Saforovova nemoc / 13. Za zavřenými dveřmi

Princ se vrátil do jídelny jen o chvilinku později než Jelie, v patách mu šla Eva Katariina. Jak kráčela podél hlavního stolu, visel na ní pohled jednoho z ruských vojáků sedících opodál. Všimla si ho a koketně se na něj usmála. Vojákova tvář se rozjasnila. „Jemeljan Filippovič, mademoiselle, k vašim službám,“ pronesl tiše, vstal a uklonil se jí. Přešel k místu, kde předtím seděla, a odtáhl židli, aby se na ni mohla posadit.

Eva Katariina i princ se usadili na svá místa a plukovník do sebe začal házet všechno možné jídlo, které bylo v jeho dosahu, jako by hodlal šok ze stavu svého švédského schovance zajíst. Vtom do místnosti hřmotně vpochodoval muž, vysoký, docela tučný, s oválnou tváří s malými ústy a vysokým aristokratickým čelem, nad kterým hlavu pokrývalo množství černých vlasů, dlouhých po ramena a padajících do tváře. Oblečen byl v bílých vlněných nohavicích, pečlivě očištěných a naleštěných botách z měkké, na první pohled pohodlné kůže a kožené kazajce, která byla na několika místech odřená. Držení těla a způsob chůze prozradily vojáka, ještě než došel k panovníkovi, zasalutoval a nezaměnitelným způsobem vojáků přednesl: „Omlouvám se, že ruším, pane, ale v kasárnách se nám vyskytl problém, pane.“

Richard VI. mávl rukou. Voják na to byl zvyklý a pochopil, že toto gesto znamená, že má okamžitě přestat salutovat. Vladař k němu líně obrátil plnou pozornost a stroze se zeptal: „Kdo jste a kde máte uniformu?“

Muž na okamžik uhnul pohledem překrásných měděných drzých očí a rozpačitě si zastrčil vlasy na jedné straně hlavy za malé ucho, zrůžovělé mrazem stejně jako jeho nos a tváře. „Patrick Ylmäs, Veličenstvo, čtvrtý poručík královské gardy. Včera jsem si kvůli rodinné záležitosti musel vzít Pruh, Veličenstvo, a když jsem se před chvílí vrátil, dozvěděl jsem se znepokojivou zprávu a nestihl jsem se ještě převléct.“

Panovník se usmál poručíkovu jménu (ylmäs totiž znamená „led“ a k měděnookému důstojníkovi se podle Denisova názoru vůbec nehodilo), když ale slyšel naléhavost v poručíkově hlase, okamžitě zvážněl. „Povídejte, poručíku, o co jde?“

„Rád bych si půjčil kapitána Näüse, Vaše Veličenstvo. Dva moji kadeti v noci onemocněli a nikdo neví, co jim je. Bojíme se, že se to může šířit dál. Proto také pan plukovník poslal se zprávou mne, který jsem byl pryč a nemohl se nakazit.“

Denis zachmuřeně přikývl. Vyměnil si znepokojený pohled s Jeliem a proti své vůli se musel nepatrně pousmát, když uviděl, jak si zámecký lékař hladově prohlíží přišedšího gardistu. Docela ho chápal, Ylmäs byl sice na to, že byl u gardy, dost při těle a nějakým podivným zázrakem ne a ne zhubnout, rozhodně to ale byl muž na svém místě a kadety cvičil skvěle. Na pohled se nicméně opravdu zdálo, že by se spíš než do armády hodil jako model pro malíře a sochaře. Bylo mu něco přes pětatřicet, čtvrtým poručíkem byl asi rok a jeho kariéra vypadala velmi slibně. O jeho kvalitách vypovídalo už jen to, že byl čtyřikrát po sobě nějakou zvláštní náhodou vylosován, aby se při závěrečných zkouškách utkal s některým z tehdejších kadetů, a – jak dokládal samotný fakt, že zůstal u gardy – čtyřikrát zvítězil. Letošní závěrečná zkouška 1. ledna byla obzvlášť zajímavá, upamatoval se Denis, vždyť kadety cvičil někdo, kdo s ní měl bohaté osobní zkušenosti. Ta zkouška za dva měsíce bude jistě neméně napínavá… Na okamžik zauvažoval, zda by Jelie mohl mít u Ylmäse šanci… Jediné, co si o poručíkovi panovník pamatoval, bylo, že se narodil 12. června 1672, a než se stal gardistou, sloužil u kyrysníků a v boji s mečem a dýkou dovedl obdivuhodné kousky. Sloužil pod jedním pruským generálem, od kterého se naučil německy, což mu nepatrně usnadnilo postup do gardy.

„Pošlete mi, prosím, kapitána Näüse, pane?“ připomněl se mu nyní důstojník s drzýma měděnýma očima.

„Ovšem…“ zamumlal. „Dojděte pro něj někdo!“ přikázal a obrátil se zpět ke gardistovi. „Znáte jména těch mužů, kteří onemocněli?“

„Ano, pane!“ ohlásil a jeho silný hlas zvyklý překřikovat hluk šlehal přes celou místnost jako práskání biče. „Herradyd Albert Dour a Joseph Llann, narozeni 13. listopadu a 12. února 1686… eh, pardon,“ pousmál se omluvně, „nechal jsem se unést… musíme se učit jména i data narození těch mužů nazpaměť…“

Jelie se na něj pobaveně, ale chápavě usmál a špičkou jazyka si pomalu olízl dolní ret. Vyskočil od stolu. „Když dovolíte, rád bych ty muže viděl také,“ požádal, ale nebylo zcela jasné, zda krále nebo poručíka.

„Promiňte,“ ozval se třaslavě mladý ženský hlas, „promiňte, pane poručíku… jak že byla ta jména těch nakažených?“

„Albert Dour a Joseph Llann, mademoiselle.“

„Joseph… Llann…?“ zakolísal onen hlas.

„Mademoiselle du Rån!“ zvolal vyděšeně mužský hlas s ruským přízvukem.

„Proboha!“ Kníže Saforov zbledl jako plátno, když do něj zboku narazilo její tělo padající ze židle. Než jej stihl jeden či druhý zachytit, dopadlo ochable na zem a vydalo překvapivě hlasité, temné zadunění. Vmžiku kněžnu obklopili čtyři muži: kníže Saforov, jeho voják, André Jelie a poručík Ylmäs.

„Co je jí!?“

„Jenom omdlela?“

„Dýchá?“

Jelieho na šlechtice překvapivě mozolnatá ruka hmátla nahoru na stůl, našla ubrousek a stáhla jej dolů. „Byl tam velký nůž na šunku, podejte mi ho, rychle!“ vykřikl lékař a jeho hlas se v tu chvíli nápadně podobal hlasu gardového poručíka.

„Tady je.“

„Co s ním chcete pro všechno na světě dělat, monsieur le docteur!?“ zeptal se hlas plný hrůzy, který patřil Světlaně Danilovně. Ruská kněžna si zakryla tvář rukama a odvrátila se.

„Je potřeba hladký lesklý čistý povrch, aby se zkontrolovalo, zda dýchá,“ pustil se ochotně do chvatného vysvětlování poručík Ylmäs a z tónu jeho hlasu bylo znát, že se obdivně usmívá. „Hodí se například čepel nože a velký nůž bylo asi to nejvíc po ruce a nejsnazší k očištění, co pana doktora v danou chvíli napadlo.“

Jelie sám neodpověděl, protože byl patrně příliš zabrán do práce. „Uf, dýchá,“ oddechl si posléze úlevou.

Denis se nakláněl přes prázdnou židli po své levici, snaže se v hloučku něco zahlédnout. Srdce mu bilo jako splašené. „Nemohla si tím pádem ublížit?“ zeptal se a zhrozil se nad tím, kolik z jeho stísněnosti jeho hlas prozrazuje. „Ptám se, protože mademoiselle du Rån je těhotná.“

„V tom případě bych raději poslal pro někoho, aby ji prohlédl,“ pravil Jelie pevným hlasem vzdorujícím okolní panice. „Jen pro jistotu… bude to tak lepší…“ Hlas mu odumřel. „Monsieur Saforove?“ zeptal se naléhavě. „Kníže, co je s vámi?“

Denis se chytil rukou židle vedle sebe a vyklonil se tak, že na dvou židlích téměř ležel. Mladý generál dřepěl u Evy Katariiny, jednu ruku strnulou na jejím rameni, jak s ní předtím třásl. Jeho velké oči slepě hleděly do prázdna, kníže byl téměř průhledný a v jeho tváři se zračil nezměrný šok. Jeho rty se bezhlesně, strnule pohybovaly.

„Co říká?“

„‚Těhotná… ona je… těhotná…‘ opakuje,“ řekl po chvíli nechápavým tónem plukovník d’Agoulle.

„Odkdy umíte odezírat?“ podíval se po něm udiveně otec.

Plukovník zrudl, sevřel pěsti a neodpověděl.

„To nemá smysl,“ zabručel Jelie.

„Odneseme ji do komnaty. Těhotná, nebo ne, neměla by ležet tady na studené podlaze,“ řekl svým rázným, rozhodným způsobem poručík Ylmäs. Zvedl Evu Katariinu do náručí, jako by nevážila víc než kus oblečení. Jelie na něj obdivně a zamilovaně hleděl.

„V kolikátém je měsíci?“ zeptal se gardista, když už byl skoro pryč z jídelny.

Král s princem si vyměnili krátký polekaný pohled. „Ve čtvrtém… v pátém…“ pokrčil rameny plukovník a vstal. „Dojdu pro hraběnku…“

„Hraběnka není stavu,“ připomněl Denis chvatně.

„A jo vlastně… někoho jdu sehnat.“ Princ předběhl gardového důstojníka a zmizel z jídelny jako první.

 

Denis byl jako na trní. Připadalo mu, že trvá celou věčnost, než se najde a na zámek dorazí nějaká porodní bába, v této funkci totiž na zámku obyčejně působila jeho snoubenka. Až do této chvíle si ani neuvědomil, jak moc mu na dítěti jeho milenky záleží. Samotného ho překvapilo, jak ho ta šance, že to dítě může být jeho, k malinkému tvorečkovi, kterého ještě ani neviděl, připoutala. Otázka otcovství byla v tomto případě velmi zajímavá, protože panovník věděl, že Eva Katariina spává s kdekým. Přísahala mu ale, že v době, kdy otěhotněla, bývala jen s ním a jeho synem, a on jí – nevěda, proč – většinu času věřil. Ačkoliv nevěděl, zda se dítě v jejím lůně zrodilo z jeho, či plukovníkova semene – nebo taky… tu možnost chvílemi přeci jen připouštěl… ze semene někoho úplně jiného – představa, že by se tomu drobečkovi mělo něco stát, s ním hluboce otřásla.

Proto se mu neskutečně ulevilo, když ho porodní bába ubezpečila, že jeho milenka je stále těhotná a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom v brzké době mělo něco změnit. Jakmile za ní zapadly dveře a on se na chodbě ocitl sám, hlasitě ulehčeně vydechl. Nato se vydal hledat svého syna, aby tuto skvělou zprávu sdělil i jemu a také ho uklidnil. Tušil, že plukovník, ač na sobě nedá nic znát, cítí totéž co on.

Rozhlédl se kolem, zašel nahlédnout za jeden a druhý roh chodby, ale nikde poblíž syna neviděl. Zaklepal na jeho dveře, ale když poté, co neobdržel žádnou odpověď, pootevřel a nakoukl do jizby, shledal, že je prázdná. Vrátil se do jídelny, ale princ nebyl ani tam. Napadlo ho, že ho možná někde minul, opět prošel chodbu v prvním i ve druhém poschodí a tu se otevřely jedny dveře a z nich vyšel plukovník d’Agoulle. Ihned za sebou dveře přirazil a rychle se rozešel dál po chodbě. V ruce nesl knihu v ohmatané vazbě, kterou Denis okamžitě poznal, protože ji u něj vídal často. Byl to princův milovaný François Villon.

„Ariane,“ oslovil ho a přidal do kroku, aby ho došel. „Ariane!“ řekl důrazněji, když na první oslovení syn nezareagoval, a hmátl po jeho volné ruce.

„Ano?“

„Jen jsem vám chtěl říct, že mademoiselle du Rån bude v pořádku. Jen omdlela z rozrušení, když se dozvěděla o nemoci toho gardového kadeta. Lekla se, že se mohla také nakazit, protože…“ Zaváhal. „Potkala se s ním,“ dokončil chabě. Podle úšklebku na rtech svého syna poznal, že ho neoklamal a princ dobře uhodl, kde a jakým způsobem se ti dva asi „potkali“.

„Děkuji za zprávu, Veličenstvo,“ řekl s upřímným vděkem. „Jsem moc rád, že… že jsou v pořádku. Taky jsem se lekl, když tam v jídelně spadla… No, teď jen doufat, že se opravdu nenakazila tou… Saforovovou nemocí…“ Při vzpomínce na poznámku ministra financí se prchavě usmál.

„Řekl bych, že ne,“ zavrtěl hlavou Denis. „Už by musela mít příznaky, alespoň se domnívám, když si vzpomenu na jiné případy té… Saforovovy nemoci.“ Název oné choroby vyvolal i u něj slabý úsměv a Denis na syna s žertem mrkl.

„Saforov vypadal pořádně vyděšeně,“ přikývl plukovník. Pozvedl ruku s Villonem. „No nic, šel jsem si vyměnit četbu…“

„Vidíte,“ zvážněl Denis, když si uvědomil jistý detail. Ukázal ke dveřím, které předtím plukovník opustil. „Co jste tam dělal, jestli to smím vědět? A já bych to věděl velmi rád, protože to přeci není vaše komnata, ale staršího knížete du Rån.“

„Ano… to je…“

Denis na něj dál hleděl.

„Vždyť vidíte…“ zamumlal princ a znovu mávl Villonem. „Četl jsem si,“ dodal sebejistěji.

„Ale proč zrovna tam?“ nechápal Denis.

„No… zrovna tam slunce svítí tak, že je tam příjemné světlo.“

„Aha…“ hlesl král zaraženě.

„Tak… já to půjdu vrátit do knihovny,“ broukl plukovník, otočil se na podpatku a svižně kráčel ke schodišti.

Denis za ním hleděl a usilovně uvažoval. Nějak to svému synovi nevěřil, ale nedokázal pochopit ani se domyslet, proč by mu měl lhát. Jenže stejně tak bylo nepochopitelné, co tam vůbec dělal! Kolem téhle komnaty se v posledních hodinách dějí záhadné věci, uvažoval. Nejprve viděl světlo v téhle komnatě ve chvíli, kdy měla být neobydlená a prázdná. Potom v noci viděl z téhle komnaty – která měla být neobydlená a prázdná – vycházet lékaře. Možná tam byl s milencem… jenže proč zrovna tady? Vždyť má Jelie vlastní komnatu… A teď z té stejné komnaty – která měla být neobydlená a prázdná – viděl vycházet svého syna. To už bylo opravdu podezřelé.

Král energicky přistoupil ke dveřím, vzal za kliku a zmáčkl ji. Nic, dveře byly zamčené. Denis tiše sykl kletbu. Jak to, že je zamčeno? Cožpak to jeho syn stihl? Vždyť ho Denis na vlastní oči viděl komnatu opouštět, jen vyšel, zavřel dveře a pokračoval dál, určitě nezamykal! To byl uvnitř zase i někdo další? Ale kdo by to mohl být? Denis pomalu dřepl a zamžoural do klíčové dírky. Tma. S lítostí a vztekem si uvědomil, že klíč vězí v zámku zevnitř. Rychle se zvedl a otočil se. U schodiště stál jeho syn, pod paží nesl knihu, jejíž název „Sädt ligtentä“ („Srdce plane“) viděl panovník i ode dveří. Nenuceně se k němu vydal a utrousil: „Zajímavý titul, poměrně nový. Vznikl na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Pozoruhodný člověk, tenhle Sylvius Cona, který tu knihu napsal… ehm, nevěděl jsem, že vás taková četba zajímá…“

„Sáhl jsem po ní náhodou,“ opáčil s klidnou tváří a lhostejným tónem, ale trochu polekaným výrazem v očích plukovník. „Nezaslechl jsem něco o tom, že ten… Cona… píše druhý díl?“

„Ano, ano,“ pokýval nesoustředěně hlavou Denis. „také ke mně se něco takového doneslo. Tenhle díl popisuje studium na Nevyřčené fakultě… ehm… studium na gardistu… Ten další díl má, myslím, obsáhnout vlastní výcvik, tedy už z pohledu gardového kadeta. Docela by mne zajímalo, zda tam autor popíše rozdíly mezi těmito dvěma prostředími přímo, nebo nechá čtenáře, aby si je našli sami. Teď mne ovšem napadlo, že by stejně tak mohlo být zajímavé srovnání výcviku gardového kadeta, který vystudoval Nevyřčenou fakultu, a kadeta, který tuto příležitost neměl.“

Plukovník se opatrně usmál. „Víte o tom hodně, Veličenstvo. Vy jste tu knihu četl?“

„Kdepak! Ani ji číst nehodlám, nemám na to čas, četl bych ji asi osm let! Ale přiznám se, že kdybyste ji přečetl… a pak třeba i ten nový díl… možná bych si z vašich úst docela rád vyslechl, o čem konkrétně monsieur Cona píše. Vůbec netuším, kdo má tenhle Sylvius Cona být, ale už z doslechu se mi líbí jeho odvaha psát o něčem takovém.“

Plukovník se otci uklonil. „Jistě, hned se dám do čtení, Veličenstvo.“

„Jestli ale zase hodláte číst v té komnatě,“ ukázal Denis palcem přes rameno, „nevím, jak se tam dostanete; je zamčená.“

„Tak budu číst jinde,“ pokrčil rameny bezstarostně princ.

Denis vstoupil na schodiště, ale jakmile uslyšel kroky svého syna vzdáleněji, otočil se a vrátil se zpátky. Zpoza zdi opatrně jedním okem nahlížel na chodbu. Plukovník stál u dveří du Rånovy komnaty, které se náhle otevřely. Král nestihl zahlédnout, kdo je otevřel. Dveře se hned za plukovníkovými patami opět přibouchly a k Denisovým uším dolehl skřípot klíče, jímž se otáčí v zámku.