Saforovova nemoc / 6. Plukovník d'Agoulle se zcvrkl (II.)

Do melodie vstoupilo několik nepříjemných tónu vydaných balalajkou, která pak zcela zmlkla. O okamžik později utichly i ostatní nástroje. Kiera si všimla znepokojeného výrazu ve tváři svého tanečníka a rychle se ohlédla přes rameno. Trubadúr byl přiražen k soše vedle židle, na níž dosud seděl, a kníže Saforov ho držel pod krkem a něco na něj nepříčetně křičel. Mluvil tak úsečně a rychle, že mu nebylo rozumět.

„Co to děláte?!“ štěkl na Rusa plukovník, celý bledý, avšak kníže ho ignoroval. To už se přihnali král, generál Laškin, který již přestal tančit s Lucií a vrátil se do salonu, a generál Renaird. Všichni tři na mladého knížete spustili téměř současně.

Kiera naprosto hypnotizovaně sledovala, jak Saforov cloumá tajemným trubadúrem a řve na něj, jak ho od nebožáka nakonec odtrhuje – ví Bůh, kde se tu vzal – gardový kadet a jak se pak rozlícený kníže pustil do plukovníka d’Agoulle. Nevycházela z úžasu. Jak si to kníže vůbec může dovolit? Je snad tak opilý? Co to do něj vjelo? Chvíle, kdy tančila s generálem Laškinem, zcela okouzlena tímto krásným, zdvořilým, přitom však svérázným mužem… tato chvíle se nyní hraběnce zdála být nesmírně vzdálená, jako by se nebyla udála před půlhodinou, nýbrž před několika dny. Ano, muselo tomu tak být, vždyť se toho mezitím tolik přihodilo… všimla si znepokojivého zmenšení plukovníka d’Agoulle, Saforov se patrně zbláznil, taktak že mezi ním a plukovníkem nedošlo k souboji… a přeci se mu záhadný loutnista také nelíbil, stejně jako jí; i Saforov z něj stejně jako ona vycítil nebezpečí, muselo tomu tak být, když se k němu kníže takto zachoval… Pohlédla na onoho vysokého muže. Pořád stál u sochy, opíral se o ni, oddechoval a jednu nohu usilovně držel ve vzduchu a odmítal ji položit na podlahu a svěřit jí část váhy. Proč…? Bezděky kolem něj zatěkala pohledem a tu spatřila berle opřené vedle židle. S elánem, kterým ji obdařil nával hněvu vůči knížeti, vykročila k trubadúrovi a berle mu podala. Zavadil o její ruku, když si je bral, a okamžitě ucukl. Jeho zelené oči na ni krátce plaše pohlédly a vzápětí i ony uhnuly stranou.

„Merci, madame,“ zamumlal.

Povzbudivě se na něj usmála. „Víte, jsem čím dál víc přesvědčena, že se známe, herra. Jak se jmenujete?“

Pohlédl na ni a v očích mu blikl smaragdový ohýnek žertu. „Ano… možná se opravdu můžeme znát. Nepotkali jsme se náhodou na zásnubách Její Výsosti Elle Hulaimé?“

Kiera se zamyslela. „Jak se jmenujete?“

Trubadúr si vzal loutnu i balalajku a srazil si klobouk hluboko do čela. „Frederik. Frederik Halissøn.“ Uchopil berle, zapřel se o ně a rychle se začal dlouhými skoky pohybovat pryč.

Kiera se za ním dívala a konečky prstů si tiskla ke spánkům. V hlavě jí hučelo a tepalo, měla pocit, že se nemůže nadechnout, nedokázala jasně myslet. Frederik Halissøn… měla by to jméno znát, nebo ne? Zoufale se snažila si vzpomenout, zda ho už někdy slyšela, ale nedařilo se jí to. Asi si ho s někým spletla, snad jí svými vlasy a knírkem připomněl plukovníka d’Agoulle, zatímco si nemohla zvyknout na to, že si skutečný plukovník svůj knírek oholil. Jenomže… byl to opravdu skutečný plukovník d’Agoulle? Podívala se jeho směrem. Stál v salonu u stolu s občerstvením a naléval si bílé víno. Měla dojem, že nedokáže jasně uvažovat. Už nikdy, nikdy si nedám vodku, připravovala si dva měsíce dopředu své novoroční předsevzetí. Jako by jí neznámý exotický nápoj úplně zastřel smysly, jako by vnímala přes jakousi clonu, vše kolem se jí zdálo jaksi tlumené, neskutečné, vzdálené, jako by k ní žádný vjem nedokázal proniknout. Její bratr – už se jí to zdálo naprosto nezvratné – bude spát s Jeliem, plukovník přišel o téměř sedminu své výšky, loutnista s balalajkou, kterého zná, ačkoli ho znát nemůže… ten šílený výstup knížete Saforova, gardový kadet, který tu neměl co pohledávat, starý, ale silný a krásný Alexej Sergejevič, odporné oslovení „Kiero Ottovno“, nepříjemné svíravé tušení, které v ní – a zjevně i v knížeti – vzbuzoval ten loutnista… balalajka, ke které se trubadúr záhadným způsobem dostal, pohledy, které pokradmu vrhal na ruskou knížecí princeznu… jak by všechno tohle mohlo být skutečné? Nemůže to být skutečné! Kdyby to bylo skutečné… znamenalo by to katastrofu! Znamenalo by to, že se plukovníkovi muselo stát něco hrozného, když se tu za něj někdo vydává a někdo jiný mu zjevně ukradl balalajku, znamenalo by to, že se tu odehrává nějaké strašlivé spiknutí, jehož součástí je možná i lékař Jelie… ne, to určitě není pravda. To jen ta prokletá vodka, kterou neměla pít. Jedna sklenka a co s ní udělala! Už ji nikdy pít nebude, neměla si ji dávat ani dnes, to ona šálí její smysly, krade lidem výšku… a rozbolela ji z ní hlava, určitě to je z ní!

Připomněla si svůj slib, který dala sobě samé, totiž že už se tím trubadúrem ani plukovníkem nebude trápit, tím spíše teď, když trubadúr odešel. Nalila si notně zředěné víno, ale když se u stolu ocitla vedle plukovníka, opět ji praštilo do očí, že jsou téměř stejně vysocí… klam, říkala si, je to jen nějaká hra světla, přelud… Zaměstnala se krátkým hovorem s ruskými vojáky, ale protože ji stále otravovala bolest hlavy a přišlo jí, že v sále plném lidí náhle nemůže dýchat, vyšla na terasu. Tam se zamračila na svého bratra, který se vášnivě líbal s lékařem, a rychle vyšla do zahrad. Okamžitě pocítila, jak jí ledový vzduch ulevuje, ačkoliv měla zároveň při každém nádechu nepříjemný dojem, jako by vdechovala sníh. Přes všechem těžký mokrý bílý nános kolem byl vzduch suchý.

Zvuky hudby a zábav ze sálu pomalu slábly, jak se od paláce vzdalovala, a čím dál zřetelněji slyšela vrzání a křupání sněhu pod nohama, vzdálený ryk, zpěv, výkřiky a výbuchy ohňostrojů, zvuky to oslav královské gardy. V jednom okamžiku si byla jistá, že naprosto neomylně zaslechla volání po lékaři. Ano, noc ze 31. října na 1. listopad byla pro vrchního vojenského chirurga vždycky velice těžká, namáhavá a on se nikdy nevyspal. Gardové oslavy byly kruté a stalo se spíše pravidlem než výjimkou, že onu noc někdo nepřežil nebo si z ní alespoň odnesl památku na celý život.

Kiera došla až k jezírku, jež bylo pochopitelně zamrzlé. Zastavila se a zaposlouchala se do ticha, jež ji náhle obklopovalo. Uvědomila si, že bezděky tají dech. Když pomalu, tiše, rozechvěle vydechla, skoro jako by se toho bála, viděla, jak její horký dech zůstal zmraženě viset ve vzduchu a skoro se ani nepohnul. Měla skoro dojem, že by se ho mohla dotknout a uchopit tu jindy nehmotnou věc do ruky…

„Co vás sem přivedlo, paní hraběnko?“

Lekla se hlasu, který zazněl nalevo od ní. Pohlédla do míst, odkud se ozval, a spatřila generála Saforova, kterak jako ona dlí na břehu a zrovna se zvedá ze dřepu, v němž dlaní v teplé rukavici odhrnoval z hladiny sníh. I když byly cesty v zahradách pečlivě zametány a sníh byl odhazován na strany, kde zůstal v namrzlých hradbách, o hladinu jezírka všichni nedbali. Další sníh navíc evidentně stačil napadnout, protože přes veškerou péči ho Kiera cítila pod nohama, zanechávala v něm stopy a on s namáhavým vrzáním jako nějaký špatně namazaný strojek uhýbal a dělal místo otiskům jejích střevíců.

„Potřebovala jsem na vzduch. Co vy tu děláte, pane generále?“

„Pozoruji rybky,“ pravil se zkreslenou výslovností, protože mu v ústech zavazela dýmka. „A říkejte mi raději kníže, prosím.“

Usmála se. „Jistě.“ Chvíli si prohlížela jeho drobnou postavičku s malýma rukama, jeho kaštanové vlasy pocukrované sněhem, jeho jako papír bílou tvář a rty. „Je vám dobře, monsieur?“ zeptala se náhle se strachem. „Nevypadáte… nevypadáte… zdravě,“ našla konečně adekvátní slovo, protože ho nechtěla příliš urazit.

„Ano…“ hlesl rozechvěle. „Asi mi ještě není zcela dobře… nebylo mi dobře celou cestu. Mořská nemoc,“ doplnil po delší odmlce a nespouštěl oči z temných vod pod průzračným ledovým křišťálem. „Byla jste někdy na lodi, madame?“ otázal se náhle se zájmem a zvedl k ní hlavu.

Popošla k němu blíž a na její čichové buňky zaútočil pach tabáku. „Ano, ano, byla,“ usmála se při té vzpomínce. „Ale už je to hrozně dávno, přes dvacet let… bylo mi tehdy jen osm… Vzpomínám si, že jsem se tehdy kvůli tomu strašně pohádala se svým mladším bratrem.“

„Jak to?“

„Otec byl kupec a musel tehdy přes moře. Marcus, můj bratr, chtěl plout s ním, jenže byl nemocný. Tak jsem plula jen já. Matka tomu byla ráda, nechtěla, aby plul ani jeden z nás, ale my měli vždycky svou hlavu. Marcus ale hrozně žárlil a do konce roku se mnou nemluvil.“

„Jinak ale máte dobrý vztah, ne?“

„Ano, ovšem. Dokonce tak dobrý, že když se postavil otci a řekl mu, že nebude kupcem jako on, utekli jsme spolu z domu.“

Kníže se zasmál a dotkl se jejího ramene. „Jste studená, paní hraběnko. Vraťme se do zámku, do tepla. A já vás zahřeju tancem, souhlasíte?“

Usmála se na něj a vděčně se do něj zavěsila. S nelibostí pozorovala, že chlad ji bolesti hlavy nezbavil a ani ji tak neotupil, jak doufala. Svižně kráčeli naříkajícím sněhem k paláci. Marcus a Jelie byli ještě pořád na terase, Kieřin bratr kouřil a Jelie si nervózně kousal nehty na rukou a prohlížel si svého společníka. Gonsky spolu o čemsi rozmlouvali.

„Vydržte v sále, skočím nám pro pití a vrátím se k vám,“ slíbil kníže Saforov Kieře, když už sahal na kliku francouzských dveří.

„Ředěné víno, prosím.“

Kníže se jí lehce uklonil a poprvé se na ni upřímně nepatrně usmál. Otevřel dveře a oba vstoupili. Dýchlo na ně příjemné teplo a Kiera pocítila, jak se jí do zmrzlých prstů vrací život. Zamnula si ruce. Kousek od nich stáli plukovník d’Agoulle a plukovník Gneus Marcelus de Taale, byli blízko hudebníků a něco si tiše vykládali. Vesele se na sebe šklebili a oči jim svítily.

„Já ti nevím, ssayey ammiy („můj příteli“, jedna z gonských výjimek: „přítel“ je „ämmi“),“ říkal Arian d’Agoulle, právě když hraběnka s knížetem vešli. „Podle mého se mu líbit nebude, víš přece, že…“

„Já si pořád naopak myslím, mon ami,“ skočil mu do řeči plukovník de Taale, „že z ní bude celý paf.“

„Jo,“ ušklíbl se, „otázkou je, v jakém smyslu toho slova.“

„Víš moc dobře, jak to myslím!“

„O čem se tu dohadujete?“ zajímala se Kiera a přistoupila k nim.

Vikomt de Taale na ni úkosem pohlédl a nepřístupně si založil ruce na prsou.

„Ale,“ usmál se plukovník d’Agoulle, „jen jsme se přeli, zda se bude má snoubenka líbit Alexandrovi, mému nejstaršímu.“

„Aha,“ usmála se. „Zajímavý spor.“ Nato se po jejím boku zjevil kníže Saforov a podával jí sklenici.

„Zajisté,“ potvrdil svým suchým způsobem plukovník de Taale a odtáhl plukovníka d’Agoulle stranou hraběnky a knížete.