Saforovova nemoc / 8. Co vypověděly stráže

Hudba teď ke Kieře doléhala jako by z dálky. Ani se na ni nesoustředila, nechala se vést knížetem Saforovem a rozhlížela se kolem sebe doširoka otevřenýma očima. Její bratr s lékařem z terasy už zmizeli… Kiera si zakazovala domýšlet, kam asi. Tanec byl svižný, veselý… kroužili s knížetem kolem svých propletených prstů, cítila na sobě jeho pohled… Opět jí všechno připadalo tlumené, neskutečné, střídavě ji polévalo horko a chlad.

„A jaký máte vy vztah se sestrou? Je mladší než vy, že?“ zeptala se náhle, když se kolem nich mihli v tanci vířící Světlana Danilovna a generál Laškin. Potřebovala se zaměstnat něčím jiným, aby pozapomněla na své utrpení, a tohle byla první otázka, která ji napadla, evidentně v návaznosti na jejich rozhovor u jezírka.

„Ano, o sedm let,“ přikývl kníže. „Myslím, že máme skvělý vztah.“ Kiera nemohla tušit, že oním „skvělým vztahem“ má kníže na mysli to, že je jeho sestra dostatečně krásná, vznešená a poslušná, aby mu vůbec stála za pozornost. Po krátké odmlce Ivan Danilovič pokračoval: „Vždycky ji budu chránit, paní hraběnko, vždycky. Jsem její starší bratr, musím ji ochraňovat. Nedovolím, aby byla nešťastná. Nikdy.“

Kiera na něj zmateně pohlédla. Jeho výlev nepochopila. „Myslíte, že jí něco hrozí?“ zeptala se.

Kníže poznenáhlu vypadal jako někdo, kdo si uvědomil, že řekl víc, než měl, nicméně už to nemůže vzít zpět. „Ten… víte, ten… loutnista, ten s balalajkou… díval se na ni tak… ano, myslím, že od něj jí něco hrozit může,“ skončil pevně.

Kiera se pousmála. „Ano, také mi přišel divný. Ale už odešel a…“ ohlédla se přes rameno, „ne, nevrátil se…“

Kníže však po zbytek tance zůstal zamlklý, tvářil se nepřístupně, takže se neodvažovala na něj promluvit, a evidentně byl ponořen do svých myšlenek a skutečnost kolem vnímal jen okrajově. Nesoustředil se ani na tanec, vypadl z rytmu a několikrát své tanečnici šlápl na nohu. Když už se to zopakovalo asi po šesté, přestaly Kieru jeho roztěkané omluvy bavit, vytrhla se mu, a protože bolest hlavy se pomalu zhoršovala, řekla, že si už půjde lehnout.

Byla to pravda, skutečně to měla v úmyslu. Až poté, co vyřídí ještě jednu záležitost. Omluvivši se svému snoubenci, opustila plesový sál a vyklopýtala na vnitřní nádvoří, odkud proběhla na vnější čestný dvůr. Dva vojáci, kteří střežili velkou bránu a z nichž jeden kouřil dýmku, se zrovna míjeli před nádherně kovanou mříží. Kiera uhodla, že si krátkým pochodem rozcvičovali ztuhlé nohy a zahřívali se. Přešla až k nim, opět viděla svůj i jejich dech, jehož obláčky se v měsíčním svitu vznášely vzhůru jako přízraky, na rameni cítila mrazivý dotek svého copu, vlhkého tím, jak jí během tance ve vlasech roztál sníh, jenž jí tam předtím napadl v zahradě. Chvěla se zimou, div že ncvakala zuby.

„Páni vojáci,“ vyhrkla překotně a dokořán otevřenýma očima přelétla z jednoho na druhého, „nepouštěli jste před pár hodinami dovnitř nějakého trubadúra? Vysoký, opravdu velmi vysoký, dlouhé vlasy, loutna, bala… měl berle!“ vyhrkla náhle asi nejnápadnější poznávací znamení.

„My tu před několika hodinami ani nebyli, madame,“ podívali se po sobě muži, jeden starý, šedivý, s vráskami, druhý svěží a mladý s bujnou hřívou měděných vlasů. „Ale počkejte,“ vyhrkl ten starší a skočil vpřed. Chytil za rukáv kolemjdoucího statného vojáka s hrubou divokou tváří a rusými vlasy, mohlo mu být asi čtyřicet let. „Henriku, ty jsi tu hlídal, když ten ples začínal. Nepouštěl jsi někoho dovnitř?“

Henrik se zamračil, jak se snažil si vzpomenout. Posléze pokrčil rameny. „Nevybavuju si nikoho, madame. A to asi znamená, že jsem nikoho nepouštěl, jinak bych si to pamatoval, ne? Už můžu jít?“ Hovořil nelaskavě, otráveně, hrubým hlasem.

„Můžeš,“ přikývla velkoryse. „Merci.“ Pozorujíc jeho vzdalující se mohutnou siluetu, v duchu si pomyslela, že Henrik svým vzezřením připomíná syna boha Dia, takhle nějak musel bezpochyby vypadat i Herkules.

Do paláce se vracela zachmuřená a znepokojená. Jestliže ten strážný dovnitř nikoho nevpouštěl, kde se tu ten trubadúr vzal? Nepřijel s Rusy… ostatně to začínalo vypadat, že nepřijel nikterak, že se tu prostě zhmotnil! To přece nebylo možné! Kieru tím víc znepokojovala jeho přítomnost na tom plese. Znovu si celou scénu přehrála. Frederik… Frederik Halissøn… Věděla, že to jméno už opravdu někdy slyšela, že je slyšela možná i ve spojitosti se zásnubami princezny Elainy… za nic na světě si ale nemohla vybavit, že by tam tenhle trubadúr byl. A ke všemu tu byl ten mrazivý fakt, že to vypadalo, že plukovník d’Agoulle, který, když odcházela, seděl u tabule vedle krále a společně uždibovali studené ptačí maso – už zase, už zase jedl maso, to je jen další indicie – že ten muž není skutečný plukovník d’Agoulle, nýbrž někdo, kdo se za něj – dosti chabě – vydává! Frederik Halissøn… to jméno přeci zná, tak… Bože, ta proklatá bolest… Frederik Halissøn… musím si vzpomenout, musím…

„Proboha, paní hraběnko!“

S obtížemi zaostřila na trojici, která šla proti ní po chodbě zámku. Generál Laškin, plukovník de Taale a mezi nimi… mezi sebou vlekou Ethana!

„Co… co se stalo?“ vyhrkla malátně a zrychlila.

„Jemu?“ kývl Gneus Marcelus k sudímu. „Jen poněkud přebral… prý oslavoval, narodila se mu dcera. Tady generál byl tak laskav, že se uvolil mi s ním pomoci do jeho komnaty. V sále už toho ztropil dost.“

Kiera ho provrtala zlým pohledem, protože postřehla kritiku a opovržení v jeho hlase, vzápětí se však oběma rukama chytila za hlavu. Měla pocit, jako by jí explodovala. Tiše sykla bolestí, přerývaně dýchala a třásla se zimou. Teprve nyní, když na svém čele ucítila vlastní ledové prsty, jí došlo, jak asi venku během hovoru se strážnými prochladla.

„Paní hraběnko!“ Laškin k ní přiskočil, obratně si svlékl kabát a přehodil jí jej přes ramena.

„Dě… děku… děkuji…“ jektala zuby.

„Za nic…“ Laškin na ni znepokojeně upíral pohled svých kouzelných modrých očí. „Opravdu vám nic není, madame?“

„Ne…“ Okamžik si tiskla kabát k tělu, pak jej však odtáhla a vrátila jej generálovi. „Děkuji, já… už si jdu stejně lehnout…“

„Také už půjdu,“ přikývl a kabát si přehodil přes předloktí. Když zaslechl významné odkašlání Gnea Marcela, smutně se pousmál. „Jen tady panu plukovníkovi pomohu s monsieur…“

„Örmsteinem,“ napověděli unisono hraběnka i vikomt.

„Ano, s tím,“ kývl generál. „Jen mu pomohu a půjdu také do postele, po všem tom tancování mě bolí záda.“

„Ať se vám uleví,“ popřála mu s nuceným úsměvem už úplně zoufalá Kiera. „Bonne nuit, messieurs.“

„Bonne nuit.“ Jejich svorná odpověď ji vyprovodila na první stupně schodiště.