19. Cui Bono

V komnatě knížete Saforova se do deseti minut sešli lékaři Jelie a Jankovljev, věrný sluha Petěnka, Světlana Danilovna, které bylo přineseno křeslo, panovník, jenž se uvelebil v křesle v rohu místnosti, a jako poslední přišel nebývale vysoký muž celý v bílém. Na trupu měl jen košili s krajkovým fiží a manžetami rukávů. Měl vysoké čelo, úzké rty, nad kterými byl tmavý knírek, zelené oči a záplavu hustých tmavě kaštanových vlasů, jejichž kudrny spadaly až na ramena. Belhal se o berlích.

„Co tady děláte?!“ vykřikl přiškrceně Saforov, když si dotyčný sedal do křesla u nohou jeho postele, takže na sebe oba muži hezky viděli. „Vy… jste ten z toho plesu! Ten loutnista!“

„Frederik Halissøn,“ prohlásil obr a v očích mu vesele zablikalo. „Nebo také – mnohem častěji – plukovník d’Agoulle.“

„Jeho Výsost Arian Hulaimé?“ připomněl významně král.

„Ano, také,“ pravil bezstarostně obr. „Mám mnoho jmen, jak vidíte.“

„To nechápu… a kdo byl na tom plese vámi? Protože plukovník d’Agoulle údajně leží v horečkách s nemocí, kterou si tu všichni zvykli nazývat po mně.“

„No, myslel jsem, že jste nás svolal, abyste nám něco vysvětlil vy, kníže, ale jak je libo, klidně začnu vyprávět já.“

„Od kterého bodu?“ zajímal se kníže.

Plukovník ignoroval jed v jeho hlase a bezstarostně si položil obvázanou nohu ke knížeti na postel. „Už ani nevím, kdy to bylo, ztratil jsem přehled o čase. Den před zásnubami, dva dny? Nevím. Konala se honitba a já se jí zúčastnil se svými dvěma přáteli, s vikomtem, teď už vlastně plukovníkem, de Taale a knížetem Antoinem du Rån. Trochu jsme se s Antoinem od ostatních lovců oddělili, a když jsme si řekli, že je doženeme, mně prasklo něco u sedla, sletěl jsem z koně a zlomil si nohu. Báječné, takhle těsně před zásnubami, že? Vy už jste byli na cestě, už jste byli tady, co jsme měli dělat, poslat vás snad zpátky do Ruska? Hostit vás, abyste tu několik týdnů čekali na odložené zásnuby? Máte své rodiny v Rusku, ty vás očekávají, nechtěl jsem vás tu zdržovat. A také jsem byl – přiznám se – zvědavý na vaši sestru, kníže.

Proto mne napadl zoufalý plán a požádal jsem přítele Antoina, aby mne na plese zastoupil, respektive aby se za mne přímo vydával. Byly by to přeci jen divné zásnuby bez snoubence, ne? Nechtěl jsem, aby mne moje snoubenka poprvé viděla s oteklou nohou… chápete. Jenže se to trochu… zkomplikovalo. Předně Antoine se v jistých ohledech moc neumí ovládat, což jsem měl předvídat. Mne zcela ovládla zvědavost a vydal jsem se na ples v přestrojení, hrál jsem tam a snažil se spatřit tu, která se měla – a koneckonců stále má – stát mou paní. Všiml si mne ale plukovník de Taale a odhalil naši malou maškaru s Antoinem. Ale v pořádku, Antoinovi se podařilo Gnea přesvědčit, aby nic nepodnikal a nechal to být. Jak jsem slyšel, skončilo to jejich sázkou o to, zda se mi vaše sestra bude líbit…“ Odmlčel se. „Všechno se zdálo být dobré, s Antoinem jsme si ještě před plesem prohodili komnaty, takže mne nikdo nerušil, když jsme nechali rozhlásit, že můj přítel musel odjet za nemocnou manželkou. Že je jeho manželka nemocná, je fakt, a on se s tím nijak netajil. Možná by na nás přišla hraběnka Tërrová, ale také bychom ji byli přesvědčili, aby se do toho nemíchala. Všechno mohlo vyjít, kdyby se tu neobjevila ta záhadná nemoc a kdyby můj přítel Antoine sám neonemocněl. Ale ani tehdy jsem se úplně nebál, protože ho dostal na starost lékař Jankovljev. Problém nastal, když k němu přivedl mého otce. Ten samozřejmě odhalil, že to nejsem já… Navíc mi řekl, že si už dříve všiml podivností kolem komnaty, v níž jsem se skrýval. Dříve či později by mu to došlo tak jako tak. Jakmile věděl, že v mé komnatě leží místo mne Antoine, bezpečně tušil, kde má hledat mne.“ Vzdychl. „Mrzí mne zmatek, který jsme s Antoinem způsobili, ale své důvody jsem vám vysvětlil.“

„A teď vy, Ivane,“ pravila kněžna, odvrátivši jasný pohled od plukovníka a dívajíc se na bratra. „Co jste nám chtěl říct vy?“

„Předem bych rád pana knížete omluvil, pokud by se mu udělalo příliš špatně na to, aby své vyprávění dokončil. Pokud se mu jej podaří dokončit, sami pochopíte, v jak vážném stavu se nachází,“ řekl honem Petr Alexejevič.

„Samozřejmě,“ přikývl panovník. „Tak ať rychle začne.“

„Měli jste pravdu,“ řekl bez obalu kníže slabým, unaveným hlasem. „Měl jste pravdu hned to ráno u snídaně, monsieur Jelie. I ministr Bara měl pravdu. Za nemocí stojí vodka, kterou jsme přivezli, a je to nakonec opravdu nemoc ‚Saforovova‘. I když to tak možná nemusí vypadat, protože s ní mnoho času netrávím, svoji sestřičku miluji nade vše. Už jako malá byla taková hezká panenka a teď rozkvetla v krásnou a šlechetnou ruskou kněžnu, kterou nehodlám nechat nějakému…“

„Cizákovi,“ dokončil nevzrušeně princ.

„Ano.“

„Měl jsem také mladší sestru, monsieur. Vím, jaký je to pocit, odevzdat ji manželovi.“

„Ne, ne!“ vrtěl hlavou. „Už jsem zaplatil příliš mnoho, povím pravdu, takovou, jaká je!“

„Povězte, co jste nám chtěl sdělit. Nevysilujte se přílišnými podrobnostmi,“ domlouval mu Jelie.

„Máte pravdu, monsieur,“ kývl Saforov. „Zkrátka jsem se sňatkem nesouhlasil. Stále s ním nesouhlasím, abych byl přesný… sakra, dejte pokoj!“ okřikl Jankovljeva, který si významně odkašlal. „V zoufalství, že přijdu o Světlu, po generálu Laškinovi nejbližší mně osobu, jsem poslal sluhu – nebyl to tady Petěnka – za jedním mužem. Muž namíchal jed a… nejsem si jistý, ale myslím, že ho pak můj sluha zastřelil. Vezli jsme vodku, kterou posílal jako svatební dar náš panovník, Jeho Veličenstvo Petr Alexejevič. Je to vtipná shoda jmen, že můj sluha, kterého jsem pověřil, aby vodku otrávil, se rovněž jmenuje Petr Alexejevič. Vybral několik sudů, do nich přilil jed a označil je červenou barvou. Rozhodli jsme se, že je budeme vydávat za speciální várku určenou zvlášť… zvlášť vám, plukovníku.“

Princ mírně kývl na znamení, že stále vnímá.

„Jenomže jsme netušili, že ji také poručíte otevřít na tom plese,“ vzdychl Saforov smutně. „Co jsem mohl dělat? Jistě, mohl jsem se doznat už tehdy, ano… ale znáte to, pořád jsem se držel naděje… že se nic nestane, že mě třeba potká neuvěřitelné štěstí a z těch otrávených sudů se nikdo nenapije. Bylo mi vážně hrozně, když jsem se druhý den doslechl o prvních otrávených, ale vaši lidé to nazvali nemocí a já si řekl… proč ne? Je to vlastně dokonalé. Nakonec mi hrálo do karet i to, že došlo k rozdělení várek na otrávenou a čistou, protože díky tomu trvalo hodně dlouho, než jste se dobrali toho, že za vším stojí vodka. Nebýt nepochopitelné paměti tady doktora Jankovljeva, nevěděli byste to ještě teď! Litoval jsem samozřejmě všech…“ Knížeti selhal hlas. Chvíli trvalo, než dokázal pokračovat: „všech, kdo se otrávili… ale stále jsem bažil po jediném: aby se napil a otrávil můj zamýšlený cíl, ten cizák, který si měl brát mou sestřičku!“ Ztěžka polkl. „Je krutá rána osudu, že když se mi to konečně podařilo – tedy když jsem si myslel, že se mi to konečně podařilo – otrávil se kromě muže, kterého jsem považoval za plukovníka, také…“ Oči se mu zaleskly slzami. „Také generál Laškin, vůdce téhle delegace.“ Chvíli rozdýchával pláč, ale slzy mu nakonec přetekly na líce. „Jak… jak k tomu došlo? Protože my pili vodku všichni tři: já, váš přítel, kterého jsem měl za vás, a generál Laškin! Petěnka chtěl obsloužit nás všechny zároveň, můj nešťastný, dobrý Petěnka… sám naplnil sklenici mou a vašeho přítele a jiná služka, kterou potkal někde cestou, zatím plnila sklenku Laškinovu, nevěnujíc pozornost červené značce!“

„Pane kníže,“ oslovil ho jemně Jankovljev.

„Ne, ne! Chci… musím to už dopovědět! Nechte mě! Musím to dopovědět, teď přijde to hlavní!“

„Co hlavní, kníže?“ zeptal se plukovník.

„Nejsem idiot, abych trávil vodku a sám neměl protijed. Je tady v truhlici, Petěnka ví, Petěnka vám ho dá. Stačí kapka. Pomůže jim to, mně to pomohlo také.“

„Vám?“ ozval se zmateně král. „Vám se povedlo sebe sama otrávit? To je vážně…“

„Udělal jsem to schválně. Chtěl jsem se otrávit, chtěl jsem se zabít. Myslel jsem, že protijed neúčinkuje, protože Laškin zemřel i přesto, že jsem mu ho dal! Přišel na to můj dobrý, dobrý Petěnka. Laškin… prostě to nezvládl. Když ale Petěnka podal protijed mně, zabralo to. Účinkuje. Dejte ho prosím těm, kdo ho potřebují. Ať už nikdo další nezemře.“

„Smím, Veličenstvo?“ pohlédl na krále Jankovljev, Přebíraje od Saforovova sluhy lahvičku.

„No ovšem že!“ zvolal Richard VI. „Upalujte!“

Když teď Ivan Danilovič přestal plynule hovořit, jako by zcela podlehl myšlenkám na vše, co se v uplynulých dnech stalo. Schoulil se na lůžku, schýlil hlavu do záhybů širokých rukávů košile a zoufale se rozvzlykal.

Na krále to zjevně neudělalo pražádný dojem. „Zasloužíte upálit! Ne, i to by bylo málo!“ vyprskl znechuceně.

„Já nikomu jinému ublížit nechtěl! Přísahám!“ vyrážel ze sebe přerývaně Saforov. „Jen jemu!“

„To je mi výmluva,“ ušklíbl se panovník. „Chtěl jste ublížit ‚jen‘ korunnímu princi… no ovšem, zasluhujete omilostnit…“ Rozhodil rukama. „Co mám s vámi teď dělat, člověče?! Popravit vás nemůžu, i když věřte, že bych to s chutí udělal, ale jste přeci jen šlechtic a navíc cizí vyslanec! Netoužím se dostat do křížku s vaším carem, protože bych mu zabil generála! I když vy jste málem zabil hned dva moje generály…“

„Já nechtěl…“ bránil se chabě Saforov. Pokusil se vzchopit. „Vaše Veličenstvo, Petěnku z toho ale prosím, prosím vynechte! Za nic nemůže, je to jen sluha, který byl poslušen svého pána! Já za vše mohu, ne Petr Alexejevič!“

„To je nápad,“ ušklíbl se Richard VI.

„Co?“ zeptal se s obavou plukovník.

„Pošleme tady pana knížete caru Petru Alexejeviči! Ať on rozhodne, co s ním, je to nakonec jeho vazal!“

Vzlykot na posteli vmžiku ustal. Prsty na Saforovových rukou, jimiž si zakrýval tvář, se roztáhly, aby utvořili prostůrky, kterými mohl nešťastník vrhnout po všech vyděšený pohled. „To ne!“ vyjekl. „Prosím! Dejte mě upálit, rozčtvrtit, nechte mě procházet se po žhavém uhlí, jenom mě neposílejte… ne…!“

„Lákavá nabídka…“ utrousil potměšile vladař.

„Veličenstvo!“ zakročil plukovník. „Ta věc se v prvé řadě týká mě, taky do toho mám co mluvit!“

„Opravdu? Takže si to shrňme: onemocněla moje snoubenka, můj přítel, můj syn – aspoň oficiálně – dva kadeti mé gardy, můj příbuzný Damon Hulaimé… mám pokračovat? Ta věc se týká mě! Mohl jsem přijít o dva generály, ministra války, hlavu jednoho z nejmocnějších rodů v zemi!“

„Odpusťte, pane, ale… jenom k těm kadetům… no… stejně mohl ten Dour nebo jak se jmenoval za dva měsíce zemřít při závěrečné zkoušce, tak jaký je v tom rozdíl?“

„To nemyslíte vážně!“ rozkřikl se král. „Všichni vypadněte, tohle je mezi mnou a těmihle dvěma!“

„Můj pane!“ Světlana Danilovna se vrhla k plukovníkovým nohám a objala je. „Pane, prosím, buďte shovívavý! Bratr mě chtěl jen chránit, nevěděl… nevěděl, co dělá!“

„Odejděte,“ řekl tiše plukovník.

Mladá žena počkala na Jelieho, který ještě připomněl, že by se měl k pacientovi co možná nejdříve vrátit, a komnatu opustili bok po boku.

V komnatě chvíli vládlo ticho, během kterého kníže těkal vyděšeným pohledem mezi králem a princem, zjevně zvažuje, z koho má větší strach.

Jak jen mohl, naklonil se plukovník d’Agoulle směrem ke křeslu, v němž seděl král. Ten se k němu také přiblížil a počali si mezi sebou tlumeně šeptat.

„Cui bono?“ řekl plukovník.

„Cože? Co tím myslíte?!“

„Cui bono? Komu tím prospějeme, Veličenstvo? Podívejte se na něj, už byl potrestán dost! Přišel o dávného přítele…“

„To já málem taky!“

„Ale on o něj přišel doopravdy! A vidíte, jak vypadá.“

„To ano, je žlutý, že možná obarví i povlečení.“

„Prosím. Jak jste pěkně řekl, my ho potrestat nemůžeme, tedy aspoň ne fyzicky. S našimi šlechtici si zacházejte, jak je vám libo, od toho existuje absolutní monarchie, ale…“

„Tenhle není náš,“ přikývl Richard VI.

„Navíc… co chcete dělat, Veličenstvo? Vážně, co chcete dělat? Já chápu, že ho chcete potrestat, je vinen, ale copak chcete vyvolat další paniku? Reakce na to, že je tu nemoc, kterou přivlekli Rusové, byla šílená, chcete vidět, jak budou lidé reagovat, až se dozví, že to ve skutečnosti byla otrava? Sami by knížete roztrhali. Nejjednodušší bude, když…“

„… když zůstane u toho, že tu prostě propukla záhadná nemoc, která zabila několik obětí. A kníže, který otrávil málem půl stovky našich hostů – z toho, podotýkám, polovina zemřela – vyvázne bez trestu.“

„Ne bez trestu,“ zavrtěl hlavou plukovník. „Před chvílí jsme to konstatovali. Představte si, Veličenstvo, že by ministr Renaird zemřel. Není ztráta přítele dostatečně bolestná? Saforov… ano, Saforov zabil svého přítele a bude s tím muset žít. Je jedno, jestli s tím bude žít v kobce nebo na zámku.“

„Dalším trestem pro něj patrně bude to, že mu jeho plán nevyšel a vy si jeho sestru stejně vezmete…“

„Taky pravda. A vidíme, jak vypadá. Všechna ta vodka, k tomu jed a protijed… jeho játra dostala pořádně zabrat, to bude mít taky své následky, vsadím se, že vám to lékaři potvrdí.“

„Jste nějaký zkušený…“

„Mým přítelem je Gneus Marcelus de Taale, Veličenstvo, muž, který svého času s alkoholem i usínal, a to naprosto bez legrace. Z toho, co na něj křičel jeho lékař, si trochu pamatuji. Kníže Saforov má štěstí, že žije. Štěstí… možná si bude přát, aby nežil. Ostatně mám takový dojem, že už si to přeje.“

Richard VI. zakroutil hlavou. „Ariane, Ariane… co mám s vámi dělat, už zase vám musím ustoupit!“

„Nezlobte se, Veličenstvo, ale přijde mi to jako nejrozumnější řešení. Tady ho potrestat nemůžeme, vydat jej Petru Alexejeviči… se mi upřímně nechce… svým způsobem se – alespoň zčásti – vytrestal sám. Já navíc dovedu dobře pochopit, proč tak jednal.“

„Já ne,“ zasyčel Richard VI. „A nevěřím mu!“

„Já ano, navíc vím, jak si pojistit, že už nic nevyvede,“ usmál se plukovník, opět se pohodlně uvelebil a pohlédl na Saforova, který visel přes kraj postele a zvracel do vědra. Trpělivě počkal, až kníže skončí, a potom příkře spustil: „Váš čin, monsieur, je neomluvitelný. O tom, že si vaši sestru vezmu, rozhodl váš panovník a Bůh. Neměl jste absolutně žádné právo se tomu protivit! Souhlasím s vámi, že veškerou vinu nesete vy a není třeba trestat sluhu, který by si spíše za svou věrnost zasloužil bohatou odměnu. Kdybych někdy náhodou inklinoval k… podobným praktikám jako vy, kníže, nevím, zda bych mezi svým služebnictvem našel někoho, kdo by mi byl nápomocen stejně jako vám váš Petěnka. Máte opravdu skvělého sluhu.“ Pousmál se. „Skoro bych byl v pokušení požadovat ho jako jisté odškodnění, ale… vsadím se, že i pak by byl věren vám.“ Protože Saforova nakazil jeho úsměv, rychle se zase zamračil. „Petěnku vám nechám, ale zaplatíte mi. Už jen to, že vás napadlo na mě vztáhnout ruku, zasluhuje trest, další trest zasluhuje to, že jste se o to opravdu pokusil. Zasluhujete trest za to, že jste mi málem zabil schovance, dva dobré přátele, ministra války, nastávající macechu a tak dále a tak dále. Něco z toho trestu jste si již nicméně odkrojil, jak se mi zdá. Moje…“

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Promiňte, ale měl bych se na pana knížete…“

„Ne, neměl, Jelie! Jistě to bez vás ještě vydrží,“ odbyl ho plukovník. „Jestli chcete být užitečný, sežeňte písaře!“

„Mohu psát sám, můj pane,“ nabídl okamžitě lékař.

„Tak pište.“ Plukovník s nehynoucí trpělivostí počkal, až lékař zkontroluje pacienta a s nachystaným brkem usedne nad pergamen. „Moje nabídka, kníže, je následující.“ Kývl na Jelieho, aby se pustil do psaní: „My, plukovník Arian Pierre Louis Hulaimé de St Elle d’Agoulle, korunní princ gonský jakož i všech ostrovů ke Gonám náležících, slibujeme ruskému knížeti, generálu… stop!“ Obrátil se na Saforova. „Jak že se jmenujete?“

„Ivan Danilovič Saforov,“ pípl tence.

Plukovník si ho přestal všímat a pokynul lékaři, aby pokračoval v zápisu: „… generálu Ivanu Daniloviči Saforovovi, že smlčíme o původu Saforovovy nemoci vyskytnuvší se v Gonách ve dnech pobytu ruské delegace 30. října – 1. listopadu léta Páně 1709, oplátkou za to, že tento kníže:

-    za prvé: využije dovolení zdržet se v Gonském království nejpozději do 27. prosince léta Páně 1709 – aniž by byl přítomen naší a kněžny Saforovové svatby – načež neprodleně odpluje

- za druhé: si smí se svou sestrou, naší nastávající chotí, psát a smí ji navštívit, jestliže se my v době návštěvy nebudeme zdržovat v místě pobytu naší ženy; povoluje se jedna výjimka ročně, tj. jedna návštěva, během jejíhož trvání na sebe my a kníže narazíme

- za třetí: nám už nikdy v životě nepošle nebo jinak nedoručí ani jediný dar kromě toho, co zmiňují položky „za čtvrté“ a „za páté“

- za čtvrté: ztrojnásobí věno své sestry, naší nastávající choti, navíc přidá jeden kaftan a toto – neotrávené! – nám zašle nejpozději do prosince léta Páně 1710

- za páté…“

„Ale…“ vyrazil ze sebe kníže, „ale… kde na to mám vzít?!“

Plukovník k němu líně otočil hlavu. „Hm… tak… předpokládám, že když jste ruský kníže a vaši sestru mi dalo Jeho Veličenstvo za manželku, nejste zcela nemajetný. Nicméně pokud s tím máte problém, povím vám k tomu pouze tolik, že je mi srdečně jedno, kde na to vezmete. Pro mě za mě zastavte nebo prodejte většinu svého majetku. Mimochodem, říkal jste, že zesnulý generál Laškin byl vaším přítelem od dětství. Jistě na vás tedy pamatoval ve svém testamentu, ne?“

Obrátil se zpět k Jeliemu, nechal si přečíst dosavadní část textu a potom skoro znuděně prohlásil: „Pokračujeme:

- za páté: vodku, kterou znehodnotil, nám nejpozději do prosince léta Páně 1710 nahradí buď vodkou – neotrávenou – nebo penězi – neotrávenými – nebo jiným způsobem, o kterém nás předem zpraví a který mu my schválíme.

Pakliže kníže jakoukoli z výše uvedených položek nenaplní, bude Jeho Veličenstvu Petrovi I. zaslán opis tohoto dokumentu s přílohami dokládajícími skutečné události, výše nazvané „Saforovova nemoc“.

Konec, Jelie, děkuji. Pořiďte, prosím, neprodleně dva opisy.“ Pohlédl na knížete. „Stačí francouzsky? V případě vašeho zájmu vám mohu osobně pořídit ruský překlad.“ Když kníže nereagoval, pokrčil plukovník rameny.

„Smím se zeptat,“ osmělil se posléze Saforov, „proč ten kaftan?“

Plukovník se usmál a jako by omládl. „Chci se své ruské paní líbit.“

Když byly opisy dokončeny, pravil princ k Jeliemu: „Ještě vás rovnou poprosím o podpis coby svědka.“ Pohlédl na otce. „Vás také, Veličenstvo.“ Jakmile všichni stvrdili opisy svými jmény, byly k listinám přivěšeny pečeti. „Jedna pro mě,“ odložil pak plukovník jednu stranou, „jedna pro pana knížete…“ Podal mu jeho dokument.

„A ta třetí?“

„Ta bude uložena v kanceláři. Pro každý případ.“

Saforov vypadal, že by se nejraději urazil, ale… zjevně si netroufal. Místo toho se tiše zeptal: „Opravdu nemohu jít na Světlaninu svatbu?“

„Po tom, co jste ztropil na zásnubách?“ zpražil ho král. „V žádném případě! Tohle rozhodnutí Jeho Výsosti mohu jen kvitovat!“ V jeho očích uviděl plukovník ke své radosti pýchu a přímo zářivou naději, že z jeho syna nakonec přeci jen něco bude.

„Tak necháme pana knížete odpočívat, ne?“ řekl a s Jelieho pomocí vstal. Když se vybelhal na chodbu, uviděl, že tu stále stojí Světlana Danilovna.

„Už tam můžu, můj pane?“ hlesla sevřeně.

Přikývl. Kníže se s ní jistě podělí o rozsudek, který nad ním vynesl, pomyslel si. „Buďte tak laskavá a přijďte potom ke mně, mademoiselle Saforovová,“ požádal.

„Pane…?“

„Mé zranění nás připravilo o několik dní, kdy jsme se už mohli poznávat. Rád bych to dohnal, pokud souhlasíte.“

Nejistě se pousmála.

Listopad

Epilog

Roger du Rån se na svého staršího bratra ušklíbl. „A mně jste tak nadával, když jsem tehdy prohrál na těch koních… a teď se sám vsadíte o tak šílenou sumu?!“

„Tohle je, bratříčku, sázka, kterou nemůžu prohrát,“ vykládal Antoine. Stále byl unavený a slabý, a tak ho jeho bratr musel podpírat. „Nechápu, jak si proti mně vůbec mohl Gneus vsadit! Vždyť je to tak do očí bijící! Všichni víme, že se našemu princi vždycky líbily blondýnky. Je ta Ruska blonďatá? Jistěže ne!“

„Třeba si sejme paruku,“ nadhodil nevinně Roger.

Oba bratři si vyměnili pohled a volky nevolky vyprskli smíchy.

Došli do komnaty Gnea Marcela de Taale a Roger pomohl staršímu sourozenci posadit se do jednoho ze dvou křesel přisunutých k oknu. „Proč jste přesouval ta křesla k oknu, když máte zatažené závěsy?“ zajímal se.

„Do toho vám nic není,“ opáčil plukovník de Taale. „Proč jsi s sebou musel brát zrovna tohohle kluka, Antoine?“

„Tenhle kluk je příští dědic rodu žlutého šípu, ssayey ammiy.“

„Jo, ale stejně… opírat se zrovna o něj… oba jste byli nemocní.“

„To ano, ale mne to z nějakého důvodu postihlo mnohem víc než Rogera,“ upozornil Antoine. „Rogere, nechceš si u Gneovy ženy cvičit hru na cembalo? Až tě budeme potřebovat, Gneus pro tebe dojde.“

„Jistě,“ zamračil se Roger, otočil se na podpatku a vydupal z místnosti.

„Připraven na prohru?“ usmál se Gneus na přítele.

„Nemůžu prohrát,“ opáčil pevně Antoine a s klidem sledoval, jak plukovník vsunuje jeden konec svého dalekohledu mezi závěsy a druhý si přikládá k oku.

„Prosím,“ nabídl posléze dalekohled Antoinovi.

Ten se bez váhání podíval. Nahlížel do protilehlého křídla zámku do komnaty plukovníka d’Agoulle. Spočíval na lůžku, u něj seděla ruská kněžna a rty se jí pohybovaly, když mu četla z Villona. Antoine se zaťatými zuby uzřel, že princ má ruce na jejích, podpírajících knihu, jako by byl Villon nesmírně těžký a on jí jej pomáhal udržet.

„Zaplať, mon ami.“

„Ne!“ odsekl Antoine dopáleně. „To nic nedokazuje, je jen zdvořilý…“ Selhal mu hlas, protože uviděl, jak se k sobě oba lidé ve sledovaném pokoji naklánějí a plukovník odhrnuje Rusce rozpuštěné bohaté kadeře stranou, aby ji mohl políbit…

„Vážně?“ zajímal se uštěpačně Gneus. „Viděl jsi, jak se na ni dívá?“

Antoine zavadil pohledem o přítelovy rozzářené oči, vztekle odhodil dalekohled do kouta a vyskočil, ale zapotácel se a spadl zpátky do křesla. „Dobře! Dobře, vyhrál jsi, spokojený?!“

„Nadmíru,“ potvrdil vesele Gneus.

„Skvělé, tak prosím dojdi pro Rogera. Nemám s sebou ale veškeré peníze!“

„Nevadí, rád si počkám, ale chci zálohu, u tebe obzvlášť. Dej mi, co máš, zbytek doplatíš.“

Antoine po něm vrhl vzteklý pohled. Zlobil se ale jen sám na sebe.