Saforovova nemoc / 14. Před Bohem

Když se zatím v jídelně Ivan Danilovič Saforov trochu oklepal, shledal, že sedí na svém místě a po jeho bocích stojí jeho dva vojáci, otec a syn Supovovi. Starší Supov mu zaujatě měřil puls na zápěstí, zatímco mladší Jemeljan Filippovič mu do druhé ruky tiskl vlastní sklenici s trochou medoviny. Kníže ji do sebe bez přemýšlení obrátil.

„Už je vám líp, pane generále?“ ptal se ustaraně Filipp Svjatoslavovič.

„Trochu…“ lapl kníže po vzduchu. Svého vojáka vnímal jen matně, nezmohl se ani na to, aby je oba dva odehnal. Roztřesenýma rukama si přejel po tváři. Ptám se, protože mademoiselle du Rån je těhotná, duněla mu stále v hlavě slova Richarda VI. Je těhotná, těhotná, těhotná…

„Opravdu vám nic není, Ivaňušo?“ vyjádřil jistou obavu Laškin.

„Ne, nic mi není, Alexeji Sergejeviči,“ procedil. „Jen… prostě ta představa, že… když je těhotná… kdyby se něco stalo…“

Laškin chápavě přikývl a k jeho úlevě ho nechal být.

Asi za deset minut se vrátil plukovník d’Agoulle, ještě se ani nepřevlékl z teplého oděvu, který si vzal, když spěchal pro porodní bábu. Sňal kožich teprve v jídelně, hodil jej přes opěradlo židle a posadil se. Vzal si dvě olivy.

„Pane plukovníku,“ oslovil ho kníže Saforov, „nedáte si ani teď vodku od Jeho Veličenstva, Petra Alexejeviče? Dejme si a připijme si na to, aby byla nebohá kněžna i její dítě v pořádku.“

„Ne… nechci teď vodku, děkuji,“ zabručel plukovník roztržitě. Vzápětí se ale otočil na knížete a pravil o poznání laskavěji: „Ale můžeme si dát odpoledne, pokud souhlasíte. Teď bych raději počkal…“ Jeho hlas vyzněl do ztracena.

„Jistě,“ přikývl Saforov.

Princ se ještě chviličku ošíval u stolu, pak vstal a odešel, odnášeje s sebou i kožich. Ve dveřích se ještě ohlédl po Andrém Jeliem. „Ten váš pacient…“ významně si odkašlal, „… už jedl?“

„Samozřejmě, postaral jsem se o něj se vším všudy,“ usmál se doktor, sotva si poradil s hrstí oříšků, kterou měl v ústech. „Vždyť ho znáte, pane plukovníku. Kdyby ještě teď nebyl po snídani, byl by už zemřel hlady.“

Plukovník mu úsměv neopětoval, jen pokývl a jídelnu opustil.

„Vy jste, pane kníže, gonštější než Goňan!“ zvolal pobaveně jeden z ministrů.

„Prosím?“

Albert de Montefailles, ministr hospodářství, si ho vesele prohlížel. „Vaše oči jsou skoro gonské, jen kdyby byly hnědé… pochutnáváte si tu na hruškách a dnes jste si dokonce vzal zelený kabátec, a zelená a černá jsou barvy naší země.“

Saforov se zamračil. Rozhodně nechtěl mít s touhle zemí společného víc, než musel. Bohatě mu stačilo, že se sem má provdat jeho milovaná sestřička. On sám se nemohl dočkat, až se vrátí domů… i když… ne že by mne tam čekalo něco zas tak skvělého, pomyslel si hořce. Čeká tam na mne Olga, na kterou se nemohu ani podívat, dva spratci, kteří budou bez Světly nezvladatelní… a Jana Alexejevna, kterou mohu mít leda ve svých snech, protože místo aby ji nabídl prvně mně, provdal ji Alexej Sergejevič… pche… za diplomata! Nesnáším diplomaty, berou mi práci a možnost nebýt doma s Olgou. Ale ani tak rozhodně nechci být gonštější než Goňan, proboha!

„Pane ministře, opravdu to považujete za vhodné téma po tom, co se tu stalo a co se tu stále děje?“ vyčetla de Montefaillesovi Olívie Renairdová svým hromovým hlasem. „Teď, když je tu ta nemoc…“

„Když už jsme u nemoci,“ obrátil se ministr na Jelieho, aby svou hanbu přenesl na něj, „neměl byste pečovat o ty nakažené?“

„Snad si mohu dopít pití,“ věnoval mu klidný, ale významný pohled Jelie. Líně usrkl odporné směsi šampaňského a vody, kterou si nechtě připravil. Potýkal se s ní už asi hodinu, ale stále mu zbývala třetina sklenice. Najednou prudce vyskočil od stolu a rozběhl se pryč, až mu boty na podlaze mírně podkluzovaly.

„Co mu je?“ divil se pobaveně kníže Saforov a odložil ohryzanou hrušku, ale úsměv mu vzápětí zmizel ze rtů, když se lékař vrátil s velice vážným výrazem a přelétl očima celou místnost. Nepatrně si oddechl a posadil se zpátky na své místo. Byl zadýchaný. O okamžik později přišli do jídelny král, jeho syn, muž, kterého Saforov zahlédl včera na plese, ale nepamatoval si, kdo to je, a gardový poručík Ylmäs. Saforovovi z vážnosti jejich tváří zatrnulo. Copak někdo z těch nemocných zemřel? Nebo se něco stalo té veselé kněžničce?

„Prosím o vaši plnou pozornost,“ promluvil vážným tónem král. „Tady náš lékař, André Jelie, by rád přednesl jistou znepokojivou teorii.“

Saforov na lékaře napjatě upřel pohled.

„Celou dobu přemýšlím, jak se ta nemoc může šířit. Kdo z těch nemocných s kým přišel do styku? To je otázka, kterou si musíme položit. Já si ji položil. Tady je odpověď: jako první se udělalo zle hraběnce Tërrové. Dejme tomu, že měl tady ministr Bara pravdu a nemoc sem přivezli Rusové… ehm… konkrétně kníže Saforov…“

„To je lež!“

„Jen uvažujme,“ překřičel Saforova s námahou lékař, „uvažujme, že by to mohla být pravda a že se to tak skutečně stalo. Jak se hraběnka od knížete nakazila?“

„Tančili spolu,“ pravil rozechvěle král.

„A předtím spolu byli v zahradách,“ ozval se Marcus Tërr.

„Ano,“ přikývl Jelie, „strávili spolu poměrně dost času a k nákaze mohlo dojít. Jak se ale nakazil ministr Renaird?“

„Při večeři seděl vedle hraběnky Tërrové, vzpomínáte?“ řekl okamžitě kdosi.

„To je pravda, jenomže večeře byla ještě předtím, než kníže s hraběnkou byli v zahradách a tančili spolu,“ bystře poznamenal plukovník de Taale.

„Správná úvaha,“ usmál se spokojeně Jelie. „Tak od koho se nakazil pan ministr? Připomeňme si ještě pro jistotu všechny nemocné: hraběnka Tërrová, mladší kníže du Rån, monsieur Fössr, ministr Renaird a dva kadeti od gardy. Vynechal jsem někoho?“

„Myslím, že ne.“

„Výborně. Takže znovu: jestli se hraběnka nakazila od knížete Saforova, od koho se mohl nakazit pan ministr? Nevíte? Dobře, nechme to zatím stranou. Ostatně mohli se někde potkat na chodbě nebo tak něco… Dále tu máme monsieur Fössra, jak se nakazil ten? Tančil s hraběnkou Tërrovou a bavil se s knížetem Saforovem. Řekl bych, že se spíš nakazil od knížete, protože s paní hraběnkou opět tančil ještě předtím, než ona tančila se Saforovem.“ Vyslovit ruské jméno pro něj bylo obtížné a on je těžkopádně slabikoval. „No nic, zkrátím to: prostě takhle jsem uvažoval. A pak mě napadlo, že je na té nemoci kromě jiného podivné i to, že se jí nakazilo relativně málo lidí. Vždyť kolik nás na tom plese bylo, a my tu máme jen nějakých šest nemocných! Položím vám ještě jednu otázku, kterou jsem položil sám sobě: jak se nakazili ti dva kadeti?“

Na tvářích kolem bylo vidět, že to některým pomalu dochází. „Kadeti na tom plese nebyli,“ ozval se plukovník d’Agoulle. „Byli tam jen dva nejvyšší představitelé gardy, plukovník a kapitán, a ti nemocní nejsou. Navíc pochybuji, že jen tak přijdou do styku s kadety.“

„Přesně tak,“ přikývl s úsměvem Jelie.

„Byl tam jeden kadet,“ vzpomněl si král. „Odtrhl knížete Saforova, když napadl toho trubadúra, který tam zpíval pověst o těch edtraggských milencích.“

„Jenže ten se tam jen mihl,“ zamračil se Saforov. „Byl tam asi tři minuty!“

„Ale přišel s vámi do asi největšího styku,“ oponoval de Montefailles.

„Ne do bližšího než například vaše dcera Jofië, se kterou jsem tančil, a ta, pokud vím, nemocná není,“ odsekl popuzeně kníže.

„A co kníže du Rån?“ ozval se někdo. „Jak se nakazil on?“

„Nevím, ale je to menší záhada než u toho kadeta,“ zabručel Saforov.

„Mně přijde, že je to přesně naopak,“ namítl ten, kdo se na du Råna ptal. „Ten kadet totiž přišel do styku pouze s vámi, pane kníže, takže od nikoho jiného se nakazit nemohl!“

„Myslím, že vzal za ruku ministra Renairda, ale… nejsem si jistý,“ uvažoval nahlas plukovník d’Agoulle.

Jelieho to evidentně přestalo bavit. „Snažím se vám naznačit,“ ujal se opět s vervou slova a překřičel šum hlasů, „že možná vůbec o žádnou nemoc nejde!“

Vmžiku všechno zmlklo.

„Nejde?“ zvedl obočí ministr Bara a Saforov si s pocitem mírné satisfakce všiml, že zrudl.

„Možná ne,“ potvrdil Jelie. „Mne zaujala zjevná spojitost mezi kadetem, který zasáhl na plese, a tím, že teď jsou dva kadeti nemocní. Šel jsem za kapitánem Näüsem, vrchním vojenským chirurgem, který se byl na ty dva muže do kasáren podívat. Příznaky jsou stejné jako u všech ostatních nemocných a – jak jsem vlastně očekával – jedním z těch kadetů je Albert Dour, který včera odtrhl knížete Saforova od… toho loutnisty. Už jen ten prostý fakt, že onemocněli jen tito dva kadeti a nemoc se dál evidentně nešíří, leccos naznačuje. Vždyť kasárna – a pan kapitán Näüs mi to jistě potvrdí – musejí být ráj pro nemoci, muži jsou tam namačkaní jeden na druhého, každý se potkává s každým, respektive s téměř každým. Tak proč se nikdo další, ani jiný kadet, nenakazil? Protože se nakazit nemohl, protože se není čím nakazit!“

„A co to tedy je, když ne nemoc?“ zeptal se zaraženě sudí Örmstein.

„Dlouho jsem přemýšlel nad tímtéž. Nakonec jsem dospěl k názoru…“ Jelie se dramaticky odmlčel, „… že za to může vodka.“

„Chcete říct,“ vyskočil ze židle kníže Saforov a hlas se mu třásl, „že by Jeho Veličenstvo Petr Alexejevič poslal panu plukovníkovi otrávenou vodku?!!“

„Proč hned otrávenou? Mohlo se jí něco stát cestou, nemusí to být vaše vina,“ namítl chvatně král.

„Jste si jistý, monsieur le docteur?“ zamračil se Laškin a už zase se tahal za plnovous, který neměl.

„Jsem,“ přikývl. „Jsem si téměř jistý. Všichni, kdo onemocněli, měli vodku. Hraběnka Tërrová a ministr Renaird ji měli při prvním přípitku, Fössr se sklenkou vodky v ruce otravoval svými dotěrnými řečmi tady madame Renairdovou…“ – Olívie přikývla – „… a kníže du Rån mi řekl, že si dal sklenku, když už byla většina z nás v postelích.“

„A co ti kadeti? Jak ti se dostali k vodce?“ zvolal generál Laškin.

Jelie se na něj smutně podíval. „Kadet Dour dostal dvě sklenky od ministra Renairda, asi je vzal do kasáren a podělil se s kamarádem.“

Kníže Saforov seděl jako přimrazený a jeho tvář měnila barvy z bílé na rudou, pak zelenou a zase zpátky.

„To nemůže být pravda…“ hlesl šokovaně Laškin.

„Jistěže nemůže!“ vykřikla Světlana Danilovna, a jako by se sama svého hlasu polekala, pokračovala tiše: „Nemůže to být pravda, vždyť vodku měl i tady monsieur sudí!“

„To je pravda,“ přikývl král. „I generál Laškin ji přece měl.“

„I já,“ přidal se Marcus Tërr. „Měl jsem ji už při přípitku, jako moje sestra. Musel už bych taky být nemocný.“

Jelie schlípl. Přišel s geniální teorií a oni mu ji zadupali do země.

„Asi to nakonec bude opravdu tak, jak jsme mysleli původně,“ řekla překvapivě tichým hlasem Olívie Renairdová. „Prostě se potkali někde a někdy, aniž by si toho kdokoli z nás všiml, i to se mohlo lehce stát. Toho, kdo se od koho nakazil, se asi nedopátráme. Bude to ta nemoc, jak říkal tady pan ministr Bara.“

„Ano, Saforovova nemoc,“ přikývl Jelie.

Ivan Danilovič ztratil poslední zbytky sebeovládání. Už toho měl tak akorát dost! Od začátku za všechno může jenom on, všichni se okamžitě chytili té pitomé „Saforovovy nemoci“ a jediným viníkem je v jejich očích on! A ještě se opovažují ho k sobě přirovnávat, copak on je jako oni? Potom přijdou dokonce s tím, že sám car dal vodku pro plukovníka otrávit! A celou dobu, co tu zase všichni sedí, se mu vysmívají! Jedna narážka na to, že je původcem té nemoci, za druhou!

Kníže se s výkřikem jako šelma vznesl do vzduchu, odstrčil se od stolu, a než ho kdokoli mohl stačit zadržet, sebral jeden z rapírů, které zdobily stěnu za jeho zády, a vrhl se na lékaře. „Za všechny ty urážky mi zaplatíš!“ zařval vztekle.