. Ester moc nemá co povídat, a tak se záhy ujme slova Yacoub a hovoří o svých zážitcích a úspěších, což mu zcela vyhovuje.

Cestou k Häntovu domu se střídají v tom, kdo nese koš s vlhkým prádlem, a hovoří o Konrádovi. Ten už čeká doma, polomrtvý strachy o Yacouba, který už tam měl dávno rovněž být.

Trojice poobědvá, celé odpoledne rozmlouvá o všeličems, potom se navečeří a Yacoub s Häntou si dají medovinu. Nápoj v mladíkovi znovu rozjitří vzpomínky na krátkou lásku s Ester, myšlenkám na niž se celou dobu urputně brání. Opije se tak, že není s to odejít, a tak přenocuje v domě na lavici. Druhý den si dá předsevzetí, že už do tohoto domu jakživ nevkročí. Co nejrychleji odchází. Ester ho doprovodí na kraj smrčiny a tam se oba rozloučí. Shodnou se, že se rádi opět viděli. Nato zavládne napjaté ticho.

„Vezmi si tohle,“ přetahuje si Ester přes hlavu koženou šňůrku s Davidovou hvězdou a pověsí ji kolem krku Yacoubovi. „Na památku. A já tě nevyháním, odcházíš sám. Kdykoli se s tebou opět ráda setkám.“

Přikyvuje.

„Jen se prosím tě chraň, aby tu hvězdu viděl můj manžel.“

„A co mu řekneš, až se bude ptát, proč ji nemáš?“

Pokrčí rameny. „Že jsem ji ztratila…“ Jemně ho políbí na tvář, odvrátí se a pomalu odchází. Dívá se za ní, posléze otočí koně a rozjede se do lesa. Cestou svírá levou rukou otěže a pravou hvězdu.