Saforovova nemoc / 17. Smrt při západu slunce

Kníže Ivan Danilovič nebyl celý ten den vidět ani slyšet. Příčinou toho bezesporu bylo to, že dopoledne, když se chystal jít na snídani, omylem zaslechl část rozhovoru lékařů. Vadim Maximovič zrovna šel do jídelny, aby si tam vzal alespoň misku kaše, když zjevně potkal Jelieho a začal se ho vyptávat na jistou pacientku. Oba opět uvažovali nad tím, jak se nemoc šíří, a Jelie znova spustil o své teorii, že nejde o nemoc, nýbrž o otravu.

„Jediné, co mají všechny ty oběti společné, je to, že měly vodku, to není náhoda!“ skoro křičel zapálený gonský lékař.

„Pokud jsem slyšel, monsieur, už včera vám byla tato teorie vyvrácena,“ namítl laskavě Jankovljev. „Mnoho těch, kdo vodku měli, není nemocných.“

„Jmenujte někoho!“ vyzýval ho bojovně André Jelie. „Nemůžu si pomoct, doktore, mně prostě žádná jiná verze nedává smysl!“

„Mám někoho jmenovat? Dobrá, tak třeba…“

„Třeba já.“ Kníže Saforov vyšel z komnaty a přistoupil k nim. „Omlouvám se, ale křičíte tu po sobě tak, že to prostě nelze neslyšet.“

Jelie se pousmál, ale Jankovljevovy rty se široce roztáhly.

„Vidíte,“ ukázal na zámeckého lékaře. „Říkám vám to celou dobu, ta vodka to být ne…“ Zničehonic mu hlas odumřel a úsměv z jeho tváře zmizel.

„Děje se něco, Jankovljeve?“ optal se s obavami kníže.

Delší chvíli trvalo, než ze sebe lékař dokázal cokoli vymáčknout. „Já… ale… to je nesmysl! Nemůže to tak být!“

„Co se děje?“

„No… vzpomněl jsem si, že se na lodi povídalo, že…“

„Co?“

„Že… jak to říct… byly dva druhy sudů, v nichž ta vodka byla, respektive je.“

„Dva druhy?“ sevřeně zašeptal Saforov a podezíravě na Jankovljeva zahlížel. Paměť tohohle muže by chtěl mít.

„Ano, jedna dávka nebo… nevím, prostě některé sudy na sobě měly mít nějakou značku či co, ty byly opravdu určeny panu plukovníkovi, jak předevčírem říkal tady pan kníže.“

„A co ty další?“

Jankovljev pokrčil rameny. „Z těch si asi mohl brát každý.“

Jelie se pousmál. „Je vidět, že váš panovník našeho prince dobře zná… Ačkoliv to rozdělení sudů stejně tak docela nechápu…“

„Chcete říct,“ zeptal se třaslavým hlasem kníže, „že otrávené byly jen některé sudy?“

„To by vysvětlovalo, proč onemocněli jen někteří z těch, co vodku měli, ne? Onemocněli jen ti, kteří měli smůlu a vzali si vodku z otrávených sudů!“ zvolal Jelie.

„To je…“ zalapal po dechu Jankovljev

„Šílené?“ navrhl s nadějí Saforov.

„Děsivé,“ prohlásil Jelie. „Ale zbavil jste mne posledních pochybností, monsieur Jankovljeve, a doufám, že i vy jste už vzal mou domněnku na milost a zřetel. Musíme zabránit, aby si kdokoli další vodku dal! I kdyby to měl být jen planý poplach!“

„Kolik lidí se už stihlo… otrávit?“ zajímal se Ivan.

Lékaři si vyměnili pohled. „Dopočítali jsme se čtrnácti. Totiž patnácti, jeden z nich už je mrtvý.“

Kníže zbledl. „Kdo?“

„Ten kadet, který vás na plese odtrhl od toho loutnisty.“

„A mademoiselle du Rån? Ta, jak omdlela včera při snídani?“

„Té nic není.“

„Uf!“

„Plukovník de Taale a sudí Örmstein měli pořádné štěstí,“ uvažoval nahlas Jelie. „A všichni ostatní, kdo měli vodku a neotrávili se.“

„Tu domněnku jste nějak rychle přijal,“ podotkl Saforov.

„Tvrdil jsem to už včera dopoledne. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, že byly dva… řekněme druhy… vodky. Teď už nemám pochyby.“

„Mně se to pořád nezdá,“ zakroutil hlavou Jankovljev. „Promiňte, monsieur Jelie, ale nemohu s vámi souhlasit. Neznám jed, který by takhle působil. Většina jedů přeci účinkuje rychle, tenhle si ale dává pořádně načas, jestli to u generála Laškina trvalo víc než den! Vy snad dokážete ten jed pojmenovat?“

„Ne,“ připustil zkormouceně Jelie.

„Moment, zpátky, zpátky!“ Ivan Danilovič upřel šílený pohled na Jankovljeva. „Co jste to říkal? Alexej Sergejevič je nemocný?!“

„Kdo je Alexej Sergejevič?“ nechápal Jelie.

„Generál Laškin!“

„Aha… ano, onemocněl v noci.“

„Svatá bohorodičko… a… jak… jak je na tom?“

„Není mu nejlíp, ale jiní jsou na tom hůř. Což mi připomíná: omluvte mne, musím se jim jít věnovat.“

„Já také,“ přidal se druhý lékař.

Saforov nesoustředěně kývl, vrátil se na slabých nohou zpět do komnaty, zavřel dveře a zhroutil se do křesla. Od té chvíle na nikoho nereagoval, nikomu neodpovídal, jen seděl shrbený v křesle, lokty opíral o kolena, šílenýma očima zíral do prázdna, ruce měl sepjaté, jako by se modlil, a něco si mumlal ve své mateřštině. Proč Alexej Sergejevič, jak se to mohlo stát, běželo mu hlavou. On nesmí zemřít, nesmí! Ne, nezemře, co na tom, že mu je čtyřiasedmdesát, stále je silný a plný života, prostě nezemře, ne teď a tady, tak daleko od domova, to se nestane!

„Ivane?“

Jeho myšlenky přerušil až měkký hlas jeho sestřičky. Tiše ťukala na dveře.

„Ivane Daniloviči, jste tam? Nebyl jste na snídani, jedl jste vůbec něco? Pojďte, něco jsem vám donesla, další jídlo bude až za tři hodiny.“

Ivan se zhrozil, když zalétl pohledem k hodinám a shledal, že je už po druhé. S námahou do sebe dostal studenou kaši, a když žvýkal sušené ovoce, které do ní Světlana přidala, měl dojem, že se pozvrací. „Co tě to napadlo, dát mi to tam?!“ obořil se na sestru. „Víš, že to nesnáším! Příště mi dones jenom kaši, buď tak hodná!“

„Ano, Ivane Daniloviči,“ špitla se sklopenou hlavou.

„Promiň,“ zabručel provinile. „Nejsem ve své kůži. Slyšela jsi o Alexeji Sergejeviči?“

„Jo… zrovna jsem se chtěla zeptat na totéž… před chvílí jsem byla u něj a krmila ho, než jsem šla za vámi.“

„A ty jsi něco jedla?“

Pokrčila rameny.

„Na,“ strčil jí misku s nedojedenou kaší. „Stejně na to nemám ani pomyšlení.“

„To já přece taky…!“

„Jez!“ okřikl ji. „Jak je na tom Alexej Sergejevič?“

„Špatně. Je mu čím dál tím hůř, skoro nemůže dýchat…“ Hlas jí selhal.

Ivan si zkusil ulevit sprostou kletbou, ale… moc mu to nepomohlo. Zadíval se na sestru a pohladil ji po tváři. „Vypadáš unaveně.“

„Moc jsem nespala, nemohla jsem, když… vždyť ta nemoc a to všechno… je to…“

„Já vím, já vím. Běž si odpočinout, Světlano.“

Vrhla po něm šílený pohled.

„K Alexeji Sergejeviči teď půjdu já, ty si odpočiň.“

„Dobře, můj pane.“

Usmál se na ni a s něhou se díval, jak se zvedá a odchází. Když byla bezpečně pryč, zavolal kníže sluhu Petěnku. „Víš, že je Alexej Sergejevič nemocný?“ zeptal se stroze.

„Doneslo se to ke mně, můj kníže…“

„To je skvělé!“ řval na něj Ivan. „A co s tím teď uděláme, Petěnko, co!?“

„Je mi to opravdu líto, kníže. Vím, jak máte pana generála rád…“

„Tak ty to víš,“ ušklíbl se ironicky Saforov. „Víš, co můžeš s touhle vědomostí udělat, Petěnko!? Víš co, jdi mi z očí! Vypadni!“ V záchvatu vzteku sebral misku se zbytkem kaše, kterou tu jeho sestra nechala, a mrštil jí po sluhovi. Přešel k truhlici, sebral z ní lahvičku a rázoval ke dveřím. „A ukliď to!“ Rozmáchlým gestem ukázal na nepořádek v místě, kam miska dopadla.

 

Vstoupiv do komnaty naproti přes chodbu, do komnaty, která byla vyhrazena dávnému příteli jeho otce, chytil se kníže bezděčně za nos. Pach, který tu vládl, důvěrně znal z vojenských ležení; pach potu i jiných věcí, pach nemoci, pach smrti. Okamžitě mu bylo jasné, že smrt už krouží někde okolo.

„Iv… Iva-Ivaňušo…“ vypravil ze sebe dýchavičně starý generál a rozkašlal se.

Ivan se přemohl a přiblížil se k němu. Všiml si, že má u lůžka sklenici s vodou, a zatímco Alexej Sergejevič bojoval se záchvatem, sebral ji a nechal trošku obsahu lahvičky, již přinesl, skanout do generálova pití. Věděl, že by měla stačit kapka, ale raději trochu přidal, protože v případě slabého starce potřeboval mít jistotu. Pečlivě lahvičku ukryl a dal Alexeji Sergejeviči napít.

Do místnosti strčil hlavu Jankovljev. „Potřebujete něco?“

„Ne, díky, postarám se,“ odsekl kníže a Laškin okamžitě přikývl na souhlas.

„Dobře.“ Lékař zase zavřel dveře.

„Vypijte to všechno, Alexeji Sergejeviči, nechám vám pak donést novou vodu.“ Zatímco generál poslušně pil, natřepal mu Ivan polštáře, aby byl výš a lépe se mu dýchalo. „Až vám bude líp, hned se vrátíme domů. Zase… zase uvidíme své děti…“ Zlomil se mu hlas.

„Nemusíš se snažit, Ivaňušo.“

„Ne,“ zakroutil energicky hlavou, „ne, bude to tak, Alexeji Sergejeviči, bude…“ Těžce se nadechl. Překvapeně shledal, že se mu patrně nedýchá o mnoho lépe než jeho příteli, ačkoliv si byl jistý, že sám nemocný nemůže být. Sevřel přítelovu ruku. „Vrátíme se spolu domů,“ vykládal chvějícím se hlasem, odmítaje se vzdát. „A budeme tam žít jako dosud, budete k nám jezdit na návštěvy… nebo u nás můžete zůstat, místa je dost!“

„Oba víme,“ rozkašlal se Laškin, „že na to nedojde.“

Ivan zuřil, štvalo ho, jak se Laškin vzdává, štvalo ho, že je vůbec nemocný, štvalo ho, že mu evidentně nemůže pomoci. Copak obsah té zatracené lahvičky neúčinkuje!? Měl jeho příteli ulevit! A co to s Alexejem Sergejevičem vůbec je, jak to, že je tak protivně smířený!?

„Netrapte se pro mě, Ivane Daniloviči. To je rozkaz, rozumíte?“ Laškinův tón by byl možná působivější, kdyby ho ještě víc nerozkašlal. „Ivaňušo, zkus prosím dohlédnout na moje chlapce.“

Přikývl a potlačil úsměv. Laškinovi „chlapci“ byli povětšinou starší než Ivan sám. Navzdory tomu neměl ani jeden z nich potomky, na rozdíl od Ivana.

„Dohlédni mi občas taky… na… na Janu,“ požádal Laškin. „Ale Ivaňušo… zapomeň na ni. Nech ji být, věnuj se své Olze a… dětem… Slib mi to.“

Ivan mlčel a drtil jeho ruku ve svých. Zoufale se ho snažil zadržet u sebe, i když věděl, že s tím, co se neodvratně blíží, nic nezmůže.

Starý přítel namáhavě položil svou druhou ruku na jeho a pohladil ho. „Vím, že nechápeš. Jsi příliš mladý, ale jednou… jednou pochopíš. Jdu na lepší místo. Bude tam moje zlatá Olga…“ Starcova tvář se rozjasnila úsměvem. „Nemůže to být horší než tady, říkám si to už řadu let. Tohle je svět, kam už beztoho nepatřím. Je to svět vás mladých, svět toho… Petra Alexejeviče… nic pro mé staré kos…“ Jeho slova přerušil záchvat kašle. Nemotorně zvedl ruku ke rtům a otřásal se v záchvatu. Konečně přestal kašlat. Ivan Danilovič si uvědomil, že jeho ruku úplně drtí ve svých, a s omluvným výrazem uvolnil sevření. Laškinova ruka zůstala ochable v jeho dlaních. Zvedl pohled a viděl, že generálova druhá ruka se bez života svezla na jeho hruď. Laškin nepřestal jen kašlat, ale i dýchat.

„Ne… ne…“ opakoval kníže několik minut a rozmrkával slzy. Díval se na přítelovu bledou tvář ozářenou paprsky zapadajícího oranžového slunce a pořád čekal, že znova ožije, že se v ní něco pohne… ale samozřejmě se nic takového nestalo. Dostal chuť něco rozbít! Měl takový, takový vztek! Alexej Sergejevič měl žít, měl se uzdravit, proč se to sakra nestalo?!! Ale někde hluboko v nitru tušil, znal odpověď. Byl to jeho trest.

Ivan Danilovič pocítil náhlý příval energie. Věděl, k čemu ho pohání. Jistě, dávat pozor na jeho děti… a jak jim asi vysvětlí, jak jejich otec zemřel?! Ne, na to nedojde! Vyskočil a hnal se zpátky do své komnaty. Ukryl lahvičku zpět do truhlice a opět si zavolal Petěnku.

„Petře Alexejeviči,“ vychlil ze sebe.

„Můj dobrý kníže…“ kvílel sluha a kroutil se jako v křečích, „můj dobrý kníže… já… nechápu, jak… přísahám, že nevím, pomáhala mi jakási služebná, když jsem měl přinést vodku vám, panu plukovníkovi a panu generálovi… musela…“

„To mě teď nezajímá!“ vyjekl Saforov a zacloumal jím. „Teď mi řekni, kde je ta otrávená vodka!“

„Pane…“

„Řekni mi to! Kde jsou sklepy, kam mám jít?!“

Petěnka zkřivil obličej, ale poslechl a vyklopil mu, jak se k vodce dostane.

„Dones mi džbán, Petře Alexejeviči…“

„Ale –“

„Dones ho!!“

S objemným džbánem v ruce kníže opustil komnatu, kde nechal Petěnku válet se hystericky po podlaze jako nějaké malé dítě a nadávat mu, sešel dolů do sklepů a našel jeden ze sudů s červenou značkou. Byl naražený. Sám načepoval téměř plný džbán a mechanicky jej odnesl do kaple. Ani nevěděl, proč zrovna do kaple, nějak mu přišlo, že ho tady Bůh uslyší spíš než kde jinde. Klesl na studenou kamennou podlahu před oltářem. Byl tu sám. Vládla tu lezavá zima a ticho, které mu přímo rezonovalo v hlavě. Zvedl džbán ke rtům. Ruce se mu třásly, první stružka stekla po rtech a bradě na jeho košili. Ne, nepřišel jsem se vodkou polít, připomínal si. S neuvěřitelnou námahou rty rozlepil. Proud vodky mu zaplavil ústa. Chtěl ji vyplivnout, ale tekla další a další. Polkl jednou, podruhé, polykal a polykal, znova a znova. Okamžitě začala působit. Vlna alkoholu, která mu zaplavila oběh, ho srazila na zem. Zvedal se mu žaludek, po tvářích mu proudem stékaly slzy, bradu a košili měl mokré od vodky, ale dokud mohl, svíral ten džbán a rytmicky, mechanicky polykal. Odtrhldžbán od rtů, aby se nadechl, skoro okamžitě se začal dávit, ale celou silou vůle se upnul na to, že nesmí, nesmí zvracet. Připadalo mu, že hoří, třásl se, potil se, všechno se s ním točilo. Věděl, že už se znova napít nedokáže, a přál si jen, aby to vyšlo, aby to, co vypil, stačilo k jeho smrti. Odpusť, Bože, myslel si, odpusť mi, dělal jsem to z lásky, z lásky ke své sestřičce. Prosím, vezmi si mne, co na mně záleží, stejně nechci, nemůžu žít, když je Alexej Sergejevič mrtvý! Jenom prosím, ať je Světlana šťastná…

Když se naposled pokusil zvednout džbán k ústům, vypadl mu ze znecitlivělých prstů a roztříštil se o podlahu. Kníže se definitivně zhroutil a zůstal ochable ležet na kamenné dlažbě, která pálela jako led.