Saforovova nemoc / 7. Faux pas sudího Örmsteina

Gneus Marcelus se nevzdal. Z toho, že ho jeho přítel odvlekl od hraběnky, poznal, že chce v debatě pokračovat. Nadále si vedl svou a odmítal ustoupit. „Já ti nevím, prostě pořád nějak… cítím, že se mu bude líbit, i když ty říkáš, že ne. Překvapí nás, uvidíš.“

„Ssayey ammiy,“ opáčil trpělivě jeho přítel, „jak si můžeš být tak jistý? Cítíš to? Nesmysl!“

„Nesměj se!“ okřikl ho Gneus. „Jsem voják, taková schopnost mi nejednou zachránila život!“

„Uvědomuješ si vůbec, že tady nejsi nabitevním poli? Tohle je politika, vrtkavá a křehká dáma, a ty, Gnee, to s dámami neumíš.“

„Dáma!“ odfrkl Gneus posměšně.

„Takže ty tvrdíš, že si na tu Rusku zvykne, ano?“

„Nikoli!“ ohradil se Gneus důrazně. „To tvrdíš ty! Já říkám, že si ji oblíbí, že se do ní zamiluje, dříve, či později.“

Plukovník d’Agoulle se usmál a v očích mu zablikalo. „Tak dobrá,“ zapředl. „Tak se vsadíme.“

„Skvěle. O kolik?“

„Řekněme… o sto kë (to je 22 500 korun)?“

Gneus na něj pevně pohlédl. „Platí… Nech si poslat pro peníze, ssayey ammiy.“

„Ani nápad! To ty pošli sluhu na sever, aby ti tu sumu přivezl,“ smutně se usmál plukovník d’Agoulle. „A teď mě omluv, půjdu si ještě zatančit s Verou Hulaimé a pak už asi půjdu spát.“

Gneus ho ještě doprovodil do salonu, kde si nalil mléko a usadil se s ním u tabule. Když upil, zaznamenal, že se mimoděk usmívá. Mléko bylo jeho vášní, jeho omamnou látkou, když mu bylo úzko, dal si sklenici dvě mléka a hned se cítil veseleji, chuť mléka v ústech v něm vzbuzovala příjemný pocit, mléko pil po každém milování s manželkou, aby se uklidnil, nejkrásnější chvíle v životě zažíval s mlékem…

Jeho myšlenky přerušil hluk a hlas Richarda VI. Jízlivě říkal: „Děkuji, Venceslave, zachránil jste mne a počínal jste si… opravdu nesmírně statečně.“

Gneus se obrátil jeho směrem. Zachytil lehké pousmání ministra války. Od panovníka právě o krok ustupoval plukovník královské gardy, Venceslav Sym, s velkou mokrou skvrnou na uniformě. Vedle panovníka stál – nebo se přesněji řečeno poněkud kymácel – nejvyšší sudí Ethan Örmstein, v levé ruce držel sklenku s trochou vodky na dně a v očích měl rozostřený, šílený pohled. „Promiňte… promiňte…“ blekotal zmateně, tu německy, tu gonsky, tu francouzsky. „Nechtěl… nechtěl jsem vás polít…“ Náhle se široce usmál a zasmál se hlasitým, zvučným smíchem. Oči mu zazářily. „Slavím!“

„Všichni slavíme,“ řekl klidným, ale nadmíru odměřeným hlasem Gneus Marcelus a vstal. Nesnášel opilé lidi, což byl docela paradox, protože on sám býval opilý nezřídka, ač se od narození syna trochu krotil. Přešel kolem stolu a postavil se mezi krále a svého přítele. „Co slavíš, Ethane?“ zeptal se laskavě.

„Miluju Deianeiru!“ zakřičel z plných plic nejvyšší sudí. „Je to ta nejúžasnější bytost na světě! Porodila mi dnes dítě, Gnee!“ Přítelova otázka jako by uvolnila lavinu. Z očí sudího vytryskly velké slzy. „Mám dceru, Gnee, slyšíš? Nádhernou holčičku, Aničku! Ony jsou můj domov!“

„Ethane,“ oslovil ho líně Gneus a držel ho od sebe na délku natažených paží, protože se po něm Prus sápal, aby ho objal. Jestli něco plukovník de Taale nepotřeboval, bylo to právě tohle, poněvadž by to nepochybně přililo olej do ohně oblíbené a rozšířené fámě o něm, že se oddává sodomii.

Prus na něj upřel kalný pohled plný otázek.

„Erneste,“ oslovil ho znovu plukovník de Taale, tentokrát jeho pravým jménem. Örmstein si ho v dospělosti sám změnil, snad aby si sám připadal víc gonsky, když v Gonách žil, přesto když se napil, zapomínal na to a reagoval pouze na své původní rodné jméno. „Ernste, mon ami, to je samozřejmě nesmírně pěkné…“

„Tak to tohle vás zdrželo?“ zeptal se panovník.

„Ano. Chtěl jsem být u ní. Tedy… samozřejmě mě nepustili přímo k Deianeiře…“

„chápeme, Ernste,“ přerušil ho naléhavě Gneus. „Sdílím tvou radost, kéž je tvoje holčička zdráva, ale teď pojď.“

„Proč? Sotva jsem přišel,“ opáčil mdlým hlasem sudí, škytl a přiložil si ke rtům sklenici s vodkou.

„Pojď.“ Gneus ho uchopil za nadloktí. Za levou ruku vzal Prusa generál Laškin a vykroutil mu sklenici z prstů.

„Pomohu vám s ním, pane plukovníku. V tomhle stavu… kdo ví, co od něj čekat.“

Gneus se jen usmál, nepovažoval za nutné to komentovat.