Saforovova nemoc / 1. Odjezd knížete du Rn (II.)

„Myslíte, že s ní bude spokojen?“ zajímala se šlechtična.

„Plukovník s ní? Člověk se smíří se vším, zvykne si a je klid. Ne, o plukovníka se nebojím, spíš aby byla ona spokojená s ním.“

„Proč by s ním neměla být spokojená? Je to korunní princ!“ usmála se Kiera.

„Je, ale nevypadá tak.“ Švédský přeběhlík se ostražitě ohlédl po plukovníkovi. „Viděla jste ho někdy od doby, co ho osvobodili z toho tábora? Je kost a kůže, doslova! Já nevím, ale nějak se mi nezdá, že je to zjev, který by jeho snoubenka očekávala.“

„To… asi opravdu ne…“ připustila.

Axel se uchechtl.

„Co je?“

„Ale… jen jsem si představil…“

„Co?“ dorážela zvědavě.

„Představil jsem si jejich svatební noc… jak asi bude reagovat, až ho uvidí bez líčidel? Možná s křikem uteče… nebo se mu v mdlobách zhroutí k nohám,“ dusil smích.

„Ne!“ zvolala tlumeně. „Vždyť nevypadá tak hrozně! A vůbec, vy máte představy…“

„Vy se červenáte!“ obvinil ji vesele. „Pročpak, paní hraběnko!?“

Odmlčeli se.

„Stejně,“ vrátil se k předchozímu tématu mladý voják, „není přeci divu, že plukovník vypadá… tak, jak vypadá. Vždyť od té doby, co nás osvobodili z toho tábora tenkrát, skoro nejí. A maso nejí vůbec. A to ho, jak jsem pochopil, dříve normálně konzumoval.“

„Ano, to je pravda,“ přikývla vážně. „Ale to dokážu pochopit.“

„Víte něco, co já ne? V tom ležení jsem byl taky, prošel jsem si tímtéž, čím on, taky jsem hladověl, taky jsem jedl ledacos, protože… to bych vám asi nevysvětlil. Ale proč on odmítá jíst maso, tomu vážně nerozumím. Jde snad o toho jeho koně?“

„Ne… tak docela,“ hlesla stísněně a blýskla pohledem po plukovníkovi, zjevně aby zkontrolovala, zda je náhodou neposlouchá. Vladař se po něm podíval taktéž, jeho syn seděl v křesle, jako by do něj chtěl zarůst a splynout s ním, a prohlížel si ruku položenou na tvrdé, bohatě zdobené opěrce.

„Vzpomínáte na plukovníka Fyra?“ zeptala se tiše Švéda hraběnka.

„Matně… byl zraněn v první bitvě o Ömsu, ne? Potom už neměl nohu…“

„Byl to velitel plukovníkova regimentu a jeho dobrý přítel. Ano, byl zraněn a musela mu být amputována noha. Plukovník ho odmítl opustit, byl zákroku přítomen. Od té doby nejí maso, právě proto.“

Axel zaraženě seděl a nic neříkal.

„Víte, jak taková amputace probíhá?“

„A jak to víte vy, madame?“

„Jako hraběnka jsem se nenarodila, vzpomínáte?“ pousmála se slabounce. Ještě víc ztišila hlas. „Zkrátka když je krvácení příliš velké, musí se zastavit tak, že se rána… spálí. Už chápete?“

Švéd řekl něco tak tiše, že mu král přes šum jiných hovorů v sále nerozumněl, postřehl však, že mluví asi minutu.

„Pamatuji si, jaký život jsem vedla, než mne náš panovník obklopil tímto… životem. Pamatuji si na dobu, kdy jsem byla markytánkou,“ pousmála se Kiera, patrně v odpověď na jeho slova. „Vždyť se mi právě tehdy narodila má dcera.“

Fössr se usmál, patrně při vzpomínce na desetiletou Philippu Tërrovou, která se věčně potulovala zahradami. „Je tady? Vaše dcerka?“

Kiera se nadechla, aby odpověděla, ale v té chvíli vešel komoří a ohlásil ruskou delegaci. Král i princ sevřeli opěrky křesel, až jim zbělaly klouby na prstech, princi zjevně jakousi náhlou závratí a panovníkovi návalem zlosti. „Ať vstoupí!“ poručil.

Vešlo asi patnáct lidí. Dva vojáci, podle věku a podoby nejspíš otec a syn, za nimi žena se zahalenou tváří, kterou z obou stran vedl za ruku nějaký muž, za nimi opět dva vojáci, následoval přibližně padesátiletý muž, který vedl za ruku malé dítě, a potom houf dalších vojáků.

Dva vojáci v čele se zastavili asi tři metry před panovníkem a jeho synem a rozestoupili se. Trojice za nimi popošla kupředu. Muž vlevo udělal ještě krok vpřed, aniž by byl pustil ruku zahalené ženy.

„Vítáme vás,“ pravil zvučně Richard VI. s kamennou tváří.

„Jsme poctěni, Veličenstvo,“ pravil muž vepředu. „Dovolte, prosím, abych představil sebe i své druhy. Jsem generál Laškin a po smrti mého přítele Saforova mi byla poručena jeho tehdy ještě nedospělá dcera. To je ona, Světlana Nikitovna Saforovová. Vedle ní stojí kníže Saforov, po nedávné bitvě u Poltavy povýšen na generála. A támhleti,“ ukázal na muže s malým dítětem, „jsou Vadim Maximič… pardon, Maximovič… a Vladimír Nikitič Jankovljevové. Jeho Výsost Váš syn starého Jankovljeva zná. Náš milostivý panovník, car Petr I., Jankovljeva posílá k službám Jeho Výsosti Ariana Hulaimé.“

Navzdory generálovým slovům si král všiml, že jeho syn si Jankovljevovu tvář prohlíží, jako by ji viděl poprvé v životě. Jeho pohled se na něm však zastavil jen krátce a hned se upřel na Laškinovu schovanku. Plukovník d’Agoulle energicky vstal a s klapotem podpatků přešel k trojici. Starý generál s vrásčitou oholenou tváří a hřívou bohatých stříbrných vlasů vložil ruku Světlany Nikitovny Saforovové do ruky plukovníkovy. V nastalém hlasitém tichu bylo slyšet, jak se Arian d’Agoulle nadýchl. Slabě zašustila látka, když volnou rukou uchopil lem závoje a zatáhl. Závoj se zvolna sesunoval dívce z hlavy a tváře. Všechny oči se upíraly na tu dvojici. Plukovník vydechl.

Světlana Nikitovna Saforovová byla celkem vysoká, štíhlá a rovná, bylo jí asi pětadvacet let, měla krásnou tvář s vysokým čelem a černě zvýrazněným obočím a neuvěřitelně dlouhý tlustý pletenec temně kaštanových vlasů, který jí visel přes záda. Její laskavé šedé oči si se zájmem prohlížely plukovníka, rty pod trochu dlouhým nosem se jí chvěly. Světlé šaty pošité drobnými perličkami napínalo mohutné poprsí. Plukovníkovy oči se tam na hodnou chvíli zastavily, ale poté se zvedly k očím ruské kněžny a on se ohnul v pase a přiložil své rty k její ruce.

„Bude mi potěšením stát se vaším mužem,“ zavrněl.

„Mně je ctí, že se stanu vaší ženou,“ odvětila hladkou, sametovou francouzštinou téměř bez přízvuku, jen s výrazným nefrancouzským „r“.

„Svěřuji vám svou sestru, Vaše Výsosti,“ zazněl tiše hlas knížete Saforova, mužíka o hlavu menšího, než byla jeho sestra, s drobnou tváří a drobnýma rukama, s téměř gonskýma velkýma černýma očima a kaštanovými vlasy a knírkem. „Chraňte se, abyste ji dobře opatroval.“

„Bude mou paní,“ pravil s lehkým úsměvem plukovník.

„Ještě nám scházejí dva význační hosté,“ řekl panovník, když bylo delší chvíli ticho. „Obávám se však, že na ně nemůžeme čekat. Musíme ještě vyřídit jednu záležitost a pak je načase se bavit, jsou přeci zásnuby!“ Při těch slovech pohleděl na Gnea Marcela de Taale v rohu místnosti.

„Vaše Veličenstvo!“ vyskočil náhle Axel Fössr na nohy. „Vaše Veličenstvo, monsieur du Rån se omlouvá. Potkali jsme se nachodbě a mám tlumočit jeho nejvyšší lítost, musel však odjet. Jeho manželka je nemocná a kníže dostal zprávu, že se jí přitížilo.“

„Stále však schází sudí Örmstein,“ zazněl ustaraně z rohu místnosti drsný, jako by kamenitý hlas vikomta de Taale.

„Nemůžeme…“ začal ministr války, ale vtom ho přerušil zvučný starý hlas generála Laškina:

„On je Švéd?!“

Jeho ukazovák namířil na prsa Axela Fössra. V modrých očích mu blýskalo a celý se třásl.

„Ano,“ odpověděl klidně panovník.

„Můžete mi vysvětlit…“ zafuněl vztekle Laškin. Jeho francouzština obsahovala špatně umisťované přízvuky.

„Ten Švéd,“ hlasitě se ozval plukovník a přešel ke generálu Laškinovi, „ten Švéd se jmenuje Axel Fössr a je tu na mé pozvání. Je mým schovancem, vybral si stranu a je na té naší, pane generále.“

Laškin na něj stále hněvivě a nedůvěřivě hleděl.

„Ručím za něj,“ oznámil plukovník d’Agoulle způsobem, který naprosto nepřipouštěl námitek, a sevřel generálovo zápěstí.

Mladý Fössr pokročil kupředu a od jednoho z vojáků hlídajících dveře si vzal obnaženou šavli. Všem se zatajil dech. Švéd před generálem Laškinem a korunním princem klesl na jedno koleno a šavli jako by podával ruskému důstojníkovi. „Jsem s vámi, generále. Řekněte jen začátek slova a půjdu za vás prolít krev.“ Vroucně na něj upíral ledově bledé modré oči.

Laškin si prohlédl asi dvacetiletého mladíka před sebou a nedokázal už skrýt úsměv. „Komedie,“ ucedil. „Dobrá, když za něj ručí sama Jeho Výsost…“

„Mimochodem,“ promluvil plukovník d’Agoulle vemlouvavě, „odpusťte si prosím tu Výsost. Oslovení ‚pane plukovníku‘ mi bohatě postačí.“

„Nuže…“ Král vstal, přešel k oknu ke své snoubence, hraběnce Tërrové, a uchopil ji za ruku. Zjevně chtěl původně ještě něco říct, avšak jeho pohled zůstal najednou strnule upřený ven za sklo. Venku byla již úplná tma, ale naproti králi se v opačném křídle zámku v jednom pokoji svítilo. Richard VI. přimhouřil oči a snažil se rozpomenout, komu ta komnata patří… Ale ano, je to ona, zamumlal v duchu zmateně. Je to komnata knížete du Rån…