Saforovova nemoc / 2. Plukovník d'Agoulle nechce vodku

Společnost v čele s králem opustila pokoj, kde uvítala Rusy, oněmi dveřmi napravo, prošla napříč úzkou chodbou do salonu a dalšími dveřmi do plesové síně. Ta byla asi třikrát větší než trůnní sál. Gneus Marcelus de Taale, který šel v průvodu mezi posledními, si zde připadal ještě menší, než ve skutečnosti byl. Jeho výška mu nevadila, naopak mu v boji podle jeho názoru poskytovala výhody. Pravda ovšem byla, že potkal jen málo lidí, kteří byli menší než on.

Zastavil se na prahu, rozhlížel se a marně se snažil vvzpomenout si, jestli tu už někdy byl. Stěny pokrývaly tapety s drobnými žlutými a fialovými kolečky zdobenými zlatem, oproti salonu zde byla dřevěná podlaha a strop, z něhož viselo šest lustrů z křišťálového skla – Gneus by je odhadoval na práci agoulleských, možná dokonce eljuupeských sklářů – byl pomalován freskami zobrazujícími výjevy ze severské, gonské vlastní a především římské antické mytologie. Byli tu například Odin, Peer a Helena – bájní milenci z ostrova Edtragg – nebo Romulus s Remem.

Naproti vikomtovi stála honosná křesla pro panovníka a jeho syna a nalevo a napravo od nich byla zeď probourána čtveřicí francouzských dveří – z nichž však jen dvoje bylo lze otevřít – na terasu a dále do zahrad. Mezi francouzskými dveřmi a v rohu místnosti stála na každé straně socha znázorňující sedm svobodných umění. Zde, naproti Gneovi, byly čtyři, zbylé tři pak po jeho bocích rozdělovaly řadu židlí stojících u stěny, dvě alegorie měl Gneus po pravé a jednu po levé ruce. Nad křesly vladaře a plukovníka d’Agoulle visel obraz bílé kočky sedící elegantně uvelebené na stole, Gneus se při pohledu na něj usmál. Na stěně vedle dveří byly obrazy gonské krajiny a napravo od Gnea bylo velké plátno s výjevem z pověsti o Heleně a Peerovi: hubený zarostlý muž s již šedivějícími černými vlasy a vousy ležel nahý a spoutaný na nějakém oltáři a na jeho hruď mířil hrot nože, davem lidí utíkala směrem od oltáře dívka krásné, ale uplakané tváře, a ač paže a hlava ještě náležely člověku, byla již shrbená téměř u země a nohy a břicho měla vlčí.

Na pravé straně plesového sálu bylo místo vyhrazené hudebníkům, ladícím své nástroje, a vlevo vedly otevřené dveře do salonu, kde se mělo večeřet. Po celé prostoře byly rozmístěny hloučky debatujících hostů, někteří seděli na židlích pod obrazy, jmenovitě tam Gneus poznal dceru ministra hospodářství, Jofii de Montefailles s perlovým náhrdelníkem, který jí velice slušel.

Na příchozí dýchlo příjemné teplo a Rusům se zvolna vracela barva do mrazem zbledlých líček. Král se synem se usadili na svá křesla a Richard VI. silným hlasem požádal o ticho. Bavící se hloučky postupně utichly a několik lidí, kteří si teprve teď všimli, že panovník přišel, se spěšně uklonilo.

„Ještě než se vrhneme do oslav této báječné chvíle – je to konečně chvíle dvojitých zásnub – dovolíme si vyřídit ještě jednu malou ceremonii. Monsieur de Taale, předstupte.“

Gneus Marcelus teprve nyní opustil prostor ve dveřích a přešel k vladaři. Neměl zdání, proč, jelikož o oné ceremonii věděl dopředu, ale srdce mu v hrudi bilo jako zvon a on se cítil nesvůj a nepatřičně. Proč v tento den, proč za těchto okolností? Tohle má být chvíle snoubenců, ne moje, táhlo mu hlavou. Kdykoli jindy, ale ne teď, ne dnes…

„U Poltavy jste měl příležitost ukázat své kvality, monsieur de Taale,“ promluvil panovník a připínal přitom na hruď jeho civilního oděvu vyznamenání. „Tohle máte ještě za Ömsu, dlužíme vám to už od loňských Vánoc, ale byl jste vážně zraněn a ještě jste tehdy ležel. Od nynějška jste také velitelem čtvrtého jízdního regimentu, jehož majitelem je tady Jeho Výsost. Uniformu máte u Sebastiena de Montefailles.“

Gneus měl pocit, že omdlí. „Děkuji, pane,“ hlesl jen slabě.

„Zasloužíte si to.“ Panovník ho poklepal po rameni a ztišil hlas: „Je možné, že se dostanete do bojů s Osmany. Chraňte se, abyste dopadl jako váš otec.“

„Doufám, že na to nedojde,“ pravil de Taale. „Smím něco říct, Vaše Veličenstvo?“

Přikývl.

„Pokud bych si mohl vybrat, raději bych dál bojoval na švédské frontě, Vaše Veličenstvo. Jeden Osman mi v prosinci zachránil život.“

„Gratuluji, plukovníku,“ usmál se na něj jeho přítel, plukovník d’Agoulle. „Opovaž se dopadnout jako tvůj předchůdce, je ti to jasné!?“

„Rozkaz,“ zašklebil se jen pro něho de Taale.

„A teď přípitek!“ zvolal vesele panovník. Mezi hosty začali procházet sloužící s podnosy a nabízeli různé nápoje. Jeden přistoupil i k ruským knížecím sourozencům, kteří spolu o něčem hovořili rodnou řečí – Gneus zaslechl jméno svého přítele Ariana – a s úsměvem vykládal, z čeho mají urození lidé na výběr. Plukovník d’Agoulle vstal a přispěchal k nim. Sevřel sklenici bílého vína.

„Co tu dělá vodka?“ otázal se znenadání generál Laškin, který stál u obrazu Peera a Heleny.

Kníže Saforov na smrt zbledl, když si všiml, že mezi nabízenými nápoji je skutečně i vodka. „Kdo ty sudy otevřel!?“ zvolal vyděšeně. „Byl to dar Jeho Veličenstva, cara Petra Alexejeviče, osobně princi Arianovi Hulaimé!“

„A princ Arian Hulaimé také dal rozkaz, aby byly otevřeny,“ pravil s pousmáním plukovník d’Agoulle. „Velmi si daru vážím, a to je také důvod, proč se o něj chci podělit. Já již vodku znám, tak proč bych neumožnil, aby kdo chce, se s ní také seznámil?“

„Byla určena výslovně vám…“ Knížeti Saforovovi se třásl hlas.

„Samozřejmě. Je teď tudíž moje a mohu si s ní dělat, co je mi libo,“ opáčil jemně plukovník.

„A vy si ji ani nedáte?“ pozvedl Saforov obočí. „Vezeme ji pro vás takovou dálku, přes moře plné Švédů, a vy se jí ani nenapijete a jen ji rozdáte? Z toho by ten, jenž vám ji dal poslat, asi neměl radost, nemyslíte?“

„Nerozdal jsem ji všechnu,“ skoro se uchechtl plukovník. „A rád si ji dám, ale teď zkrátka nemám chuť. Nabízí se tu i jiné nápoje, tak proč bych si dával, nač nemám chuť? Dejte si vy, pane kníže, když je vám tak drahá. Je to přeci vodka od vašeho panovníka.“

Na několik vteřin si Gneus Marcelus myslel, že se Saforov na místě pozvrací a že on sám se neudrží a dá se do smíchu. Celý ten hovor byl přeci tak absurdní! „Je vám dobře, monsieur Saforove?“ zeptal se nuceně klidně Rusa a přistoupil k němu.

Světlana Nikitovna se dotkla ruky knížete. Ten otevřel oči a třaslavě se nadechl.

„Ehm… ano… jsem v pořádku, jen…“ Omluvně se usmál. „Jen jsem zkrátka neočekával… takový přístup. Jsem v pořádku.“ Vztáhl ruku a vzal si šampaňské.

„A vy, má paní? Co vy si dáte?“ obrátil se plukovník ke Světlaně Nikitovně. „Vy si dáte vodku?“

„Nebo také šampaňské?“ nabídl Saforov.

Světlana Nikitovna se s úsměvem ohlédla na bratra. „Víte přeci, Ivane, že šampaňské nesnáším.“ S pobaveným výrazem obrátila pozornost ke svému snoubenci a vzala do ruky hladkou číši s bílým vínem. Podržela ji v obou rukou a oddaně se zahleděla na plukovníka. „Máme se brát. Máme spolu sdílet zbytek života. Budu s vámi tedy dnes, na našich zásnubách, sdílet i vaše pití.“

„Na zásnuby! Na snoubence!“ počalo se ozývat ze všech stran.

„A na našeho nového plukovníka,“ usmál se na Gnea Marcela sám ministr války.

Gneus zrudl až po kořínky kaštanových vlasů, pečlivě přihlazených k hlavě.

„A na moji krásnou snoubenku,“ lehce se uklonil plukovník d’Agoulle Světlaně Nikitovně.

„Na tvůj úspěch, sestřičko.“

Gneus se zaujatě ohlédl po tichém, příjemném hlase, který mu zazněl po levici. S hraběnkou Tërrovou si právě přiťukl na rozdíl od ní velice hezký muž s řídkými černými vlasy a tmavýma šedýma očima. Měl výrazný nos a lícní kosti, jeho hranatá tvář vyhlížela přísně a krutě, byla to tvář, jakou by člověk očekával třeba od vojáka, tvář, která by se dokonale hodila ke královské gardě. Její majitel byl ve skutečnosti notářem a pravdu o jeho povaze neměla jeho hrubá, drsná tvář, nýbrž jeho dobrotivé a veselé oči.

„Na tvé úspěchy, bratříčku,“ opáčila vesele hraběnka a oba se napili vodky. Kiera se otřásla a její bratr si zamyšleně olizoval rty.

„Není to špatné,“ usmál se.

„Promiňte,“ přistoupil k nim Gneus, kterému štiplavá vodka vehnala slzy do očí. „Nevěděl jsem, že má paní hraběnka bratra…“

„Cože?!“ obrátil se s hraným pohoršením muž ke Kieře a znovu usrkl vodky. „Tak paní hraběnka se nepochlubila svým starším bratrem!?“

„Paní hraběnka necítila potřebu se svým mladším bratrem chlubit,“ usmívala se Kiera a koulela šedýma očima, jak to dělávala, kdykoli žertovala.

„Cože?“ zmateně nakrčil obočí Gneus. „Asi nerozumím, tak kdo z vás je starší?“ Ve společnosti si rád hrál – vlastně to ani moc hrát nemusel – že nemá smysl pro humor, ačkoli se svými přáteli svým žertům navzájem výtečně rozuměli.

Oba sourozenci se zasmáli. „O to se přeme celý život, monsieur,“ ušklíbla se Kiera, a ačkoliv měla v tu chvíli vlasy v poněkud více společenském účesu, Gneus ji v tom okamžiku viděl, jako ji vídával většinou: s jejími oblíbenými dvěma cůpky přehozenými přes ramena.

„Jsme dvojčata,“ vysvětlil její bratr.

„Ano, ano, a já tvrdím, že jsem starší, zatímco Marcus si vede svou, že je starší on.“

„Jaképak vedu si svou! Potvrdila mi to matka!“ ohradil se Marcus a málem se přitom zalkl vodkou.

„To tvrdíš ty, ale kde máš svědky? U toho údajného rozhovoru jste byli jen ty a naše matka, chápeš? Jak mi dokážeš, že ti to skutečně řekla?“ dorážela Kiera a oči jí vášnivě svítily.

„Co bych ti dokazoval, milá Kiero? Mně to řekla matka a já vím, že je to pravda. Mně to stačí a ty si dělej, co chceš.“

„Co to mluvíš? Jestli něco tvrdíš, musíš o tom přinést důkaz!“

„Mám ti přinést notářsky ověřené, že mi to matka řekla?“ otázal se vesele Marcus a obrátil se ke Gneovi. „Pracuji jako notář v Agoulle, chápete?“

Gneus se dlouze napil vodky, aby se vyhnul povinnosti zareagovat úsměvem, a od hašteřící se dvojice se vzdálil. Rozhodl se splnit povinnost a pověnovat se své manželce. Usedl vedle ní na jednu z židlí pod obrazy krajiny. „Tak jak se cítíte coby choť plukovníka?“ zeptal se jí žoviálně a přitom si ji prohlížel, jako by ji byl dávno neviděl, jako by se na ní mělo tím, že se on stal plukovníkem, také něco změnit.

„Nerozumím vám. Měla bych se cítit nějak jinak než doposud?“ Lucie na sobě měla hezké žluté šaty zdobené umělými látkovými růžičkami, na krku jakýsi ohyzdný zlatý přívěsek s rubíny, jemně napudrovanou tvář s uměle růžovými líčky a rudou barvou zvýrazněnými rty a – dle Gnea největší nedostatek – své vlastní zrzavé a notně prošedivělé vlasy. Jemu pomalu táhlo na čtyřiatřicátý rok, jí bylo dvaapadesát. Nebyla ošklivá, i když to Gneus neviděl, ale on by se k ní choval vždycky stejně. Choval by se tak – a choval se tak – ke všem. Hlasitě se o něm šuškalo, že je jedním z oněch mužů, kteří ke svému tělesnému uspokojení hledají jiné muže, avšak nebyla to pravda. Gneus nespatřoval krásu ani v ženách, ani v mužích, alespoň ne takovou krásu, která by s ním jakkoli hnula. Objektivně dokázal zhodnotit, zda je osoba hezká, či nikoli, ale srdce měl z kamene a představa, že by měl spočinout v loži s jiným člověkem – jakéhokoli pohlaví a věku – v něm vzbuzovala na prvním místě hrůzu a na druhém odpor, rozhodně ne vzrušení či rozkoš.

Na druhou stranu oběma manželům jejich vztah vyhovoval. Zatímco Gneus mizel do vojenských ležení a budoval armádní kariéru, Lucie spravovala obrovské panství svého manžela, do něhož sama přinesla nemalé věno, a užívala si svobodu. Její manžel nežárlil ani jí její milence nevyčítal, naopak byl sám rád, že si jeho žena užije jinde a jeho nechá na pokoji. Luciiným miláčkem byl mladý švédský přeběhlík Axel Fössr a jeho k ní zase vábily její zrzavé vlasy. Jejich vztah byl povětšinou intelektuální, protože žili na opačných koncích země, ale kdykoli se setkali, stal se bouřlivě tělesným. Podle pohledů, kterých si mezi nimi povšiml, odhadoval Gneus, že k jedné takové bouři dojde i dnes. Fössr donesl jeho ženě červené víno, usadil se vedle ní a držel ji za ruku. Gneovi to vůbec nevadilo, pouze se zoufale snažil tvářit, že k této dvojici vůbec nepatří a že ta šedivějící zrzka – gonsky Röm – s ním nemá vůbec ale vůbec nic společného.

Společnost se úhledně stáhla z parketu. Zazněly trubky, violoncella, bubínky a posléze i housle. Jako první na parket vykročil panovník a vedl za ruku hraběnku Tërrovou. Z vedlejšího salonu klusal ke své snoubence plukovník d’Agoulle, smetal si z šatů drobečky a něco překotně žvýkal. Chopil se ruky Světlany Nikitovny, která se na něj dívala trochu pobaveným, trochu zaraženým a především laskavým pohledem, a po vzoru svého otce se pustil do tance.

Gneus nebyl nijak dobrý tanečník, a tak většinou netančil. Ochotně svou ženu nechal odvést na parket Axela Fössra. Byli prvním párem, který se přidal ke snoubencům. Postupně začínaly tančit další a další a počaly se mezi sebou promíchávat. Náhle tančil generál Saforov se svou sestrou, plukovník d’Agoulle s Lucií, král se Jofií de Montefailles, generál Laškin s vnučkou ministra války, hraběnka Tërrová se svým bratrem Marcem. Další výměna: král tančil se svou nastávající snachou, plukovník d’Agoulle s malou Philippou Tërrovou, hraběnka Tërrová s Vadimem Jankovljevem… Marcus Tërr odešel na terasu a kouřil dýmku.

Gneus si všiml, že kníže Saforov stojí před jedním z francouzských oken, sklenku se zbytkem šampaňského si tiskne k hrudi levou rukou a prohlíží si svůj odraz ve skle, zatínco si pravou rukou rychle uhladí kaštanový knírek a hned jí začne provádět zvláštní pohyby, zatíná a co možná nejvíc otevírá pěst, krouží zápěstím, postupně ohýbá nebo narovnává prsty. Trochu působí dojmem, jako by prováděl nějaké zaklínání, pousmál se v duchu novopečený plukovník. Vedle knížete stál Axel Fössr a něco mu laskavým tónem říkal, kníže se na něj ale nepřístupně mračil. Gneus si vzpomněl na svůj úmysl s generálem si pohovořit, vstal tedy a vykročil k němu, ale tu mu zastoupila cestu mladičká kněžna du Rån.

„Zatančíte si se mnou, monsieur? Prosím…“

Gneus ji nějak nedokázal odmítnout. Její otec by si s ní zatančil, a když tu není, zastoupím ho, pomyslel si s povzdechem. Jeden tanec…

„Ale opravdu jen jeden krátký tanec, mademoiselle, a potom si půjdete sednout, ano?“ pousmál se na kněžnu. „Ve vašem stavu by příliš tance nebylo prospěšné.“

Jejich oči se mimoděk setkaly na jejím břiše, když tam oba obrátili pohled ve snaze zhodnotit, zda je či není na kněžně těhotenství vidět. „Ne,“ pousmál se opravdu pobaveně vikomt de Taale, „není to tak, že by to na vás již bylo poznat – alespoň moje oči nic nevidí, a to se považuji za dosti dobrého pozorovatele – ale jsme s vaším otcem přátelé, víte, a on se pochopitelně pochlubil, že bude dědečkem.“

„Pochopitelně,“ souhlasila bezvýrazně a nechala se Gneem uchopit za ruku.