Saforovova nemoc / 15. Na co přišel král

Vadim Maximovič seděl u nízkého stolu v prosté světnici. Dvěma okny sem pronikalo jasné denní světlo. Na stole stál samovar s čajem, malý džbánek mléka, miska s čerstvým sýrem, krajíce chleba, půlky jablek a scvrklé poslední lesní bobule. Lena Michajlovna seděla naproti němu, na ramena jí prozářené světlem spadaly její řídké zrzavé vlasy a ona se na svého manžela usmívala. Po jeho levici seděl Nikita, naléval si čaj a pak si začal na krajíc chleba nanášet sýr. Byl vyšší než oba jeho rodiče, vlasy měl po matce, ale jinak se vzezřením v každém ohledu podobal otci. Kde se vzal jeho dlouhý nos, to nechápala ani matka, ani otec. Oba se strachovali, aby jim chlapce neodvedli na frontu, ale nakonec k tomu dojít nestihlo. Vadim Maximovič svého syna považoval za šikovného, dokonalého mladíka, srdečného, ochotného, Nikita vždycky pomáhal starším a práce zastal za deset čeledínů, což bylo dobře, protože rodina už zdaleka nebyla tak bohatá jako před několika generacemi a kdekdo už zapomínal, že Jankovljevovi patří mezi šlechtu. Jenomže Vadim Maximovič netušil, že Nikita má kromě svých jistě chvályhodných vlastností také své temné tajemství.

Ze sna se stala noční můra, když se ozvalo zaklepání na dveře. Jakoby v předtuše odložil lékař nůž, který se mu začal v ruce chvět, zvedl se od stolu a šel ke dveřím, na něž kdosi stále neúnavně bušil, volaje: „Monsieur le docteur! Monsieur le docteur!“ Otevřel a zůstal hledět do tmy za dveřmi, kde vůbec nikdo nestál. Nesklopím pohled, říkal si, nepodívám se na zem, a když to neudělám, třeba všechno zůstane přesně takhle, třeba mi zůstane Lena, třeba mi zůstane můj dobrý, hodný Nikita…

„Monsieur le docteur!“

Jizba kolem lékaře, stůl se snídaní, světlo za okny, jeho žena i jeho syn se rozplynuli. Vadim Maximovič ležel na lůžku v temné komnatě a někdo bušil na dveře a neúnavně vyvolával: „Monsieur le docteur!“ Zvedl se, tápaje kolem sebe, shodil z truhlice brašnu s nástroji a šoural se otevřít. Aniž by osobě za dveřmi věnoval pozornost, vyklouzl na chodbu a zavřel dveře. Teprve pak pohlédl na černovlasého muže, který ho vzbudil.

„Nechci, abyste probudil i Vladimíra,“ řekl otupěle.

„Vladimíra?“ podivil se gonský lékař André Jelie, s námahou slabikuje slovanské jméno.

„Mého vnuka,“ vysvětlil chvatně Jankovljev. „Co se děje teď ve čtyři hodiny ráno?“

„Plukovník d’Agoulle si vás žádá.“

„Mne?“

„Výslovně vás.“

Jankovljev na něj vytřeštil oči. „Nechcete mi říct, že se taky nakazil…“

„Tak jest, monsieur. Mimochodem, nakazil se poté, co byl na vyjížďce s knížetem Saforovem…“ Protáhl obličej. „Ale to bude jistě jenom náhoda…“

Vadim Maximovič si ještě odběhl zpět do jizby, aby se spěšně nedbale oblékl a vzal si brašnu. Za chviličku už opět stál před Jeliem a upíral na něj tmavé oči. „Nuže mne veďte.“

„Mrzí mě, že jsem vás tak musel zburcovat,“ vykládal Jelie cestou k plukovníkově komnatě.

„To nevadí,“ usmál se smutně Jankovljev. „Když si to váš princ přál… měl bych být vlastně poctěn, ne? A jsem tomu opravdu rád, díky vám se mi nedozdála jedna noční můra.“

„Máte noční můry?“ zaujalo Jelieho.

„Tutéž stále dokola. Dnes jsem se vaší zásluhou po delší době vzbudil včas, aby mi ve snu zase ne…“ Umlkl.

„Ne… co?“

„To je… osobní…“ hlesl těžce Vadim Maximovič svou špatnou francouzštinou.

„Jsem rád, že mi s panem plukovníkem pomůžete,“ změnil téma Jelie. „Sám mám práce nad hlavu. Paní hraběnka, ministr Renaird…“

Jankovljev ho následoval chodbou utopen v myšlenkách. Proč, myslel si, proč se mi ten jediný den, který bych si přál vymazat ze svého života, neustále vrací ve snech? Ale třeba to přestane, teď, když jsem se konečně odhodlal a odjel z našeho domu a z Moskvy vůbec… Ostatně se mi zdá, že už na lodi byly ty noční můry méně časté… ano, třeba opravdu zmizí, když teď budeme žít tady…

„Vnímáte mně, monsieur le docteur?“ dolehl k němu hlas zámeckého lékaře.

„Promiňte, zamyslel jsem se… co jste říkal? Přibyli nějací další nemocní?“

„Starám se o paní hraběnku, generály Renairda a Laškina, messieurs Llanna a…“

„Moment,“ přerušil ho zaraženě Jankovljev, „Llann je jeden z těch kadetů, ne?“

„Ano.“

„A neměl se o ty kadety starat váš vojenský chirurg?“

„Měl,“ řekl Jelie, obdivuje Jankovljevovu paměť. „Ale během dne se leccos změnilo. Konkrétně to, že Dubert, ten druhý kadet, zemřel a kapitán Näüs se už také nakazil, pravděpodobně právě od těch dvou.“

„Sakra…“ vydechl Jankovljev.

Prošli kolem otevřených dveří jedné komnaty, odkud se ozývaly tiché vzlyky. V místnosti seděl u lůžka starší muž s prošedivělými zrzavými vlasy a držel za ruce ženu ležící na loži. Ta byla bílá jako plátno a Jankovljevovi se zdálo, jako by měla modré rty, ale asi to byla jen hra světla…

„To je monsieur Leopold d’Ykkhó,“ řekl smutně Jelie a popohnal ruského lékaře, aby pokračovali v cestě. „Jeho jediná dcera Luciänne umírá, nemohu s tím nic dělat, jen jim nechat soukromí,“ vzdychl, vrátil se a dveře do komnaty tichounce zavřel.

„Na co umírá?“ neodolal Jankovljev nutkání se zeptat.

„Na Saf… na tu nemoc.“

„Jak to? U snídaně jste ji mezi nemocnými nejmenoval!“ užasl nepokrytě Rus.

„To máte pravdu. Všechno u ní proběhlo hrozně rychle… ke všemu po ní zůstanou děti…“

„Zdá se, že tu rodinu dost dobře znáte,“ postřehl Jankovljev.

„To u nás každý. Luciänne d’Ykkhó je neteř otce Sebastiána.“

„Otce Sebastiána?“ Jankovljev se kousl do rtu, aby se nad tím jménem nedal do smíchu.

„Je to u nás docela věhlasná osobnost, šlechtic z ambiciózního, až příliš ambiciózního rodu, plukovník, který po jedné ošklivé bitvě přede dvěma lety pověsil své řemeslo na hřebík a vstoupil do řádu svatého Lazara, kde si také dal jméno Sebastián.“

Jankovljev nad takovým obratem zakroutil hlavou, on by do žádného řádu jakživ nevstoupil! „Takže,“ vrátil se raději k předchozímu tématu, „jsou nemocní hraběnka, ministr války, generál Laškin, plukovník d’Agoulle, ten kadet a… a ten chirurg, který se o kadety staral, je to tak?“

„Zapomněl jste na knížete du Rån a monsieur Fössra,“ upozornil Jelie. „A kromě toho je nemocný ještě ten ruský voják… nevím to jméno, omlouvám se…“

„Jsou nemocní tři, monsieur,“ opravil ho věcně Vadim Maximovič.

„Už tři?“

„Ano, odpoledne se k tomu prvnímu přidali Filipp Svjatoslavovič Supov a jeho syn, Jemeljan Filippovič.“

Jelie se vážně mračil. „A už budeme mít druhého mrtvého. Začíná se to vymykat kontrole.“

„Jakou nad tím chcete mít kontrolu?“ ušklíbl se ponuře Vadim Maximovič.

„To je pravda. Když nevíme, jak se ta proklatá věc šíří…“

„A co ta mladinká blonďatá kněžna, ta těhotná? Ta neonemocněla?“

„Chvála Bohu ne.“

„Zajímavé… byl bych hádal, že se ti vaši vojáci nakazili od ní, jeden z nich u ní přeci byl, když skolabovala. Ale možná ji chrání právě její těhotenství…“ uvažoval nahlas.

Jelie se po něm užasle podíval. „Jak vás to napadlo?“

„Viděl jsem už různé věci.“

Jelie se zamračil a chtěl něco odseknout, ale pobledl, když uviděl, jak se k němu po chodbě řítí hezká, i když hubená vysoká dívka. Byla ještě skoro dítě, těžko soudit, zda se již vůbec začala měnit v ženu, měla tmavě kaštanové rozcuchané vlasy, velké hnědé oči a malý nosík. Na sobě měla jen lehkou noční košilku, která byla téměř průhledná a prosvítaly pod ní tmavé hroty prsou. U levého ramene měla znaménko. Těžce oddechovala.

„Monsieur Jelie, pospěšte si, jsme další dvě nakažené, já a moje sestra Katariina!“

„To jsem si mohl myslet,“ zabručel si pro sebe Jelie. Nahlas se zeptal: „A vy račte být…?“ a vykročil k útlému stvoření.

„Samuelle Bour,“ vyhrkla, rychle se otočila a vedla ho ke komnatě, již patrně se sestrou sdílely.

Jelie ještě ukázal na dveře, kam si měl namířit Jankovljev. Ten k nim přišel, zaklepal a vstoupil. Komnata byla prostorná, ale přeplněná různými věcmi, hlavně oblečením a hudebními nástroji, kterým vévodilo cembalo. Zdi pokrývaly světlé tapety s množstvím jakýchsi rozprsklých žlutooranžových koulí, které měly asi představovat slunce. Rudé závěsy u postele byly na jedné straně roztaženy. Vadim Maximovič si protřel oči, potlačil zívnutí a přistoupil blíž. Upřely se na něj zelené oči překypující naléhavou prosbou.

„Budete se o mě starat vy, monsieur?“

Hlas byl tichý, vysílený. Jankovljev přikývl. „Bude mi ctí, Výsosti.“

„Plukovníku, nevzpomínáte?“ opravil ho trpělivě pacient.

Jankovljev si nevzpomínal, absolutně si nevzpomínal. Plukovníka d’Agoulle si pamatoval jen podle exotického jména, podle toho, že vojáky moc často neléčil, a především podle toho, že mu o něm sám car prozradil, že je to princ cizí země, které do té doby neléčil nikdy v životě. Matně si vzpomínal, že kdysi ošetřoval nějakého takového význačného muže, že měl ten muž bodné zranění břicha a byl napůl utopený a že se o jeho stav živě zajímal sám Petr Alexejevič. Jak tento cizí princ vypadal, to si po pěti letech a všech dalších pacientech, kteří mu za tu dobu prošli rukama, vážně nevybavoval, a jak chtěl tento princ být oslovován, to si ani pamatovat nemohl, protože spolu téměř nemluvili, a když přeci, byl cizinec tak zesláblý, že by se asi nebyl podivil ani tomu, kdyby ho lékař oslovoval jako popa nebo kameníka.

Plukovník d’Agoulle zjevně uhodl něco z jeho myšlenek, protože se pokusil usmát. „Nevadí, teď už to víte.“

 

Vadim Maximovič pečoval o prince několik hodin, střídavě podřimoval, dával mu napít a vyměňoval obklady a zábaly, kterými se snažil mírnit jeho vysokou horečku. Ačkoliv objektivně vzato se zdálo, že je pacientovi nápomocen a horečka nápadně klesla, plukovník sám se netvářil, že by mu bylo kdovíjak líp. Po dvouhodinovém boji podepsala horečka kapitulaci jen proto, aby se o tři hodiny později, okolo deváté dopoledne, vrátila znovu, možná dokonce ještě s posilami. Arian d’Agoulle jako by se sám stal ohřívadlem do lůžka, ale když ho lékař zkoušel ochladit, svíjel se, nadával a vůčihledně trpěl. Vadim Maximovič se nakonec rozhodl zariskovat a nechat ho chvíli na pokoji. Třeba horečka ví, co dělá, třeba spálí tu podivnou chorobu… a snad ji spálí dříve než prince.

Bylo mu jasné, že do svého pacienta asi v tuto chvíli nic nedostane, ale on sám už měl hlad jako vlk v tuhé zimě, a tak si odběhl pro něco k snědku. Střídavě ujídal ovesné kaše s křížalami, ostřil si pilku, kterou našel v brašně tak tupou, že by nepřeřezala snad ani něco tak měkkého, jako je například uvařený brambor, a hlídal plukovníka d’Agoulle. Tu se mu zazdálo, jako by muž něco říkal. Nastražil uši a nechal na okamžik pilku pilkou a tu dokázal rozlišit jednotlivá slova. Přesněji řečeno vynikla mezi nesrozumitelným drmolením dvě zřetelná slůvka: Jeho Veličenstvo.

„chcete vidět svého otce?“ zeptal se. Zdálo se mu, že princ přikývl.

Asi deset minut mu trvalo, než panovníka našel. Zastihl ho u jeho snoubenky. Hraběnka Tërrová těžce dýchala a měla také horečku, i když zdaleka ne takovou jako plukovník. Jen co Richard VI. uslyšel, že se po něm ptá syn, vyskočil a hnal se do jeho komnaty. Jankovljev se ani nesnažil mu stačit. Už se také blížil k plukovníkovu pokoji, když náhle král vyšel ze dveří a zastoupil mu cestu. Vypadal rozezleně. „Co to má znamenat!?“ obořil se na Jankovljeva. „Kde je princ!?“

„Tam…“ ukázal chabě lékař a honem do pokoje sám nahlédl. Měl pravdu, plukovník stále ležel na lůžku a vůčihledně byl naživu, protože se akorát zavrtával hlouběji pod přikrývku.

Král energicky zavrtěl hlavou. „To není můj syn, doktore. Ačkoli nechápu, jak je to možné, v té komnatě leží kníže du Rån, ten starší, Antoine, o jeho bratra Rogera pečuje monsieur Jelie. Sám to nechápu, bylo mi řečeno, že kníže du Rån odjel, ovšem teď leží v komnatě mého syna… Vy o tom tedy také nic nevíte?“

„Ne, Veličenstvo,“ vydechl ohromeně. Měl dojem, že nedokáže myslet, vnímat nic jiného než to čerstvé, palčivé zjištění. Těch několik hodin tedy nepečoval o prince… cože? Nedovedl to pochopit. Ošálili ho. A krále zjevně jakbysmet. Jenže kdo? Jelie? Proč by to dělal? A nemá v tom nakonec prsty právě ten kníže du cosi, ať už to je kdokoli?

„Ale jak to, že jste to nepoznal? Vždyť Arian… můj syn o vás mluvil, zachránil jste ho v Rusku, léčil jste ho ze zranění!“

„Ano, Veličenstvo, to je pravda, ale už je to pět let,“ omluvně pravil Vadim Maximovič. „Pochopitelně si pamatuji, že jsem vašeho syna léčil, ale nepamatuji si každou podrobnost, a když mi byl tenhle muž představen jako váš syn… neměl jsem důvod pochybovat, pochopte, prosím…“

Král podupával nohou. „To je teď jedno,“ zabručel. „Teď chci vědět, co je ve skutečnosti s mým synem, tedy s mým opravdovým synem!“