Saforovova nemoc / Prolog

V tlusté vrstvě sněhu byly již zdálky zřetelně vidět stopy koňských kopyt a saní. Tady za městem se o sníh už nikdo nestaral a tři jezdci, kteří se tudy ubírali, se jím brodili. Toho dne nesněžilo nikterak hustě, nová vločka se z ponuré oblohy spustila jen tu a tam. Nebe bylo zatažené, slunce nebylo vidět, vším prostupoval mráz, na všem, co se nehýbalo, se objevovala jinovatka. Vzduch voněl vodou, a když se ho člověk nadechl, měl dojem, že mu z něj v plicích desublimují krystalky ledu. Ve větvích nedalekého lesa zpíval lehký vítr a potřásal chatrným listím, které stromy nestačily shodit. To se ozývalo po pravici jezdců, zleva k nim doléhal slabý zvuk pil.

Jezdci byli tři, všichni muži a dlouholetí přátelé. Žádnému z nich nebylo méně než třicet let, nejstaršímu však ještě nebylo čtyřiatřicet. Jel nalevo nejblíže řeky Ykkhó, podle níž se ubírali, byl z trojice nejmenší a působil nejprostěji. Měl krátce ostříhané kaštanové vlasy, v poměru k tělu velké ruce a v nich nataženou kuši. Seděl na ryzákovi. Po jeho pravici se se sněhem potýkal druhý, o hlavu vyšší muž. Vypadal velmi mladě a také byl z trojice skutečně nejmladší. Seděl na velkém šedém koni, kterého mu oba jeho druhové tiše záviděli, byl zabalen v dlouhém plášti lemovaném liščí kožešinou a na hlavě mu seděla plavá paruka z pravých vlasů a široký klobouk s pérem. V ruce třímal oštěp. Třetí muž byl ze všech nejvyšší, měřil téměř dva metry, jel na hřbetě hnědé klisny s bílým pruhem na čele a vypadal ze všech tří nejzuboženější a – ač nebyl – nejstarší. Věkový rozdíl mezi ním a prostředním jezdcem s plavou parukou se zdál být nejméně deset let, ve skutečnosti je však dělily roky pouze dva. I třetí jezdec měl na sobě teplý plášť s kožešinou na ramenou a kožešinou lemovanou kápí, kterou měl přetaženou i přes tmavě kaštanovou paruku. Všichni tři byli urozenými šlechtici a prsty jim zdobily zlaté prsteny. V pořadí, v němž byli popsáni, to byli: vikomt Gneus Marcelus de Taale, kníže Antoine du Rån a plukovník Arian d’Agoulle.

Vikomt de Taale ukončil své vyprávění o bitvě u Poltavy, z níž se před časem vrátil opěšalý, vytáhl ze sedlové brašny dalekohled a zamžoural na oblohu.

„Půjčíš mi ho?“ požádal plukovník d’Agoulle.

Jeho přítel mu dalekohled podal, aniž by mu věnoval pohled, zvedl kuši, chvíli ještě čekal a pak vystřelil. Před jejich koně dopadl do sněhu pták s prostřeleným křídlem. Muž seskočil z koně, sklonil se nad zvířetem a zamračil se. „Chtěl jsem ho trefit líp…“ utrousil zklamaně.

„Kam jedeš, Pierre?“ užasle zvolal kníže du Rån za plukovníkem d’Agoulle, který znenadání vyrazil vpřed. S Gneem mu říkali „Pierre“, protože plukovník d’Agoulle pod tímto jménem léta žil v utajení. Jeho přátelé mu tak připomínali staré časy.

Neodpověděl.

Vyrazili za ním. „Hej, Pierre!“ volal za ním provokativně Gneus Marcelus de Taale. „Vrať mi můj dalekohled!“ Sledovali stopy jeho koně ve sněhu a jejich vlastním zvířatům se prášil sníh od kopyt.

Svého druha našli na samém břehu jezera Ylmäs, kam se vlévala Ykkhó. Stál vedle své klisny s jednou rukou na uzdě a druhou svěšenou podél boku a třímající dalekohled. Jeho zrak se upíral na skupinu ledařů, kteří zrovna vytahovali obrovský obdélník ledu, který vyřezali na hladině jezera. Plukovník počkal, až led vytáhnou, a vykročil k nim. Ještě se ohlédl nasvé přátele, kteří na něj ohromeně hleděli, a lehce zavrtěl hlavou. S nepatrným úsměvem přiložil prst na rty. Potom se otočil k ledařům.

„Mohu si to zkusit?“

Všichni k němu zvedli hlavy. „Monsieur…“ odumřelo na rtech jednoho z nich. Nejspíše si neuvědomovali, že mluví s korunním princem, ovšem že je dotyčný aristokrat, to jim uniknout nemohlo.

„Chci to zkusit,“ oznámil plukovník d’Agoulle se sugestivním úsměvem na rtech a napřáhl k nejbližšímu ledaři ruku s nevyřčeným poselstvím, aby mu do ní vložil svou pilu. „Vaše práce mne vždy zajímala.“ Hovořil k ledařům rodnou řečí, gonštinou. V jeho nepříjemném hlase libozvučně zaznívalo pronikavé gonské „l“.

Jeho oči měly barvu smaragdů a pohled v nich tvrdost diamantů. Již mnohokrát právě ty oči a ten pohled dokázaly, že muž dosáhl svého. Tato situace nebyla výjimkou. Ledař mu mechanicky vložil do ruky pilu a ustoupil. Dva šlechtici na břehu scénu se zatajeným dechem pozorovali. Plukovník k nim stál zády, a tak viděli jen jeho paži pohybující se rytmicky dopředu a dozadu a slyšeli, jak se pila zakusuje do ledového kvádru.

Když rozřezal svůj kus ledu na menší, které se již daly unést, zvedl plukovník jeden z nich, se zpocenou, ale spokojenou tváří se obrátil ke svým přátelům a pozvedl jej k očím. Zamilovaně si průsvitný kus prohlížel.

„Je nádherný, viďte,“ osmělil se jeden z ledařů. Nebyla to otázka, ale holé konstatování.

„Ano,“ přikývl plukovník nepřítomně. „Ach, ano, to je… Je… překrásný…“

Antoine du Rån postřehl, že se Gneus Marcelus hotoví rozvázat si šátek na krku a poskytnout jej plukovníkovi k osušení potu. „Ne!“ vykřikl naléhavě a varovně na něj pohlédl. „Ty ne!“ okřikl ho důrazně. „Opovaž si ten šátek sejmout! Udělám to sám.“

Vikomt se na něj krátce zadíval, pak se usmál, jako by se omlouval, a ruce z šátku spustil.

„Tak pojeďme!“ zvolal mladý kníže na přítele na jezeře. „Chci taky něco ulovit!“ Krvelačně mávl oštěpem.

„Dávej sakra pozor!“ vřískl de Taale a prudce se zaklonil v sedle, aby ho hrot oštěpu nezasáhl do čela.

Antoine ho ignoroval. Máchl zbraní ještě jednou a nechal svého koně, aby zkusil pevnost ledu na jezeře. Opatrně se rozjel k plukovníkovi. Led slabě vrzal a kníže na sobě cítil oči všech ledařů. Vyměnil s plukovníkem led za svůj šátek. Když kvádřík zmrzlé vody uchopil do prstů, štíplo ho v pravém ukazováku, kde měl na rukavici dírku. Překvapeně zaznamenal, že se mu za těch pár vteřin prst k ledu jakoby přilepil. S trochou námahy jej odtáhl. Kvádr mu v rukou pomalu klouzal, mrazivě pálil a Antoinovi najednou přišlo, jako by byl živý a cenil na něj zuby, chystaje se ho napadnout. Vycenil na něj vlastní zuby, dílem také úsilím jej udržet.

„Je nebezpečný,“ děl, stále se šklebě, vraceje kvádr příteli. „Je kluzký, zrádný… zabijí a láme kosti. Nechtěl bych, aby teď svítilo slunce, pohled na tohohle tvého krasavce by pak pěkně bolel.“ Jen při představě slunečních paprsků lámajících se o ten kvádr bolestně přivřel oči. „Pojeďme, Pierre,“ zopakoval jen, obrátil se a opatrně se vrátil na břeh.

„Je překrásný,“ vedl si svou plukovník, když se vzdalovali. „Škoda, že s jarem roztaje. Daroval bych své snoubence celou šperkovnici, která by místo klenotů s drahokamy obsahovala šperky s kousky ledu. Dovede být křehký jako sklo i tvrdý jako diamant, leskne se a třpytí jako drahý kámen, je hladký jako hedvábí a drsný jako mráz, který jej zplodil.“

„A je běžný jako tráva nebo shnilé listí,“ ušklíbl se opovržlivě Gneus Marcelus. „A tvou snoubenku by asi pěkně studil, nemyslíš, mon ami?“

Antoine du Rån vyprskl smíchy.

„Ale když už jsi začal o těch zásnubách, jak se k nim vlastně stavíš?“ zajímá se dál vikomt. „Nemáš strach? Nebo se na svou snoubenku těšíš?“

„Strach? Z čeho?“ pousmál se udiveně d’Agoulle. „Gnee Marceli, po zkušenostech s první ženou rozhodně nemám strach, nic horšího mne už potkat nemůže!“ zasmál se jaksi prázdně. „A jestli se těším? Také ne. Je mi to vlastně tak nějak jedno. Nemám k ní žádný vztah, vždyť jsem ji ještě nikdy neviděl.“

„No právě, tak to myslíme,“ vyměnil si Antoine pohled s Gneem. „Já bych se bál, proč ruský císař vybral právě tuhle. Třeba bude ošklivá jako noc…“

„Bude vážit sto dvacet kilo, šilhat a při tanci ti šlapat na nohy…“ hihňal se de Taale.

„nechte toho!“ okřikl je s jaksi polekaným úsměvem plukovník. „Neděste mě, přátelé! Něco takového by mi snad ruský panovník neudělal, vždyť je to symbol našeho spojenectví! A mimochodem, Antoine, se tomuhle císaři říká car… Co to děláš, Gnee?“

„Nic…“ pokoušel se zachovat vážnou tvář vikomt a odtáhl ruku od plukovníkova břicha. Zašilhal po Antoinovi. „Jen jsem zkoušel, jestli neucítím ostré hrany té knihy, kterou jsi patrně spolkl…“

Antoine se dusil smíchy, až se na svém koni celý otřásal.

„Ha, ha,“ ušklíbl se plukovník a loupl po Gneovi jasnýma zelenýma očima. „Tak dobrá, když vy takhle… co vaše manželky? Přijedou?“

Úsměv na rtech Gnea Marcela de Taale okamžitě zvadl, ale Antoine se usmál ještě srdečněji. „Nikoli,“ oznámil spokojeně. „Sabine je nemocná, nachladila se. Tisíckrát jsem jí říkal, aby s tím vyšíváním nesedávala na balkóně…“

„Lucie přijela se mnou,“ vrzal zuby Gneus.

„Nu, to rád slyším,“ řekl plukovník a omluvně se přitom na přítele usmál. „Půjčím si ji zítra na pár tanců. Dlouho jsme se neviděli. Počítám, že se asi nic nezměnilo…“

Gneus už vrtěl hlavou. „Pokud nepočítám to, že ještě zestárla…“ pousmál se chabě. „Ne, mezi námi dvěma je vše při starém, takže ti ji klidně celičkou věnuji, pro mě za mě si ji nech už navždy.“

„To by se asi mé snoubence nelíbilo,“ pravil vesele plukovník a poplácal Gnea po rameni.

„A z toho, že čekáš dítě s jinou, z toho bude radostí bez sebe, nebo co?“ ozval se docela dopáleně Antoine. Plukovníkova poznámka mu připomněla jeho nedávnou bolest a hanbu, kterou díky němu zakusil. Plukovník prožil krátký románek s jeho mladší dcerou, která byla nyní těhotná.

„Pozor, Antoine,“ zvedl plukovník důrazně prst. „To, že by dítě bylo moje, není jisté.“

„Ještě se tím chlub!“ zaúpěl v záchvatu smíchu Gneus Marcelus.

„Jen konstatuji fakt!“ ohradil se již bez nejmenšího náznaku žertu plukovník.

„Jistě,“ vyprskl Antoine a sevřel pěst s otěžemi, jako by je chtěl rozmačkat. „Možná čeká tvého sourozence, a to je ještě horší! Věkový rozdíl mezi ní a tvým otcem je prosím pěkně třicet devět let!“

„A věkový rozdíl mezi tady Pierrem a jeho potenciálním sourozencem třicet dva let!“ rozesmál se na novo Gneus.

„Třicet tři, nezapomeň, že se dítě narodí až příští rok,“ upozornil kníže.

Arian d’Agoulle pobídl koně k větší rychlosti a své druhy o kousek předjel. Antoine ho bleskově dohonil a dotkl se jeho ramene.

„Promiň,“ hlesl.

Přítel k němu obrátil tvář a usmál se. „Ne, Antoine, teď s odstupem těch pěti měsíců vidím i já, že to asi je docela vtipné… přesto jen do chvíle,“ a úsměv mu ze rtů vyprchal, „než mi obrázek – odpusť – mé milenky a mého otce ve společné posteli živě vyvstane před očima…“ Potřásl hlavou. „Neboj, už je dávno konec. Tvá dcera se mi líbila, to přiznávám, ale… už o tom mluvím jen v minulém čase.“

„Jestli je to dítě tvoje, nejsem si jist, že je ten minulý čas na místě,“

Plukovník se lehce zatahal za malý knír. „Podívej,“ hlesl náhle. Během hovoru vyjeli na osamocený kopec a nyní před sebou viděli krajinu jako na dlani. Široko daleko se táhla zasněžená pláň s mnoha malými, povětšinou listnatými nebo smíšenými lesy, jezerem Ylmäs, řekami Ykkhó, která se do něj vlévala, a Aunnou, která z něj odtékala na severovýchod do hor a skal, se zmenšenými postavičkami ledařů nakládajících již rozřezaný led na několikatery sáně. „Ylmässsa llannyd…“ zamumlal princ v rodné řeči.

Antoine se při zvuku gonštiny usmál, i když francouzštinu s gonskou výslovností poslouchal také celkem rád, rodná řeč je přeci jen pořád rodná řeč, a k té bude mít člověk vždy specifický vztah. Jeho přítel vyslovil v gonštině „ledaři“, doslova „ledoví muži“ či ještě přesněji „muži ledu“.

„A kdepak jsme ztratili Gnea?“ zamumlal kníže. Oba se obrátili a pátrali pohledy kolem sebe.

„Támhle je,“ ukázal plukovník k lesu. „Dostihl ostatní lovce.“

„Pojeďme za ním, nebo ještě nakonec uloví toho medvěda, na kterého si brousím zuby já!“

„Počkej,“ usmál se princ a mrkl na něj. „Pojedeme z druhé strany, co říkáš? Taky ho trochu vylekáme a překvapíme.“

„Ano!“ smál se tiše du Rån.

Cesta dolů z kopce se Antoinovi zdála namáhavější než výstup nahoru. Koni se dolů také moc nechtělo a on ho musel neustále pobízet k dalšímu postupu. Jeho přítel si počínal rychleji, jeho klisna byla zjevně zbrklejší nebo poslušnější. Už byl kousek za půlkou svahu, zatímco Antoine znovu uvízl stěží ve třetině a už vztekle kopal koně do slabin, snaže se ho donutit, aby udělal další krok. „Tak pohni, tupý osle!“ ucedil dopáleně. Kůň zafrkal a sklonil hlavu, ale nohama jako by se ve sněhu ještě víc zapřel. Antoine se nadechl, aby mu znovu vynadal, když uslyšel výkřik. Odtrhl oči od zvířete a upřel pohled pod sebe. Z kopce sestupovala princova klisna bez jezdce a bez sedla. Sedlo spatřil zaseknuté o něco pod sněhem někde o pár kroků níž. Princ sám ležel pod kopcem. Antoinovi se zdálo, že se hýbe a pokouší se zvednout, ale… jistý si tím nebyl. Zuřivě donutil koně k sestupu. Když se konečně dostal dolů, seskočil na zem a došoural se hlubokým sněhem k příteli, d’Agoulle ležel opřený o lokty a těžce oddechoval, jako by za sebou měl namáhavou činnost. Onou činností zjevně bylo přetočení se na záda.

„Můžeš vstát?“ zeptal se kníže.

Ke dvojici přišel plukovníkův kůň a jemně do svého pána šťouchl.

„Myslíš,“ lapl Arian po dechu, „že kdybych mohl vstát, ještě bych se válel v téhle ledové…“

„Dobře, promiň,“ chvatně ho přerušil Antoine. „Něco sis udělal?“

Kdyby ses třeba na chvíli místo na můj obličej podíval na mou nohu…!“ zachvěl se muži hlas a on si otřel z tváře rozpouštějící se sníh.

Antoine velmi pomalu a bázlivě sklouzával pohledem po jeho těle níž a níž. Jen co se v jeho zorném poli objevila krev a dokonce i kousek něčeho, co podezřele připomínalo – bál se i jen té myšlenky – kost, bleskurychle uhnul očima a ztěžka polkl.

„Dostaň mě odsud,“ hlesl Arian, bledý jako sníh, v němž spočíval. „Do pekla… to není dobré, to není dobré…!“

Antoine vnímal jeho slova, jako by přicházela z veliké dálky.

„Antoine!“ oslovil ho důrazně princ a zatahal ho za rukáv. „Já… nechci… stačí, že mě vidíš ty. Nechci, aby mě viděl ještě někdo jiný! Prosím, dostaň mě odsud, taky proto, že mám pocit, že jinak mi ta noha umrzne a uhoří zároveň…“

Kníže pomalu přikývl. Potlačil nutkání zvracet, když okrajem vědomí zavadil o vzpomínku na ten kousek zranění, který zahlédl, vyškrábal se na nohy a malátně klopýtal, nevěda, kam. Když zahlédl ledaře, vzpomněl si na jejich sáně, které viděli z vrcholu kopce. Rozběhl se k nim, uchopil uzdu jednoho ze dvou koní, jež byli do jedněch saní zapřaženi, a vedl je zpět ke zraněnému příteli.

„Hej! Co to děláte?!“ hnal se za ním s kletbami jeden ledař. Antoine se ani neotočil. Slyšel, jak muž ve sněhu upadl a zaklel, ale vzápětí se jeho spěšné kroky zase ozvaly. Ledař ho dohonil a chytil za ruku. O vteřinu později zbledl, padl na kolena a ruku knížete si přiložil ke rtům. „Monsieur… odpusťte…“ blekotal. „Já… vás nepoznal…“

„Budiž, tentokrát to přejdu,“ zabručel Antoine. „Ty sáně potřebuji, kdežto vy, věřím, se bez jedněch obejdete.“

„Jistě, monsieur, samozřejmě.“

Muž nechal ledaře stát na místě a oněměle na něj hledět a dál kráčel k místu, kde nechal svého prince. Žaludek se mu zhoupl, když si opět nezřetelně vybavil jeho nohu. A´t už je to zranění více či méně vážné, uvědomil si ponuře, zásnub se s tou nohou zúčastní jen stěží…