Saforovova nemoc / 16. Medvědí služba lékaře Jelieho

Luciänne d’Ykkhó zemřela kolem poledne. Stala se tak druhou obětí nemoci, kterou ministr financí Bara nazval „Saforovovou“. Do hodiny poté chorobě podlehl první nakažený ruský voják.

„Takže to už jsou tři mrtví,“ mračil se Vadim Maximovič Jankovljev.

„Ano, a dalších asi dvacet nemocných.“

„Někdo další významný?“

„Každý člověk je významný,“ opáčil André Jelie afektovaně. V duchu dodal: Jenom někdo více než jiný.

„Zatraceně, monsieur Jelie, víte, jak jsem to myslel.“

„Onemocněl další člen královské rady, generál Hulaimé.“

„Hulaimé? Není to jméno – “

„Jeho Veličenstva, ano. Pan generál je jeho příbuzný, jejich dědové či snad dokonce pradědové byli bratranci.“

„Mně jenom pořád nejde do hlavy, jak se ta věc šíří…“ bručel Jankovljev.

„Já si pořád nemůžu pomoct, všichni, kdo jsou nemocní, měli vodku, kterou jste přivezli.“

„Jenomže ne všichni, kdo měli vodku, kterou jsme přivezli, jsou nemocní,“ upozornil Jankovljev.

Jelie se zašklebil. „Jenomže postupně se objevují další a další nemocní. Například generál Laškin, monsieur Jankovljeve. Ten, který sice měl vodku, ale ještě včera dopoledne mu bylo zcela dobře, a najednou už také leží. Náhoda? Jak se ta nemoc přenáší? Dotykem? Vzduchem? Proč není nemocných víc?“

„Víc? Není jich už tak dost?!“

„Ale nezlobte mě, monsieur Jankovljeve! Kdyby se ta nemoc šířila jako jiné, třeba taková kněžna du Rån by už musela být nakažená, byla v kontaktu s několika nemocnými! Jenže jí nic není, proč, co?“

„Ale ten váš kapitán s tím knírkem, ten vrchní chirurg, ten onemocněl, když byl v kontaktu s nakaženými kadety,“ oponoval vytrvale Jankovljev. „Kněžna měla prostě štěstí, chvála Bohu.“

„Zrovna ona, když ne tolik jiných, kteří přišli s nemocnými do mnohem méně intenzivního kontaktu? To se mi vážně nechce zdát…“

„Ehm… chtěl bych se zeptat, monsieur Jelie,“ změnil téma Jankovljev, „zda byste neuvítal mou pomoc. Starám se o tři nemocné, vy nejmíň o dvacet.“

„Budu rád,“ přikývl nesoustředěně Jelie. „Jak se vlastně daří princi?“

„Plukovníkovi d’Agoulle? Nemám tušení.“

„Cože?“ Jelie, náhle velmi bledý, se po něm podíval.

„No, on totiž ten pacient, ke kterému jste mě nad ránem zavedl, není plukovník d’Agoulle.“

Jelie pozvedl obočí v hraném údivu. „Jak to? A kdo to tedy je, prosím vás?“

„Kníže du Rån. Pokud jsem dobře pochopil, otec těhotné kněžničky a bratr toho knížete du Rån, o kterého se staráte vy.“

„Řekl jste to Jeho Veličenstvu?“

„Jeho Veličenstvo ráčilo celou tu věc odhalit.“

„Ksakru…“

Ušli ještě několik kroků chodbou, když se Jelie zastavil.

„Když jste se nabídl, uvítám vaši pomoc.“ Hodil po něm teplou přikrývku. „Doneste tohle knížeti du Rån – myslím toho mladšího, který onemocněl včera dopoledne. Je mu hrozná zima, mám pocit, že čím dál větší… Já si musím něco zařídit.“

Jankovljev přikývl.

 

André Jelie se nebezpečnou rychlostí rozběhl ke dveřím komnaty Antoina du Rån. Srdce mu bušilo jako o závod a ruka se chvěla, když sahal po klice. Bylo odemčeno. V komnatě na lůžku spočíval plukovník d’Agoulle a v křesle seděl Richard VI. „Výborně,“ pronesl panovník, sotva za sebou Jelie zavřel dveře. „Jdete mi akorát do rány, Jelie. Okamžitě mi hleďte vysvětlit, o co tu jde!“

„Odpusťte, Veličenstvo,“ promluvil lékař, dodav si odvahy, „ale domnívám se, že už vám to přede mnou vysvětlil pan plukovník, mám pravdu?“

„Vy nemáte absolutně žádné právo mně klást otázky!“ rozkřikl se vladař. „Dovedu pochopit celou tuhle komedii, i když se zásnuby mohly prostě oodložit, ale proč jste mne o tom nezpravili!!? Tomu nerozumím!“

„Není to jeho vina, otče,“ vzdychl plukovník.

Ale král láteřil dál. Jelie ho poslouchal, jak bylo nezbytné, ale během toho stále přemýšlel o té nemoci… Už si vyžádala tři mrtvé, André Jelie rozhodně netoužil po tom, aby se tento počet jakkoli navýšil. Léčení příznaků úmrtí evidentně pouze oddalovalo, konec byl ale nevyhnutelný. Co když ovšem existoval způsob, jak těm nemocným pomoci?

„Vaše Veličenstvo,“ přerušil svého krále, „možná vím, jak uzdravit nemocné.“

Richard VI. zmlkl.

„Jak?“ zeptal se unaveným tónem plukovník d’Agoulle.

„Goi.“

„To… to je nesmysl!“ Králi se roztřásl hlas. „Zabijete je!“

„Víte, jaké problémy by způsobilo, kdyby tu někdo z ruské delegace zemřel?“ vyhrkl plukovník.

„Přesně tak, nevzpomínáte si, co se stalo před pěti lety, když tady byla anglická delegace… ehm… ‚vyjednávat o míru‘!?“ obořil se na Jelieho opět Richard VI.

„Velmi dobře si to pamatuji, Veličenstvo.“ Pokorně se uklonil. „Rád bych zabránil, aby tu zemřel kdokoli další, moji pánové, ať už Rus, nebo někdo jiný.“

„Jak to myslíte, někdo další?“ zeptal se přiškrceně vladař.

„Už jsou tři mrtví, Veličenstvo.“

„Někdo… z Rusů?“

„Bohužel, Veličenstvo. Jeden z ruských vojáků. Další tři Rusové jsou nemocní.“

„A jak je na tom kníže du Rån? Antoine?“

„Bledě, pane plukovníku. Jestli se rychle něco nezmění… nemohu nic zaručit.“

Richard VI. dlouho přemýšlel. „Na vaši zodpovědnost, monsieur Jelie. A v žádném případě to nedávejte mé snoubence, rozhodně ne jako první! Ideálně to strčte někomu z Rusů!“

„Nechte prosím na mně, komu goi dám,“ požádal.

„Ručíte mi za to, Jelie. Modlete se, aby vám to vyšlo, protože jinak…!“

„Budu, Veličenstvo. Děkuji.“

Jelie stále nebyl přesvědčený, že se jedná o nemoc. Goi byla účinný protijed a lékař pevně věřil, že až ji některému nemocnému podá, dotyčnému se uleví. Goi byla ovšem ošidná bylinka a pokud by se ve svém přesvědčení mýlil, mohl by své pacienty opravdu nechtěně zabít. Jenomže… prostě to musel zkusit.

Rozhodl se ještě celou věc prokonzultovat s kapitánem Näüsem, který měl s goi jako vrchní vojenský chirurg bohaté zkušenosti. Michel Näüs souhlasil. „Pokud jste si jistý… jako že tak zníte… na vašem místě bych to asi také risknul. Jen hrozně záleží na tom, komu ji podáte.“

„Já vím,“ přikývl zkroušeně.

„Dejte to mně,“ ozvalo se ode dveří. O zárubeň se opíral generál Hulaimé, byl bledý a hlasitě sípal. Sotva se držel na nohou.

„Máte ležet!“ okřikl ho lékař.

„Já vím…“ zabručel generál otráveně. „Potřeboval jsem si ulevit a noční nádoby nesnáším… dejte goi mně, monsieur le docteur. Nejsem na tom ještě tak špatně, na rozdíl od jiných.“

„Ne,“ pevně řekl kapitán Näüs. „Vy máte doma dceru a další dítě se vám má za pár týdnů narodit. To nepřipustím. Dejte goi mně, Jelie.“

„Dobře,“ přikývl stísněně lékař. „A vy, pane generále, alou zpátky do postele!“

Poté, co dohlédl na to, aby se Damon Hulaimé odšoural podél stěny do své komnaty, svařil na radu vojenského chirurga tři sušené lístky goi a s obavami podal nápoj, o němž doufal, že je to lék, Michelu Näüsovi a oběma Supovovým. Srdce jako by se mu rozpůlilo, a zatímco jedna půle spadla do kalhot, druhá vystoupala vysoko do krku, když o půl hodiny později starší Supov, Filipp Svjatoslavovič, zesnul. Stav jeho syna, Jemeljana Filippoviče, se rapidně zhoršil a přitížilo se i kapitánu Näüsovi. Gonský lékař hlasitě sprostě zanadával a zbytek odvaru vylil z okna. Zmocnil se ho pocit totálního selhání.