Nikdy nevěř hezké holce s ohavným tajemstvím #1

PROLOG

,,Jsi připravená?” zeptal se mužský hlas odněkud z pozadí.

,,Vždycky,” odpověděla bez jediného zaváhání.

,,Dobře, takže… Já jsem poručík Thompson a tohle je výslech případu číslo #334,” představí se. ,,Můžeš prosím říct své celé jméno, věk a důvod tvé dnešní návštěvy,” řekne s klidem.

Dívka pozvedne hlavu a stín jí konečně přestane zakrývat obličej.

,,Mé jméno je Alison Paula DiLaurentisová, je mi šestnáct let a jsem přesvědčena o tom, že se mě někdo snaží úmyslně zabít.”

NIKDY NEVĚŘ HEZKÉ HOLCE S OHAVNÝM TAJEMSTVÍM

KAPITOLA 1.

Pohřešovaná oznamoval plakát velkým tlustým písmem hned pod černobílou fotkou Alison. V případě, že zaznamenáte jakoukoliv informaci, o pohřešované osobě, se prosím hlaste či volejte na místní policii.

Pořád to nechtěla vyslovit nahlas. Přišlo jí, že by to bylo nefér, teď po jejím zmizení. A navíc měla ta slova hořkou pachuť na jazyku. Nikdo v Kaadenu tomu nedával víc než pár dní, možná i týden, nebo dva. Dny ale začali volně plynout… A teď to už byl rok od doby, kdy Alison DiLaurentisová záhadně a beze stopy zmizela. Prostě se vytratila.

Magdalena se musela hodně nutit, aby odvrátila zrak z černobílého plakátu. Měla z něj zvláštní pocit. Byl ale jiný než ten, který z něj měla na začátku, když rodina DiLaurentisových začala plakáty rozvěšovat. Tentokrát měla spíš pocit na zvracení kdykoli o něj byť jen lehce zavadila pohledem. Nebylo to dlouho, co začala to silné zhoupnutí žaludku cítit.

Stihla ještě zamávat své kamarádce na rozloučenou než se školní výletní bus rozjel a ona se pomalu vydala do školy.

V normálním případě by teď seděla na sedadle vedle Elen. Někde víc vzadu, kde byla vždy ta největší zábava díky přítomnosti kluků ze třídy. Ona byla ale blbá a tvrdohlavá a na konci roku se prostě musela vykašlat na školu.

Nemyslela si, že to bude velký problém, jenže zbytku školského výboru se to tak nezdálo. Kvůli docházceteď  projde posledních několik zameškaných měsíců školy teď, když jsou velké letní prázdniny mezitím, co většina ostatních vrstevníků si bude první týden prázdnin užívat někde v Paříži na školním výletě.

,,Hlavně neudělej žádnou blbost za dobu, co tu nebudu, jo?” Vzpomněla si na Elenina slova těsně předtím než jí odpověděla a kamarádka ji objala.

,,To já přece nikdy.”

 

Škola byla rozlehlá. Ne vysoká, ale rozlehlá. Obsahovala jedno jediné patro a nejspíš další místnosti pod zemí jako byl sklep či sklady.

Všude bylo podezřelé ticho, když Magdalena procházela chodbami. Jediné, co bylo slyšet byl dupot jejích tenisek o podlahu.

Dívka pospíchala do třídy, chtěla si aspoň jednou za život zabrat dobrou lavici. Když už tady musí tvrdnout celé prázdniny, ať to má alespoň trochu pozitivní nádech. Možná by se do učebny dostala dřív kdyby nezahlédla něco, co jí přilákalo jako vrah svoji oběť.

Ani si pomalu neuvědomovala kudy to běží než se jí pohled zarazil o skříňku. Jedna z milionu skříněk, ale přesto něčím vyjímečná. Alisonina skříňka.

Začala pomalu zpomalovat až nakonec zastavila úplně a zírala na ni. Byla jiná než tehdy, teď ji obklopovali květiny a plyšáci a byla na ní nalepená fotka samotné Alison DiLaurentisové. Stejná jako ta z plakátů až na to, že na téhle fotce nebyla nezvěstná.

Byla jako siréna lákající svou oběť blíž. Jakoby jí volala a chtěla ať přistoupí přímo k ní a podívá se do ní. Magdalena nezírala jen na skříňku, stála tváří v tvář své minulosti.

__________

Být nová není snadné nikdy pro nikoho. Je první den a už má přijít pozdě do hodiny, musí si ale někam odložit věci a k tomu potřebuje najít tu zasranou skříňku.

,,Co tady děláš?” ozve se za ní. Hlas je andělský, ale jeho tón zas tolik ne.

Kurva.

Magdalena se prudce otočí. Zírá na ní dívka s nádherně blonďatými vlasy. Perfektně lemují její obličej, který vypadá jako by za sebou měla už pár let modelingu. Výrazné modré oči jakoby z ní vyloženě vyzařovali a chtěli na sebe upozornit. Pohled ale tak nádherný a přátelský nemá.

Magdalena už moc dlouho nic neříká a z transu je vytrhnuta až ve chvíli, kdy se dívka s hlavou vysoko zdviženou vydá prudce k ní.

,,Nemůžu najít svou skříňku,” vyleze z Magdaleny nakonec. Dívka se k ní za nebezpečně krátkou dobu přiblížila. Je tak blízko, že Magdalena cítí její parfém, voní… Růžově. Určitě přesně vyjadřuje dívčinu osobnost.

Při její odpovědi nadzvedne dívka obočí. ,,Hledám tři sta třicet trojku.” vysvětlí.

Navlhčí si rty a sjede Magdalenu pohledem. Ta nasucho polkne, nemůže dát vědět, že jí nahání, i když jen trochu, strach.

Po měření si jí, se dívka rázem usměje a nakloní hlavu na pravou stranu. ,,Je to támhle,” ukáže rukou k řadě skříněk hned vedle nich.

Obě se tam vydají, Magdalena nejistě a druhá dívka se sebevědomím postojem. Je to jenom Magdalenin pocit nebo byl ten úsměv falešný?

,,Hned vedle mojí,” zasměje se. Magdalena se jí to snaží oplatit, ale pochybuje, že se jí to povedlo.

Začne si vytahovat učebnice z batohu, aby si je vložila dovnitř. Dívka vedle si otevře svojí vlastní.

,,Magdalena,” prohlásí zadumaně, když zahlédne jméno na boku jedné její učebnice. Proč, že si ho tam Magda vůbec napsala? ,,Zajímavý, jako v tý písničce.”

,,Jo, to slýchávám často,” odpoví a otočí se na ní.

Je těžké popsat způsob jakým ta dívka mluví. Každé její slovo je vznešené a sebevědomé. Zároveň je ale plné falše a nenávisti. Mluví jako dospělá, i když jí může být teprve tak okolo patnácti stejně jako Magdě. To je to, co z ní budí hrůzu.

Holka si jí už nevšímá, prohrabuje se svými vlastními věcmi. Mezi spoustou knížek zahlédne Magdalena fotku. Nevidí tam toho moc, jen tu dívku s nějakou bílou lodí v pozadí, takže nejspíš focené v přístavu.

Když si dívka všimne, kam její pohled směřuje, fotku zastrčí dovnitř skříňky, hluboko mezi učebnice a papíry.

,,Měla bys jít na hodinu,” řekne pevně skoro až varovně a Magdalena sebou cukne, když dívka s ránou zavře dveře od skříňky.

,,Jo, jasně,” zašeptá do ticha Magdalena.

Slyší pomalu vzdalující se klapavé kroky, které vydávají dívčiny podpatky.

,,A mimochodem,” řekne směrem k Magdaleně. Ta se na ni podívá a sleduje, jak se dívka otáčí na podpatku čelem k ní. Vlasama přitom skoro přírozeně bez jakékoli snahy dokonale pohodí. ,,Jmenuju se Alison.” Její výraz se opět změní na úsměv.

Magdalena by očekávala, že se Alison vytratí do učebny, kde jí zrovna teď má začínat hodina, opak je ale pravdou. Dívka vyrazí k proskleným dveřím na druhé straně chodby, trvalo jí to necelou minutu. Každý její krok se hlasitě rozléhal školou jako jeskynní ozvěna, nikdo si toho přesto nevšimnul.

Alison sáhne na kliku u dveří a ještě naposledy se ohlédne za Magdalenou. Ranní světlo jí osvětluje andělskou tvář. Ukazováček zvedne k lesklým rtům a Magdalena by doteď klidně i přísahala, že zaslechla tiché ššš, jako náznak toho, že má zůstat zticha. Alison pak zatlačí do dveří, které se lehce otevřou a odejde.

Magdalena ještě chvíli zírá na místo, kde před chvílí dívka stála. Alison opakuje si v hlavě, možná to dokonce i nechtěně zašeptala nahlas.

Alison.

__________

Byly to tak dva roky, co Magdalena potkala Alison přesně na tomhle místě. Vídávali se tu pak každé ráno, každou přestávku a každé odpoledne než odešli všichni ze školy. I po roce si pořád zvládla vybavit ten její pronikavý parfém, který člověk cítil kdykoli se otočila a přitom pohodila vlasama.

Hlavou vždycky dokonale cukla tak, aby jí vlasy nikdy nepraštili do obličeje, ale zároveň tak, aby nezůstali stát. Pro všechny bylo záhadou, jak to dělá. Bylo to jedno z jejích poznávacích znamení, odkazů. Bylo to jako scéna z filmu a Alison byla hlavní postavou.

Magdalena se pomalu dotkla chladného kovu na vrchu skříňky. Prsty začala sjíždět dolů, přes tři větrací díry ve skříňce až po fotku, kterou zde učitelé vyvěsili. Bylo to tak lepší, protože kdo by chtěl vyfasovat skříňku po mrtvé holce, jejíž tělo se nikdy nenašlo.

Polštářky přesunuli směr k zámku uzavírající Magdaleně přístup hlouběji. Vzala zámek mezi prsty jakoby doufala, že se po tom roce, kdy se ho nikdo nedotkl, rozpadne pod sebemenším dotekem.

Palcem přejela po vzoru, který na něm byl vyrytý, červeným krasopisem vyryté A.

Magdalena si zkousla kůži na spodním rtu. Opravdu se snažila, ale nakonec jí to přemohlo. Vzala zámek do celé dlaně a prudce s ním trhla. Ozval se hlasitý zvuk kovu narážejícího o jiný, ale nic nepovolilo. A tak to zkusila znovu… A znovu a znovu a znovu. Nešlo jí přestat, zastavilo jí až hlasité oznámení z jejího telefonu, které jí vylekalo.

Ruka jí s prudkým trhnutím sklouzla ze zámku a ten za sebou zanechal otlačeniny z jeho hran.

,,Kurva,” zašeptala.

Otlačené místo na ruce si zmáčkla, aby bolest odešla rychleji. Jakmile se tak stalo, vytáhla mobil ze zadní kapsy a rozešla se po chodbě do třídy.

Magdalena zmateně zkřivila obočí a ještě pro jednou se zastavila.

 

Neznámé číslo:

Všechno, co je uzavřené ve skříňce 334, v ní zůstat má a taky i zůstane. Neotvírej nic čím vypustíš minulost.

         - A.

 

Žádná sms zpráva jí ještě nikdy nedonutila, rozhlédnout se kolem sebe. Nikdo tam nebyl, ani okolo, ani před ní, za ní, prostě nikde.

Nastala krátká chvíle ticha, při které slyšela jen svůj dech, rychlejší než normálně. Zamrkala, aby se vrátila zpět do reality a telefon s divným pocitem nakonec vypnula. Vyslala poslední pohled za sebe než se vydala do třídy.

Alisonina skříňka byla vždycky záhadou stejně jako sama Alison. Je to divné, ale něco měli společného. Obě byly chladné na pohled a uvnitř skrývaly ohavná tajemství.