Kapitán de Taale / 19. Co bude

Ester porodí o týden později. Z Konráda Hänty, který přijede za Yacoubem na panství plukovníka de Taale, je na míle daleko cítit vzrušení a nervozita. Zelené oči jako by mu doslova svítily. Aniž by sám pořádně věděl, proč, hodí kapitán své předsevzetí za hlavu, dá si osedlat Gawaina a po Häntově boku se rozjede k němu domů.

„Potřebuji vaše uši,“ obrátí se k němu po chvíli s úsměvem Konrád.

Mladík zvědavě pozvedne obočí.

„Porodní bába mě samozřejmě nepustí dovnitř. Já z toho tím pádem nemám nic, zatímco jiný…“ kývne hlavou k Yacoubovi. „Jiný by slyšel, až začne dítě křičet. Ale možná už bude na světě, než dojedeme…“

„Taky jste to mohl říct hned,“ ušklíbne se pobaveně Yacoub, dožene těch pár kroků, jež je s Häntou od sebe dělí, a položí mu ruku na rameno. „Konráde…“

„Co je?“

„Kdy to začalo?“

Konrád se na okamžik zamyslí. „Asi… před třemi hodinami… Proč?“

Yacoub se zasměje.

„Co je k smíchu?“ zaškaredí se na něj přítel.

Yacoub se usilovně snaží nasadit vážný výraz. „Tři hodiny… mon bel ami, garantuju vám, že máme ještě nejmíň dvakrát tolik času!“

„Jste nějaký zkušený,“ mračí se důstojník.

„Jistěže jsem,“ přikývne Yacoub a oči se mu lesknou pobavením. „Sedm let jsem žil u plukovníka d’Agoulle a jeho žena rodila skoro každý rok.“

„Hm… to se asi narození toho dítěte ani nedožiju. Umřu do té doby zvědavostí a strachem,“ odtuší ponuře Hänta.

„No to rozhodně nesmíme připustit,“ usmívá se mladík. „Vypadáte ale strašně… pojďte, zajedeme do vesnice, dáme si tam oběd…“

„Mám někde v klidu jíst, zatímco ona…!“ vybuchne Konrád.

„A co chcete dělat jiného? Ani kdybyste byl u ní, nikterak jí teď nepomůžete, a už jen to, že jste jel pro mne, je důkazem toho, že si to sám uvědomujete, Konráde.“

Asi hodinu pobudou ve vsi v protáhlém údolí, Yacoub do sebe hladově nahází jídlo a po chvíli odpočinku vyzve k tanci tmavovlasou sklepnici, která se mu představí jako Rosalie. Když se však posléze ohlédne na Konráda, vidí, že ho ženista pozoruje, a provinile se k němu vrací.

„Tohle přece nebudete pít, ne?“ otáže se, zpozorovav, že si jeho přítel objednal pivo. Položí mu přes sporadicky glazovaný hrnek ruku.

„Proč ne?“

„Chcete se otrávit?!“ vyprskne Yacoub. „Každý, koho znám, se gonskému pivu vyhýbá obloukem! Nedá se pít!“

„Je to tak trochu jen nahořklá voda,“ souhlasí pomalu Hänta, odstrčí Yacoubovu ruku a zvedne hrnek ke rtům, „ale… nemůžu si pomoct, něco na ní je. Nechtěl byste ochutnat?“

„Ne!“ Yacoub se bezděčně pokřižuje.

„Kromě toho,“ obhajuje dál Hänta svou volbu, „slyšel jste o králi… nejsem si teď jistý, jestli to byl Richard II. Nebo III., ale pivo zbožňoval.“ A napije se s téměř sevřenými rty, aby vypil jen tekutinu a ne kousky sladu.

 

Po příjezdu domů Hänta energicky zaklepe na dveře, za nimiž patrně je Ester, a s otazníky v očích hledí na Yacouba.

„Ještě ne!“ překřičí neznámý ženský hlas steny Häntovy manželky.

Yacoub se ohlédne na Konráda a zavrtí hlavou. Ženijní plukovník zkřiví tvář, sevře pěsti, otočí se na podpatku a vypochoduje z domu. „Až to bude, jsem u úlů!“ zahučí na Yacouba, aniž by se ohlédl.

„Do pekla,“ zakleje tiše mladík, ale úlevu mu to žádnou nepřinese. Rychle se stáhne ode dveří. Nechce vědět… nechce ani tušit, co se tam děje. Zoufale se snaží nevnímat hlas Ester a soustředit se jen na zachycení prvních zvuků dítěte. Nejraději by si zacpal uši, jenže… právě kvůli nim tu je. Proč, proč tu vlastně jsem, zoufá si v duchu. Proč jsem sem jel?! Nemám tu co dělat, tenhle okamžik nepatří mně, patří Ester, Ester a Häntovi! Cítí se tu jako vetřelec, jako parazit, který se chce podílet na štěstí, které se ho nijak netýká. Bože, proč vydává ty zvuky? Jaké utrpení asi prožívá? Při představě té veselé Ester, jak trpí, se mu udělá mírně nevolno. Mezi jejími steny není žádný prostor pro to, aby se mohl nadechnout…

Vyjde ven před dům a zhluboka se nadechne. Kolem panuje krásné horské léto, chladný vánek mu cuchá vlasy, z nedalekých stromů slyší zpívat ptáky. Obchází dům a prohlíží si jej. Tři pokoje, komora a místnost, kde je všechno ostatní…

„Monsieur?“

Yacoub nadskočí, když se za ním ozve hlas. Obrátí se. Když se řekne „porodní bába,“ představí si mladík ženu nejméně padesátiletou, spíše však ještě starší. Té, jež ho oslovila, je nejvýš třicet. Je o hlavu vyšší než on, má hnědé vlasy po ramena a staré velké hnědé oči. Její tvář působí dlouze a jako by pomačkaně, ruce má vlhké.

„Jsou v pořádku?“ vyhrkne Yacoub stísněně. Opět se ho zmocní pocit, jako by snad dítě mělo být jeho vlastní.

Porodní bába potřese hlavou na dlouhém krku. „Ano. Vzkážete to monsieur Häntovi? Ehm, totiž plukovníku Häntovi…“ opravuje se vzápětí a trochu zčervená.

Yacoub přikývne a dlouhými kroky zamíří směrem, kam viděl odcházet Konráda. Překoná jeden poměrně strmý kopec a z jeho vrcholu spatří ženijního plukovníka mezi úly. Jeho světlé vlasy se třpytí na slunci. Rychle si k němu pospíší. „Hänto!“ zvolá, když se k němu muž obrátí. „Konráde, už!“ Srdce mu prudce, zvonivě buší.

Hänta se na něj na okamžik zadívá vlhkýma očima a pak mu padne kolem krku. Tiše se směje.

„Já… já nic…“ koktá Yacoub a snaží se mu vykroutit.

„Díky, mon ami!“

„Mně neděkujte, sakra! Poděkujte své ženě!“ rozčílí se už a s námahou od sebe ženistu odstrčí.

Hänta přikývne a spěchá domů. Yacoub ho následuje mnohem pomaleji, často se zastavuje. Tak Ester opravdu porodila, běží mu hlavou. Ví, že by asi měl něco cítit, ovšem necítí vůbec nic. Ne, naopak, cítí vlastně takovou směs emocí, že je ani nedokáže oddělit a identifikovat.

Když dorazí k domu, stojí Konrád přede dveřmi, na rukou drží dítě a rozzářenýma očima na něj zamilovaně hledí. Sotva se Yacoub ocitne v jeho zorném poli, zdvihne zrak k němu. „Můj syn,“ pronese hrdě. „Jmenuje se Vitus, po jejím dědečkovi.“

Yacoub se pousměje, stoupne si na špičky a novorozeně si prohlíží. Ty droboučké ručičky a nožičky s malilinkatými prstíčky… Jak tohle všechno mohlo být ještě před pár hodinami v Ester? Je to nakonec docela zajímavá věc, takové dítě, uvažuje mladík. Ta naděje, kterou symbolizuje… kterou ostatně – vzpomene si na rozhovor s Häntou před bitvou u elzzbierppeského lesa – symbolizuje dlouho před svým narozením… Ano, kdo ví, myslí si Yacoub, prohlížeje si Vita. Možná bych jednou i chtěl taky takovou věc… možná ji jednou budu mít… musím ji mít, uvědomí si náhle. Musím mít dítě, děti. Vždyť jen já mohu dát krvi rodu zeleného šípu dále žít. Musím, je to moje povinnost, aby mnou můj rod – zejména tak vznešený rod – nezanikl.

 

V měsíci září se Yacoub de Taale vrací s Konrádem Häntou na Guille. Po poslední vítězné bitvě z 10. září vládne v leženích radostná nálada. Všichni hledí do budoucnosti s nadějí a odvažují se ji i trochu plánovat. Häntův optimismus je od narození Vita obrovský.

„Zaplatím mu to nejlepší vzdělání!“ haleká, po několikátém džbánku vína ještě víc malátným hlasem. „Všem svým dětem! Doufám, že Vitus není poslední! Miluji díky němu svou ženu, ano, miluji! Předtím jsem ji nemiloval, její otec do mě hučel několik měsíců, abych si jivzal, že ji nikdo nechce a pro naše přátelství… Tak jsem si ji vzal, no, proč ostatně ne. Nijak mě neomezuje a manžel se jí asi hodí, že jo?! Ale teď, když mi dala syna… opravdu ji miluju, a až se vrátím, řeknu jí to a budu s ní mít další děti, dá-li Bůh!“

Yacoub se mohutně napije svého bílého vína. V hlavě mu duní Häntova slova o tom, že Ester nikdo nechtěl. Já bych ji třeba i chtěl, pomyslí si v duchu. Ano, tenkrát před více než rokem… proč bych ji býval nechtěl? Pro tu trochu váhy navíc? Vlastně se mi to na ní i líbilo a dodávalo jí to podle mě jistý osobitý půvab, jen pro ni… Ale už je to za mnou, potřese hlavou a s úsměvem se zadívá na Konráda Häntu. „Na Vita!“ pozvedne svůj již téměř prázdný džbánek.

„Na Vita!“

„Co ti je?“ ptá se zrzavý kapitán Martin de Iille starého vojáka s rozcuchanými šedivými vlasy, který jako by si své druhy prohlížel zachmuřeně a s pohrdáním v očích.

„Nic,“ opáčí ten otráveným tónem.

„Něco ano,“ vede si svou zrzavý kapitán. No tak, Aenee, proč se taky neraduješ?“

„Není všemu konec. Ještě pořád jsme na Guille, ještě pořád válčíme, uvědomujete si to vůbec? Takhle můžete mluvit, až opravdu budete v klidu doma! K čemu jsou tyhle plány a předsevzetí? Člověk míní a Bůh mění, tenhle zlatovlasý krasavec, co se teď chlubí synem a deklaruje svou lásku k manželce, ten může zítra či pozítří ležet zabitý na bitevním poli, a co pak zbude z jeho plánů? Žijeme teď a tady, můžeme se radovat z toho, co bylo, ale nemůžeme si absolutně nic plánovat dopředu! Ať si oslavuje, že má syna, ano, skutečně ho má a je to důvod k radosti, to vím, sám mám tři, ale že ji miluje, mohl říct své ženě, dokud byl ještě doma, nebo si to může plánovat, až zase doma po jejím boku bude. Dokud tam ale není, nemá cenu o tom mluvit a vůbec plýtvat úsilím na myšlenky, co bude, až… Ono to ‚až…‘ taky nemusí nikdy nastat!“

„Aenee, víš co? Běž prosím tě pryč, někam daleko od nás,“ poradí mu unaveně Konstantin. „Nekaž mu radost. Jistě, souhlasím, že žijeme teď a tady, ale nechápu, jak se s tím můžeš spokojit! Já nemít plány, nemít něco, o co se můžu opřít, co můžu brát jako vyhlídku do budoucnosti, zemřu v nejbližší bitvě! Člověk potřebuje mít alespoň iluzi budoucnosti.“

„Tvoje slova jsou ještě horší než jeho,“ zamračí se jiný voják.

„Mně přijde tak nějak naprosto přirozené plánovat svůj život,“ říká Martin de Iille a vezme si plný džbán. „Zvlášť, když má člověk dítě. Aenee, copak ty ses netěšil, až své syny uvidíš, až ti poprvé zavrní v náručí? Neplánoval jsi, jaký jim zařídíš život, jak je uvidíš vyrůstat…?“

„Doufal jsem v to. Doufat a něco si plánovat, to jsou dvě různé věci!“

„To nechápu,“ opáčí Konstantin. „Doufám, že své dítě uvidím, a představuju si – ergo si to plánuju – co s ním budu podnikat, až za ním přijedu.“

„Přesně tak!“ zahalekají Konrád a Martin a srazí se džbánky.

„Rogere, už se stmívá, zapal prosím tě oheň,“ požádá Aeneas jednoho z vojáků.

Asi třicetiletý voják s řídkými černými vlasy vyskočí a začne nosit větve. „Mně se zdá,“ vykládá přitom, „že si stejně nějaké plány dělá každý voják. Aspoň podvědomě. Přeci když máš manželku nebo prostě dívku, na kterou se těšíš… když si představuješ, jak se s ní po návratu miluješ, když na to jen myslíš a toužíš po tom… cožpak to nejsou taky plány, myšlenky na budoucnost? Budoucnosti se člověk nevyhne.“

„Půvabně řečeno! Na to se napijeme!“ zvolá nadšeně Yacoub.

„A vy máte plány, pane kapitáne? Či jen myšlenky na budoucnost?“ zajímá se Konstantin s úsměvem.

„Jistěže mám!“ zvolá mladík, ale hned zmlkne. Zaraženě si náhle uvědomí, že si není jist, jaké plány vlastně má. Vzápětí se opanuje. „Rozhodně plánuji mít dítě! Děti!“ prohlásí pevně. Postřehne přitom, že se na něj Häntovy zelené oči laskavě a jako by něžně usmály.

„A s kým?“ zajímá se vesele kdosi.

„S kým… nějaká se jistě najde,“ pokrčí Yacoub rameny. Popravdě ho ani nenapadlo o tom přemýšlet. „A taky se asi pokusím vstoupit ke gardě,“ nenápadně se usměje na Martina de Iille. S ním totiž při jedné šarvátce s Guillany tuto možnost již důkladně probíral, Martin mu gardu navrhl, když viděl jeho šermířské nadání. Prý by jím jistě vynikal i mezi samotnými gardisty. To ješitného Yacouba zahřálo u srdce a začal tudíž o této možnosti záhy vážně uvažovat. Čím déle se jí v duchu zaobíral, tím více s ní souznil.

„Půjdete na nevyřčenou fakultu?“ zajímá se Konrád.

„Možná… ale spíše ne.“ Yacoub neví, co, ale od studia na nevyřčené fakultě ho něco v jeho nitru odrazuje.

„Doporučuju vám přečíst si tu knížku monsieur Cony,“ otočí se k němu nečekaně Aeneas. „O studiu nevyřčené fakulty se tam člověk dozví zajímavé věci.“

„Možná to udělám.“

„Co ty, Konstantine, co tvoje plány? Co budeš dělat po Guille?“ táže se Konrád svého druha od ženistů.

„V armádě rozhodně nezůstanu, děkuju pěkně!“ odplivne si Konstantin. „Možná se stanu ševcem…“

„A co vlastně vy, pane plukovníku?“ obrátí se k Häntovi Martin de Iille. „Vy v armádě zůstanete? I teď, když máte syna? Stále se vám chce riskovat?“

„Zůstanu v armádě,“ přikývne bez sebemenšího zaváhání Hänta. „Vzala mi mnoho věcí, já… nedokážu to vysvětlit, ale… cítím, že jí musím zanechat i ten zbytek.“ Odmlčí se. „Asi to nikdo nepochopíte.“

„To máte pravdu,“ ušklíbne se Roger, kterému se teprve teď podařilo rozdělat ohýnek.