Saforovova nemoc / 10. V králově ložnici

Společnost v sále prořídla. Z Rusů byli přítomni už jen kněžna a jeden voják, právě spolu tančili. Panovníkův přítel již z dětství, generál Felix Renaird, již také odešel na lože a Denis pojednou zalitoval, že si nezatančil se svou snoubenkou, když ještě mohl. Teď už tu také nebyla, zatímco on zrovna dostal neuvěřitelnou chuť si zatančit a rozhýbat dolní končetiny ztuhlé několikahodinovým sezením u tabule. Předtím si s Felixem a generálem Laškinem – a částečně také tím Rusem, jehož dlouhé jméno na J si nemohl zapamatovat – povídal o válce a o tom, že se do ní nově míchají i Osmané, nyní však všichni odešli a on v čele tabule tak nějak osaměl, což se mu nelíbilo.

Denis byl tvor společenský, zejména dnes, když tak slavil. A zdaleka neslavil jen své zásnuby a možná ještě víc zásnuby syna; oslavoval potlačení obrovské vzpoury před pěti měsíci, obnovení monarchie – na několik hodin byla totiž tehdy vyhlášena republika – oslavoval naději, kterou tyto zásnuby, alespoň pro něj, symbolizovaly. Naději na to, že se dočká třetího, tentokrát legitimního vnuka, že se mu třeba podaří vnutit královskou obroučku na hlavu svému synovi… ne, to se mu asi ještě nepodaří… i když čas by na to byl, to zase ano, myslel si. Vždyť já usedl na trůn, když mi bylo dvaadvacet let, a jemu, mému synovi, je už dvaatřicet. V myšlenkách se přenesl do oné doby, kdy byl čerstvým, mladým králem. Měl tehdy několikaměsíčního syna, strašilo ho, že by tento malý princ ještě mohl následovat svou matku, která po porodu zemřela, rozhlížel se proto po manželce nové… a dnes, o dvaatřicet let později, si zrovna chystá vzít manželku třetí. Jeho syn je dávno dospělý silný statečný muž, prošel válkou, prošel lecčím, lecčím, čím jeho otec nikoli… z pěti dětí tři dosud žily a vůčihledně prospívaly… a zrovna se zasnoubil, což slibuje další potomky. Hrůzy prožité za války ho zbavily nebezpečných iluzí, které si hrdě pěstoval až do třicátého roku života… ano, ano, mohl by se stát králem, teď už tomu Denis věřil a opravdu by mu svou sice tenkou, ale pekelně těžkou obroučku věnoval. Ale ještě chvíli počká, ještě než se jeho synovi také narodí syn. Taková byla tradice, také Denis se stal králem, teprve až se mu narodil zdravý – legitimní – syn.

Ano, tak tohle všechno na těchto zásnubách panovník oslavoval, tyto své naděje, které si v skrytu hýčkal. Bylo to však jen pohrávání s myšlenkami. Zvažoval také velmi pravděpodobnou možnost, že se na tradici vykašle, a pokud Bůh dá, počká, až dospěje jeho vnuk, a královskou obroučku předá rovnou jemu. Bylo by to nakonec možná nejlepší pro všechny zúčastněné. Ale svému synovi o tom samozřejmě nic neřekne, to tak! Musí ho přece něčím držet v šachu! Kdyby mu to řekl, plukovník d’Agoulle by se definitivně urval ze řetězu, to nemohl dopustit. Především ho musí vytrvale ponoukat, aby mu toho vnuka vůbec ráčil zplodit, vnuk byl pro Denise základ veškerých plánů. Na to, ať se mi co nejdřív narodí zdravý legitimní vnuk, pomyslel si, když dopil zbytek medoviny ve sklenici.

Vstal a šel požádat o tanec vnučku svého přítele, protože se nezdálo, že by jeho budoucí snacha s vojákem hodlali v brzké době svůj tanec ukončit. Olívie Renairdová se na něj lehce usmála. „Bude to ale už opravdu můj poslední tanec, Veličenstvo, pak si jdu lehnout, už opravdu musím, unavila jsem se víc než dost,“ vykládala a dovedla to podat takovým způsobem a tónem, že králi dokonce ani trošku nevadilo, že si vlastně dovoluje klást mu podmínky. Úsměv ji zkrásněl a pomohl panovníkovi dostat se do příjemnější nálady. Na chvilku si vedle veliké Olívie připadal nesvůj, malinký a nicotný. Teď si s veselou tváří představil, jak by asi při tanci s touto obryní vypadal jeho příbuzný Damon, který byl daleko drobnější než on.

S vnučkou svého přítele tančil s ohledem na její požehnaný stav velmi opatrně, ale když odešla spát a on začal tančit se Světlanou Saforovovou, rozjařil se, zvedal ji do vzduchu, jako by mu bylo dvacet, a bavil se jako už dávno ne. Bezděky se propadl do představ, že tančí s Kierou… Přepadla ho náhlá palčivá touha. Když se teď nad tím zamyslel, tenhle měsíc se s Kierou vlastně ještě vůbec nemiloval, a to už se říjen chýlil ke konci. Nebylo divu, měl řadu důležitých povinností a prakticky každý týden dvakrát předsedal královské radě a řešil zapeklitou otázku neúrody, která přetrvávala od oné zimy, nejkrutější z krutých, na přelomu let 1707 a 1708. Půda jako by se z ní ještě teď, o téměř dva roky později, nevzpamatovala. Říkalo se, že tehdy ani nebyl sníh, jen samý led, led a jenom led. Denis pocítil náhlé slabé bodnutí studu a viny za tento pompézní bál, již čtvrtý toho roku… ale rychle se vzpamatoval. Proč by měl mít výčitky, on za ty mrazy nemůže a přeci nebude rušit zažitý zvyk a kazit oblíbené kratochvíle šlechty, na kterou spoléhal v civilní a nemalou měrou koneckonců i ve vojenské správě.

Když skončila veselá skladba, při níž král s nastávající snachou tančili, políbil Rusce ručku, vrátil se do salonu a ještě si nalil trochu medoviny. Zatímco si ji vychutnával, požádala ještě trochu zadýchaná Ruska o tanec Gnea Marcela de Taale. Ten se sice zdráhal, ale když ho medovými slůvky přemlouvala asi deset minut, dal se uprosit.

„Ale monsieur,“ předla, „vždyť jsme tu oba středem oslav, já pro své zásnuby a vy pro své povýšení na plukovníka!“

„No tak dobře,“ usmál se na ni, zakláněje hlavu, aby se mohl ženě vyšší, než byl sám, dívat do očí. Panovník postřehl, že má poněkud těžký jazyk.

„Plukovníku de Taale!“ zavolal za ním, když už vikomt s Ruskou vcházeli do sálu.

„Ano, Vaše Veličenstvo?“ obrátil se k němu prudce Gneus Marcelus.

„Ta medovina je vynikající,“ usmál se Denis a pokynul svou sklenicí.

„Děkuji, Veličenstvo. Vyřídím to.“ Součástí jeho léna byla i část území gonských severních horalů, jejichž medovina byla nejlepší v zemi. V horských údolích se včelám dařilo a místní z toho neváhali profitovat.

Denis se otočil k hodinám, ukazovaly přesně tři čtvrtě hodiny po půlnoci. Dopil obsah sklenky a natěšený opustil oslavy a vydal se ke své snoubence. Zaklepal na její dveře, a když nikdo nereagoval, zkusil kliku. Bylo odemčeno. Pootevřel a znovu zaklepal, ale ani tentokrát se odpovědi nedočkal. „Kiero?“ pronesl do ticha. Odpovědělo mu její téměř neslyšné pravidelné oddechování.

Přešlápl na místě. Nechtěl ji budit, to rozhodně ne… jenomže myšlenka a představa už se proměnily v přímo fyzickou potřebu. Navíc to mohl být další způsob, jak slavit… Povzdechl si a vrátil se nachodbu. Nelíbilo se mu to, ale nebylo zbytí. Prostě musel. Není to moje vina, říkal si, já chtěl Kieru, ale… nebylo mi přáno. Musím se spokojit s jinou. A spokojit se s Evou Katariinou nebude tak těžké… Jestliže s Kierou neležel měsíc, Eva Katariina do jeho lože nevstoupila hned čtyři měsíce. Zachvěl se, když si vzpomněl, kdy spolu leželi na posledy a jak je při tom objevil jeho syn… O důvod víc zajistit si nějaké nové, veselejší vzpomínky na milování s Evou, rozhodl se definitivně Denis a šel ji hledat. Po chvilce pátrání ji nalezl na chodbě o poschodí níž. Jak očekával, nedala se dlouho přemlouvat. Eva byla víc než spolehlivý zdroj radostí.

Poté, co ze sebe prostřednictvím Evy vybil bouřlivou energii, ležel na lůžku ve své komnatě, uklidňoval svůj dech a srdce, čekal, až na něm oschnou krůpěje potu, a jednu paži měl pod Evinou hlavou a dívku jí objímal a druhou ruku držel na jejím břiše. Zamyšleně jej pohladil. Bylo už nějak zvětšené, nebo ne? Nějak to nedokázal určit… A co se vlastně narodí? Bude to chlapec, nebo snad děvče? A bude to jeho dítě, nebo vnouče? A odpověď na kterou z těchto otázek ho vlastně zajímá nejvíc? Možná odpověď právě na tuhle, usoudil trochu pobaveně.

Jeho myšlenky přerušilo vrznutí dveří. Do temné komnaty vešla silueta. Denis se na lůžku posadil a doširoka otevřenýma očima se snažil prohlédnout temno.

„Veličenstvo…“ ozval se tichý, roztřesený hlas a Denisovi přišlo, jako by i tomuto hlasu byla zima.

„Kiero!“ vykřikl polekaně. Zapomněl na Evu i dítě, které čekala, vyskočil z postele a vrhl se ke své snoubence. „Vypadněte!“ sykl na svou milenku, zatímco Kieru podepřel a pomáhal jí.

Eva udělala několik sudů k okraji, spustila na zem nohy, zvedla se, sebrala šaty do podpaží a s úklonou, která s ohledem na její nahotu působila poněkud komicky, důstojně vyšla z pokoje. Denis ji provázel pobaveným a něžným pohledem. Na té mladé dívce prostě něco je, říkal si, a je jedno, že je o téměř čtyřicet let mladší než já, tahle by vzrušila snad i toho stařičkého Laškina.

Jeho pozornost se nicméně záhy vrátila ke Kieře. „Kiero, co je vám?“ zeptal se úzkostlivě.

„Ne… nevím…“ blekotala a cvakala zuby. „Strašná… z-zima…“

„Hned to napravíme,“ usmál se na ni a uložil ji do postele. Pečlivě ji zakryl až k bradě a pohladil ji po tváři. Nedalo mu to, aby nepřiložil ruku k jejímu čelu. Zakroutil hlavou. „Třesete se jako v horečce, ale zdá se, že horečku nemáte. Kiero! Co je s vámi?“

„Nevím,“ vydechla mdle. „Je mi… taková hrozná zima… bolí mě hlava… asi se mi rozskočí…“

Jemně ji políbil. „Jsem u vás. Jen odběhnu pro lékaře, aby se na vás podíval, ano? To asi bude nejlepší.“

Malátně přikývla.

Vyrazil ven z komnaty tak, jak byl, v rouše Adamově. Ani mu nenapadlo, že by mohl – a možná měl – zavolat komorníka a pověřit jeho, aby pro lékaře došel; chtěl své snoubence pomoci sám a hlavně co nejrychleji. A jakékoli shánění dalších lidí by znamenalo zdržení. Hnal se chodbami a v jedné z nich narazil na Deianeiru de Taale, sestru zesnulého otce Gnea Marcela. Žena na něj vrhla krátký užaslý pohled, rychle se uklonila a spěchala dál. Denis se kolem ní prohnal, pozornost jí věnoval jen okrajem vědomí. Zastavil teprve u lékařových dveří a mocně na ně zabušil. Nic se nestalo. Denis zabušil znova, prudčeji, ale i tentokrát bez kýženého výsledku. Zaklel a rázně se rozešel chodbou k jiné komnatě, kde, pokud věděl, spal ruský lékař… s tím nezapamatovatelným jménem na J. Užuž se hotovil zaklepat, když se otevřely jiné dveře a na chodbu vyšel André Jelie.

„Ke mně do komnaty!“ poručil břitce Denis rozcuchanému lékaři, který usilovně potlačil zívnutí. „Hraběnce Tërrové není dobře.“

Jelie, který evidentně ze všeho nejvíc toužil a potřeboval jít do postele, otupěle přikývl, bylo na pováženou, zda panovníkova slova vůbec vnímal, a vydal se chodbou. Denis ho s odstupem několika kroků následoval a mačkal si ruce. Měl vztek, přišlo mu, že se lékař hrozně loudá, a trnul strachy. Jemu osobně sice nepřipadalo, že by hraběnce mělo být něco vážného, ale jí bylo evidentně opravdu zle. Bože, aby to tak bylo něco nakažlivého, blesklo mu náhle hlavou. Nejen, že by se mohl nakazit on, ale co všichni ti hosté, kteří se sem sjeli!?

Najednou se zastavil a ohlédl přes rameno. V duchu rychle počítal dveře a mírně mu povolila spodní čelist. Znova dveře přepočítal a v duchu si promítl půdorys zámku. Ne, nemohlo být pochyb. Komnata, z níž Jelie vyšel, byla táž, kterou zde obýval kníže du Rån, než tak náhle odjel… Co tam u všech všudy lékař dělal? Vzpomněl si, jak viděl světlo v té komnatě, když v trůnním sále vítali Rusy. Mohl za to tehdy taky Jelie? Rychle a tiše se vrátil a zmáčkl kliku oněch dveří. Bylo zamčeno. Denis si nebyl úplně jistý, ale měl zvláštní dojem, že lékař dveře nezamykal… to by ovšem muselo být zamčeno zevnitř a v té komnatě by tudíž musel kdosi být… Denis pokrčil rameny. A co na tom koneckonců je, řekl si. Teď na noc to řešit nebudu, mám jiné starosti. Pokud bude záhada téhle komnaty přetrvávat i zítra – respektive dnes, uvědomil si – pak se v tom začnu angažovat. Teď mi jde ale především o Kieru. S tím se rychle rozešel za Jeliem.