Saforovova nemoc / 18. Tušení věrného Petěnky

Sluha Ivana Daniloviče se sotva vzpamatoval a zvedl se na nohy, když někdo prudce zabušil na dveře a zazněl hlas Světlany Danilovny. Trhnutím otevřel dveře. „Ach, moje paní, co se vám stalo?!“ zvolal užasle, když spatřil její zarudlou uplakanou tvář.

„Ale-Alexej… S-Sergejevič…“ vypravila ze sebe ztěžka. „Zemřel. Přišla… jsem to říct…“ Přelétla očima komnatu. „Kde je kníže?“

„Nevím… A to, co jste mi právě řekla, dodává celé situaci na závažnosti.“

„Promiň?“ Kněžna na něj upírala uslzené oči.

Petěnka jí pověděl, že na něm její bratr vyžádal džbán a informaci o tom, kudy jít do sklepení. „Mám strach, že vyvedl něco strašného…“

„Co strašného? Že se šel opít?“

„Víc… víc než to. Musíme ho najít, moje paní. Neprodleně.“

„Hledejte ho,“ pokrčila rameny. „Já jdu do kaple. Pomodlím se… za alexeje Sergejeviče…“

Petěnka si začal nervózně okusovat klouby prstů. Kam se jeho pán mohl podít? Kam by mohl jít? Vzpomněl si, že viděl, jak kníže vybral z truhlice tu velkou lahvičku a někam ji zuřivě nesl… Věděl, co je v té lahvičce. A když se potom kníže vrátil… Sluha vyšel z komnaty a zamířil přes chodbu k pokoji generála Laškina. Dva sloužící a Jankovljev zrovna vynášeli… Ani na okamžik nezapochyboval, že je to tělo. Uvědomil si, že mu o Laškinově smrti vlastně řekla sestra knížete, ale on to pro starost o svého pána pustil z hlavy. Teď mu došlo, že to spolu nejspíš souvisí.

„Generál Laškin zemřel,“ řekl chmurně Jankovljev, když procházeli kolem Petěnky.

„Já vím,“ potřásl sluha hlavou. „Nevíte, byl u něj můj pán, než zemřel?“

„Ano, ale teď už tam není.“

Petr Alexejevič úporně přemýšlel. Kníže vzal tu lahvičku a šel za Laškinem. Nepochybně se mu chtěl pokusit pomoci. Evidentně to nezabralo. A kníže se pak Petěnky ptal na tu vodku a na cestu do sklepení… Sluhovi se sevřelo hrdlo. Ano, obával se právem. Kníže nejspíš udělal tu největší pitomost, jaká ho mohla napadnout. Jenže kde může být? Komnata Laškina byla prázdná… Kam mohl jeho pán jít?!

Zkusil zajít do sklepa, jestli se náhodou kníže nepokusil svůj zoufalý plán uskutečnit rovnou tam. Nikoho nenalezl. Napadlo mu, zda se pán mezitím nevrátil zpátky do vlastní komnaty, ale ani tam ho nezastihl. Zrovna místnost bezradně opouštěl, když se k němu přihnala Světlana Danilovna.

„Petěnko, rychle, kníže! Našla jsem ho!“

Hnal se za ní. Rozrazila těžké dveře do kaple a on na konci uličky mezi lavicemi uviděl na kamenné podlaze skleněné střepy a knížete v jednoduchém domácím oděvu. Slabě vykřikl. Srdce se mu rozbušilo při představě, že by měl jeho mladý pán zemřít, ještě ke všemu takhle… A co když se podřezal?!

„Vůbec na mě nereaguje,“ vzlykala kněžna. „Neměla bych jít…“

„Ne!“

Udiveně na něj pohlédla. „Potřebuje lékaře!“

„Ne, paní. Potřebuje, abychom ho odsud dostali. Okamžitě. Věřte mi, nechtěl by, abychom k němu volali lékaře. Pomozte mi s ním, prosím vás.“

Mechanicky přikývla. Uchopila bratra za nohy, Petr Alexejevič, ujistiv se, že si pán střepy neublížil, vzal knížete v podpaží a společnými silami ho nadzvedli. Na to, jak byl malý a štíhlý, byl překvapivě těžký a velmi rychle se pronesl. Petěnka knížete v jeho komnatě na okamžik opřel v křesle, aby mohl rozhrnout pokrývky na lůžku. Světlana těžce oddechovala. Když ho uložili, chvíli se na něj oba mlčky dívali.

„Petěnko, snad bych přeci jen…“

„Nechoďte pro lékaře, paní,“ pravil naléhavě sluha. Rozhodl se zariskovat. „Kníže… řekl mi, že si to nepřeje,“ lhal.

„Řekl… kdy?“

„Než odešel. Mně jen v první chvíli nedošlo, co má v plánu.“

„Ale vždyť jsi to tam viděl! Kdo ví, kolik té vodky vypil…“

„Paní, vy… nechápete to, je to mnohem horší!“

„Tak mi to vysvětli! Proč říkáš, že je to horší, ale nechceš k němu zavolat doktory?“

„To vám říct nemůžu! Kníže mi to zakázal!“

Zakroutila hlavou. „Bude v pořádku?“

„Moc rád bych vám odpověděl, že ano, ovšem…“

„Donesu nějaké vědro nebo tak něco. Nejspíš… mu bude dost zle, až se probudí.“

„Jestli se probudí,“ temně poznamenal Petěnka. Jakmile kněžna odešla, uchopil svého pána za košili nasáklou vodkou a zacloumal jím. „Ivane Daniloviči! Tak se vzbuďte!“ Šplíchl na něj vodu z umyvadla, začal ho pleskat po tvářích. Z odéru vodky, který se ze Saforova linul, se mu dělalo zle a v duchu se zapřísahal, že už v životě nepozře ani kapičku.

Konečně po asi dvou minutách nadzvedl kníže jedno víčko. „Pe-Petěnko…“ zablekotal sotva srozumitelně.

„Co jste to udělal, pane kníže? Proč?“

„Zabil jsem Laškina…“ Ivanu Daniloviči se začala škubat tvář a zpod přivřených víček se mu vyřinul proud slz. „Zabil jsem ho, Petěnko! Ta proklatá věc, která to měla zvrátit, neúčinkuje! Zabil jsem Alexeje Sergejeviče a minimálně čtrnáct dalších lidí! Nemůžu… tohle… tohle se nemělo stát! Jak se to mohlo stát!?“ Okamžik jen bezmocně vzlykal. „Petěnko, jdi, nech mě být, nech mě umřít! Nic jiného si nezasloužím. Budu jen další oběť… Saforovovy nemoci…“

„Je mi to líto, kníže. Tohle jste nemohl předvídat.“

„Celé to byla hloupost, teď už to vím, ale to mu život nevrátí!“

„Odpočívejte, pane,“ šeptal Petěnka.

„Nemůžu! Je tu hrozné horko, uhas oheň v krbu!“ Petěnka odběhl splnit pánovo přání, ačkoliv jemu osobně připadalo, že bez ohně bude v komnatě zima.

„A otevři okno!“

Když se vracel od okna, které teď do komnaty vpouštělo mrazivý vzduch snad i se sněhovými vločkami, sebral sluha z truhlice lahvičku, odzátkoval ji a přiložil ji pánovi ke rtům. Nechal trošinku tekutiny, aby zmizela v jeho ústech. Saforov mechanicky polkl. „Po tomhle se vám uleví, pane. Prospěte se.“

Proseděl pak u postele několik příštích hodin a trpělivě otíral knížeti pot a kontroloval, zda ještě vůbec dýchá. Co když to opravdu neúčinkuje, zoufal si, co když to nezabere ani u mého knížete? U pana generála bych to pochopil, byl už přeci jen starý a dostal lék relativně pozdě, ale kníže… musí mu to pomoci!

„Vystřídám tě,“ ozval se měkký hlas Světlany Danilovny, vstoupivší do pokoje. „Běž si také odpočinout.“

Zvolna zavrtěl hlavou.

„Běž, to je rozkaz,“ vyzvala ho klidně a usedla na opačný kraj postele. Nešťastně shlížela na bratrovu pergamenově zbarvenou tvář.

„Jak si přejete, kněžno,“ vzdychl Petr Alexejevič.

„Světlo…“ zamumlal Ivan Danilovič a jeho ruka namáhavě zatápala po ruce její. Vzala ji do svých. „Je… mi to líto… tak… líto…“ Upřel jejím směrem skelný pohled.

„Mně také. Vím, jací přátelé jste byli.“

„Jak vám je, pane kníže?“ Sluha nedokázal skrýt, jakou radost mu udělalo, že se pán probudil. „Není vám zima? Nemáte horečku? Nemáte Saforovovu nemoc?“

„Ne,“ ušklíbl se. „Ačkoliv tomu sám nerozumím. Měl bych ji mít…“

„Pak to zabralo, kníže!“ usmíval se Petr Alexejevič. „Účinkuje to! Ubohý pan generál Laškin na to byl asi už příliš slabý.“

„Je to moje vina.“

„Ne, jistěže není! Jak by mohla být? Není to ničí vina, prostě… se to stalo, je to… hrozné… ale nemůžete za to, Ivane.“ Volala Světlana Danilovna.

Kníže ze sebe vyrazil něco, co bylo možná zakašlání, možná skeptické odfrknutí, možná hysterické, hořké uchechtnutí.

„Ivane…“ Její hlas zněl náhle nějak jinak, děsivě. „Petěnko, pojď se podívat!“

Petr Alexejevič zvědavě přistoupil ke kněžně a sledoval její polekaný pohled. Okamžitě pochopil. Radost z toho, že jeho pán neonemocněl, ho rázem opustila.

„Co se děje?“ zablekotal Saforov. „Co se děje?“ naléhal, když se napoprvé odpovědi nedočkal.

Chtěla odpovědět, ale slova jí odumřela na rtech.

„Máte… žluté oči, kníže.“

„Co?“

„Ti lékaři asi nakonec přeci jen budou zapotřebí.“ Světlana Danilovna se zvedla a chtěla odejít, ale bratr ji pevně držel za ruku. Petěnka se lehce usmál.

„Dojdu pro ně, paní.“

„Kolik je hodin?“ zeptal se kníže.

„Před desátou.“

„Dojdi i pro Jeho Veličenstvo. Chci všechno říct. Zemřelo už dost lidí.“

„Ano, kníže.“