Saforovova nemoc / 14. Před Bohem (II - souboj)

Ale André Jelie býval učitelem šermu plukovníka d’Agoulle, kterému se takřka nikdo v zemi nevyrovnal. Hbitě se skulil pod židli a zvedl ji, odrazil jí Saforovův šílený výpad a pak ji po něm hodil, aby získal čas také si vzít zbraň. Kníže se na něj opět bez rozmyslu vrhl a napadal ho takovou silou, že od čepelí rapírů odletovaly jiskřičky. Jelie couval podél stolu a jen se chránil a zadržoval svým rapírem zběsilý útok Saforova. Když měl za zády stolek, který podle Saforovova názoru musel vytušit nějakým šestým smyslem, lékař se zastavil a začal útočit. Saforov byl neústupný, ale posléze musel couvnout a pak zase a zase a vraceli se stejně, jako před chvílí postupovali vpřed. Tentokrát to byl kníže, kdo téměř nenacházel čas útočit, protože jen vykrýval a zachycoval lékařovy rány. Nebyly tak prudké jako jeho vlastní, ale byly cílenější, lékař se snažil zasáhnout jeho nohy. V jednu chvíli švihl tak prudce, že špička rapíru o vlásek minula spánek Světlany Danilovny, která seděla opodál. Kněžna vyjekla, zakryla si tvář rukama, vyskočila a vyběhla z jídelny.

„Ty…!“ vykřikl kníže a opět přešel do útoku. Při jednom výpadu se lékař nebránil, jak Saforov očekával, jeho ruka naopak vystřelila kupředu a zasáhla Rusa do boku. Odskočil, sekl po lékaři, ale ten se prudce zaklonil a ráně se vyhnul, a rychle si zjistil škody, které rána Andrého Jelieho napáchala. Rapír sice nezasáhl Saforovovo tělo, ale rozťal mu vestu a košili. Kabátec se ráně zázrakem vyhnul, protože se knížeti při pohybu zrovna posunul dozadu. Zvedl ohnivý pohled k lékaři. „Ty zkurvysynu,“ zasyčel tiše, ale o to výhružněji. „Tenhle oblek jsem dostal darem od Jany Alexejevny, když jsem se vrátil od Poltavy!!“ A znova se do něj pustil.

Jelie odrážel jeho výpady a vypadal u toho zamyšleně. „Do kdy bojujeme, kníže?“ zeptal se náhle, když dotančili až k východu z jídelny, kde stály stráže, Saforov se namáčkl na jednoho z mužů, ale v poslední vteřině elegantně odtančil stranou, a tak Jelieho rapír zasáhl vojákův kyrys. Tam se objevila promáčklina, zatímco na Jelieho zbrani ošklivý zub. Lékař si zjevně vsugeroval, že když na poškození nebude myslet, nikterak se neprojeví, protože se opět rozmáchl proti knížeti, který couvl, nastavil ráně svůj rapír a zbraně o sebe nepříjemně dlouho pronikavě kovově skřípěly, dokud se koš jednoho rapíru nedotkl druhého a oni se nezačali přetlačovat ve snaze vypáčit zbraň ze soupeřovy ruky. „Snad,“ hekl lékař úsilím, „snad ne na život a na smrt!“

Saforov se hlasitě zasmál. „Jistěže ne! Do kdy chcete bojovat, monsieur le docteur?“

„Co do první krve?“

„Platí,“ zafuněl kníže. „Ale musíme se opravdu zranit rapírem, jinak se pokračuje,“ doplnil rychle.

„Platí.“

Konečně od sebe odskočili, oba vysílení, ale stále třímající své rapíry. Saforov těžce oddechoval, ale všiml si, že Jeliemu po zrudlé tváři stéká pot. „Máte dost?“ zeptal se. Zamýšlel to udělat jízlivě, ale veškerou uštěpačnost z jeho tónu vysála jeho únava.

„Sotva jsem se trochu rozehřál, kníže,“ ušklíbl se lékař.

„Navrhuji krátkou přestávku,“ lapl po dechu Rus. „Svlékneme se, bude se nám bojovat lépe. A můžeme se občerstvit douškem pití.“

„Souhlasím,“ odfoukl lékař.

Svlékli se do košil a vypili trochu medoviny, kterou nalil Saforovovi plukovník de Taale a Jeliemu ministr Bara. Potom začal souboj nanovo. Posunuli se teď na stranu stolu po králově levici a kníže vycítil ještě i jinou změnu. Uvědomil si, že jeho hněv ochabuje a že ho souboj začíná bavit. Podle výrazu v lékařových očích usoudil, že i on si jej užívá. Oba vychutnávali pozornost obecenstva u tabule a předváděli, co kdo s rapírem svede. Kníže byl v obličeji celý rudý a lékaři se košile potem lepila k trupu, který byl překvapivě hubený. Kníže ho zatlačil do úzkého prostoru mezi dvěma malými stolky, z nichž u jednoho seděl sudí Örmstein, cumlal vodku a tvářil se, jako by se měl každou chvíli pozvracet. Lékař elegantně vykrýval Saforovovy výpady a rozhlížel se hned nalevo, hned napravo. Nakonec udělal jedinou možnou věc: vyskočil na stůl. Sudí vmžiku sebral svou sklenici a chtěl zachránit i džbán, ale když mu hrozilo, že mu lékař stoupne na ruku, stáhl se do bezpečí o dva stolky dál. Jelie samozřejmě omylem džbán shodil a ten se na podlaze roztříštil. Lékaři se zrychleným dechem prudce zdvihala ramena.

Knížeti se celkem rychle podařilo ho odzbrojit, protože lékař se v tu chvíli mnohem víc soustředil, aby nespadl mezi střepy. Beze zbraně se náhle před Saforovem zjevně cítil velmi zranitelný. Ustoupil ke stěně, vzápětí se ale ke knížeti opět přiblížil a opřel svou šlapku o jeho hruď. Lehkým kopnutím od sebe Rusa odstrčil, ten odlétl k tabuli, a kdyby ho ministr vnitra nezachytil, byl by spadl mezi pokrmy a nápoje. Jean-Baptiste Lmém ho chytil za košili a postrčil ho zpátky k Jeliemu, který zatím seskočil ze stolu a honem pátral po ztracené zbrani. Kníže viděl, kam rapír odlétl, pospíšil si k jinému z menších stolků, dřepl si a zpod nábytku zbraň vytáhl. S úsměvem ji jílcem napřed nabídl Jeliemu. Ten se mu po gonsku lehce uklonil, rapír mu vytrhl a oba pokračovali v boji. Pod jejich nohama křupalo rozbité sklo. Jelie zatlačil Saforova k tabuli a užuž se hotovil jej poranit na noze, ale kníže se nečekaně odrazil a přeletěl přes stůl na druhou stranu. Vypadalo to, že si přesně uvědomuje pozici každé končetiny, každé části těla v každé vteřině pohybu, přesto se o nějaký milimetr neuhlídal, převrhl ministrovi de Montefailles pohár s vínem a tekutina se rozlila po ubruse. Pružně dopadl na nohy, vyskočil a klidně čekal, až Jelie tabuli oběhne a dorazí k němu.

„Do pekla…“ uniklo poručíku Ylmäsovi. Byl to první zvuk netýkající se jejich boje, který od začátku souboje kníže uslyšel. Rychle střelil po gardovém důstojníkovi pohledem, Ylmäs na něj obdivně hleděl. „Takového kadeta bych chtěl mít, nemusel bych ho už skoro nic učit!“

„A k vám do královské gardy mohou vstoupit i cizinci, ne jen Goňané?“ zajímal se Laškin.

Odpověď už Saforov neslyšel, protože se na něj zase vrhl Jelie a kníže se mu musel bránit. Lékař mu roztrhl košili na rameni a Saforov ho zasáhl do paže a zaklel, když si všiml, že držet rapír jen maličko jinak natočený, byl by Jelieho poranil.

Vtom se jim do cesty postavila židle, kterou předtím shodili. Ležela na boku uprostřed uličky mezi stoly, ale lékař na ni elegantně vyskočil, jako by ji opět vycítil nějakou echolokací, a půvabně naní balancoval a upaženou levačkou udržoval rovnováhu. Saforov mhouřil oči před bílou košilí a toužil jen po tom, aby se na ní objevila krev, aby ji dokázal proseknout a lékaře zranit, aby zvítězil…

Instinktivně se ohnal po jeho nohou, což se v danou chvíli přímo nabízelo. Tentokrát prudce cuknul zápěstím a natočil si zbraň tak, aby ťal do masa.

„Monsieur Jelie, skočte!“ zvolal Patrick Ylmäs.

Jelie ho bez váhání poslechl, vymrštil se do vzduchu, takže Saforovův rapír prosvištěl pod ním, ale když doskočil zpátky, neudržel rovnováhu, přepadl dozadu a s temným úderem spadl na podlahu. Saforova ovládl někdejší vztek. Co ten důstojník lékaři radí!? A proč vlastně nikdo nezasáhne? Proč se nikdo nepokusí souboj zarazit?

Zatímco takto uvažoval, lékař si kotoulem pomohl opět vstát a už zase na knížete mířil hrotem rapíru. Rus postřehl, že levou paží pohybuje opatrně a tváří mu co chvíli proběhne slabý záchvěv bolestné křeče. Jelie opřel nohu o místo na židli, kde předtím balancoval, ale nepokusil se na ni vystoupit znovu a jen ostražitě sledoval, co jeho protivník udělá. Ten nyní vyskočil na onen kus nábytku a přistál na jedné noze. Dřevo zavrzalo tiše, pak hlasitěji a kníže si příliš pozdě uvědomil, že ačkoliv lékař židli zatěžuje dost na to, aby se pod jeho vahou pohnula, noha, na které stojí, se pod ním láme. Rapíry o sebe jen slabě cinkly, než Ivan Danilovič spadl na podlahu stejně jako předtím Jelie. K jeho dalšímu překvapení se na něj Goňan okamžitě nevrhl, ale dal mu čas, aby se zvedl, a odsunul zatím stranou zničenou židli, aby už nepřekážela.

Když se kníže pokusil zvednout, ušklíbl se bolestí. Neporanil si ruku pádem, nějaké náznaky, že něco není v pořádku, vnímal už chvíli předtím. Vytušil, že si asi poraněné zápěstí pořádně namohl a onen prudký švih při útoku na Jelieho nohy pro ně byl poslední kapkou. Teď měl ruku od zápěstí dolů jako v ohni a při sebemenším pohybu měl pocit, že mu kosti v zápěstí dřou jedna o druhou a že musí někde uvnitř strašlivě krvácet, i když na pohled nic takového vidět nebylo.

Saforovovi bylo jasné, že za dané situace musí být konec už velmi brzký, ale nehodlal se vzdát. Učinil poslední zoufalý pokus probojovat se k Jelieho krvi. Lékař vyskočil na stůl, a když na něj kníže zaútočil, odrazil se poprvé od stolu, podruhé od Saforovových prsou, čímž ho odstrčil dozadu, udělal ve vzduchu přemet a přistál zpátky na stole. Kníže zavrávoral, spadl na podlahu a rapír mu sám vyskočil z poraněné ruky. Věděl, že už nemá čas ani energii jej znova uchopit. André Jelie na něj skočil, opřel jednu nohu o jeho břicho a hrot rapíru o hrdlo a jemně zatlačil, aby se knížeti na kůži objevila kapička tmavé lesknoucí se krve. Zvedl pohled ke králi a ten mu ukázal vztyčený palec. Teprve pak lékař z knížete slezl, prsty otřel z hrotu své zbraně trochu krve, jež na něm ulpěla, a napřáhl ruku k Saforovovi, aby mu pomohl vstát. Muž zasténal, když se s pomocí pochroumané ruky zvedal.

„Děkuji za souboj, monsi… kníže,“ usmál se na něj lehce lékař a uklonil se. „Bylo mi ctí a potěšením.“

„I mně,“ kývl Saforov, omámený bolestí. „Jste skvělý šermíř, proniknout vaší obranou je takřka nemožné.“

„Bránit se vašim výpadům také,“ zasmál se Jelie.

„Zranil jste si levou paži?“

Pokrčil rameny. „Schytala to při tom pádu, bude to jen naražené. Co vaše ruka?“

„Bude dobrá, jen jí musím na chvíli ulevit. Ale nebýt jí, monsieur Jelie,“ pravil a v očích mu zaplálo, „porazil bych vás.“

„To se už asi nedozvíme, že,“ usmál se na něj lékař a podařilo se mu to říct tak nevinně, že se na něj Saforov dokonce ani nerozzlobil. Kníže si byl ostatně jist, že od tohoto muže už žádné narážky na „Saforovovu nemoc“ neuslyší. V dobrém rozmaru si potřásli rukama, lékař mu ji pevně stiskl, ale on to opětovat nedokázal, prsty se mu kroutily a dělaly úplně něco jiného, než chtěl, a nezvládl vložit do ruky skoro žádnou sílu. Při potřesení měl pocit, že mu ruka v zápěstí upadne a zůstane v ruce lékařově, a bolestí mu do očí stouply slzy.