Saforovova nemoc / 9. Otázky o vodce

Na prahu sudího komnaty se starý generál se svými druhy rozžehnal, popřál jim dobrou noc a plukovníkovi de Taale popřál, aby se mu podařilo sudímu dále pomoci. On už s tím nechtěl mít nic společného, z podpírání opilého Prusa ho jen víc rozbolela namožená záda. Jsem starý, posteskl si v duchu, a stáří je na nic…

Loudal se k jizbě, jež mu zde byla vyhrazena. Dobře si pamatoval, kde se nachází, vedly tam hned první dveře nalevo od schodiště. Unaveně zmáčkl kliku a vstoupil. Trochu ho překvapilo, že se v místnosti svítí. Cožpak tu voskovicemi tak plýtvají? Pokrčil rameny, postavil se před zrcadlo a začal se odstrojovat, svlékl vestu, odmotal si z krku jednoduché nevkusné fiží… Právě si přetahoval přes hlavu košili, když se po jeho pravici ozvalo: „Vzpomínáte si, z jakého sudu jste měl vodku, Alexeji Sergejeviči?“

Starý důstojník div že nevrazil do zrcadla a nerozbil jej. Nadskočil leknutím, prudce se otočil, až se mu dlouhé stříbrné vlasy rozevlály kolem tváře, a instinktivně hodil košili do míst, odkud hlas zazněl, a hmátl po zbrani.

„Jen klid, Alexeji Sergejeviči!“ ozvalo se chvatně z temného kouta. „To jsem já, Ivan Danilovič!“

Starý muž spustil ruce, v nichž už držel silný opasek z měkké lesklé kůže, a snažil se uklidnit zrychlený dech. „co tady děláte, Ivaňušo? Tohle je, pokud vím, moje komnata!“

„Jsem si toho vědom a omlouvám se, Alexeji Sergejeviči. Potřeboval jsem se vás na něco zeptat, tak mne napadlo, že tu na vás počkám.“

„Na co ses potřeboval tak neodkladně zeptat?“ podivil se nepříliš laskavým tónem Laškin.

„Ze kterého sudu jste pil vodku, nevíte?“

Rty se mu samy roztáhly do širokého úsměvu a on se bezděky uchechtl. „Ne, Ivane, to tedy opravdu nevím… Proč tě to zajímá? Co to máš za divné otázky?“

Okamžik bylo ticho.

„Já… jen tak,“ řekl posléze mladý kníže. „Prostě… mě to zajímalo.“

„A nepočkalo to do rána?“ bavil se dál generál.

Kníže zahanbeně mlčel, vyklonil se ze stínu, kde seděl v pohodlném křesle, a skryl tvář v dlaních.

„Fuj, hrozně jsi mě vylekal!“ vydechl stařec a opřel se o stěnu. „To jsou mi nápady!“

„Ale…“ špitl slabě Ivan Danilovič, „ale měl jste přeci vodku, viďte? Ještě předtím, než jsem vám ji nechal nalít Petěnkou.“

„Ano,“ zabručel otráveně a roztržitě Laškin, „ano, měl jsem ji při přípitku ještě před večeří… ale proč vás to tak zajímá, Ivane!? To mi nejde do hlavy!“

„Prostě mě to zajímá,“ pravil mírně kníže. „Třeba já si dal šampaňské, byl jsem zvědav, zda jste vy byl věren nápoji naší země nebo si dal také něco jiného.“

„Vždycky budu ve všem věren své zemi.“

„Ovšem,“ usmál se Saforov. Chvíli jako by váhal. „Takže opravdu netušíte, z jakého sudu –“

„Ne, opravdu netuším!“ zavrčel.

„Dobře, dobře!“ hlesl polohlasně Saforov a pozvedl ruce v obranném gestu. „Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval, Alexeji Sergejeviči, opravdu. Spěte dobře.“ Zvedl se a zamířil ke dveřím.

Polonahý Laškin ho raději doprovodil. „Ano, ano,“ přikyvoval. „Po všem tom tanci budu spát jako zabitý.“

„To doufám nikoli,“ poznamenal překvapivě vážně Saforov.

„Ale no tak,“ zasmál se Laškin.

Saforov si ho prohlížel vážným, smutným pohledem. „Alexeji Sergejeviči…“ olízl si rty. „Cítíte se dobře? Není vám něco?“

„Jistěže, je mi báječně, dlouho jsem se tak nebavil. Jen jsem unavený, ta cesta a všechny ty oslavy… a to ještě zdaleka nejsou u konce, že… jsem na to už asi příliš stár, Ivane Daniloviči…“ Usmál se – tentokrát trochu nuceně – a mávl rukou, jako by své stáří odháněl. „Proč ta starost, můj milý kníže? Vám snad něco je?“

„Možná,“ přikývl zdráhavě. „Asi… na mě něco leze, možná jsem se cestou trochu nastydl. Proto jsem se bál, jestli… jestli jste ode mne něco nechytil.“

Laškin se zasmál svým příjemným, jasným, srdečným smíchem. Stiskl mu rameno. „Ach, to jste se mohl zeptat rovnou, Ivaňušo můj!“ pravil, protože se mu zdálo, že předchozí otázky o vodce byly pokládány jen proto, aby kníže získal čas osmělit se a dotázat se na přítelovo zdraví. „Nedělej si starosti, mám stříbrné vlasy a železné zdraví,“ smál se vesele stařec.

„To se mi ulevilo, Alexeji Sergejeviči, věru se mi ulevilo. Tak se prosím nezlobte, že jsem otravoval, a dobrou noc.“

„Dobrou, Ivaňušo.“ Laškin se ještě tiše smál, když za ním zavíral a zamykal. To by mne věru nebylo napadlo, že se takhle na noc ještě tak výtečně pobavím, říkal si. Uvědomil si, že se opět tahá za plnovous, který už nemá. Rychle přestal. Nevěděl, co ho k tomu pořád nutká, často si na ruce i sedal, aby si v tom bránil, ale bylo to jako jakási fantomová bolest, jako člověk po amputaci může mít dojem, že ztracenou končetinu stále má, stále ji cítí a někdy si vůbec neuvědomí, že mu byla amputována, stejně tak generál Laškin často stále cítil svůj plnovous a odmítal věřit, že mu byl oholen a že on sám si musí vousy nadále holit. Být po jeho, měl by své krásné zlaté vousy až ke kolenům.

Dokončil odstrojování, nechal si jen spodky a vklouzl pod teplou přikrývku. V lůžku bylo ohřívadlo a starý generál se pod dekou přímo tetelil. Ještě jednou vstal, aby pootevřel okno, pak se znovu zachumlal a sfoukl svíčku. Svěřil hlavu chladnému tvrdému polštáři a zavřel oči. Snad se tu bude Světle líbit… nepochyboval, že si na svého snoubence zvykne a jednou s ním bude vést jistě šťastný a z její strany harmonický život. Ona si zvykne na všechno, přijme všechno a podřídí se všemu. Zato on se nemůže dočkat, až se vrátí domů, až vykročí z lodi na rodnou půdu. Až ten okamžik nastane, vroucně ji políbí, slíbil v duchu. Ale bude to těžké, vrátit se domů s Ivaňušou. Bude protivný a nesnesitelný, když přijde o svou sestřičku. Zejména od zranění Pavla Pavloviče na ní hrozně lpí… Pavel Pavlovič byl bohatý soused Saforovů a měl si Světlanu brát, jenže začátkem roku byl těžce raněn, ztratil cit v nohou a Ivan Danilovič zasnoubení okamžitě zrušil. A pak za pár měsíců přišlo nařízení samotného Jeho Veličenstva Petra Alexejeviče, že si má Světlana vzít gonského korunního prince. Laškin si vzpomněl, jak kníže Saforov zuřil, ale neměl na vztek mnoho času, neboť ho vzápětí plně zaměstnala válka a bitva u Poltavy, v níž byl poměrně vážně zraněn. Nešťastný hoch, vzdychl v duchu Laškin. Musí na sebe dávat pozor… vždyť má doma dvě děti a třetí má co nevidět přijít na svět.

Generál se těšil, až se opět shledá s vlastními dětmi. Měl jich pět, synové Alexej, Sergej a Danila, pojmenovaný po starém Saforovovi, mu dělali radost, všichni tři byli v armádě, Sergej byl podplukovníkem a šikovný Danila jakživ neutržil v bitvě jediné škrábnutí. Radost měl generál i z dcery Jany, kterou nedávno výhodně provdal za vlivného diplomata, s nímž je spojovaly konzervativní nejen politické názory… Nemohl se dočkat, až přijdou vnoučata, věk už na ně rozhodně měl, vždyť takový Jankovljev, o víc než dvacet let mladší než Laškin, už měl vnuka! Alexeje Sergejeviče trápily dvě věci: smrt jeho zbožňované ženy Olgy, se kterou se bažil opět shledat, avšak nemohl, a jeho nejmladší potomek, nezbedný syn Nikolaj. Nikolaj Alexejevič byl jako utržený ze řetězu, byl zženštilý, odmítl sloužit v armádě, prohlašoval, že je v domě jeho otce vojáků až dost, a co Laškinovi vadilo nejvíc, bezvýhradně ležel u nohou tomu podivínovi, který teď nešťastným nedopatřením seděl na ruském trůnu. Pane Bože, proč, proč jsi ze všech dětí Alexeje Michajloviče musel k vládě zvolit zrovna tohohle!? O jeho bratrovi, Ivanovi Alexejeviči, se říkalo, že je blázen, že to nemá v hlavě v pořádku, ale cožpak Petr to v hlavě v pořádku má? Samá Evropa, Německo, Francie, Anglie… Proč? Vždyť stejně jako byla Anglie, Francie, jako bylo Německo, bylo i Rusko, mělo vlastní tradice, mravy, metody, a on, tenhle povedený vladař, je chtěl zadupat do země a překrýt několika vrstvami tradic a zvyků cizích a uměle přejatých. Rusko, které Laškin znal a miloval, kam se toužil vrátit, kde vychoval svoje děti… tohle Rusko zůstalo pohřbeno hluboko pod základy Petrohradu, utopeno v severních močálech a vysušeno na troud. Starý muž na okamžik zatoužil jít ne zpátky do Ruska, ale za svou ženou. Ona je na onom světě a na onom světě musí být i jeho milované staré dobré a své Rusko, Rusko, jež Petr Alexejevič pohřbil pod italskými stavbami, francouzskými šaty a německými stroji. Propadaje se do snů, měl Laškin dojem, že tyto cizí stroje jezdí i přes jeho tělo, že na jeho ostatcích je postavena italská budova a v ní se pohybuje spousta francouzsky oblečených lidiček… Pravou rukou se ještě chabě, malátně pokusil obejmout svůj neexistující plnovous.