Saforovova nemoc / 5. Zásah gardového kadeta

Kníže se u tabule posunul na místo Axela Fössra, který v sále tančil s hraběnkou Tërrovou. Otevřenými dveřmi se díval na parket a na svou sestřičku, jež tančila s jakýmsi vysokým zrzkem s vráskami kolem očí (byl to gardový plukovník Venceslav Sym). Rozhodně jí to s ním sluší víc než s jejím snoubencem, pomyslel si Ivan Danilovič trpce a upil šampaňského. Měl nalitou již sedmou sklenici. K tabuli se vrátil Alexej Sergejevič Laškin, napil se jakési sladké šťávy a tu jej panovník gestem přizval k sobě. Starý důstojník usedl po jeho levici a počal s ním rozmlouvat svou špatnou francouzštinou. Přisedl si k nim i ministr války Felix Renaird, a když Saforov vytáhl nádhernou dýmku, která by se dala považovat za cenné umělecké dílo, a zapálil si, požádali ho král s Renairdem, aby jim také zapálil. Vzpomínali na dobu, kdy spolu kouřívali ještě jako dvacetiletí mladíci.

„Petře Alexejeviči,“ oslovil Laškin Ivanova sluhu, podávaje mu sklenici se šťávou, „nalij mi vodku.“

„Nu,“ pokynul mu Ivan s úsměvem, „nu, jen běž, Petěnko.“

Petr Alexejevič byl lysý mužík podobné postavy jako Saforov, měl zelené oči blízko u sebe, jeho obličej něčím připomínal krysu a pohled na něj rozhodně nebudil důvěru. Petěnkovi – jak se mu v domě Ivana Daniloviče říkalo – bylo něco přes padesát a znal mladého knížete od kolébky. Léta znal také generála Laškina, který byl u Saforovů častým hostem.

„Běž, Petře Alexejeviči, nalij Alexeji Sergejeviči vodku,“ pobídl Saforov sluhu laskavě, když k němu ten přešel.

„Jistě, kníže,“ vyhrkl Petěnka a odběhl.

„Vidíte,“ ušklíbl se kníže na starého přítele, „toho jsem si nikdy nevšiml, až teď. Vy jste Alexej Sergejevič a on Petr Alexejevič. A i věk má, že by mohl být vaším synem.“

„Teoreticky,“ odtušil Laškin. „Jsem si ovšem jistý, že tomu tak není, drahý kníže.“

Saforov se na něj usmál a vydechl kouř.

„Moment,“ obrátil se náhle ke starému generálovi král. „Alexej Sergejevič? Měl jsem za to, že se jmenujete Laškin… Co to je, tohle ‚Sergejevič‘, ‚Alexejevič‘…?“

Starý důstojník se s lehkým úsměvem zdvořile otočil ke králi. „To je pravda, Veličenstvo,“ pravil shovívavě. „Jmenuji se Alexej Sergejevič Laškin, tak zní celé mé jméno. Ono ‚Sergejevič‘ je otčestvo…“

„Otčestvo?“ pozvedl Richard VI. obočí. „Co to je?“

Laškin se se stále stejným zdvořilým úsměvem, který zároveň jako by říkal: „Vy jste tak omezení, že nechápete tak primitivní věc! Ale to nevadí, to vůbec nevadí, já, vzdělaný člověk, vás samozřejmě rád poučím, studoval jsem koneckonců na moskevské univerzitě, že ano,“ uklonil. Nahlas řekl: „Otčestvo je jméno po otci. Můj otec se jmenoval Sergej, proto jsem já Alexej SERGEJEVIČ. Otec tady pana knížete se jmenoval Danila, tedy se mladý kníže zve Ivan DANILOVIČ a jeho sestra Světlana DANILOVNA, už rozumíte?“

Zaznělo lehýnké odkašlání asi čtyřicetiletého velmi pohledného muže s černou parukou, důlkem na bradě a stříbrnou náušnicí v pravém uchu, oděného v růžové a v bílých rukavičkách. „Takže když se Jeho Veličenstvo jmenuje Denis, byl by náš princ Arian Denisovič?“

Laškin pomalu kývl. Několik lidí u stolu se tiše zasmálo.

„To zní hrozně…“ zachvěl se Saforov.

„Ne hůř než jiné kombinace, které mne napadají,“ usmál se jaksi nebezpečně panovník. Loupl pohledem po svém dávném příteli. „Třeba takový Felix Martinovič Renaird…“

„Já bych byl Étienne Konstantinovič Bara,“ přisadil si muž s důlkem na bradě, který prve vyslovil otčestvo korunního prince.

Za veselého smíchu začala u tabule padat jména kdekoho ode dvora a některá z nich nutila i mrzutého knížete Saforova, aby se nad nimi usmál: Antoine Philippovič du Rån, Albert Albertovič de Montefailles, Jofie Albertovna (což dle obecného mínění neznělo tak hrozně jako Marion Albertovna), Kiera Ottovna Tërrová, Venceslav Tionasovič Sym, André Yvesovič Jelie. Chtě nechtě však propukl v opravdový smích při jménu ministra vnitra: Paul Jean-Baptistovič Lmém.

Hovor se stočil na válku se Švédy, a protože toho se Ivan Danilovič účastnit rozhodně nechtěl – avšak kvůli své účasti v bitvě u Poltavy se bál, že by mohly proběhnout pokusy o to jej do debaty zavléci – sáhl do nejbližší mísy, vytáhl malé napůl červené a napůl zelené jablko a rychle se do něj zakousl. Bylo kyselé.

„A co vy, monsieur Jankovljeve,“ provokativně se zeptal Étienne Bara ruského lékaře, „vy jste nebyl v armádě, vy jste nebojoval?“

„Zúčastnil jsem se azovských tažení a bohatě mi to stačilo,“ odvětil nepřístupně dotazovaný a ruka se mu samovolně pohnula, jako by se chtěl pokřižovat.

Laškin se pohrdavě ušklíbl, vzápětí si však patrně uvědomil, komu se to ušklíbá, a tvář mu vmžiku zkameněla. Dokonce i zchudlý Jankovljev byl rodem urozenější nežli on. Zato Ivan Danilovič se mohl ušklíbnout bez obav, proti němu byl lékař téměř nevolníkem.

„Vy nechcete plnit svou povinnost vůči vlasti?“ Jankovljevova slova zjevně zaujala ministra války.

„Vůči vlasti velmi rád,“ uklonil se Jankovljev způsobem, který ukazoval, že – možná také proto, že zde měl dožít – obdivuhodnou rychlostí přebírá gonské zvyky. „Potíž je v tom, že…“

„V čem?“ podivil se nad jeho odmlkou Laškin.

Jankovljev dlouho mlčel, a když konečně promluvil, jeho hlas byl mnohem tišší, jako by se bál, že ho car uslyší i přes celý Severní ledový oceán. „V tom, že pod naším carem bych nebojoval za svou vlast.“

Nastalo téměř tíživé ticho, jako by si všichni uvědomili plný význam toho, co Jankovljev vyřkl.

„Nerozumím,“ namítl Marcus Tërr, který se u tabule zrovna nachomýtl, dolévaje do jedné sklenice červené a do druhé bílé víno. „Jestliže bojuji za svou vlast, bojuji i za svého vladaře, je to jedno a totéž.“

„Pro mne ne,“ těžce špitl Jankovljev, protože zjevně cítil nátlak, aby zareagoval.

V salonu se zvedla bouře hlasů.

„Ticho!“ praštil král rukou do stolu, až to zjevně i jeho zabolelo. „Pokračujte, monsirue Jankovljeve,“ pobídl laskavě Rusa.

„Prostě… panovník a stát… nejsou jedno a totéž, když panovník… ten stát ničí…“ zašeptal lékař se sklopenýma očima, politý červení jako malý chlapec, který se zoufale hájí z nějaké rošťárny, jíž se dopustil.

„Je pravda,“ ujal se slova Laškin a se soucitem v pohledu sledoval, jak lékař sahá po jednohubce, aby si zaplnil ústa a zabránil tak nutnosti odpovídat na další otázky, „že některé… reformy…“ a slovo „reformy“ pronesl se zvláštním důrazem, „našeho cara jsou poněkud… zarážející.“

Kníže se usmál, když postřehl, jak Laškin zvedá ruku k hrudi, jakoby něco svírá v pěsti a vzápětí končetinu zklamaně spouští zpátky na stůl. Znal tento jeho nostalgický – dalo by se říct – zlozvyk, kdy se generál pokoušel tahat za plnovous, kterého byl mezi jinými zbaven carovým nařízením.

Jankovljev se osmělil a povzbuzen královou vlídností spustil filipiku proti Petrovi I. Kníže ho přestal poslouchat, dílem proto, že mnohé reformy, zejména vojenské, se mu zdály být víc než užitečné, dílem proto, že si jeho pozornost získal zpěv linoucí se ze sálu.

Píseň byla na Ivanův vkus trochu dlouhá, ale spíše mu vadilo, že ji pěvec interpretoval přeloženou do francouzštiny. Patrně se tím chtěl zavděčit cizincům, a kníže si uvědomoval smutnou ironii, že kdyby ji poslouchal v originále, nerozuměl by jí, protivilo se mu však, že se vlivem překladu vytratila většina rýmů.

Chvíli mu trvalo, než pěvce mezi všemi lidmi identifikoval. Teprve tehdy, ve dvou třetinách písně, si uvědomil, že hraje na balalajku. Všiml si toho až při vizuálním podnětu, do toho okamžiku se soustředil jen na text veršovaného díla. Muzikant byl vysoký, ale velmi hubený, s dlouhými kudrnatými vlasy a knírkem, který se k němu dle Ivanova mínění vůbec nehodil. Čímsi ho ten člověk zaujal, cosi nutilo jeho zrak, aby se znovu a znovu vracel k tomu hudebníkovi. Snad balalajka, soudil, či snad jeho staromódní oděv… Srdce se mu div nezastavilo, když mu konečně došlo, co si neustále vynucuje jeho pozornost. Ten kudrnatý podivín ani na vteřinu nespouštěl zrak ze Světly!

Ivana popadl běs. Srdce se mu rozbušilo s takovou prudkostí, až ho z toho přímo fyzicky zabolelo v pravém zápěstí. Hodil ookousané jablko po Petěnkovi – který na to nebyl připravený a ovoce ho zasáhlo do lesklé pleši – vyletěl od stolu a vrhl se do sálu. Nepamatoval si, jak toho docílil, ale najednou stál těsně u onoho muzikanta, který byl zblízka ještě ošklivější, chytil ho za oděv na hrudi, vytáhl ho na nohy a praštil jím o sochu stojící hned vedle. V mužových očích se mihla bolest a v jeho tváři byl šok a hněv, avšak ani se nepokoušel bránit. Saforov rychlým chvatem přehmátl na jeho hrdlo a stiskl. „co jsi zač? Proč sleduješ mou sestřičku!? Co od ní chceš, ty sprostý vandráku!?“ zasípal vzteky bez sebe. „Viděl jsem tě, pozoroval jsem tě, díval ses na ni, jako bys ji chtěl uhranout!“

„To… jsem ne-nechtěl…“ zaskřehotal trubadúr. Jeho hlas byl tak zkreslený působením Saforovova stisku, že nebylo lze určit emoce, které ve výroku byly obsaženy.

„Lumpe! Lotře!“ vyrážel ze sebe kníže čím dál vyšším hlasem. „Díval ses na ni, jako bys ji chtěl očima vtáhnout do sebe a vstřebat! Co máš za lubem?!!“ ječel a cloumal jím, což vypadalo téměř komicky, protože trubadúr byl daleko vyšší než on.

„Generále Saforove!“ zahřměl varovně hlas panovníka za Ivanovými zády, Ivan jej však ignoroval.

„Ivane Daniloviči, pomátl jste se snad?!“ zvolal Laškinův hlas někde víc vpravo.

„Okamžitě toho muže pusťte!“ unisono nařídili ministr války, plukovník d’Agoulle a lékař Jelie.

„Ať vysvětlí, co tu dělá!“ vřískl umíněně kníže a opět hudebníkem zatřásl, až muži z hlavy spadl klobouk se širokou střechou.

„Coby, baví nás!“

„Proč se pohledem pase na Světle?!“ křičel nepříčetně Ivan Danilovič. „Proč…“ Překvapeně vyhekl, když mu na zádech zezadu přistálo něco velkého a těžkého a přirazilo ho to na trubadúra. Kolem hrudi a paží se mu ovinuly čísi silné paže a odtrhly ho od jeho oběti. Kníže cítil, že dotyčný je jen o málo vyšší než on, ale že je to bezpochyby pořádné lamželezo. Otočil se a chtěl se na něj vrhnout, když ale uviděl bílou uniformu a sveřepý výraz ve sličné opálené tváři, kolem níž byly během rozevláté zrzavé vlasy, něco ho od jeho úmyslu odradilo. Instinktivně pocítil, že s tímto mužem by nebylo dobré být ve větším konfliktu.

„Nevím sice, kde jste se tu vzal,“ třaslavě pronesl k dotyčnému ministr války a král stroze přikývl, „nicméně děkuji.“

Zrzek krátce padl před ministrem na kolena a políbil prsten na jeho ruce, hned ale vstal a spěchal pryč.

„A teď vy,“ obrátil se zlostně panovník k Saforovovi. „Co to mělo do pekla znamenat!?“

„Generále Laškine,“ oslovil Alexeje Sergejeviče plukovník d’Agoulle, „zkroťte si svého knížete.“

Saforov sevřel pěsti, až mu klouby na levé ruce zbělely. Cloumala jím zuřivost a zlostně zahlížel hned na toho, hned na onoho. Měl dojem, že se všichni spikli, vždyť to on byl v právu, cožpak ten podivínský muzikant neohrožoval jeho sestru!? Kdo ví, k čemu se chystal a čemu on, Ivan Danilovič, předešel!

„Že vám není hanba, monsieur Saforove, zaútočit na bezbranného!“ osopili se na něj jednohlasně plukovník d’Agoulle a hraběnka Tërrová, která kráčela k trubadúrovi. Cože, mihlo se Saforovovou hlavou a on obrátil zrak směrem ke králově snoubence, která muzikantovi právě podávala… berle, užasl v duchu. Bezděky sklopil oči a opravdu ho polil stud, když si vzpomněl, jak se k vysokému muži choval. Byl nicméně šlechtic a rozhodně se nemínil nějakému pobudovi omlouvat! Tím méně, když teď věděl, že měl oči jen pro jeho krásnou, vznešenou sestru nejen otrhaný tulák, ale ještě ke všemu i mrzák! Posléze však přeci neodolal a pohlédl muži do očí. Okamžitě zmateně pohledem uhnul. Trubadúrovy jasně zelené oči se na něj dívaly ostražitě, to by kníže pochopil, ale v tom pohledu bylo ještě něco, jakási podivná autorita a moc, které se absolutně neslučovaly s muzikantovým zevnějškem a vůbec vším ostatním, co k němu patřilo.

„Jak jste se mohl opovážit!“ postavil se před knížete plukovník d’Agoulle s přísným výrazem.

„Už se stalo,“ pokrčil chladnokrevně rameny Ivan Danilovič, pevně rozhodnutý, že zrovna před tímhle člověkem nesmí svou slabost ukázat za žádných okolností.

Vzpurně na sebe hleděli a kníže pocítil zadostiučinění a radost, když plukovník jako první uhnul očima. „Nelíbilo se vám to, pane plukovníku?“ štěkl. „Prosím! Pojďme si to vyříkat jiným způsobem, traduje se o vás, že jste výtečný šermíř, rád bych viděl, zda pověsti nelžou.“

Jestli dosud byly někde na pozadí v sále ještě nějaké zvuky, v ten okamžik utichly i poslední z nich a v té rozlehlé místnosti by bylo lze uslyšet spadnout – jak říkají Goňané – kuličku hrášku.

„Myslím to vážně, opravdu mne to zajímá,“ pravil již trochu klidněji kníže a vášnivě na plukovníka hleděl.

V zelených očích korunního prince jako by se mihl strach. „To… nejde.“

„Proč?“ dožadoval se odpovědi Saforov.

Plukovník dlouho váhal, nevěda, kam s očima. „Já… jsem předevčírem na lovu spadl z koně a… poranil jsem si zápěstí.“ Po krátké odmlce doplnil: „Nepodal bych takový výkon jako se zdravou rukou, monsieur, neviděl byste tedy mé šermířské umění, ale spíše jen jeho velmi slabý odvar.“

Saforov si všiml, že se Laškin lehce usmívá.

„No a?“ Odolával pokušení si samým znechucením odplivnout. „I já byl zraněn, zápěstí mi prostřelili v bitvě u Poltavy! Avšak pro ten pocit… pro tu zkušenost,“ opravil se rychle, „aby se ocel mého meče střetla s ocelí toho vašeho, pro tu zkušenost dám milerád zdraví své ruky v sázku.“

„Trochu zbytečný risk, ne?“ poznamenal plukovník de Taale vemlouvavě.

„Souhlasím. Nemám zájem mít vinu na vaší újmě na zdraví, monsieur.“

Saforov zřetelně zaslechl, jak si několik lidí s úlevou oddechlo. Zbabělče, naznačil rty beze slov budoucímu švagrovi. Znechuceně se odvrátil a vykročil, ani sám nevěděl, kam. Náhle se po jeho boku zjevil plukovník de Taale.

„Vy jste bojoval v bitvě u Poltavy?“

„Ano,“ přitakal nesoustředěně kníže. „Proč?“

„Já tam rovněž byl.“

Kníže pozapomněl na své rozhořčení, frustraci a vztek a zaujatě pohlédl do strohé tváře gonského severského aristokrata. „Vy, pane plukovníku?“

„Ano.“ Nepatrně se pousmál. „Možná jsme se tam dokonce potkali…“

„To se mi moc nezdá.“

„Kdo ví, možná jsme si sebe navzájem jen nevšimli,“ opáčil jemně plukovník de Taale. „Dovolte, posadíme se tu a zkusíme zavzpomínat, třeba jsme někde prošli kolem sebe.“

Saforov okamžitě přikývl, aniž by pořádně věděl, proč. Snad mu hovor o bitvě, díky níž byl povýšen na generála, byl příjemnější než hašteření s tím… plukovníkem d’Agoulle. Div na něj dočista nezapomněl, zatímco hovořil a poslouchal o té veliké bitvě a slavném vítězství nad švédským nepřítelem. S hrdostí si připomínal, že onoho velkolepého střetnutí se zúčastnil také, že se na vítězství podílel vlastním úsilím, vlastní krví. A mezi všemi vojáky dal car povýšit právě jeho, byl to právě on, Ivan Danilovič Saforov, kdo obdržel hodnost generála, celé bojiště jako by patřilo jen jemu, byla to jeho Poltava.