Saforovova nemoc / 12. Ráno po plese

První jídlo toho dne se podávalo v jídelně v deset hodin. Bylo už po desáté, když zámecký lékař André Jelie teprve mířil ke schodišti, aby se do jídelny dostavil. Tu se otevřely jedny dveře a z komnaty vyšel plukovník d’Agoulle se svou temně kaštanovou parukou a ve zdobeném oděvu, ne už tak slavnostním jako včera. Lékař se mu po gonském způsobu – to znamená jen hlavou – uklonil a oba muži se na sebe jaksi vědoucně usmáli.

„Také jste ještě nebyl na snídani?“ zajímal se cestou po schodech plukovník.

„Ne, ne, nebyl. Byl jsem u pacienta.“

„Ovšem,“ usmál se plukovník. „Jak se mu daří?“

„Tomu, kterého myslíte, dobře.“

„Přibyl snad nějaký další?“ zamračil se zmateně a znepokojeně princ.

„Bohužel ano, monsieur,“ potvrdil lékař hlasem, který náhle zněl o čtyřicet let starší.

Bok po boku vstoupili do jídelny. Podle pohledu, který na sebe ve stejnou chvíli vrhli, pochopili, že si oba všimli téhož: hned po levici a pravici krále zela dvě prázdná místa jako mezery v řadě zubů. Když přelétli očima celý stůl, uviděli další čtyři nepříjemně prázdné židle.

„Co to má znamenat?“ pronesl zaraženě a znepokojeně Jelie.

„Dvě musíte odečíst,“ poznamenal plukovník d’Agoulle, který se zrovna usazoval na své místo po otcově pravici. „Patří nám.“

„Pravda… ale stále tu scházejí tři lidé…“ A aby to dokázal, Jelie je hned jmenoval: „Messieurs Renaird a Fössr a můj ruský kolega… Jankovlad nebo tak nějak.“

„Doktor Jankovljev přijde později, teď dohlíží na svého vnuka,“ okamžitě se ozval generál Laškin.

„A co je s těmi ostatními?“ nepřestal se tvářit vážně Jelie, konečně se také posadil a začal si mazat povidla na bramborovou placku. Lehce se ušklíbl, když postřehl, že plukovník d’Agoulle si počíná zrovna tak. „Například monsieur Fössr mne velmi překvapuje, v deset hodin už opravdu bývá vzhůru…“ Mrkl na prince.

„To je pravda,“ přisvědčil ten chvatně, plnými ústy.

„Ehm…“ odkašlala si lehce Olívie Renairdová, „dědeček… dědeček nepřijde…“

„Jak to?“ zvedl tentokrát hlavu od svého chleba s povidly sám král.

Olíviin vážný tón a dunivý hlas způsobily, že všechno u tabule umlklo a ona tentokrát promluvila do hrobového ticha: „V noci… měl nehodu…“

„Co se proboha stalo?“

„Spadl… ze schodů…“ hlesla náhle bezkrevnými rty. „Nic vážného si chvála Bohu neudělal, ale… přesto není ve stavu, aby přišel.“

„A kdo ho zkontroloval?“ nechápal Jelie. „Já u něj nebyl.“

„Doktor Jankovljev,“ oslnila všechny Olívie plynulým a bezproblémovým vyslovením jména ruského lékaře. „Byl… byl blíž…“

„Jistě,“ usmál se Jelie a nalil si vodu.

„Ví někdo o monsieur Fössrovi?“ otázal se plukovník.

„Ano…“ pronesl bledý Saforov tónem, který naznačoval, že z toho není vůbec nadšený, a naléval si kávu. „Skoro jsem se kvůli němu nevyspal.“

„Jak to?“ zajímala se upřímně jeho sestra.

Kdosi se uchechtl.

„Měl u sebe nějakou ženskou.“ Saforov se natáhl, aby podal konvici kávy Laškinovi, jenž o ni projevil zájem.

„To není u toho Švéda nic neobvyklého. Dělali hrozný hluk?“

„Větší pak dělal Fössr sám,“ zabručel kníže a promnul si oči. „Na taženích běžně nocuji mezi vojáky, ale takhle hlasitě nechrápe žádný z nich. Možná tím zvukem budil i sám sebe a teď ještě dospává, proto tu není.“

Tentokrát se usmál sám král. „To se mi nezdá pravděpodobné.“

„A kde je vaše snoubenka, Veličenstvo?“ otázal se náhle plukovník d’Agoulle.

Panovník vmžiku zvážněl. „V noci… se jí udělalo špatně…“ Hlas mu selhal.

„Něco vážného?“

„Snad ne… byla jí hrozná zima, bolela… bolí ji hlava a řekl bych, že se jí i točila.“ Vladař si vyměnil pohled s Jeliem, který se právě zhrozil nad tím, že si omylem zředil vodou šampaňské.

„Co je vám, madame Renairdová? Je všechno v pořádku?“ strachoval se mladší kníže du Rån, sedící naproti vnučce ministra války.

„Jo… tedy…“ Olívie byla bledá a ruka s vidličkou se jí chvěla.

„Co se stalo, madame?“

„víte… to, co říkalo Jeho Veličenstvo… přesně tak se cítí i můj děd.“ Olívie se polekaně rozhlédla.

„Co?“ skoro vykřikli král s Jeliem.

„Říkal, že… že z těch schodů spadl, protože se mu zatočila hlava. Zrovna prý šel pro nějakého sloužícího, aby…“

„Aby co?“

„Aby… mu vyměnil ohřívadlo, protože mu prý je hrozná zima,“ dokončila slabě.

„To je dost divná náhoda,“ zamračil se Marcus Tërr.

„Neměli horečku?“ ozval se mladinký kníže du Rån.

„Ne, právě že ne,“ shodli se král, Olívie i Jelie.

„Už včera nás napadlo, zda to nemůže být nakažlivé…“ poznamenal tiše Richard VI.

Kníže du Rån si vzal hrušku a zakousl se do ní.

„Když už jsme u těch divných příznaků…“ ozval se rozechvěle kníže Saforov.

„Co? Víte snad o někom dalším, u koho se projevily?“ Plukovník d’Agoulle, který střídavě ukusoval hrušky a bramborové placky s povidlím, se po něm podíval svýma zelenýma očima.

„Vlastně ano,“ přiznal Rus nerad.

„Kdo?“ zeptal se udiveně Laškin.

„Roman Svjatoslavovič Mysljev, jeden z mých vojáků. V noci…“ Nemusel větu dokončovat.

„Tak tohle je už opravdu podezřelé,“ zamračil se vážně André Jelie.

„To ano,“ přikývl pobledlý vladař.

„A vás nenapadá, odkud se ta nemoc mohla vzít?“ ozval se ministr financí Étienne Bara.

Otočili se k němu.

„No, mně se moc nezdá jako náhoda, že tu propukne nemoc zrovna ve chvíli, kdy přijede ruská delegace. Museli ji sem přivézt Rusové, to je jasné, Veličenstvo.“

„To je vážné obvinění, monsieur,“ napomenul ho ministr de Montefailles.

„Ale ne nelogické, to musíte uznat,“ vedl si svou Bara. „Tahle domněnka se doslova nabízí! Knížeti Saforovovi včera vůčihledně nebylo dobře, a cožpak teď není nemocná hraběnka Tërrová? Dlouho s ním na plese tančila a vraceli se spolu už ze zahrady! Nakazila se od něj.“

„Co si to dovolujete!?“ začal se zvedat Saforov.

„Kníže, prosím,“ napomenul ho jemně Richard VI. „Odpusťte, ale docela podezření pana ministra chápu. I dnes jste bledý a nevypadáte dobře.“

„Ale je mi dobře, jen jsem kvůli tomu Švédovi mizerně spal!“

„Včera kašlal,“ vzpomněl si kdosi.

„Máme tu Saforovovu nemoc!“ ušklíbl se ponuře ministr Bara.

„To je lež!“ vřískl ruský kníže, ale nikdo si ho nevšímal. Celý se třásl.

„Nikdo z nás nemá ty zmíněné příznaky,“ namítla klidně, ale tiše Světlana Danilovna.

„To je pravda,“ chytil se toho Laškin. „Kromě toho… promiň, Ivaňušo, ale musím… generál Saforov mi včera sám řekl, že mu není dobře, prý se nachladil.“

Kníže byl ještě bledší a hněvivě zahlížel hned na toho, hned na onoho. „Teď už se cítím zcela v pořádku,“ prohlásil afektovaně.

„Domnívám se,“ pronesla zvučným hlasem kněžna Saforovová, „že tato situace má zcela jasné řešení, ne?“

„A to zní, sestřičko?“ obrátil se k ní sarkasticky on.

„Necháte se prohlédnout, Ivane Daniloviči,“ řekla pevně, ale nervózně a zamyšleně si v úrovni paže hladila nádherné temné vlasy, které se jí vlnily přes ramena a které měla nahromaděné v klíně. „Lépe řečeno se necháme prohlédnout všichni, ať je jistota.“

„Výborný nápad,“ podívali se po sobě Jelie a Laškin.

„To tedy,“ zle se ušklíbl kníže Saforov.

„Nechcete se nechat prohlédnout a vyvrátit tak podezření, Ivane Daniloviči?“ zajímala se nehnutě jeho sestra.

„Jak to se mnou mluvíš!?“ osopil se na ni. „Jsem tvůj starší bratr, já mám poroučet tobě, ne ty mě!“

„Je to od vaší sestry velkorysá a štědrá nabídka,“ promluvil panovník a na ruskou kněžnu se lehce usmíval. „Být vámi, zařídil bych se podle toho.“

„Kdo nás prohlédne?“ mračil se kníže.

„Rozdělíme si vás s Janko… s tím mým ruským kolegou,“ řekl nepřítomně Jelie. „Já mohu prohlédnout vaši sestru…“

„Tak to ne!“ zvolal divoce Ivan Danilovič.

Jelie se usmál. „Nemusíte se ničeho obávat, monsieur, to vás ujišťuji.“

„Kníže,“ zasyčel Saforov. „Pro vás jsem kníže!“

„Omlouvám se,“ přikývl pokorně lékař. „Omlouvám se, pozapomněl jsem… zachoval jsem se podle pravidel své mateřštiny. Každopádně si myslím, že prohlídky budou zbytečné…“

„Jak to?“ přísně se zeptal panovník.

„Nevšiml jsem si žádných projevů té nemoci na těle, snad jen husí kůže, a tu mám v tomhle počasí snad i já sám. Kromě toho i kdybych něco našel, jsou tu naši hosté už tak dlouho, že by bylo nutné prohlédnout každého na zámku, Veličenstvo.“

„Takže myslíte, že to nemá smysl, monsieur Jelie?“ zeptal se zklamaně král.

Lékař přikývl.

Eva Katariina du Rån požádala krále o svolení na okamžik odejít a vyšla z místnosti.

„Pane plukovníku!“ K princi, který zrovna zapíjel hrušku medovinou, se přihnala jakási blonďatá služebná, trošku při těle a tuctového vzhledu.

„Co se děje?“ otočil se po ní zvědavě.

„Pane plukovníku, monsieur Fössr… je mu zle!“

Jelie byl na nohou ještě dřív než plukovník. Oba se vrhli ke schodišti. Jelie špitl plukovníkovi do ucha, aby si pospíšil, naproti tomu ale sám zpomalil, protože si u vchodu do jídelny všiml Marca Tërra. Zastavil se u něj a prohlížel si jeho tvář. „Bylo to… moc hezké,“ pousmál se se vzpomínkou na uplynulou noc. Rád by ho pohladil, ale náhle se neodvažoval. „Uvidíme se ještě? Je šance, že…?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou rezolutně notář.

Jelie nasál vzduch. „Nevadí…“ utrousil s předstíranou lhostejností a vydal se za plukovníkem.

 

„Tak co?“ obrátil se k němu král, když uslyšel jeho návrat do jídelny.

Jelie ponuře přikývl. „Už jsou nakažení čtyři. Hraběnka Tërrová, onen voják, o kterém se zmínil monsieur… kníže, kníže Saforov, a ministr Renaird a monsieur Fössr.“

„To snad ne…“ vydechla Světlana Danilovna a sepjala ruce.

„Bohužel.“

„Monsieur le docteur,“ ozval se mdlým hlasem sudí Örmstein. Byl bledý a celou dobu uždiboval jedinou suchou bramborovou placku, zjevně mu nebylo po včerejší pitce dobře. „Mám strach, že se mýlíte. Nakažených bude pět.“

„Jak to? Vy snad…“

„Já ne.“ Sudí kývl směrem ke knížeti du Rån. Ten seděl shrbený, lokty se opíral o stůl a se zoufalým výrazem svíral hlavu v dlaních. Třásl se zimou.