Saforovova nemoc / 4. Oči pro Světlanu Danilovnu

K tabuli se dostavili Marcus Tërr a Olívie Renairdová, vnučka ministra války, které pod pastelově zelenými plesovými šaty vystupovalo velké břicho. „A do pekla,“ blýskl agoulleský notář pohledem po své sestře. „Zmeškal jsem polévku…“

„Jistě jsme ji nesnědli všechnu,“ usmála se hraběnka.

„I když tady pan plukovník jako by se o to snažil,“ vyhrkl generál Laškin, než se stačil zarazit. „Omlouvám se,“ hlesl pak a sklopil modré oči k podlaze.

Kníže vedle něj propukl v záchvat kašle, ale Kiera postřehla, že jej jen předstírá a chce jím zamaskovat záchvat smíchu.

„A kde vlastně je váš manžel, ma chère?“ zajímalo hraběnku Tërrovou. Stejně jako ona, ani Olbram Renaird nebyl šlechtického původu, uzavřel nerovné manželství a dokonce – to už na rozdíl od hraběnky – si po svatbě vzal jméno své manželky a vlastní odložil.

„Ale,“ vzdychla Olívie a mávla rukou, zatímco Axel Fössr vstal a odsunul židli vedle sebe od stolu, aby se mohla posadit. „Zjistil nějaké potíže na našem jižním panství, jel to tam vyřešit s naším evidentně nepříliš povedeným správcem, jenomže cestou spadl z koně a zlomil si nohu, tak teď leží.“

„Odpusťte mi mou troufalost, madame,“ ozval se Jankovljev a spustil ruku s vidličkou s napíchnutým soustem zpátky do talíře, „ale považujete za moudré tu být? Ve vašem stavu…“ Pod jejím upřeným a jako by přísným pohledem jeho hlas zakolísal. „Ve vašem stavu byste možná měla také ležet,“ dokončil s úsměvem, kterým jako by ji prosil za odpuštění.

„To je moje vnučka,“ pravil generál Renaird tónem sdělujícím nezměnitelný fakt. „Má svou hlavu, vždycky ji měla. Můžu do ní mluvit já, můžou do ní mluvit lékaři, dokonce i její manžel ji může přemlouvat… a ona si stejně udělá, co chce ona.“

„Hlavně tu prosím vás neporoďte,“ zahučel s okrajem sklenice mezi rty ministr financí.

K tabuli přišel André Jelie, zámecký lékař, vzal si jednu rybičku a placku z tmavého těsta, a zatímco jedl, prohlížel si veselýma očima dámy u stolu. Jeho přítomnost na všechny ženy za stolem okamžitě zapůsobila, dokonce i obě snoubenky a Olívie Renairdová se mimoděk napřímily, usmály a začaly si jedna pohrávat s vlasy, druhá upravovat dekoraci ve výstřihu, třetí uhlazovat rukávy šatů. Jelie byl nesmírně pohledný muž střední postavy s černými vlasy překrytými černou parukou a měl hezkou tvář s černýma očima a špičatým nosem. Byl to také nadaný šermíř (byl učitelem šermu plukovníka d’Agoulle) a uměl anglicky, takže u dvora působil rovněž coby překladatel a příležitostný tlumočník. Při řeči však šišlal, protože mu chyběla řada zubů. Rád tančil a nyní se vesele rozhlížel po přítomných dámách a vybíral si mezi nimi tu, které svěří první tanec. Všechny v to doufaly, všechny se ho snažily zaujmout, všechny si v duchu přály, aby nezůstalo jen u tance, aby spolu strávili více času, který by se třeba završil až pozdě, pozdě v noci v Jelieho posteli… žádná však na nic takového neměla sebemenší šanci. Jelie měl zcela jiné preference, jimž vévodil jemu naprosto nedostupný Antoine du Rån.

Obešel stůl a hraběnce Tërrové se rozbušilo srdce. Proboha, on snad jde ke mně, proběhlo jí hlavou v úžasu. On si snad opravdu jde pro mne… to snad ne… Nemohla tomu uvěřit, vždyť byla ze všech přítomných žen ta naprosto nejméně krásná a bylo jedno, kolik pudrů na sebe nanese, jak moc si zvýrazní oči nebo do jakého účesu si upraví vlasy.

Její myšlenky přerušil ostrý, ale tichý šepot plukovníka d’Agoulle. Princ se otočil po lékaři, jeho ruka vystřelila proti Jeliemu, sevřela jeho bělostné fiží a přitáhla ho těsně k plukovníkovi. „Nemyslete si, že jsem si toho nevšiml!“ zasyčel. „Ještě jednou na mě sáhnete…!“

„Omlouvám se, monsieur…“ vyhrkl chvatně a polekaně Jelie a pospíšil si dál. Minul Kieru a namísto ní požádal o tanec Marion de Montefailles, Jofiinu sestru.

Hraběnka Tërrová zůstala zklamaná sedět, snažila se nedát na sobě své rozladění znát, a aby se rozptýlila, těkala pohledem po obrazech na stěnách. Bylo na nich namalované jídlo. Položila ruku na hřbet ruky svého snoubence po své pravici a jejich prsteny o sebe slabě zazvonily.

„Nepůjdeme tančit, Veličenstvo?“

„Ne… teď ne…“ zamumlal vyhýbavě a natáhl se po plátku hrušky. Jako všichni Goňané, i jejich král hrušky zbožňoval.

Hraběnka si tiše, nenápadně povzdechla.

Plukovník d’Agoulle, jako by si toho byl povšiml, vstal, přešel k ní, lehce se jí uklonil a vzal ji za ruku. „Smím prosit, madame?“

Vesele se na něj usmála, vyskočila a skoro ho táhla do sálu. Dali se do pomalého tance. Kolem nich se obcházely jiné tančící dvojice: Axel Fössr s Jofií de Montefailles, generál Laškin s Marion de Montefailles, Jankovljev s ruskou princeznou. Fössr za okamžik odvedl svou tanečnici zpátky do salonu k jejímu otci, pak se s ní vrátil do sálu, usadil ji na jednu z židlí poblíž salonu a opět odběhl k tabuli, odkud si na parket odvedl Olívii Renairdovou.

„Vypadá vedle ní jako trpaslík,“ poznamenal plukovník.

„Pravda,“ usmála se hraběnka. Vnučka ministra války byla jedním slovem veliká. Měla široká ramena, velkou hlavu, široký obličej, velká ňadra, objemné paže, tlustý krk… všechno ale bylo přiměřené obecné velikosti jejího těla. Axel Fössr se svými téměř sto osmdesáti centimetry, širokými rameny a štíhlou, pružnou, ale zároveň mohutnou, osvalenou postavou vypadal náhle malý a tenký jako proutek, jeho ruce a tvář se vedle rukou a tváře jeho tanečnice zdály být droboučké jako ruce a obličejík právě narozeného dítěte.

Kiera se zaposlouchala do melodie, kterou vyluzovali hudebníci za ní. Poznenáhlu ji zaujala loutna, která se do hudby vnísila. Když jsme tančili před večeří, neslyšela jsem ji, uvažovala. Pohlédla do míst, odkud nástroj slyšela. Tři židle u stěny nejblíž hudebníkům byly obsazeny. Na dvou z nich seděli její bratr a zámecký lékař Jelie, Marcus co chvíli upíjel ze sklenice bílého vína a Jelie ho držel za ruku a druhou svou ruku měl položenou na notářově stehně… Kiera už chtěla znechuceně odvrátit tvář a v hlavě si udělala poznámku, že si se svým bratrem musí pohovořit a vyčinit mu… vtom si však všimla muže, který seděl vedle nich. Byl velice vysoký, oba muže převyšoval nejméně o hlavu, vedle sebe měl opřené berle a balalajku a nebylo mu vidět do tváře, protože mu ji stínil široký tmavý klobouk. Oblečený byl tuctově, ale na krku mu chyběl šátek. Z obličeje byla vidět jen brada a náznak úzkých rtů, které se viditelně mračily. Celou svou bytostí, polohou, v níž seděl, tím, jak byl nalepený na sochu vedle sebe, tím vším dával dotyčný vůčihledně najevo, že společnost vedle sedící dvojice je mu mimořádně nepříjemná. Jenomže André Jelie byl šlechtic a takový trubadúr mu nemohl říct jediné slovo.

Plukovník se Kieře omluvil a šel se do salonu napít. Hraběnka se znovu podívala směrem k trojici na židlích, když ale uviděla, že se André Jelie zrovna naklání, aby jejího bratra políbil, s odporem odvrátila tvář. Přesto spatřila odraz ve skle francouzského okna. Probůh, to je Marcus ze své ženy Jeanne opravdu tolik zoufalý, zaúpěla beze slov. V duchu okno proklela a chtěla uhnout očima jinam, ale vzápětí ji tato myšlenka opustila. Postřehla totiž něco nadmíru zajímavého a podivného: loutnista lehce nakopl do nohy Jelieho, který seděl vedle něj. Hraběnka byla zvědavá, co se bude dít dál a jak šlechtic na takový čin sprostého tuláka zareaguje.

Reakce se ukázala být vskutku pozoruhodnou: lékař odtrhl rty od rtů Marca Tërra, ohlédl se se zábleskem v očích po loutnistovi a náhle zbledl jako stěna. Naklonil se k trubadúrovi a naléhavě začal něco syčivě šeptat. Trubadúr mu něco odsekl stejným šepotem, lékař se s téměř polekanou a velmi zneklidněnou tváří odtáhl, cosi ještě k hudebníkovi velice krátce prohodil, sklonil hlavu, vstal a odvedl Marca ven na terasu. Cestou se několikrát ohlédl po loutnistovi.

Kiera Tërrová se dívala na odraz loutnisty ve francouzském okně a nemohla se ubránit nejasnému tušení, že ten široký klobouk dávno vyšlý z módy a ty tmavé kudrnaté vlasy, které muži visely kolem tváře a ještě stěžovaly pohled do jeho obličeje, odkudsi zná. Jenže odkud? Ne a ne si vzpomenout…

Když skončila skladba, kterou hráli, nedalo to Kieře a ona se vydala k loutnistovi. „Promiňte, herra (to je gonsky „pane“), ale… zdá se mi, že se možná známe, totiž… mám pocit, že se musíme znát. Nesetkali jsme se už někdy? Jak se jmenujete?“

„Jsem si jistý, madame, že se neznáme. Podle vašeho přízvuku si troufám soudit, že jste z jihu, ne? Já se narodil tady a toulám se po severních skalách. Jih není pro mě, nikdy jsem tam nebyl a ani po tom netoužím.“

„Na jihu jsou také skály.“

Usmáli se na sebe.

„Dobrá, tak se omlouvám, musela jsem si vás s někým splést. Vážně mi ale někoho hrozně připomínáte…“

„Ehm… budeme ještě tančit, madame?“ otázal se plukovník d’Agoulle, který se k hraběnce vrátil.

Ohlédla se na něj. „Ráda.“ Opět se zkoumavě podívala na loutnistu a všimla si, že se jeho pohled upírá na plukovníkovu snoubenku. Znenadání ji zaplavil pocit nervozity, pocit, že se stane něco neblahého. Cosi jí na tom muži přišlo divné. Kdo to jenom je, pomyslela si. Budu mu věnovat zvláštní pozornost. Tu ji ještě něco napadlo a pohlédla na plukovníka. „Omluvte mne prosím ještě na okamžik.“ Energicky zamířila k ostatním hudebníkům, požádala je o chvilku pozornosti, ignorovala stížnosti na tak náhle se odmlčivší hudbu a začala se muzikantů dotazovat, znají-li záhadného loutnistu a přišel-li s nimi, oni ale jen vrtěli hlavami, omluvili se jí a vrátili se ke hře na své nástroje.

V hudbě zazněl nový prvek. Hraběnka se otočila a všimla si, že loutnista vyměnil svůj původní nástroj za balalajku. Zároveň se mu klobouk trošinku posunul a bylo vidět jeho propadlé tváře a živý lesk očí, které nespouštěl z ruské kněžny. Plukovník d’Agoulle hráči na exotický nástroj něco tiše říkal a hraběnku nakonec vyzval k tanci kapitán královské gardy. Byl výtečný tanečník, ale nemluvil a působil jakýmsi nepřítomným, zamyšleným dojmem. Axel Fössr s Olívií už netančili, ale vnučka ministra války se na Švéda významně mračila a něco mu ostře říkala, zatímco on se tvářil mírně provinile, zároveň však vesele a provokativně, v očích měl náznak zklamání a popíjel ze sklenky vodku.

„Co se stalo?“ špitla hraběnka Olívii, když se mihly kolem sebe.

„Znáte Fössra. Obtěžoval mě,“ opáčila chladně mladá žena. „Ale vykázala jsem ho do patřičných mezí. Jeho chování bylo absolutně nevhodné.“

K tančícím dolehl hlas kohosi z Rusů a plukovník d’Agoulle, který z dotyčným stál u obrazu Peera a Heleny, se dal do vysvětlování: „Je to strašně stará pověst z ostrova Edtragg na severu. Vypráví o dvou milencích, Peerovi a krásné Heleně. Já ovšem nejsem takový znalec, pokud by vás to zajímalo podrobněji, navrhl bych obrátit se na plukovníka de Taale.“

„Jsem na to zvědavý,“ pravil hlas s ruským přízvukem a plukovník odběhl pro Gnea Marcela de Taale.

„Ano, znám tu pověst skoro slovo od slova,“ přiznal ten. „Ovšem nechtějte po mě, abych vám ji říkal, je určena ke zpěvu a můj hlas se na zpěv nehodí, jak jste si možná ráčil všimnout.“

„Vím o někom,“ pravil náhle s úsměvem plukovník, „kdo ji zvládne přednést, jak se patří.“ Zatleskal. „Vážení, prosím o ticho!“ S klapotem svých vysokých podpatků přešel k loutnistovi, jenž nyní hrál na ruský nástroj, a okamžik s ním rozmlouval gonsky. Loutnista pak chvíli ladil a zkoušel, jak půjde na balalajce zahrát melodie k oné písni. Kiera se zatím dívala na terasu, kde se její bratr nechával líbat a osahávat Andrém Jeliem. Dělalo se jí z toho nevolno, naštěstí si loutnista právě odkašlal a dal se do zpěvu, takže se mohla soustředit na něco jiného.

 

Zima je, všude leží sníh.

Helenu, dívku z Haudtjesy,

Vdát otec její přeje si.

Za mužem přes hory musí jít.

Ve vsi vládne radost a smích,

Vždyť velká svatba má dnes být.

 

Přes hory za ženichem jede,

Hned vysoko, hned zase nízko,

Město Edtragg leží blízko,

Otec ji veze na saních,

Zima, mráz štípe, pálí, zebe,

V rolničkách řinčí zpěvný smích.

 

Přes hory veze dívku táta,

Rolničky řinčí o sto šest,

Komu to asi na počest?

Vše svírá mrazu tvrdá pěst

a není vidět domu vrata

ni žádnou z mnoha horských cest.

 

Vtom koník sklouzne, nezvedá se,

Sáně zůstávají stát,

Nic nelze, pranic udělat.

Dcera a otec zde stráví noc

V horské zimní kruté kráse.

Mráz dnes vládne, mráz má moc.

 

V horách jsou smečky lačných vlků

Přiláká je čerstvá krev,

Vrčení, vytí, ryk a řev.

Dorazí koně, pak otce zraní,

Boj trvá jako by půl roku,

statkář se vlkům neubrání.

 

Tu náhle – nevídaný jev!

Vlk jeden kráčí k Heleně

A vtom se k smečce ohlédne,

na vlastní druhy útok lítý:

drápy a zuby, srst a krev,

skučení, vrčení, štěkot, vytí.

 

Vlci se vzdají, běží pryč.

Když druhy takto zažene,

Zas hledí vlk ten k Heleně.

Ránu na ruce jí líže.

Mráz kolem šlehá jako bič,

Ledový vítr sténá tiše.

 

Helena, celá tumpachová,

V úžasu hledí na zvíře

A uchyluje se k víře.

Vlk svírá zuby šatů lem.

Proč se to zvíře takhle chová?

Táhne ji, v snách jde za vlkem.

 

Vede ji lesem dál a dál,

Do tlamy cestou sbírá listí,

Jež má v moci rány čistit,

Stále se po dívce ohlíží.

Tu dojdou k hradbě šedých skal

A jeskyně stane se jim skrýší.

 

K modlitbě Helena zde kleká,

Za život Anannthee děkuje,

Té, jež nad živým panuje.

Vlk nespouští z ní jasný zrak,

Vedle modlící si sedá,

Pak k jejím nohám, když jde spát.

 

V noci se ze sna náhle budí,

Vlk stále leží vedle ní,

Na boku je zraněný.

Ona váhá, raz, dva, tři…

Vděk pomoci mu dívku nutí

A ona vlka ošetří.

 

A ráno, když oči otevře…

Nemožno jim uvěřit!

Jak se to jenom může dít?

Kde dřív vlk ležel, nyní už

– v údivu ústa otevře –

Spí co Adam oděn muž.

 

Hezký je, však hubený,

Znamenán hladem a útrapami

A na boku má stopy rány.

Dlouhý černý vous a vlas.

Mdlo obchází kol Heleny.

„Z vlka člověkem jsem zas!“

 

Vzkřikne muž, pln radosti,

Když sám za chvíli procitá

A dá hlavu jí do klína.

„Dík rukám tvým, ty spanilá,

Dík ošetření, lidskosti,

Kletby mne Anannthé zbavila.“

 

„Jaké kletby? Kde ses tu vzal?“

Se strachem ptá se Helena.

„Jsi, pane, nějakého jména?“

„Jsem, paní, jsem jména Peer.

Anannthé byl jsem proklínán,

Že málo víry jsem k ní měl.

 

Lovu věnoval jsem se rád,

Lovil jsem, co jsem si přál,

Však Anannthé jsem málo dal

A všechno maso sám jsem sněd‘.

Rozhodla se mne potrestat,

Že jako vlk mám hladovět.

 

Teprv když člověk by se zjevil,

Který by nechoval se jako já,

Lov nebyl proň jen hostina,

Když ušetřil by život můj,

Čehož já schopný jsem nebyl…

Anannthé, zas při mně stůj!

 

Ty mohla jsi mě snadno zabít,

Přec život můj sis nevzala,

Ba ránu mi zavázala…

Za všechno tobě a jí jen vděčím!

Pojď se mnou nový život najít

A do těch krajů, kde jsem něčím.“

 

A šli spolu přes tvrdé skály,

Přes hřebeny severských hor,

Kde člověk bývá vzácný tvor.

Do města došli, Edtragg se zvalo,

Své životy tam spojit dali

Stuhou kol dlaní, jak káže právo.

 

A prošli pak přes mnohé kraje

Až na sever, kde Peer byl doma.

Tam on se jako dříve choval,

Lovil zas, hodoval a tloustl,

Na trest bohyně nevzpomínaje,

Zapomněv na její pomstu.

 

A jednou ráno, procitajíc,

Helena vstala a klesla zase,

Ve chvíli stesk po rovnováze.

Zděsila se, neschopna zvuku,

A zhlédnuvší svou a Peera líc…

Je vlčí tlapa, kde měla ruku.

 

Pod bohyně novým trestem

Putovali oba dva,

V duších, v srdcích obava.

Jaká je pro ně naděje,

Že cesty poli, vesmi, lesem

Vrátí je kdy do jejich těl?

 

Chvěje se Helena a vyje ze sna

A tu noc zlý sen se jí zdá,

V němž věštba, slib se ukrývá.

Dnes mohla by jim lidský život vrátit

Bohyně Anannthé ve všem přesná,

Jen jestli vlčí život ztratí.

 

Zví Helena druhý den ráno,

Že Peer patrně týž sen měl,

A zas putují den co den,

Nevědouce vůbec, kam.

Po čase oštěpu zhynou krutou ranou:

Ponejprv Helena, po ní Peer sám.

 

Poučil se teprv teď Peer,

A když Anannthé je vrací zpět

V lidské podobě na tento svět,

S Helenou příkladný život vedou,

Putují a mění směr,

K městu Edtragg dojdou pojednou.

 

Ve městě je velká slavnost,

Anannthé to oslava,

Obětovat se má hlava,

Takový jest pradávný zvyk,

Anannthé chce maso a kost.

Peera chytí, života má pozbýt.

 

Ve velkém sále všichni zhlédnou,

Jak muže vlekou k oltáři

A provazy ho přiváží.

Pak paží pohyb a v srdci dýka,

Heleně líce prudce zblednou

A od oltáře pryč utíká.

 

Davem se tlačí, tiše pláče,

Pomalu lidé ustupují

A v nevíře své smysly tupí,

Když žena klesne vprostřed nich.

Je vlčí tlapa, kde byla paže,

Kde nos byl, je protáhlý čenich.

 

Ve vlčím těle zas putuje

Z haudtjesy sličná Helena,

Bez hlasu a bez jména.

Města a lidi proklíná.

Na svého manžela pamatuje,

Na svého manžela vzpomíná.

 

K Anannthé poctivě se modlí,

Oběti přináší jí každý den,

O knížeti Peerovi pouze sní sen.

Než ve městě, je radši v lese,

Dobře ví, že lidé jsou podlí.

Bohyně za čas smiluje se.

 

Milovaného jí vrátí,

Jako vlk zas žije Peer,

Město Edtragg má nové jméno Peer,

Oni však jej již nechtějí znát.

volní se dál mají rádi

A jakbysmet svých šest vlčat.