Saforovova nemoc / 11. Zač dal voják žold

Mladá kněžna du Rån rozladěně rázovala chodbou, až jí poryvy vzduchu protínaného její rychlou chůzí povlávaly zářivými zlatými vlasy. Zavřela se ve své komnatě a prohlédla si svůj odraz ve velikém zrcadle, ve kterém se viděla skoro až ke kotníkům. Mračila se. Vzápětí se usmála, měla dojem, že jí to sluší, dokonce i když se mračí. Vyměnila si náušnice za jedny stříbrné s růženíny. Během této krátké činnosti myslela na svého milence. Přesněji na jednoho ze svých milenců.

Evě Katariině bylo sice jen patnáct let, ale už za sebou měla víc než rok zkušeností.

Za všechny vlastně vděčila svému strýčkovi Rogerovi. Nejzodpovědnější z celé rodiny byla odmalička její starší sestra. Otec byl marnivý a utrácel za sbírky zbraní, s nimiž ani neuměl zacházet, nejmodernější rekonstrukce – nutno přiznat, že sídlo rodu du Rån bylo ve své době jedno z nejkrásnějších a nejokázalejších zámků a po zámku královském bylo také druhým nejopěvovanějším – za drahý inkoust, který takřka nebylo lze číst, a především za pompézní honitby a hodokvasy. Ona sama utrácela za šperky a jiné ozdoby. Její drahý strýček Roger sázel na koně. Tehdy prohrál takové množství peněz, až se Eva bála, že z toho její otec bude mít smrt. Zoufale peníze potřebovali.

Proto se kníže vypravil sem na královský zámek, aby vyjednal sňatek své starší dcery s prostředním synem bohatého královského písaře. Eva Katariina prosila, rozčilovala se a plakala tak dlouho, až ji vzal s sebou. Hluk mladinkou šlechtičnu přilákal ke komplexu, který obývalo čtyřiadvacet královských gardistů, gardoví kadeti a jejich pomocníci a sloužící: gardoví podkoní, kuchař, zbrojíř, němčinář a další. Mezi gardisty a obzvláště gardovými kadety se vyvinul zvyk bujarých oslav narozenin, respektive toho, že se jich dožili. Její vznešený milenec Denis – Eva byla jednou ze tří vyvolených osob, kterým panovník dovoloval říkat mu jeho rodným jménem – Evě jednou prozradil zajímavost, že kadeti sdělují při zápisu k výcviku v kasárnách nejen své jméno, ale i den, měsíc a rok narození. Nejen proto, aby se mohl ověřit jejich věk – zapsat se k této elitě je možné pouze ve chvíli, kdy dotyčný v daném roce dovršil jednadvaceti let – nýbrž také z toho důvodu, aby si garda udělala představu o tom, ve kterých dnech může očekávat narozeninové oslavy.

Onoho dne přivábily Evu Katariinu k bráně právě zvuky jedné takové oslavy. Jeden z kadetů na čestném dvoře si jí všiml a přistoupil k mříži v bráně. Zeptal se jí, kdo je a kolik jí je (v Gonách to je naprosto normální a nikterak urážlivá otázka). Eva se postaršila a prohlásila, že je jí šestnáct, i když jí ve skutečnosti bylo teprve třináct, skoro čtrnáct let. Kadet ji pustil dále. Nebyl to sám oslavenec, ten se jmenoval Philipp, byl u kadetů už druhým rokem a Eva se později dozvěděla, že závěrečnou zkouškou neprošel, do utrženého zranění se mu dostala infekce a on zemřel. Její mladík byl u kadetů prakticky nováček, jmenoval se Joseph Llann a měl kratinké černé kadeře a rošťácké velké zelené oči. Veselost a uličnictví se postupně stane součástí povahy prakticky všech gardistů, protože bez nich by bylo lze hrůzy tohoto povolání ve zdraví přežít jen s obtížemi. Ti, kteří jsou takoví od přírody, mají jistou bezvýznamnou výhodu. Tohle věděla Eva Katariina od samotného Josepha, kterého o tom přesvědčil jeho starší bratr Konrád, který v té době byl už rok gardistou.

Od chvíle, kdy se spatřili, měli mladá šlechtična a Joseph oči jen jeden pro druhého. Když se ještě jednou ujistil, že je dívka už dospělá, připravil ji o panenství. Hrozně se jí to líbilo. Nechala ho, aby ji hezky zčerstva pomiloval ještě jednou, a od té doby se cítila úplná a celá jenom tehdy, když měla v klíně něčí mužství nebo alespoň prsty. Jako by ve všech jiných okamžicích jen bloudila ve stínech, když ulehla s mužem, byla náhle naživu a žila. Joseph, permanentně zaměstnán tvrdým výcvikem a nedisponující tedy dostatečným množstvím volného času, jí brzy přestal stačit…

Dívka zavolala komornou a poručila jí, aby jí upravila vlasy a zapletla do nich stužky. Zatímco stará žena s již šedými vlasy a příjemným hlasem pracovala, postavila se k zrcadlu bokem a jala se přejíždět dlaní po svém břiše a pohledem po jeho odrazu. Stále ji překvapovalo, že se ještě téměř nezvětšilo, alespoň tak to viděla. Kdyby se ovšem měla spolehnout jen na své pocity, přísahala by, že je už cítí metr před sebou.

Když jí komorná upravila vlasy, jak bylo Evě Katariině po chuti, opláchla si šlechtična tvář a ruce ve vlažné vodě, znovu se rychle, ale umně nalíčila, zvýraznila si především rty a nalepila si falešné znaménko krásy. Nasadila si křišťálový náhrdelník, který jí darovala její sestra ke čtrnáctým narozeninám, ruce s do masa okousanými nehty si ozdobila množstvím prstenů, že o sebe při každém pohybu slabě zvonily, navlékla si řadu zlatých a stříbrných náramků a spoře se oblékla. Pak na sebe vzala svůj milovaný teplý zelený plášť s kožešinou – dárek od jejího bývalého milence, plukovníka d’Agoulle – uchopila svícen s pěti tlustými voskovicemi a vydala se na cestu.

Komplex gardy se nachází hned naproti královskému zámku. Je to de facto jen další zámeček, jenže obývaný vojáky. Druhé patro (gonské první patro se nachází v úrovni našeho přízemí) zčásti zabírají kanceláře plukovníka a kapitána a pokoje všech šesti důstojníku, tj. ještě dalších čtyř poručíků. Dole jsou tři komnaty vyhrazeny každá jedné gardové jednotce, tedy šesti mužům, a několik dalších pokojů obývají v závislosti na počtu kadeti. V křídle se nachází nahoře jídelna a dole obrovský sál, možná největší v celé zemi; vnitřní cvičiště kadetů. Za palácem stojí naproti sobě budovy zbrojnice a stájí s proslulými gardovými bělouši (v Gonách jsou gardisté jediní, kdo smí na bělouších jezdit) a jinak zbarvenými koňmi pro civilní obyvatele komplexu. Za těmito budovami je obří volný prostor – venkovní cvičiště – a v dálce se nejasně rýsuje silueta gardového amfiteátru, kde se mimo jiné, výcvikové, aktivity konají vždy 1. ledna veřejné závěrečné zkoušky gardových kadetů.

Svižně kráčejíc k tomuto komplexu, vzpomínala kněžna se záští na Denise. Vůbec, ale opravdu absolutně vůbec ho nechápala. Čím to jenom může být, že dává přednost ohyzdné hraběnce, navíc neurozeného původu, před ní, okouzlující krásnou kněžnou!? A proč si tu nanicovatou „hraběnku“ ještě ke všemu bere za ženu? Královnou stejně nebude a dítě mu nedá, tedy rozhodně ne legitimní dítě, které by za něco stálo. Ona, Eva Katariina du Rån, by mu dala potomka modré krve, který by třeba jednoho dne mohl i usednout na trůn. Že současná Jeho Výsost nebude na trůnu žádná výhra, musel vidět každý. Eva se zamyslela, ale nedokázala přijít na nic, v čem by v těchto svých úvahách neměla pravdu.

Joseph Llann na ni čekal na čestném dvoře pod sochou Habarda Maxima Gräüe (1577-1645), jenž před víc než sto lety královskou gardu založil. Jakmile svou šlechtičnu spatřil, šel jí energicky otevřít, políbil ji a rychle ji odvedl do kasáren. „Musíme potichoučku!“ syčel s prstem na rtech. „Mám pro vás překvapení, má paní…“ Oči mu vesele blýskaly a on se potutelně usmíval. Za dobu, co se znali, se změnil, kvůli gardě si musel nechat narůst dlouhé vlasy, které mu teď zacuchané spadaly na ramena, a jako by zmužněl, byl pevnější a opálenější než před téměř dvěma lety.

„Nahoru?! My jdeme nahoru?!“ tlumila překvapený, nadšený výskot.

„Ano,“ opáčil on hrdě. „Můj – mimochodem hrozně hodný – poručík si musel vzít Pruh, a když jsem mu řekl, že dnes čekám společnost, kterou bych samozřejmě velmi nerad odkládal, dovolil mi, abych vás vzal do jeho jizby.“

„Páni!“ smála se, až ji musel umlčet dlouhým polibkem. Byla jeho prostřednictvím ve styku s gardou natolik, aby se naučila gardovou mluvu a věděla, že Pruh je opravdu pruh látky, který gardisté dostávají pravidelně v určitých intervalech a který jim zaručuje možnost opustit kasárna a jít, kam se jim zlíbí. Většinou to platilo jen na jeden den, ale podle potřeby – a svých zásluh – se mohl gardista s kapitánem domluvit i na delší dobu. Nepamatovala si, jak často mají muži na Pruh nárok, z praxe nicméně pochopila, že odměnou jej mohou obdržet i častěji. Kadeti měli intervaly mezi jednotlivými možnostmi Pruh využít nejdelší a čím výš se stoupalo po žebříčku hodností, tím víc se tyto prodlevy zkracovaly. Kadeti, gardisté a poručíci podléhali v tomto ohledu všichni bez výjimky kapitánovi, zajímavé ovšem bylo, že i kapitán měl svůj interval, v němž mohl Pruhu využít, nicméně podléhal plukovníkovi, který měl právo a povinnost dohlížet na dodržování všech těchto časových prodlev, zejména té kapitánovy, poněvadž na rozdíl od ostatních měl kapitán přístup k Pruhu neomezený, zatímco nižší šarže se k němu dostaly, jen když jim on odemkl zásuvku, v níž byla tato drahocenná látka ukryta (drahocenná pro svůj význam, jinak to bylo obyčejné plátno).

Jizba čtvrtého gardového poručíka, který měl na starost výcvik kadetů, byla spoře zařízena, a tím se zdála být ještě prostornější. Na široké posteli s nebesy ležela úhledně složená hromádka součástí uniformy, tedy nohavice a kabátec, pokrývky hlavy gardisté v té době nenosili. Joseph ji opatrně, nábožně zvedl, jako by mu měla v rukou explodovat, a přenesl ji k oknu, kde ji položil na parapet vedle bíle glazovaného květináče s povadlými blíže neurčitelnými květinami. Cestou zpátky k posteli ze sebe shodil kabátec své bílé uniformy gardového kadeta a zamkl dveře. Z každého jeho pohybu čišelo, že je nesmírně pyšný na to, s kým, ale především kde smí trávit dnešní noc.

„Pořád nemůžu uvěřit, že ti to tu jen tak nechal k dispozici!“ zvolala a rozhlížela se kolem sebe, tuze se jí tu líbilo, stěny pokrývaly tapety poseté překrásně namalovanými fialkami, které by si odsud nejraději odnesla.

„No…“ Joseph přešlápl a schoval ruce za zády. „No… ono to nebylo… jen tak…“

Eva se po něm zvědavě otočila.

„Stálo mě to…“ Kadet se díval všude po jizbě, jenom Eviným očím se úzkostlivě vyhýbal. „Stálo mě to dvouměsíční žold…“ přiznal konečně.

Eva se rozesmála. „Blázne!“ Běžela ho obejmout. „To jsi udělal pro mě? To je tak…“ Zakroutila hlavou. „Za to ti dneska udělám pomyšlení! Klidně si můžeš praktikovat i ty svoje… choutky…“

Pousmál se. „Příště to klidně udělám znova, bez váhání. Nechci vás ohrožovat…“

„Ohrožovat?“ skočila mu polekaně do řeči. „Co tím chceš říct?“

„Jeden můj druh od kadetů…“ Zaváhal. „Je nemocný nebo nevím… není mu zkrátka dobře, takže by se mi nechtělo vás brát dolů k nám, kde bychom byli s ním.“

„To je dobře,“ usmála se. „A co mu je?“ zeptala se, zatímco se oba odstrojovali, protože cítila jakousi povinnost předstírat zájem.

„Ví Bůh,“ pokrčil rameny. „Hlavně ho prý bolí hlava, a i když už mu poručík vyškemral pokrývku navíc, naříká, že je mu zima. Možná je jen přetažený, hodně jsme dnes cvičili s koňmi a jemu to moc nejde.“

„Aha… takže už jste dostali bělouše?“

„Ano,“ usmál se hrdě a zalézal pod chladnou pokrývku. Odvrátil se, aby na své straně postele zatáhl závěsy. „Já mám kobylku, dal jsem jí jméno Hvězda, protože má u zadku tmavší flíček, který mi připadá podobný hvězdě.“

Pobaveně se usmála. „Tak to musíme oslavit, můj statečný budoucí gardisto.“

„Radši mi ani nemluvte…“ zvážněl náhle, pohrávaje si prstem hned s jejím náhrdelníkem, hned s některým prstenem.

„Copak?“ Obrátila se a také zatáhla závěsy u strany, kde ležela.

Počkal, až se k němu zase otočí, a začal chřestit jejími náramky. „Začínám mít dost strach,“ špitl zahanbeně. „Závěrečná zkouška mě čeká už za dva měsíce… necítím se připravený.“

„Přijdu se na tebe podívat,“ políbila ho. „Třeba se ti bude bojovat líp…“

„Prosím, nechoďte, mademoiselle,“ řekl vážně. „Nechci… nechci, abyste… viděla, co… se mi možná stane.“

„Nechceš, abych viděla, jak zvítězíš?“ pozvedla se smíchem obočí.

„Evo…“ napomenul ji chraplavě. „Tohle je vážná věc.“

„Tak s tím jdi někam. Dneska nechci žádné vážné věci, jasné? Chceme se přece pobavit…“

„Ano, ano, to chceme…“ přikyvoval horlivě mezi polibky, jež kladl na její pokožku.