Saforovova nemoc / 1. Odjezd knížete du Rn

Zvenčí se na skleněné výplně oken přisála námraza, jako by zima dění za sklem zvědavě pozorovala. V prostorném pokoji byly zažehnuty svíce a stálo a sedělo tu asi dvacet lidí, mezi nimi jediná žena. Přítomní byli roztroušeni všude po místnosti, největší pozornost však přitahovala dvojice sedící na křeslech naproti hlavním dveřím. Muž napravo byl střední postavy, trochu tělnatý, měl na sobě modrý oděv, přes trup zeleno-černou šerpu a přes ramena jakousi teplou šedou kožešinu, protože v pokoji byla docela zima. Na hlavě mu seděla černá ježatá paruka a přes čelo mu běžela tenoučká zlatá obroučka, omotaná zlatým drátkem. Skřípal zuby a dlouhými prsty netrpělivě poklepával do opěrek svého křesla.

Po jeho pravici seděl nápadně vyšší muž, všecek ve žlutém, jen punčochy, fiží a krajkové manžety košile, jakož i stužky, kterými byly připevněny, zářily bíle. Na nohou, které měl natažené před sebou na malé stoličce, měl nápadné žluté střevíce s vysokými podpatky. Jeho bohatá dlouhá paruka byla tmavě kaštanová a obroučka postrádala zlatý drátek, stejně jako první muž měl však i on šerpu. V jeho nalíčené tváři se zračil neklid, ne-li dokonce strach, chvílemi však mizely a měnily se ve výraz blaženosti, to když muž občas zvedl jednu či druhou ruku a přivoněl si k zápěstí.

„Měl jste si vzít uniformu,“ vyčítal král Richard VI., kterého z nějakého důvodu kdosi nazval Moudrým, svému synovi.

„Víte, Veličenstvo, že mám radši civil,“ odvětil tiše plukovník d’Agoulle.

„Vy jste si oholil knír?“ užasl opět král, když syna přelétl pohledem. Pousmál se. „Nebo se jen ztratil pod všemi těmi pudry?“

Plukovník se pousmál. „Ne, měl jsem chuť si ho oholit, tak jsem to udělal. Mohu si ho přeci kdykoli nechat narůst znova.“

„A proč si pořád voníte k těm rukám? Nechte toho! Ukažte!“ netrpělivě tiše vykřikl král a také si k synovu zápěstí přičichl. Do chřípí ho udeřil kořeněný pach, až ho zaštípaly oči.

„Nový parfém. Líbí se mi.“

Panovník si přestal syna všímat. Nu co, chová se trochu divně, ale… asi se to dá pochopit, myslel si. Všichni jsme nervózní, ruská delegace tu bude každou chvíli.

Přelétl očima místnost. Naproti byly vysoké dvoukřídlé úzké dveře ze světlého dřeva, prkenná podlaha se celá leskla a téměř zrcadlila lustr z paroží, který visel od stropu se štukaturou. Stěny byly prostě, bíle omítnuté. Napravo od krále visely po obou stranách dalších dveří staré gobelíny, z nichž pravý byl již tak vybledlý, že se nedalo poznat, co vyobrazuje, a do levého byla vetkána scéna z oblíbené knihy Richarda V.; poutník vstupující do království nebeského a setkávající se s Božím synem, celým v bílém. Zbývající stěny zdobily obrazy, povětšinou zobrazující předchozí panovníky z vládnoucího rodu Hulaimé.

Napravo od vstupních dveří naproti králi byl obraz jeho otce, Richarda V., patrně někde na lovu, nepříliš pohledný muž seděl na grošákovi kdesi v lese, měl světlé vlasy v malém cůpku, na čele královskou obroučku, stejnou, jaká nyní zdobila i hlavu Richarda VI., na krku měl pověšený lovecký roh a v jedné ruce třímal otěže a ve druhé tesák. Nalevo visel obraz mladé krásné dívky, seděla na zemi v nějaké místnosti, z níž bylo vidět jen podlahu a neomítnutou zeď, kolem sebe měla záhyby svých světlých šatů a mnoho velkých mís, v nichž ve vodě plavaly lekníny. V jedné míse měla ponořeno pár prstů. Obraz téměř živě zachycoval její oválnou tvář s jasnýma zelenýma očima, úzkými rty a hustými tmavě kaštanovými vlasy ve složitém účesu. Byla to Sabine Clementine d’Avré, první manželka Richarda VI. a matka plukovníka d’Agoulle. A byl to také důvod, proč oba muži tuto místnost tak rádi obývali.

Hned vedle, již na stěně nalevo od krále, visel obraz, na němž – opět v nějakém lese – seděla v podobné póze v trávě žena s plavými vlasy a radostným úsměvem ve tváři. Měla na sobě tmavě zelené šaty a kolem byla smečka nejspíše loveckých psů, jeden jí seděl u nohou, další se od ní nechával drbat, jiný jí olizoval ruku. Žena na tomto obraze byla Läüra I. Hulaimé, v té době jediná žena z rodu šavle, která skutečně sama vládla a byla nejen královnou, ale i opravdovou panovnicí. Na krku měla perlový náhrdelník. Následovalo okno a vedle něj velmi tmavý obraz Läüřina syna, Richarda III. S jeho nápadným hrbatým nosem a hnědými vlasy v nemožném účesu. Vedle dalšího okna byl obraz Richarda I., jak na hnědákovi a se zakrvácenou šavlí v ruce objíždí dějiště vítězné bitvy s Angličany z roku 1525. Muž na tomto obraze ještě tenkrát nevládl, králem se stal až v roce 1526. Nalevo od obrazu bylo poslední okno a vedle něj další plátno, tentokrát vzpomínající na korunovaci Richarda II. Na stěně naproti vstupním dveřím, tedy za králem a jeho synem, zdobil stěnu velký obraz Richarda IV. Alchymisty v jeho laboratoři.

Král znovu zalétl pohledem na svého potomka. Zrovna se díval na nejmenší obraz, visící nad vybledlým gobelínem po jeho pravici. Zobrazoval část královských zahrad, kde pod stromem seděla dvojice mladých lidí, muž a mladá žena. Byli to Arian a Elle Hulaimé, korunní princ a jeho mladší nevlastní sestra, děti Richarda VI. Elle měla husté černé vlasy rozprostřené na ramenou, na sobě světlé šaty a v rukou držela loutnu. Její bratr se opíral o kmen stromu a s láskou a úsměvem se na ni díval, na sobě měl svůj trochu staromódní oděv a na ramena mu spadaly jeho vlastní bohaté temně kaštanové kudrnaté kadeře. Namalovali ho tak, jak byl znám, s oválnou mladistvou tváří, nereflektovali jeho skutečný zjev s propadlými tvářemi a vystouplými lícními kostmi a plukovníkovi d’Agoulle na obraze také chyběl knírek, který ve skutečnosti v té době nosil. Zjev Elle Hulaimé, která si dávala říkat Elaina, malíř zachytil věrně. Po matce, králově druhé manželce Ingrid, zdědila princezna skandinávskou bledou krásu, ale oči měla hnědé a vlasy černé po otci.

Při pohledu na dceru krále bodlo u srdce a on se odvrátil a pohlédl k oknu. Kéž by tu dnes mohla být s námi, napadlo mu. Jak klidně se na ten obraz Jeho Výsost dívá… ale jistě ji to také bolí, ano, jistě je to i pro ni ještě příliš čerstvé. Přijít v jednom měsíci o ženu i o sestru…

Zaháněje smutné vzpomínky, na které dnes nebyl čas, nálada ani vhodná příležitost, znovu se rozhlédl kolem. U gobelínů stály hloučky ministrů a dalších členů královské rady či jiných nejvýznamnějších dvořanů včetně plukovníka a kapitána královské gardy v zeleno-černých uniformách, bez paruk, s hladce oholenými tvářemi a vlastními dlouhými vlasy svázanými zelenými stužkami za krkem. Kapitán gardy o něčem hovořil s ministrem války, královým přítelem Felixem Renairdem, a červenal se přitom. V rohu místnosti stál mezi obrazy královy první manželky a jeho praprababičky Läüry Gneus Marcelus de Taale, menší muž oblečený sice podle poslední módy, jinak však bez paruky, nenalíčený a vůbec takový drsný a hrubý stejně jako skalnaté prostředí, z něhož pocházel. Měl na sobě bílý oděv a na rukou modré rukavice. Ve vzduchu byl cítit pach voskovic, parfémů a napětí.

V prostředním okně seděli hraběnka Kiera Tërrová a Axel Fössr. On měl světlé vlasy v ohonu a na sobě černý kabátec. Hraběnka kolem sebe rozprostřela bohatou suknici tmavě zelených šatů až ke krku, vlasy měla v copu spadajícím přes rameno a napudrované, na hrdle jí visel zlatý náhrdelník a prst zdobil prsten s rubínem.