Saforovova nemoc / 3. Plukovník d'Agoulle si přidává

S úderem osmé hodiny večerní zasedla veselá společnost k tabuli. Malý salon byl přítomnými úplně přeplněn. I v chaosu však panoval jistý pořádek: na protilehlé konce hlavního stolu usedli král a generál Laškin, po jejich pravice plukovník d’Agoulle a kníže Saforov, po levice hraběnka Tërrová a Světlana Nikitovna Saforovová. Gonský princ a ruská kněžna se tak ocitli naproti sobě a oba se navzájem prohlíželi, jako by jim tato zvětšená vzdálenost poskytla nový pohled na toho druhého.

„Tak co říkáte na svého snoubence, Světlano Nikitovno?“ zajímal se generál Laškin s úsměvem své schovanky.

„Nevím, co si o něm myslet,“ pokrčila rameny. „Čekala jsem… tedy představovala jsem si ho… myslela jsem, že bude… výřečnější. Jsme tu už skoro dvě hodiny a prohodil se mnou snad deset slov.“

„Stačí, stačí, děkuji,“ prohodil Laškin ke sluhovi, který mu na talíř nabíral polévku. Obrátil se ke Světlaně. „A o čem jste spolu hovořili, jestli se můžu zeptat?“

„Jistěže můžete,“ usmála se a foukala přitom do sousta polévky nabraného na lžíci. „Zaslechla jsem, že nebudu jeho první žena. Ptala jsem se, jestli má z předchozího sňatku nějaké děti.“

„A má?“ zajímal se Saforov mezi hltavými sousty.

Usmála se při vzpomínce. „Ano. Přeřekl se. Původně tvrdil, že dvě, pak se opravil, že tři.“

„Hm… na kolik to ještě zvedne?“ ušklíbl se Saforov.

„Co tím míníte?“ obrátil se k němu Jankovljev, který polévku odmítl a věnoval se šampaňskému.

„To já jen tak…“ zamumlal a honem si strčil do úst další lžíci. „Jen jsem se zamyslel nad tím, zda se náhodou opět nepřeřekl, zda jich nebude nakonec mít třeba osm…“

„Jsem ráda, že má děti, bude to skvělý trénink, než budeme mít vlastní.“

Saforovovi spadla lžíce do talíře a polévka vystříkla na ubrus a vedle sedící Laškina a Jofii de Montefailles.

„To nic,“ prohodil k dceři ministr hospodářství sedící po její pravici a jal se jí osušovat obličej a šaty.

„Omlouvám se, před několika týdny jsem byl zraněn v boji a ještě nemám ruku zcela v pořádku.“

„Tak jez druhou,“ poradil mu trochu uštěpačně Laškin.

„Musím ji znova přivykat práci! Jídlo je skvělá příležitost,“ namítl kníže.

„Jídlo, ne zásnubní hostina!“ procedil ministr hospodářství.

„Co si to dovolujete!“ div nevyskočil Saforov. „Víte, kdo jsem?!“

„Víte vy, kdo jsem já?“ opáčil ministr významně.

„Máte štěstí, že je ta polévka tak dobrá,“ sykl kníže a znovu se posadil. „Vyřídil bych si to s vámi, ale nechci si ji nechat vychladnout.“

„Tak,“ přikývl Laškin. „Chápu tě, Ivaňušo, vážně tě chápu… ale vzpamatuj se! Nic s tím nenaděláš, prostě se bude vdávat, ano, bude ti chybět, ale… doma máš dva krásné syny, třetí dítě se ti brzy narodí, máš ženu, nebudeš sám!“

„Nebude tam ona,“ hlesl kníže. „A ano, mám ženu, ale dovolte, abych vám připomněl, že ji nemiluji, Alexeji Sergejeviči!“ Do tváří se mu nahrnula krev. „Miluji jinou, to víte. Miluji Janu Alexejevnu, není krásnější bytosti, než je ona! Tedy s výjimkou mé sestřičky, samozřejmě.“ Umlkl a hleděl na hladinu polévky. Řasy se mu chvěly.

„Myslel jsem,“ těžce vzdychl Laškin a cedil slova přes sevřené zuby, „že už to máš za sebou. Snesl bych ti modré z nebe, Ivaňušo, ale svou dceru ti dát nemohu. Kromě toho, ty jsi ženatý a máš děti a Jana je vdána.“

„Nestačí, že jsem generál. Ani kdybych byl car, nebyl bych pro vaši Janu dost dobrý, že!?“

„Ivane!“ okřikl ho Laškin. „Teď a tady to nebudu rozebírat!“

„Proto nechci, aby si Světla vzala toho… plukovníka,“ sykl Saforov. „Nechci, aby dopadla jako já, aby byla beznadějně… a třeba má někoho doma ráda!“

„Nic s tím nenaděláš, Ivane Nikitiči!“

Mladý generál se ušklíbl. „To se ještě uvidí,“ zabručel a začal do sebe házet polévku lžíci za lžící, jako by doufal, že se jí zalkne.

Generál Laškin od něj smuten a v rozpacích odvrátil tvář. Bylo mu líto, že nemůže příteli, jehož znal od kolébky, vyhovět, jenže… ono to opravdu nešlo! Vždyť co by měl udělat, co by mohl udělat?

„Co je vám?“ zeptal se trochu napjatě Světlany Nikitovny. „Proč nejíte?“

Mladá žena ztuhla se lžící ve zbytečku polévky a ohromeně hleděla na svého snoubence. Jedl už druhý talíř. „Ehm… nic…“ zamumlala a rychle dojedla vlastní pokrm.

Jako druhý chod si dal král pro Laškina naprosto nepochopitelnou kombinaci vepřového masa a hrášku. Jankovljev, zřejmě zaujatý tímto výběrem, si vzal totéž. Hraběnka Tërrová pomalu okusovala ptačí křidélko a nechávala šťávu z něj kanout na brambory na talíři. Saforov pomohl Jofii de Montefailles nabrat si medvědího masa a sám se natáhl po míse s malými smaženými rybkami, ale Axel Fössr mu ji sebral zpod bříšek šátrajících prstů. „Monsieur,“ upoutal na sebe generálovu pozornost, když poté, co si nabral na talíř sedm rybiček, podával mísu přes hlavy hostů Saforovovi.

„Merci,“ pravil dokonalou francouzštinou Ivan Nikitič, při použití románského jazyka ráčkuje. Vzal si dvě rybky a nabídl mísu Laškinovi. Starý generál zaváhal. Pochopil, že ryby a brambory tvoří základní pilíř gonské kuchyně, o nějž se opírají i ostatní pokrmy, na další brambory, které si Ivan Nikitič nabíral, však rozhodně neměl chuť, když již předtím jedl brambory v polévce. Vzal si jednu rybičku a k ní krajíc chleba a poručil si dolít červeného vína. Podezíravě se podíval na moučník přítomný mezi jinými pokrmy. Rozhodně si ho nedám, zapřisáhl se v obavách, že by i ten mohl obsahovat nějaký skrytý bramborový nebo rybí základ.

Saforov si s evidentním potěšením pochutnal na rybě a pak si nabral trochu medvědího masa. Světlana Nikitovna s přimhouřenýma očima líně krájela bramboru a s každým soustem zkoušela nový poměr oné zeleniny a červené omáčky, kterou jedl i plukovník a s labužnickým výrazem v ní smáčel drobné rybky. Nejprve si nabral rybičky tři – byly opravdu drobné, vešly by se do dlaně – potom další dvě, pak si přidal brambor a vzal si vepřové a medvědí maso. S gardovým kapitánem v zeleno-černé uniformě se dvěma černými proužky na koncích rukávů se chvíli přetahoval o mísu s hráškem.

„Když musel Antoine du Rån odjet, rozhodl ses ho nahradit, mon ami?“ zeptal se pobaveně plukovník de Taale.

„Prosím?“ podíval se po něm překvapeně plukovník d’Agoulle a přitom si strčil do úst brambory s hráškem.

„Jen žasneme nad vaším dnešním apetitem,“ pravil laskavě Axel Fössr, který odložil příbor a jen zaujatě sledoval svého chlebodárce. „Obyčejně to bývá on, kdo se takhle… ehm…“ Evůčihledně předstíral, že mu něco zaskočilo, a dlouze se napil.

„Vy jste bezedný! Přestanete někdy jíst?!“ zvolala Světlana Nikitovna v úžasu. Na jejího snoubence už se upíraly skoro všechny oči u tabule.

„O co jde?“ nechápala Jofie de Montefailles a tvářila se nervózně a polekaně. Svá slova již vyřkla do naprostého ticha, veškerý hovor zvolna umlkl a všichni se pobaveně, pohoršeně a nechápavě dívali na plukovníka d’Agoulle, který se zrovna zakousl do ptačího křidélka.

„Co se děje?“ opakovala Jofie naléhavěji. „Otče?“

Ministr hospodářství nevnímal.

„O co jde?!“ Mladá dívka téměř panikařila. Obrátila se k Ivanu Nikitiči. „Generál Saforov, že?“ ujišťovala se. „Pane generále, co se stalo?“

„Raději pane kníže. Generálem jsem jen pár týdnů, ještě jsem si zcela nezvykl,“ pousmál se Saforov a bezděky položil ruku na ruku Jofiinu. „Já netuším, o co tu běží. Tedy kromě toho, že je můj budoucí švagříček pěkně nenasytný…“ zabručel si pod vousy.

Už i sám král strnul se soustem moučníku napíchnutým na vidličce a hleděl na svého syna.

„Pane plukovníku?“ pozvedl obočí Laškin, nevěda, co si myslet.

V téže chvíli mu skočil do řeči hlas hraběnky Tërrové: „Vy jíte maso??!“ Žena zněla šokovaně, vrcholně překvapeně a nevěřícně. „Odkdy?“

Jako by ho zaklela. Ve chvíli, kdy to vypustila z úst, Arian ztuhl, podíval se na nakousnuté křídlo ve svých prstech vyděšeným pohledem, jako by si teprve teď uvědomil, co jí a kolik toho vlastně již snědl předtím, a jako by se mu z toho znenadání udělalo zle, zesinal a na čele mu vyrazil pot. Velice pomalu a opatrně, jako by ve strachu, že křídlo za okamžik exploduje, jej odložil na okraj talíře a rozechvěle k sobě přivolal sluhu, aby si mohl umýt prsty.

Gneus Marcelus de Taale se odporně, štěkavě zasmál nepříjemným hrubým hlasem. „To ses tak zakoukal do své snoubenky, že sis nevšímal, co jíš?“

Axel Fössr a několik dalších hostů se k jeho smíchu postupně přidali, mezi posledními i sám král. Generál Laškin se usmál.

„Vy nejíte maso? Jak to?“ zajímalo Saforovovu sestru.

„Ne. Ne, nejím…“ povzdechl si její snoubenec.

„Světlano Nikitovno, a vy si přejete mít děti?“ zeptal se znenadání král, evidentně smetaje téma plukovníkových hcutí ze stolu. Z Ariana jako by skutečně spadla značná část napětí, když se hovor stočil jiným směrem.

„Ano,“ hlesla Ruska s ruměncem, který jí vůbec neslušel, ve tváři. „Ano, Vaše Veličenstvo.“

„Své synovce zbožňuje,“ pravil Saforov, ale neusmíval se. Naopak zněl a vypadal, že mu není dobře. „Veličenstvo, smím prosím na okamžik odejít?“

„Samozřejmě.“

„Merci.“ Kníže se prudce zvedl od stolu a skoro vyběhl ze salonu.

„Ano, Lev i Isaakij jsou moc hodní chlapci,“ rozzářila se při vzpomínce na synovce Světlana Nikitovna. „Doufám, že budeme mít taky takové, a víc než jen dva!“ Pohlédla na plukovníka d’Agoulle, který měl náhle naprosto kamenný výraz. „Ráda bych měla velkou rodinu, spoustu dětí,“ vykládala naprosto nadšeně. „Když Bůh dá, dám vám jich třeba třicet.“

Laškin si v duchu představil Světlanu Nikitovnu po boku jejího budoucího chotě, jak jsou obklopeni třiceti dětmi, a při své chabé fantazii neviděl věkový rozdíl mezi těmito potenciálními potomky a měl je před očima, jako by vzešli z jediného těhotenství. Jen stěží zadržel smích. Současně tušil, že za přivřenými víčky jeho schovanky patrně vyvstala podobná představa a že se do ní Světla okamžitě zamilovala.

„Kéž mi Bůh požehná, abych vám mohl vaše přání splnit, Světlano Nikitovno,“ pravil s úsměvem, ale trochu zaraženě plukovník d’Agoulle.

„A na to si připijeme,“ pravil s elánem král a pozvedl sklenici šampaňského.

Krátce poté se vrátil kníže Saforov, rychlým krokem přešel podél stolu k Jofii de Montefailles a uchopil ji za ruku, kterou jí hlasitě políbil. „Jestli už jste dojedla, směl bych vás požádat o tanec, mademoiselle?“

Obrátila k němu tvář a zářila jako sluníčko. „S potěšením, monsieur Saforove,“ pronesla způsobem, který jemně naznačil, že její úsměv je dokonale falešný a raději by odpověděla pravý opak.