Saforovova nemoc / 14. Před Bohem (III)

„Tak,“ ozvalo se za ním, když se odmlčeli. Saforov, rozmrkávaje slzy, se prudce otočil na podpatku. Král si oba měřil blýskajícíma tmavýma očima. „Předstupte.“ Oba k němu přešli a kníže měl dojem, že se mu kolena proměnila v nějakou kapalinu. „Odevzdejte zbraně,“ ledově pokračoval vladař. Oba muži k němu napřáhli rapíry jílci napřed. Poručík Ylmäs je uchopil, ten Saforovův pověsil zpátky na stěnu, ale Jelieho si nechal a pohazoval si s ním v ruce.

„Je poškozený, Veličenstvo,“ řekl, když k němu král zvědavě obrátil tvář. „S dovolením jej odnesu k nám a dám jej opravit kadetům, budou mít skvělý trénink.“

„Dobrá,“ lehýnce se usmál panovník, ale když se otočil zpět na oba duelanty, tvář mu zase zpřísněla. „Monsieur Jelie, vy se můžete jít posadit nebo si jít po své práci.“

„Půjdu si ošetřit tu paži a pak obejdu ty nemocné.“

„Asi budete potřebovat s tím ošetřením pomoci, ne?“ usmál se na něj gardový poručík.

„Budu rád,“ přikývl Jelie a s gardistou v zádech jídelnu opustil.

„Kdo se vsadí,“ promluvil do nastalého ticha ministr de Montefailles, „že u Jelieho nebude probíhat jenom ošetření?“

„Držte jazyk za zuby!“ zpražil ho král a pohlédl na Saforova. „A vy,“ procedil zlostně, „vy mi za tohle zaplatíte, kníže! Děkujte své zraněné ruce a své prohře, protože kdybyste mého lékaře byl zranil, nejednal bych s vámi vůbec v rukavičkách a okamžitě bych vás dal vsadit do vězení!“

Saforov na něj vzpurně hleděl, nevěřil jeho slovům, netroufl by si ho přeci zavřít do žaláře, je šlechtic a cizí vyslanec, je bratr jeho nastávající snachy!

„Takhle,“ pokračoval přísně Richard VI., „mi jen zaplatíte škody.“

„Škody, pane?“ zvedl kníže obočí.

„Ano, škody!“ praštil král do stolu. „Vy si to nepamatujete? Zničená židle, rozbitý džbán, politý ubrus! A samozřejmě ten poškozený rapír! A vězte, kníže, že jsem k vám ještě velice laskavý!“

„Ano, pane,“ řekl dutě. „S dovolením si půjdu pro peníze.“

„Ještě okamžik, pane kníže,“ ozvalo se za ním, když už byl téměř z jídelny. „Připočítejte si k tomu prosím ještě kyrys tady toho strážného. Ostatně můžete jej rovnou odnést do kasáren mé gardy, aby jej tam spravili, jako ten rapír…“

„Potřebuje povolení, Veličenstvo, aby se tam dostal,“ připomněl jemně ministr Lmém.

„Pravda… Děkuji za připomenutí… písaři, slyšel jste, vystavte mu povolení!“

„Veličenstvo, neplýtvejte pergamenem ani inkoustem,“ ozval se buclatý muž s knírem, kterého Saforov viděl již dvakrát předtím, ale stále nechápal, o koho že se má jednat. „Já se do kasáren dostanu i tak, doprovodím tam pana knížete.“

„Děkuji, kapitáne, budete laskav.“

Saforov zlostně rázoval s kyrysem v náručí vedle vrchního vojenského chirurga a ani cestu nevnímal. Zastavili se u zamřížované brány gardového komplexu, když k nim přistoupil poručík Ylmäs. Podle toho, jak rychle byl s pomocí lékaři hotov, by Ivan Danilovič odhadl, že jej opravdu jen ošetřil.

„Dejte mi to, mons… kníže,“ pousmál se důstojník a nastavil ruce, aby do nich přebral kyrys. „Předpokládám, že ho nesete mým kadetům, tak jim jej mohu odevzdat sám, stejně jim nesu ten meč.“

„Budu jen rád,“ pravil popravdě Saforov.

„Nechcete se podívat, jak to u gardy vypadá?“ zvedl obočí poručík a oči mu vesele zablikaly. „Byl by z vás výborný kadet.“

„Mne se snad váš nábor netýká,“ zamračil se Rus. „Jsem cizinec.“

„To není překážka.“

„Stejně nemám zájem.“

„Nechcete se podívat na ty kadety, pane kníže?“ otočil se na něj zaraženě chirurg.

Opovržlivě se ušklíbl. „To tedy rozhodně ne, děkuju.“ Otřásl se. „Nechci se nakazit.“

 

V paláci si nechal od Jelieho prohlédnout bolavou ruku. Když mu ji lékař prohmatával a otáčel jí, trhal sebou bolestí. Jelie vzal skalpel, udělal na zápěstí krátký řez a do čerstvé rány vetřel jakousi mast takovým způsobem, že měl kníže pocit, že mu do zápěstí vrazil celou svou ruku. Do nosu ho udeřila omamná nasládlá vůně. Bezděky zvedl ruku k nosu a k zápěstí chvíli voněl, než si toho Jelie povšiml a ruku mu dost hrubě odtáhl.

„Tohle nedělejte!“ řekl přísně a varovně. „Ještě vám to zavážu a raději vám dám závěs,“ zhodnotil, když si kníže postěžoval, že ho ruka bolí víc, když ji drží dole. „Obvaz si necháte dva dny, pak za mnou přijdete,“ instruoval ho ještě, když už ho vyprovázel z komnaty.

Saforov se dopotácel do vlastní komnaty, zamkl se a padl na postel. Levou rukou mu všechno šlo neohrabaně, připadal si jako malé dítě, které se všechno teprve učí, ale jemu už přeci bylo skoro čtyřiatřicet!

Polekaně se probudil. Vůbec nepředpokládal, že by mohl usnout! Zděšeně shledal, že už je skoro tři čtvrtě na tři! Ruka ho bolela a on se děsil okamžiků, kdy jí bude muset pohnout. Ale nakonec přeci jen vstal z postele a šel se nazdařbůh podívat do jídelny, kterou našel prázdnou, a posléze do sálu, kde byl v noci ples. Už v předpokoji zaslechl hudbu a otevřenými dveřmi viděl svou sestru tančící s ministrem Lmémem, zavalitým červenolícím mužem střední postavy, který by se podle Saforova skvěle hodil k Olívii Renairdové. André Jelie opět tančil s Marion de Montefailles.

„Kníže Saforove?“

Nadskočil, když po své levici zaslechl hlas. Prudce se otočil. Před zrcadlem stál plukovník d’Agoulle a uhlazoval si červený kabátec.

„Ano?“

„Jdete se přidat k dalším zábavám?“

„Ne… vlastně jsem hledal vás, plukovníku d’Agoulle.“

„Mne?“ Obrátil se k němu.

„Ano… nevyjel byste si se mnou?“

Plukovník si začal pohrávat s pramenem kaštanové paruky na svém rameni. „Vy mne nemáte moc rád, viďte, kníže?“

„Jak to souvisí s mou otázkou?“

„Jen si říkám, jestli se mi na naší společné projížďce nemůže náhodou něco stát,“ odtušil plukovník a ostražitě knížete pozoroval.

Zamračil se. „Nebudu zapírat, když jste to poznal sám, že mi není vaše svatba s mou sestřičkou po chuti. Ale něčeho takového, z čeho mne evidentně podezíráte, bych se vážně neodvážil. Bylo by to trochu moc okaté, kdybychom jeli sami na projížďku a vy se z ní nevrátil, nezdá se vám?“ Neodolal, aby si nerýpl: „Kromě toho nevím, proč byste měl mít strach. Jakou bych měl šanci provést něco tak proslulému šermíři…“

„V jídelně jste také šermoval skvěle,“ podotkl plukovník a z jeho tónu nebylo lze absolutně nic vyčíst.

Saforov se mu uklonil s jednou rukou za zády a druhou na prsou.

„A zvládnete jet, kníže?“ zeptal se náhle plukovník.

„Co tím myslíte?“

„No když máte tu zraněnou ruku…“

Kníže scvakl čelisti. „zvládnu.“

Ani nejeli nikam daleko, protože do večeře zbývaly jen asi dvě hodiny. Plukovník se ještě zastavil u Axela Fössra a pak ve stájích podkonímu ohlásil, aby mu osedlal Švédova koně.

„Proč nejedete na svém?“ zajímalo Saforova.

„Protože…“ Veškerá plukovníkova sebejistota byla tatam. „Protože… můj kůň má… má něco s nohou…“

Tentokrát se nervózně ozval podkoní: „Ale Výsosti, vždyť váš kůň…“

„… má něco s nohou a vy jste to ještě pořád nevyřešili, což by bylo věru načase udělat, že ano?“ zvýšil hlas podrážděně plukovník a Saforov si všiml, že podkonímu na okamžik stoupl na nohu.

„Jistě, Vaše Výsosti,“ vyhrkl tence muž. „Omlouvám se, hned, jak vám přichystám koně monsieur Fössra, se na vaši klisnu podívám, omlouvám se, zapomněl jsem… to víte, tolik práce… a můj pomocník se nastydl…“

„Nosit koním vodu snad může i s rýmou, ne?“ poznamenal kníže.

Podkoní se rychle uklonil a zmizel.

„Tohle kdyby si někdo dovolil k mojí Klaudii…“ utrousil kníže.

Klaudie byla šedá kobylka s lesklou srstí, krátkou hřívou, nápadnou tlamou, zvědavýma očima, které jako by se každého ptaly, co se bude podnikat, a když ji sedlají, kam se pojede. Měla také jizvy ve slabinách. Na postroji měla maličké rolničky. Plukovník pomohl knížeti do vysokého sedla a pak se sám vyšvihl na Axelova kaštanového hřebce s hrubou srstí, protáhlou hlavou a divokým pohledem a s několika tenkými copánky v hřívě. Jakmile plukovník dosedl do sedla, aniž by stihl zastrčit druhou nohu do třmenu, zvíře nejprve prudce pohodilo hlavou a pak se se zlomyslným zařehtáním vzepjalo. Plukovník hbitě objal zvíře kolem krku, aby nespadl. „Liitay!“ zařval.

„Cože?“ podíval se po něm Saforov.

„Bestie,“ zasupěl plukovník. „Znamená to bestie a tohle zvíře si to setsakramentsky zaslouží! Původně se jmenovala Lyyka, to znamená v naší řeči ‚slovo‘, ale když ukázala svou povahu, začali jsme jí postupně všichni říkat ‚Liita‘. Lyyka už jí dnes řekne asi jen… Axel Fössr.“

„Jak někdo může pojmenovat koně „Slovo‘?“ kroutil hlavou kníže, když nasadil kobylce ostruhy a vyrazil první ze zámku.

Plukovník ho neobratně doháněl. „No jo, to je Fössr… já bych taky dal kobylce radši jméno Klaudie, to je moc hezké.“ Zasnil se. „Kdybych tak měl ještě dceru, hned bych ji pojmenoval Klaudie…“

Ivan Danilovič se zasmál. Zima mu dělala na bolavou ruku velice dobře.

Klaudie jela plavným lehkým klusem, zatímco Liita zdržovala, vyhazovala nohy vysoko do vzduchu, potřásala svou velkou hlavou a zjevně sváděla s jezdcem souboj o to, zda se jí podaří ho shodit.

Saforov se tuze bavil pohledem na jejich zápas, posléze však zastavili, aby se plukovník mohl vymočit, a Rus se zeptal, zda by mohl zkusit chvíli jet na kaštanové kobylce. „Třeba ji zkrotím,“ řekl se zábleskem v očích a blýskl ostruhami.

„Když se odvažujete…“ pokrčil plukovník rameny, zapínaje si nohavice. „Ale varuji vás, kníže, jestli si zlámete nohu, můžete si za to sám!“

„Nezlámu.“

Plukovník mu s jistými obavami pomohl do Liitina sedla. Sotva kníže zaryl zvířeti ostruhy do slabin, potvora zaryčela, vyhodila zadníma nohama a vzápětí se vzepjala tak prudce, že kníže odletěl několik metrů za ni a zapadl do hluboké závěje.

„Monsieur Saforove!“ Plukovník se mu vrhl na pomoc. „Jste v pořádku!?“

„Myslím, že ano,“ snažil se ho uklidnit on, s jeho pomocí vstal a smetával ze sebe sníh. Náhle se zamračil.

„Něco se děje? Zranil jste se?“

„Ale ne… ale ztratil jsem v té závěji botu…“ bručel Rus a jedinou zdravou rukou prohrabával haldu sněhu.

„Nechte to být, kníže. Umrzne vám noha, než ji najdete. Pojeďme zpátky!“

Saforov ještě dvakrát pohroužil ruku do sněhu, pak do něj pro trochu úlevy od bolesti ponořil i tu zraněnou u Poltavy, ale musel uznat, že má plukovník nejspíš pravdu. Princ mu opět pomohl do sedla krásné šedivé Klaudie a utíkal chytit tu kaštanovou mrchu, která zatím odklusala o řádný kus dál a jala se olizovat sníh.

Na zámku si Saforov hřál nohy v teplé vodě a kouřil dýmku, zatímco s plukovníkem d’Agoulle a Laškinem vypili slíbenou sklenku vodky. Kníže uvažoval, zda plukovník nevyjel na Liitě schválně, i když zároveň netušil, jak by mohl předvídat, že se na ní on bude chtít také svézt…

„Proč mě vlastně nemáte rád, kníže?“ zeptal se princ, když si Laškin odešel ulevit.

Ivan Danilovič srkal vodku a delší chvíli neodpověděl. Potom opatrně pravil: „Řekněme, že… znám jistou kněžnu. Jistou… pruskou kněžnu… musím pokračovat?“ Nebezpečně na plukovníka pohlédl.

„Prosím.“

„Ona kněžna žila dříve nějakou dobu v Moskvě a posléze se jako jedna z prvních přestěhovala do Petrohradu. Ještě mám mluvit dál? Dobře… s onou kněžnou jsme tak trochu přátelé a ona se mi pochlubila… románkem… s jistým princem.“ Potměšile se mu díval do očí. „Zajímavá náhoda, že se zrovna v té době domlouval sňatek onoho prince a jiné kněžny, ruské…“

Plukovník se dlouze nadechl. „Dejme tomu, že trochu vím, o čem mluvíte, kníže, ačkoliv vás ujišťuji, že ve skutečnosti mi váš příběh vůbec nic neříká. Ale dejme tomu, že mi něco říká. Co na tom? Onen princ byl v té době vdovcem a o jeho druhém manželství, jak jste sám řekl, se tehdy ještě pouze uvažovalo, nic nebylo dáno.“

„Ten vztah s tou Pruskou začal ještě před smrtí vaší první ženy!“ neudržel se už Saforov. „A krom toho…!“ Náhle umlkl, v očích se mu objevil zlomyslný výraz a on mávl rukou. „Ale to je jedno. Nic s tím nenadělám, ta svatba už asi bude muset být, pokud byste náhodou neráčil onemocnět tou záhadnou nemocí, a já se mohu jen modlit, abyste mou sestru nepodváděl jako první ženu! Ale rád vás mít nebudu, nikdy, plukovníku!“

„Zdá se,“ utrousil princ a odložil prázdnou sklenku na truhlici, „že to bude vzájemné, pane kníže.“ Vstal a Rusovu komnatu opustil.

Ačkoliv to kníže na výjížďce spadl do závěje a ztratil botu, byl to Alexej Sergejevič Laškin, kdo se později toho večera během mše v kapli omluvil, drkotaje zuby, a odešel se zahřát do lůžka. Saforov ho chápal, v kapli byla opravdu příšerná zima, lavice ledově pálily a kníže by byl přísahal, že i odsud ze zadní části místnosti vidí knězův dech. Když bohoslužba skončila, sevřel ruku své sestřičky a přiměl ji počkat, až se kaple vylidní.

„Možná… po tobě bude chtít, abys konvertovala,“ řekl opatrně Ivan Danilovič a pohlédl na Světlanu.

Klidně svýma něžnýma šedýma očima jeho pohled opětovala. Pokrčila rameny a pomalu se nadechla. „Má to být můj manžel a pán, Ivane. Pokud si bude přát, abych přijala jeho víru, stanu se katoličkou.“

Vsunul prst pod její bradu. „Jsi ruská kněžna, urozená paní. Nedej se sebou zametat, sestřičko, rozumíš?“

„Ano.“

Neměl pocit, že by mluvila pravdu.

„Ivane, ale jestli bude chtít, abych přijala katolickou víru, já se pravoslaví vzdám, vždyť by nedělalo dobrotu, abychom jako manželé byli každý jiné víry!“ zvolala tlumeně. „Budu jeho ženou, má právo rozhodnout o mém osudu.“

„Zatím jsem tvým pánem ještě pořád já!“ rozzlobeně zvolal Ivan Danilovič.

„To zajisté ano,“ přikývla a sklopila pohled k jeho ruce.

„A co si o něm jinak myslíš? Myslíš, že tě bude nutit změnit víru? Myslíš, že s ním budeš šťastná?“ dorážel.

„Jak to mohu vědět?“ hlesla tiše. „Znám ho pouhý den. Vše se ukáže, až s ním budu žít. Zatím mi připadá, že si mě ani moc nevšímá,“ povzdechla si. „Ale třeba se to změní…“

„To bych mu radil,“ procedil. „Měl by si hledět jenom tebe! Jestli se dozvím, že ti ublížil, že po tobě žádal něco, co se ti hrubě líbilo…“

„Ivane,“ pravila jemně.

Přitáhl si ji a přiložil rty na její temeno. „Nezaslouží si tě,“ šeptal, nešťasten. Nedostane tě, pomyslel si.