Saforovova nemoc / 6. Plukovník d'Agoulle se zcvrkl

Tančíc s generálem Laškinem, připadala si hraběnka Kiera Tërrová jako ve snu. Přitahovaly ji jeho v Gonách vzácné modré oči, v nichž byl laskavý, trochu pohrdavý a překvapivě hrdý a sebevědomý pohled. Tvář starého generála byla stále velmi krásná, ač byla zároveň nápadně bledá a jeho stříbrné vlasy se v porovnání s ní zdály být tmavě šedé. V jeho pohybech byla cítit síla a hraběnce něco napovídalo, že i když už je tomu muži přes sedmdesát, ještě dnes by zvládl sednout na koně a jet do bitvy.

Po dlouhém mlčení se jí generál jako by z donucení zeptal, zda měla vodku a jak jí chutnala.

„Byla to… zajímavá zkušenost,“ pravila hraběnka diplomaticky.

„No tak,“ pozvedl obočí a usmál se na ni.

Trochu rozpačitě mu úsměv opětovala. „Asi mi rozleptala ústa.“

Zasmál se jasným, příjemným smíchem.

Páni, ten smích, proběhlo jí hlavou. Ten smích, ty oči, ta tvář… kdyby nás nedělilo propastných skoro padesát let…

Laškin se na ni laskavě usmál a v jeho překrásných modrých očích to vesele zablikalo, jako by uhodl, nač Kiera myslí.

Opět dlouho mlčeli. Hraběnka měla zavřené oči, klidně Laškina vedla a byla jen pro tu chvíli, nevnímala žádné předtím ani potom, nebylo pro ni nic okolo, byla jen ona a generál, jejich navzájem se tisknoucí ruce a veselá hudba s prvky lidovosti, v níž jaksi ostře jako exotické koření v nějakém pokrmu zaznívala balalajka… balalajka… „Kde k ní vlastně ten trubadúr přišel?“

„Prosím?“ Laškinovy oči na ni nechápavě pohlédly.

„Pane generále,“ zašeptala a naklonila se k němu, „znáte ho?“

„Koho?“

„Jeho.“ Nenápadně naznačila pohybem hlavy, aby se podíval loutnistovým směrem.

„V životě jsem ho neviděl…“ zadumaně pronesl Laškin.

„Tedy nemohl přijet s vámi?“

„To tedy rozhodně ne,“ zavrtěl rezolutně hlavou a lehce se usmál. „Musel bych o něm vědět, stoprocentně.“

„Tak kde přišel k té balalajce…“ zamumlala nespokojeně ona, nijak se nesnažíc, aby ji neslyšel.

„Tady?“

„To je nesmysl! Kde by k ní tady přišel? My ten nástroj neznáme, jen…“

„Jen?“

„Jen… jen náš princ… Jeho Výsost si jednu přivezla.“

„Vidíte, záhada vyřešena.“

Usmála se. „To by ovšem znamenalo, že našeho prince zná…“ uvažovala dál. „Víte, zprvu, když mu monsieur Jelie, ten náš lékař,“ ukázala hlavou k terase, kde stále prodléval ve společnosti jejího bratra, pili spolu víno… a dělali jiné nemravnosti… „když tomu trubadúrovi předtím donesl nějaké jídlo, myslela jsem, že je to jeho milenec, jenže… kdyby tomu tak bylo…“ Semkla rty. „Kdyby tomu tak skutečně bylo, snad by se před jeho očima… ehm… nevěnoval Marcovi…“

„Kdo ví,“ odtušil s lehýnkým úsměvem starý generál. „Proč vás tolik zajímá?“

„To kdybych věděla.“ S povzdechem pokrčila rameny. „Mám divný pocit. Mám divný pocit, že ho znám, znám jeho hlas, jeho klobouk, jeho vlasy, jeho tvář… jenomže odkud?“

„Snad jste ho již někdy viděla a slyšela hrát.“

„Snad.“

Skladba skončila, Rus si zvedl hraběnčinu ručku ke rtům a jemně jí ji políbil. Bylo jí to velmi příjemné a s úsměvem na něj přitom hleděla. „Bylo mi potěšením, mnohokrát děkuji za tanec, Kiero Ottovno,“ pravil a ona by byla přísahala, že jí před očima omládl, že se jeho stříbrné vlasy opět zbarvily zlatem, vrásky se zahladily a že před ní stojí překrásný důstojník, kterému nemůže být víc než třicet let. Zamrkala. Dnes v noci už nebudu pít, odpřisáhla v duchu.

„Ehm… Kiera postačí,“ usmála se na něj vemlouvavě a skřípala přitom zuby, když si vzpomněla, jak ji oslovil. Kiero Ottovno, opakovala si v duchu a chtělo se jí ironicky smát či zvracet.

Vedle nich ukončili tanec plukovník d’Agoulle a Lucie, manželka nově jmenovaného plukovníka de Taale. Generál vrhl poslední veselý, mladistvý pohled na hraběnku a šel Lucii požádat o nadcházející tanec. Plukovník d’Agoulle vyzval Kieru, která ochotně souhlasila.

Kde mohl přijít k tomu nástroji, musela pořád uvažovat. Že by plukovník d’Agoulle půjčil svou balalajku Jeliemu a ten zase tomu loutnistovi? Jinak to asi být nemohlo… jenže proč by si lékař půjčoval balalajku? Cíleně pro svého přítele, který tu nyní hrál? Ano, jiné vysvětlení se, zdá se, nenabízí, ano, musí to tedy být právě takhle. S tím si Kiera další úvahy zakázala, zaostřila na svého tanečníka a rozhodla se věnovat už jen jemu. Byl to přeci plukovník d’Agoulle, který se jí tajně líbil… Dlouho se bránila si to přiznat, dnes však o tom dávno nepochybovala. Měla by zapomenout, věděla to, snad by i mohla zapomenout… mezi nimi přeci nikdy nesmí k ničemu dojít… Ano, zapomněla by… Kdyby netušila, kdyby nějak necítila, že tyto tajné a zapírané city jsou do jisté míry opětované. Podle jistých náznaků z jeho strany, které si určitě nevykládala mylně, poznala, že i ona se líbí jemu. Jenže co to bylo platné, když se teď měli stát macechou a nevlastním synem. Ne, připomínala si své nepříjemné rozhodnutí, nebude ze mne Faidra, musím Denisovi, svému snoubenci a králi, zachovat věrnost, už jen pro to, co pro mne všechno udělal.

„Au! Kiero, šlápla jste mi na nohu, co je vám? Vůbec se nesoustředíte!“ ošil se plukovník d’Agoulle.

„Promiňte,“ zamumlala a tupě na něj upřela pohled, pohroužená do vzpomínek na vojenské ležení, z něhož ji její král před šesti lety odvedl sem, do přepychu a nádhery, do lesku a parády, do světa ve světě; ke královskému dvoru. Větší rozdíl už poznat nemohla.

Protrhávala pomyslnou stěnu oživlých vzpomínek a odkrývala před sebou momentální stav věcí, zásnuby, tanec, plukovníka d’Agoulle. Opět jejím nitrem proběhlo jakési zachvění, jakési nejasné, avšak tím nepříjemnější tušení, že něco není v pořádku, že něco není, jak být má. Proboha, vyvstalo jí zcela zřetelně, varovně v mysli, když si ve zmatku a s hrůzou konečně uvědomila, co jí celou dobu přijde nepatřičné a zvláštní. Pohybovala se před plukovníkem, hleděla mu do tváře a přímo do očí… a nemusela přitom vůbec nic udělat, ani trošičku zaklonit hlavu, zvednout pohled vzhůru, nic! Jednoduše tu stála a zpříma se dívala do očí muži, který byl o dobrých třicet centimetrů vyšší než ona!

Srdce se jí rozběhlo tryskem, byla si jistá, že zbledla jako sníh, ale neodvažovala se přestat tančit, pustit ruku svého tanečníka ani jej oslovit. Dál na něj hleděla, usilovně se snažila zatajit šok, který se jí téměř zmocnil, a horečně uvažovala. Jak to, že si toho předtím nevšimla, že si to neuvědomila!?